Kaple sester františkánek v Olomouci

Kongregace Milosrdných sester vznikla v Opavě jako společenství dívek, pečujících o nemocné a strádající válkou. Později přijaly řeholi sv. Františka, jež se roku 1898 dostává i do Olomouce a sestry se usidlují v klášteře na Petrském návrší. Ústředním bodem komplexu se stal solitér novorománské kaple, který jej dělí na tři křídla s dvěma mezilehlými nádvořími. Kaple prošla v 90. letech liturgickou úpravou, která svou interpretací proměnila sakrální prostor v jakousi cukrárnu, bloky lavic ucpala půdorys a nekvalitním nasvětlením vyzdvihla tiskátka nad uživatele. Jak vstoupit do tohoto prostoru, kde zcela chybí románská hmotnost a charakteristická míra šera pro posvátný prostor byla nahrazena umělou vzdušností? Dekorativně zdobený historický interiér se dnes může jevit jako protikladný vůči požadavkům chudoby sv. Františka, zároveň však částečně odráží jeho pohled na bohoslužebný prostor, který chápal jako výjimečné místo, jež má směřovat k důstojné oslavě Stvořitele.
Někdejší hloubkové uspořádání nabízelo tradiční schéma liturgického prostoru, které však po restrukturalizaci řádu přestalo být stěžejní. Sestry se denně potýkaly s dosluhujícím zařízením, omezenou viditelností, neuspokojivým řešením presbytáře a osvětlení, lavicemi obslužnými z jedné strany a absencí adorační kaple. Rozhodly se tedy pro poměrně radikální rekonstrukci s cílem společného slavení liturgie, možnostmi společné i individuální modlitby a celkového výtvarného zvelebení interiéru především náhradou průmyslových vitráží a sádrových soch za kvalitní a soudobé výtvarné realizace.

Vycházeli jsme z prostorové danosti, kdy je kaple dělena na obdélnou loď a polygonální apsidu (kde původně zasedal římský tribunál a později biskup; vždy však byla vyňata z civilního schématu). Prostým propojením děje a konkrétního prostoru jsme navrhli centrální uspořádání podél podélné osy. V lodi budiž shromáždění kolem Kristova stolu (slova/oběti), jež umožňuje plnohodnotnou účast komunity na eucharistickém communiu, oboustranná obslužnost lavic i variabilní navýšení kapacity. V apsidě se nachází adorační kaple poskytující potřebnou míru soukromí k osobní modlitbě a adoraci před svatostánem.
Pro navrácení románské tíže, ale i zajištění kýžené obytnosti, vkládáme vrstvu dubové podlahy, upravené stejně jako mobiliář, což odráží bezprostřední přirozenost františkánské jednoty se vším stvořením, klade důraz na vnitřní opravdovost ve vztahu k celkovému řešení i vlastnímu tvaru jednotlivých prvků či povrchu a počítá s proměnami materiálu v čase. Do středu lodi umísťujeme podélný obětní stůl a jednotlivé lavice, (jako archetyp sezení, klečení a opírání), jsou přimknuty k jeho delším stranám. Toto příčné uspořádání spolustolovníků nabízí ještě větší stmelení komunity, ale i vychutnávání neustále se proměňujících, zářivě barevných a symboly naplněných vitráží Jana Jemelky na motivy Františkovy Písně bratru slunci. Symbol stolu je dále rozvíjen oltářem Božího slova (ambonem), který začíná podélnou osu jako slovo a reflektuje Slovo vtělené ve svatostánku, který osu uzavírá.
Výjimečné body liturgického prostoru jsou akcentovány výjimečnou prací Petera Demeka, jenž vyvíjí opakující se plastický motiv (můžeme vnímat písmena I.C.X.C.), který dodává svatostánku a koruně lustru plasticitu a význam. Přirozenou jednotu shromáždění symbolicky zdůrazňuje kruhový kovový lustr, který narozdíl od původního řešení akcentujícího zdobnou klenbu, světelně zdůrazňuje význam samotného shromáždění na pozadí okolního potemnělého prostoru. Svatostánek tvoří centrální objekt vyvěšený ze závěru apsidy; samotná schrána s konsekrovanou hostií je pak jakousi tváří, jež se po svém otevření stává ústředním momentem adorace – otevřenou náručí Kristovou.

Společná realizace a vznik komplexního liturgického prostoru v duchu spolupráce a „gesamtkunstwerku“ byl naplněn nevídanou velkorysostí a důvěrou ze strany sester jako investora, za což jim vřele děkujeme!

Autorská zpráva
Obnova kaple získala letos na podzim Cenu Rudolfa Eitelbergera

Cena Rudolfa Eitelbergera 2017
Přehlídku, která mapuje to nejlepší z architektury, urbanismu a památkové péče v Olomouckém kraji za uplynulé dva roky, provázely letos dvě jubilea. To malé upozorňuje na již pátý ročník soutěže, to velké, dvousetleté, na datum narození Rudolfa Eitelbergera (1817-1885), jehož jméno cena nese. Tento olomoucký rodák se zapsal do dějin kulturní Evropy: byl komentátorem architektonického dění, redaktorem Wiener Zeitung. Lze jej považovat za otce památkové péče a muzejnictví v Rakousku-Uhersku. Založil a řídil vídeňské uměleckoprůmyslové muzeum (dnešní populární MAK). Jako vůbec první profesor ději umění ve Vídni se zasloužil o rozvoj studijního oboru, který má své následovníky na dnešních katedrách dějin umění v Praze, Brně a Olomouci.

Každý ročník prezentuje názory nezávislé komise, která zahrnuje přední české architekty, historiky umění, odborníky a úředníky městské i státní správy s vazbou na sledovanou oblast. Počínaje letošním rokem se účastníkem poroty pro funkční zpětnou vazbu s Městem stává také člen rady nebo zastupitelstva města, v jehož kompetenci je právě urbanismus nebo rozvoj města Tentokrát rozhodovali Kateřina Bečková, Jana Křenková, Jitka Ressová, Rostislav Švácha (předseda poroty), František Chupík, David Mareš, Pavel Nasadil a Aleš Jakubec. Komise letos z necelých čtyřiceti vytipovaných staveb na místě prohlédla asi patnáct realizací, z nichž doporučila nominovat sedm do finále.
Architektka Jitka Ressová komentuje vítězného laureáta Ceny R. Eitelbergra 2017, kapli sv. Františka z Assisi v Olomouci, jejíž interiérové úpravy se ujal autorský kolektiv architektů Vojtěcha Jemelky, Jana Mléčky, Jiřího Marka a výtvarníků Petera Demeka a Jana Jemelky: „Každé zdařilé architektonické dílo je výsledkem výjimečné spolupráce investora a architekta. Výběr architekta, tentokrát mladého týmu, důvěra v něj, podpora a bezesporu i odvaha jít do zásadní proměny je obdivuhodná u investora – Kongregace milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Olomouci v čele se sestrou představenou. U architektů je to pak vědomá práce s prostorem a jeho proměnou. Střídmé materiálové řešení podporuje proměnu nevelké kaple a přináší nečekanou velkorysost. Změnu dispozice liturgického prostoru podporuje centrální kovový lustr. Tento významný prvek interiéru spolu s dalšími vstupy výtvarníka Petera Demka jsou velmi zdařilou prací s ornamentem, které obohacují interiér a propojují soudobý architektonický vstup s výzdobou stěn a kleneb novorománské kaple.“         

Zadejte komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*