Kongresové a univerzitní centrum ve Zlíně

V severní části pozemku je umístěna budova Kongresového centra (objekt A) s víceúčelovým velkým sálem a malým sálem, restaurací a s příslušnou částí podzemního parkoviště. V jižní části pozemku je umístěna budova Univerzitního centra (objekt B), která slouží jako sídlo rektorátu Univerzity Tomáše Bati a univerzitní knihovna.

Areál nově vznikajícího Kulturního a univerzitního centra je umístěn na parcelách bývalých Masarykových škol v centru Zlína. Základní orientace jednotlivých budov Kulturního a univerzitního centra ve Zlíně vychází z původní polohy již neexistujících staveb a respektuje stávající pomník Tomáše Garrigua Masaryka. Areál leží v místě průniku dvou urbanistických os města, což se odrazí v otevřené dispozici budov. V severní části pozemku je umístěna budova Kongresového centra (objekt A) s víceúčelovým velkým sálem a malým sálem, restaurací a s příslušnou částí podzemního parkoviště. V jižní části pozemku je umístěna budova Univerzitního centra (objekt B), která slouží jako sídlo rektorátu Univerzity Tomáše Bati a univerzitní knihovna. Obě budovy jsou již nyní vzájemně propojeny dvoupodlažním podzemním parkovištěm se 150 parkovacími místy.


Budova A – Kongresové centrum
Investor: Statutární město Zlín
Architekt: AI – DESIGN
Generální projektant: AED Project, Centroprojekt
Celková plocha: 13 120 m2
Termíny:
Spodní stavba – dokončeno 2006
Horní stavba (polyfunkční budova a restaurace) – v realizaci (březen 2010)


Budova A má dvě podzemní a tři nadzemní podlaží.
Hlavní vstup do objektu je na úrovni 1. nadzemního podlaží mezi oběma objekty Kongresového a Univerzitního centra. Ve vstupní hale je umístěna pokladna, infocentrum, šatna pro návštěvníky, prostory schodiště a výtahy pro přístup jak do spodního podlaží, tak do vyšších podlaží.
V podzemních podlažích jsou umístěny garáže, technické prostory a prostory pro zásobování, zázemí restaurace a hudebníků Filharmonie Bohuslava Martinů.
Celková kapacita velkého víceúčelového sálu je 850 míst, z čehož 300 míst je na dvou balkonech na úrovni 2. a 3. nadzemního podlaží a 550 míst je umístěno na ploše hlediště v 1. nadzemním podlaží. Variabilní hlediště umožňuje různá uspořádání sálu.
Malý sál je možné využívat ke stejným účelům jako sál velký, využití je pouze kapacitně omezeno velikostí sálu – při základním koncertním uspořádání zde bude cca 80 míst.
Restaurace kruhového půdorysu je navržena na úrovni 2. NP a je zastřešená skleněnou kupolí tvaru bubliny.

Budova B – Univerzitní centrum
(rektorát a univerzitní knihovna UTB)
Investor: Univerzita Tomáše Bati, individuální dotace MŠMT v rámci státního rozpočtu
Architekt: Eva Jiřičná, Petr Vágner
Spolupracovníci: AI – DESIGN – Jan Adámek, Daria Bártová, Soňa Huberová, Jiří Hušek, Jan Kolář, Štěpán Malý, Claudia Schmidt, Jakub Srpa, Tereza Tejkalová
Generální projektant: Sdružení KB Hexaplan: Hexaplan International – Josef Pálka, Vladimír Kovařík, KB Projekt – Zdeněk Kubíček
Generální dodavatel: Konsorcium Metrostav / Wachal
Celková užitná plocha: 12 187 m²
Celková čistá užitná plocha: 9949 m²
Obestavěný prostor: 47 910 m³
Projekt: 2002-2007
Realizace: 12/2005 – demolice existující budovy, 8/2006-1/2008 – vlastní stavba
Univerzitní knihovna slouží pro 7 tisíc uživatelů, poskytuje 504 studijních míst a 164 míst v přednáškovém sále. Celkově je k dispozici 210 tisíc svazků knih (25 tisíc volný výběr, 25 tisíc absenční tituly, 160 tisíc v archivu, 20 tisíc časopisů).
Rektorát: 80 pracovních míst
Administrativa knihovny: 20 osob
Kapacita parkování: 45 míst
Náklady: 380 mil Kč
Interiér: 28 mil Kč

Objekt B sestává z budovy nové Univerzitní knihovny a budovy Centra UTB.
V principu se jedná o dva objekty segmentového tvaru se dvěma podzemními a pěti nadzemními podlažími se střešní terasou. Vstupní podlaží slouží jako společný nástupní prostor pro obě části budovy. Další nadzemní podlaží jsou určeny pro knihovnu a kanceláře rektorátu. V severním segmentu je vždy administrativa, v jižním pak knihovna. Obě křídla jsou od druhého do pátého podlaží oddělena rozměrným atriem. Vertikální komunikace probíhá po krajních schodištích s výtahy, umístěných do prosklených věží na koncích podélné osy. Horizontální v křídle administrativy po galeriích, orientovaných do atria.
Prosklená střecha atria díky svému severnímu sklonu eliminuje prostup sluneční energie, zasklení je realizováno s potiskem proti oslnění. Denní světlo atria je využíváno pro sekundární přisvětlení přilehlých prostor, neboť vnitřní stěny a příčky jsou též prosklené – sklobetonové v knihovní části a montované prosklené v administrativní části. Atrium slouží univerzálně k pořádání společenských akcí, je doplněno mobilní zelení a sedacím nábytkem.
Vnější plášť budovy kombinuje sklo a keramiku. Zasklené plochy převažují: tvoří je pásové sestavy oken, zasklené fasády schodišťových věží, zasklené průčelí pátého, ustupujícího podlaží a rozměrná střecha atria.
V jižním průčelí budovy jsou nad pásovými okny umístěny výrazné horizontální stínicí prvky, v průčelí severním pak subtilní prvky vertikální.



Univerzitní centrum ve Zlíně
Rostislav Švácha

Eva Jiřičná si vydobyla evropský věhlas jako autorka skvělých interiérů. Pamatuji si, jak mě v roce 1990 v Anglii překvapilo, jak často narážím na autorčiny úpravy nočních klubů, barů, bytů a luxusních obchodů v tamějších odborných časopisech a publikacích o interiérovém designu.1 Tomu, abychom se na ni dívali jen jako na interiéristku, se však Eva Jiřičná vzpírá. Pokládá se za integrálního architekta.2 Stavby jako oranžerie v zahradách Pražského hradu nebo autobusové nádraží Canada Water v Londýně ji k takovému sebezhodnocení opravňují. Trvalá architektčina snaha přenést něco z jejího interiéristického kouzelnictví na exteriér stavby, navodit jednotu vnitřku s vnějškem, však někdy naráží na problémy.
Mluvit o nich nad nedávno dokončeným Univerzitním centrem ve Zlíně nicméně nepokládám za zcela správné. Jde totiž zatím o pouhou polovinu celkového záměru. Chybí dosud jeho náležitě vyšperkovaná pointa, s níž teprve vyvstane najevo hodnota celého konceptu: polyfunkční koncertní a kongresový sál s měchovitě poskládaným skleněným pláštěm a krystalickou skleněnou střechou. Univerzitní centrum bude v sousedství tohoto sálu vystupovat jako méně fotogenický, byť trochu vyšší pobočník. Až bude hotové všechno, teprve pak poznáme, jak důvtipně si architekti pohráli s kontextem města a jeho směrovými osami a jak jemně při tom evokovali tvar slavné, počátkem devadesátých let však bohužel zbořené Gahurovy budovy Masarykových škol, jejíž místo mají ovály univerzitního a kongresového centra obsadit.3 Doufejme proto, že ani hospodářská krize, ani jiné potíže u druhé stavby neoddálí její dokončení.
Porovnáme-li dnešní podobu Univerzitního centra s jeho projektem, publikovaným v prosincovém čísle Architekta z roku 2005, zjistíme, že v základních rysech se výchozí představa autorů od jejího zhmotnění příliš neliší. Architekti Eva Jiřičná a Petr Vágner vložili do válce na půdorysu oválu či mandorly dvě víceméně samostatné budovy, rektorát Univerzity Tomáše Bati a univerzitní knihovnu. Oba tyto trakty propojili mírně svažitou skleněnou střechou, takže ve „vynechaném prázdnu“4 mezi oběma budovami vznikla vznosná několikapatrová síň, dnes asi nejpůsobivější prostor ve Zlíně.
Sklobetonová vnitřní stěna knihovny, hledící do této centrální síně, se celá konkávně prohnula. Protější stěna rektorátu zůstala rovná, vodorovně ji člení pavlače zajišťující styk mezi kancelářemi. Na tomto soustředění univerzitního úřadu a knihovny pod jednu střechu a na jejich aspoň optickém propojení se mi zdá být leccos zajímavého. Jedni i druzí, úředníci a vědychtiví studenti, pociťují svou koexistenci a snad si tak uvědomují, že jedni bez druhých se sotva obejdou. Na školách, kde se úřad od studentů a jejich učitelů úplně separuje, to nemusí tak dobře fungovat.
Do obou špiček oválného půdorysu vložili architekti výtahové šachty a ještě dál za ně umístili schodiště v zaoblených skleněných pouzdrech.
Dotud se tedy uskutečněná podoba Univerzitního centra od projektu téměř neodchyluje. Podíváme-li se však na hotový plášť celé budovy a na jeho detaily, jistě nás napadne, že se tu asi něco mělo udělat jinak. Myslím, že tento úsudek neplatí o slunolamech, řazených na severní straně do vertikál a na straně jižní do vodorovných pruhů, ani o elegantních skleněných věžích pro obě schodiště. Jiný, ne tolik tmavý a smutný, měl být odstín obkladových keramických desek.
Mezi současnými českými architekty by se zřejmě stěží našel jiný, kdo by se tak statečně přihlásil k odpovědnosti za tento prohřešek. „Byla to moje chyba“, napsala mi Eva Jiřičná do e-mailu,5 když jsem se snažil vyzvědět podrobnosti ze zákulisí zlínského počinu. U vzorků obkladu se architektům nepodařilo vybojovat dostatek času na jejich důkladné otestování v různém denním světle. Svou roli tu však sehrálo i jejich úsilí udělat plášť co nejlaciněji, aby pak zbylo více peněz na interiéry.
Jde-li však o ně, ony stavbu nepochybně zachraňují. Stačí vstoupit do přízemí, které po stranách člení elasticky zaoblené skleněné obaly recepce a restaurace, a přece jeho prostor zůstává průhledný a dobře prosvětlený, a to i v severním zimním světle. Kdo se vydá dál, po schodišti v příčné ose stavby, které ho vyvede na spodní úroveň vysoké síně mezi traktem rektorátu a traktem knihovny, tomu se začne rozevírat pohled na obrovskou konkávní stěnu z kovu a sklobetonu a všechno ho bude nutit podívat se ještě výš, do oblohy anebo do sféry nejvyššího Vědění, potrpíme-li si na půdě univerzitní knihovny na vznešené pocity. Nějakou přehnanou velebností však tato vysoká hala netrpí. Neklid a život do ní kromě návštěvníků vnáší viditelný pohyb výtahů za úzkými vertikálními okny obou výtahových šachet, stromky v květináčích, volně rozestavěná křesílka a stolky a hlavně barevné fólie na skleněných průzorech ve sklobetonové konkávní stěně, které prý osobně nalepovala paní architektka.6
Absolutorium si zaslouží i veliká posluchárna v přízemí, klidný a logický rozvrh knihovních podlaží, jakož i zasedací místnost vědecké rady v nejvyšším patře rektorátu, pro niž Eva Jiřičná navrhla veliký oválný stůl a ze které lze vystoupit na terasu s krásným výhledem na autorčino rodné město.
Byl to bývalý rektor Univerzity Tomáše Bati Petr Sáha, kdo se zasloužil o to, že ateliér Evy Jiřičné a Petra Vágnera získal asi v roce 20037 celý tento zlínský projekt. Šlo, pravda, o zadání z ruky, bez soutěže. Osobně se stavím za to, aby autory tak velkých projektů vybíraly soutěže a jejich poroty, jednak kvůli výchovnému dopadu soutěží na širší publikum, kvůli tomu, že jde o osvědčený nástroj vyhledávání talentovaných architektů, a pak kvůli tomu, že soutěž nabízí mechanismus dobře kontrolovatelný, jaký nedává důvod k podezření o nějakých temných okolnostech zadání. Na druhou stranu vím, že v českých zemích existovala od devatenáctého století tradice zadávání důležitých projektů rodákům, osobnostem, které z daného místa pocházely a prožily v něm aspoň kousek života. Takovým architektům totiž místní komunita důvěřovala a uměla do jejich práce lépe vnášet různé své nároky a touhy než do staveb architektů odjinud. Roli takového důvěryhodného rodáka kdysi ve Zlíně splnil autor Masarykových škol a mnoha jiných známých budov František Gahura. Nechci se tím z daného problému vymlouvat. I já věřím, že projektu zlínského univerzitního a kongresového centra měla předcházet soutěž. Říkám jen znovu, že rozhodnutí rektora Sáhy sledovalo určitou tradici zadávání projektů, a dodávám, že na ně nelze hledět jako na rozhodnutí nelegitimní.
Správnost rektorovy volby by však měl doložit hlavně dobrý výsledek. Zatím máme před sebou jen jeho fragment, jednu polovinu. Ale i z ní se odvažuji usoudit, že to bude výsledek kvalitní a hodnotný. A půjdu ještě dál a zkusím předpovědět, že nám vnější podoba celého areálu přinese stejnou radost jako jeho interiéry.

Poznámky:
1 Dostal jsem se tam jako kurátor výstavy Devětsilu v Muzeu moderního umění v Oxfordu a v Design Museum v Londýně. Eva Jiřičná tehdy navrhla její instalaci.
2 Viz k tomu hlavně rozhovor Evy Jiřičné s Jiřím Horským, „Škola: Tři věci, které se netýkají architektury“, Architekt XLIII, 1997, č. 1-2, s. 54, a stať Markéty Pražanové, „Co všechno je architektura: Eva Jiřičná na valné hromadě Obce architektů“, Architekt XLV, 1999, č. 12, s. 100-101.
3 K práci architektů s kontextem viz Eva Jiřičná a Petr Vágner, „Kulturní a univerzitní centrum Zlín“, Architekt LI, 2005, č. 12, s. 56-60.
4 Tady jsem si vypůjčil oblíbené sousloví Davida Adjayeho
5 14. února 2009.
6 Podle sdělení pracovníka investičního oddělení rektorátu Univerzity Tomáše Bati ing. Pavla Blažka, jemuž děkuji i za provedení recenzovanou stavbou.
7 Informaci o projektu poprvé přinesl Architekt L, 2004, č. 1, s. 54.

Publikováno ve Stavbě č.2 / 2009