Malá scéna

Rekonstrukce Malé scény, svébytné architektury mezi industriální tradicí Zlína a konstruktivismem ruských avantgardistů z roku 1937.

Malá scéna (Společenský dům) byla postavena v roce 1937 podle plánů architekta Vladimíra Karfíka. V době vzniku byla svébytnou architekturou někde mezi industriální tradicí Zlína a konstruktivismem ruských avantgardistů. Má proto ve zlínské architektuře ojedinělou pozici, neboť vedle Baťova pomníku a mrakodrapu to byla další stavba oproštěná od zaběhnutého schématu a vzhlížející k vzorům své doby. Prvotní podoba „odhmotněného zářícího domu pro odpočinek pracujících“ vycházela z původní náplně. Nacházelo se zde kino, v přízemí obchody a knihovna, v patře tělocvična a kavárna s kuželnou. Tělocvična a kavárna s kuželnou byly později zrušeny zřízením umělecké školy. Pro hudební školu bylo druhé podlaží přepatrováno, čímž došlo k nenávratné ztrátě prosklené fasády v prvním patře. Prostor kavárny byl rozdělen na jednotlivé učebny, velkoplošná okna nahradila menší dřevěná. V přízemí docházelo postupně k živelným úpravám obchodních ploch, knihovna byla zrušena. Kino v polosuterénu bylo provizorně a ne příliš kvalitně upraveno na divadlo.
Malá scéna má nyní díky přestavbě dva sály. V suterénu objektu zůstal zachován velký divadelní sál, jehož kapacita se z původních 340 míst zmenšila na 260. V prvním podlaží vznikl nový sál, v němž není pevný počet míst k sezení. Může tu být až 130 posluchačů.
S opravami Malé scény začalo město již před čtyřmi roky. Postupně se opravila fasáda a repasovala okna. V roce 2005 radnice zahájila rozsáhlou opravu vnitřních prostor. Zcela nová je podzemní přístavba, která slouží jako sklad kostýmů a kulis, šatny pro herce, sociální zařízení a strojovna vzduchotechniky. Přístavba je dvoupodlažní a z ulice je patrná kruhovými světlíky v trávníkové ploše. Bylo zde nutno vyhloubit kolmou jámu téměř 7 m hlubokou, přičemž byly odhaleny základy stávajícího objektu, které bylo nutno mikropilotami podchytnout. Zakládání bylo komplikováno přitížením od vedlejší hlavní komunikace a také tím, že byla výkopová jáma ve svahu čímž docházelo k jejímu častému zavodňování. Při technickém řešení způsobu založení a izolování přístavby se muselo přihlížet k tomu aby nedošlo ke změně hydrogeologických poměrů podloží původního skeletu.

Vloni proběhla rekonstrukce vlastního objektu, zahrnující divadlo v polosuterénu a nový komorní sál s divadelní kavárnou v přízemí. V přízemí se celá dispozice nově vytvářela. Jádro rekonstrukce tvoří dvě foyer vzájemně propojená původním schodištěm. Kavárna v přízemí je od foyer oddělena mobilní příčkou, což umožňuje příležitostně rozšířit plochu kavárny. Komorní sál je zamýšlen jako víceúčelový pro pořádání výstav, konferencí, různých divadelních představení a tance. Variabilitu mu dává mimo jiné celoobvodový závěsový systém, který snadno mění výraz sálu na denní nebo studiový. Zbývající část přízemí zůstala obchodní plochou. Při návrhu podoby interiéru nebylo možno vycházet z dobových dokumentů ani dílčích řemeslných prvků, neboť se do dnešní doby žádné nedochovaly. Dnešní náplň objektu zaměřená na kulturním využití je také odlišná od té původní, což souviselo s vyššími nároky na zpracování vnitřních prostor. Návrh je ve svém pojetí veden snahou po individuelní volné interpretaci interiéru třicátých let. Vychází z dobové materiálové úspornosti a kombinace retro prvků se soudobým interiérovým designem. Základní materiálové řešení je tvořeno intarzovanými teracovými podlahami, štukovými a sádrovými omítkami, lakovanými truhlářskými prvky a nerezovými konstrukcemi krytů topení a šatních pultů. Velký důraz byl kladen na plastické modelování prostoru světlem a působení barevného kontrastu mezi tmavými sály a světlými foyery.

Součástí této etapy byla rekonstrukce části obvodového pláště. Již v dřívějších letech bylo rozhodnuto o zachování břizolitové omítky na sloupech skeletu vzhledem k jeho houževnatosti. Rekonstrukce pláště se proto týkala vysprávky cihelného zdiva a konstrukcí výplní otvorů. U severní fasády se navázalo na předchozí rekonstrukci industriálních tabulkových oken, nově bylo vytvořeno celé jedno okno z původních křížových profilů. Štítové fasády objektu byly sjednoceny, v přízemní části byly podle fotografických předloh vyrobeny repliky původních dveří. Jižní fasáda s výlohami byla vytvořena zcela nově. Vzhledem k funkčním požadavkům bylo použito ditermálního zasklení do profilů s dimenzí identickou s původními rámy. Římsa byla rekonstruována do podoby, v níž byla pouze v původních plánech. V roce 1937 byla navržena z vysouvacích látkových markýz, nakonec však tento systém nebyl dokončen a obvod římsy byl zaplechován aniž by byly tyto markýzy demontovány. Během rekonstrukce byly nepoužité markýzy dle možností repasovány a zčásti nově vyrobeny.

Při rekonstrukci bylo nutné se technicky vyrovnat s některými problémy jako napřiklad s vlhkostí dolního sálu který nebyl původně nijak izolován. Vlhkost zde byla v rozsahu celých ploch podlah a stěn. Izolování podlah problémem nebyl, zaizolování stěn bylo ale technicky neřešitelné a muselo se přistoupit k řešení odstranění důsledků vlhkosti. Před původní stěnu byla postavena sádrokartonová předstěna jejíž dutina je odvětrávána vzduchotechnikou jinak sloužící pro sál. Obvyklým problémem u rekonstrukcí je statika, zde navíc nebyly žádné původní statické plány a výpočty. Ve své době se ve Zlíně monolitické skelety stavěly podle typového vzoru a tak je u každého objektu otázkou do jaké míry bylo obecného statického projektu dosaženo. V rámci zlepšení statických podmínek objektu byly v celém rozsahu podlaží odstraněny všechny vrstvy podlah až na nosnou konstrukci. Tyto vrstvy zde živelně vznikaly dle momentálních potřeb nájemce, v některých místech se jednalo až o 25 cm tlusté „nánosy“ podlah. Odstraněním podlah se odhalily všechny poruchy nosné konstrukce které se následně vyspravovaly sponkováním. Rekonstrukce probíhala za plného provozu umělecké školy v druhém podlaží jejíž zachování se zde předpokládá a má být předmětem budoucí rekonstrukce.