Maleř a Maleř: Budova Krajského úřadu Pardubického kraje

V průběhu historického vývoje došlo v souvislosti s nárůstem dopravní zátěže přilehlé ulice Jahnovy k nezbytnému rozšíření jejího profilu – nároží budovy reálky se dostalo do bezprostřední blízkosti komunikace a v tomto úseku již nebylo možno vést chodník.

Budova byla v poměrně špatném technickém stavu, navíc esteticky znehodnocená dodatečnými přístavbami. V souvislosti s potřebou realizace chodníku převládl jak ve vedení města tak u odborné veřejnosti názor, že by budova měla být zbourána a nahrazena novou výstavbou. V této době sehrál pozitivní úlohu Muzejní spolek Pardubice, ve spolupráci s vedením krajského úřadu, který zastával názor, že by bylo vhodné pokusit se historickou budovu zachránit.

V době, která byla charakterizována střetem těchto dvou protikladných názorů, bylo rozhodnuto o vypsání veřejné anonymí architektonické soutěže Českou komorou architektů, která měla posoudit, zda má smysl budovu rekonstruovat. Návrh, který v soutěži zvítězil, a podle kterého byla provedena realizace, vyšel z historické podstaty místa samého a z historických událostí, které se podivnou shodou okolností prakticky opakovaly:

Zásluhou architekta Františka Schmoranze – autora reálky – zůstala městu Pardubice zachována jeho nejvýznamnější dominanta – Zelená brána. Obdodbně jako bylo v naší době uvažováno o odstranění budovy reálky, která byla dle oficielního názoru v nevyhovujícím stavu a závadou v urbanismu města, v době Františka Schmoranze rozhodlo tehdejší vedení města o odstranění Zelené brány, která byla dle oficielního názoru v nevyhovujícím stavu a závadou v urbanismu města. Byla to zásluha Františka Schmoranze, že na základě jeho žádosti do Vídně nebylo povoleno Zelenou bránu v Pardubicích zbourat. Zachování budovy bývalé reálky v Pardubicích je tedy nejenom věcí zachování hodnotné budovy v centru města, ale současně také poctou a poděkováním původnímu autorovi Františku Schmoranzovi.

Realizace objektu není rekonstrukcí, ale určitou symbiózou historie a současnosti. Z původního objektu byly odstraněny nejenom dodatečné přístavby, ale i původní vnitřní nevyhovující konstrukce. Bylo vytvořeno nové provozní schéma, které je v souladu s původní výrazně symetrickou koncepcí, ale současně odpovídá provozním požadavkům správní budovy velkého územního celku. Vnitřní členění provozu objektu bylo navrženo v souladu s původní hmotovým pojetím budovy jako celku. V ose – v těžišti budovy – je umístěn vertikální komunikační uzel, který vytváří v jednotlivých podlažích prostor centrálního "náměstí" doplněného konferenčními a jednacími místnostmi. Z tohoto centrálního prostoru vedou do jednotlivých křídel boční chodby – "ulice" – zakončené prostorem menšího "náměstíčka." Touto hierarchií prostorů bylo vytvořeno jednoduché přehledné orientační schema provozu uvnitř budovy a schema pro uspořádání jednotlivých odborů krajského úřadu v jednotlivých křídlech.

Objekt se nachází ve významné poloze v centru Pardubic a umožňuje pohledy na nejvýznamnější dodminanty města. V nejatraktivnějších nárožních polohách byly umístěny kanceláře vedoucích odborů. Z jednoho nároží je výhled na divadlo, z druhého na řeku Chrudimku a přilehlý park, ze třetího na hrad Kunětická hora, ze čtvrtého na pardubický zámek a na Zelenou bránu (která díky původnímu autorovi tohoto objektu zůstala v Pardubicích zachována).

V přízemí jsou reprezentační a shromažďovací původní klenuté prostory a v samostatné provozně oddělené části provoz pro veřejnost – Czech-Point.

Fasádní dekor budovy byl obnoven dle původní dobové dokumentace, z hlediska exteriéru však přibyly dva nové výrazné soudobé prvky. Prvním je průběžné pásové okno v úrovni nejvyššího podlaží, které objekt opticky odlehčilo a umožnilo podstatné zvýšení kapacity a ekonomie provozu.
Druhým nově vytvořeným výrazným prvkem je realizace širokého průchodu pod spojovacím článkem u jižního křídla budovy. Průchod v této poloze a této velikosti vyřešil současně několik zásadních problémů:

1. Skončily úvahy o tom, že budovu reálky je nutno zbourat z důvodu, že podél komunikace je třeba udělat chodník.
2. Průchodem je vyřešen hlavní a současně bezbariérový vstup do obou částí budovy, který je navíc ideálně chráněn před povětrností, sněhem a deštěm.
3. Průchod vytvořil nový urbanistický prvek ve struktuře města – došlo k prostorovému propojení dvou náměstí – Komenského náměstí jako centrálního prostoru a prostoru "Na třísle" (obdoba vzdáleně srovnatelná s propojením prostorů na Pražském hradě).

V průběhu výstavby došlo ke značnému snížení nákladů stavby s následkem úprav uvnitř budovy – nebyla realizována původní koncepce prosvětlení a proslunění budovy jejím středem – vyprojektovaný centrální otvor ve stropech jednotlivých podlaží byl zabetonován a realizováno nebylo ani horní prosvětlení bočních křídel, které mělo zajistit proslunění prostor při pohybu slunce v průběhu celého dne.
Z původně navrženého tvarového řešení stropů zůstala pouze část, a to v průchodu budovou, byly vypuštěny voskované omítky vertikálního komunikačního jádra a klenutých prostor, kamenná dlažba byla nahrazena keramickou. Dominantní prosklená stěna z prostoru vstupní haly do reprezentačních klenutých prostor v přízemí byla vypuštěna a otvor zazděn, atd.
Přestože byly v souvislosti se snížením nákladů provedeny zásahy do původně navržené koncepce interiéru budovy, exteriéry jsou provedeny prakticky beze změny podle původního návrhu. Podstatné je, že se objekt podařilo zachránit a případné další úpravy je možno provést v dalších generacích.

Záměrem přestavby bylo vytvořit budovu, která bude odpovídat potřebám současnosti, ale současně bude mít také duši – bude odrazem historie právě tohoto místa – nebude to jenom budova, ale také příběh.