Memory pool

Při příležitosti 4. výročí úmrtí Zahy Hadid uveřejňujeme text, který Jakub Klaška napsal v roce 2016 pro časopis Stavba, který ale nebyl publikován.
___

Memory pool
Ve čtvrtek 31. března tohoto roku (2016  – doplněno Stavbaweb) jsem zažíval klasický intenzivní den v našem londýnském studiu, jeden z projektů, na kterých v současnosti pracuji, hořel. Jediné, čeho jsem si všiml, bylo, že pocitově bylo venku asi po čtrnácti měsících slunečno. V tu chvíli jsem zjistil, co se právě stalo. „It always happens on a sunny day.“ Abych se dostal k tomu ohromnému pocitu prázdnoty, začnu od začátku.

V roce 2006 přesně ve 4 hodiny ráno sedím v Rotterdamu v kanceláři OMA a jako každý stážista řežu modely ze styroduru o rozžhavený odporový drát. Poslouchám vtipy kolegů, že tyhle výpary způsobují impotenci. Mám neodbytný pocit, že budoucnost profese se přece nemůže formovat o odporový drát, že se architektura budoucnosti nemůže tvořit na řezačce. Řádně vyšťaven v 5:30 posílám portfolio do Vídeňské Uměleckoprůmyslové školy, kde se chci v rámci programu Erasmus ucházet o místo ve studiu Zahy Hadid na příští semestr. A v říjnu roku 2007 už sedím ve studiu Zahy Hadid a poslouchám úvod do semestru pečlivě připravený Patrikem Schumacherem, který s dechberoucím zápalem vysvětluje své rané teze, které v pozdějších letech tvoří teoretické základy jím definovaného stylu, parametricismu. Ničemu nerozumím. V roce 2008 se mám vrátit do Prahy dostudovat umprumku. Chci ale zůstat ve Vídni, studovat na Angewandte a objevovat ten vesmír, který se mi právě otevřel. Udělám přijímačky a zůstávám ve Vídni. Umprumku sice dodělávám, ale už žiju jen pro Vídeň a Zahu.

Vídeň byla skvělý inkubátor nových myšlenek a nejintenzivnější forma vzdělávání, jakou jsem zažil. Zaha a Patrik se nám zcela otevírají, co se týče své tvorby; posílají pravidelně do Vídně členy londýnské kanceláře, ať nás naučí každou novou softwarovou techniku či počítačový kód, který právě objevili. Nic není tajemstvím, naopak všechny doposud objevené techniky nám jsou k dispozici. Honba za objevováním nových forem a systémů navrhovaní je v plném proudu. Škola si staví své vlastní 3D frézy, studenti mezi sebou sdílejí svoje objevy, moc se nespí, skoro vůbec. V automatu na pití je pivo i Jagermeister a žije se ve škole. K diplomu je člověk připuštěn v momentu, kdy Zaha a Patrik cítí, že je ten správný čas. Na podzim 2009 začínám pracovat na své diplomní práci, vyvíjím koncept olympijského komplexu, kde všechny stadiony a hřiště jsou do sebe srostlé krajinou tribun a návštěvník tak prochází plynule z jednoho sportovního klání do druhého.

V lednu 2010 prezentací diplomové práce graduuji, Zaha mi vyčte všechny její předchozí komentáře, které jsem neuměl či nestihl zapracovat, a dostávám nabídku k práci v londýnské kanceláři. Zahu zprvu moc nevídám, její přítomnost je však všude znát. Při událostech arabského jara 2011 kancelář přijde o projekty v regionu. Zaha si nás sezve a apeluje na naši invenci v tvorbě, nechce dělat předvídatelné projekty. Urguje zejména své studenty, ať přispějí a ukáží, co jsme společně budovali. Ten víkend nejdu domů, strávím ho celý v práci.

Zaha je se mnou čím dál častěji v kontaktu, dává mi spoustu nových impulzů a nápadů. Její pozornost nás transformuje s rychlostí, kterou jsem na sobě dříve nepozoroval. Z dětí se stávají vyspělí sebevědomí designéři! Zaha si všímá, jak zpracováváme určité zadání, získávám sebevědomí. Od této chvíle je můj svět v Londýně jednosměrná cesta za originalitou a novými nápady. Zaha nás nešetří, ale hlavně na nás nešetří, dává nám ohromné množství příležitostí. Se skupinou dalších mladých designérů se snažíme posunovat hranice svých schopností, žádný den nejdu domů před druhou hodinou ranní. Když nad ránem posílám emailem vizualizace, Zaha odpovídá do minuty, další a další feedback, Zaha nikdy nespí. Je to doba, kdy mi kancelář otevírá doširoka obzory a já se jich nemůžu nabažit.

Zaha vždy představovala bezprecedentní expanzi významu a obsahu architektury. Dala příklad přístupu k tvorbě – usilovného hledání nových cest a vnímání architektury bez definovaných hranic, přispívajícího k rozšíření repertoáru oboru. Architekturu nevnímala jako obor zabývající se budovami, ale jako součást vesmíru neomezených možností. Projekty nebyly izolované objekty, ale naopak jako abstrakce částí toho nekonečného univerza umělecké dokonalosti. Ani způsob jejich vzniku nebyl omezen na odtržené vypracovávání projektů v čistě lineární a od sebe oddělené sekvenci, řešilo se jich několik simultánně tak, aby se navzájem ovlivňovaly a proplétaly. Architektonické navrhování tím pro mě dostalo nové dimenze, nový stupeň svobody naplněný opravdovostí. Projekty byly odrazem procesu svého vzniku, ten byl vždy definován inovativním přístupem k technikám navrhování, a to v každé době existence ateliéru: od raných multiperspektivních výkresů, zobrazujících vícevrstevnaté vnímaní prostoru, až k pozdějším sofistikovaným digitálním a parametrickým nástrojům. Všechny tyto techniky nám umožňovaly přistupovat ke geometrické definici fyzického prostoru jako k naprosto kujnému materiálu, který je schopen plynule měnit svůj charakter, tvar a podobu. Ve velmi obecné rovině tento přístup k navrhování přináší prostorové kompozice nových kvalit, komplexnosti a dynamiky vztahu všech jejich částí.

Prázdnota, kterou v ten čtvrtek všichni cítíme, se nedá popsat. Následují dny a týdny pořádáme vzpomínkové akce, nejde nic nedělat, bylo by to k zbláznění. Přicházejí přátelé, rodina, studenti, všichni, kterým Zaha více či méně změnila život. Přítomní zanechávají vzkazy. Ten první, který zahlédnu, je od studentky UCL: „Thank you for changing the world.“ Ten už totiž opravdu bude navždy jiný.
Jakub Klaška, duben 2016