Miloš G. Parma k Reformě architektů

Dialog předsedy Obce architektů se zprávou k současnému stavu Obce architektů kolegů Podraského, Leška, Šípka, Pleskota, Lábuse, Šrámkové.

Kritici říkají, že Obec architektů se dostala na okraj zájmu praktikujících architektů. Ale každý praktikující architekt, člen České komory architektů a mnohdy nečlen Obce architektů, třeba i kolega Lábus, se bez uzardění ve svém portfoliu honosí cenami GRAND PRIX OBCE ARCHITEKTŮ.

Tento fakt prezentace svého díla je naprosto v pořádku, protože v základní charakteristice Obce architektů jako občanského sdružení, nikoli oborového sdružení, jak uvádí pan Podráský, je činnost nepolitického stavovského společenství architektů a přátel architektury, které usiluje o propagaci architektury jako celku, navenek k celé společnosti, k celému národu. A tak tomu je už těch 23 let s lepším či horším výsledkem. Záleží vždy na lidském faktoru. A tento fakt, propagace architektury, úspěšně naplňuje neziskové sdružení Obce architektů.

Kritika, zaplať pánbu, existuje vždy. Ale jenom upozorňování na to, jak se co dělá špatně, je v naší středoevropské společnosti tak rozšířený jev, že bych ho nazval MOREM INTELEKTU ČLOVĚKA. Za velké části těchto kritik, jak by se to mělo a co by se mělo, je většinou skutečnost bilboardového zvýraznění vlastní průměrnosti. Zase je to o lidském faktoru.

Jako aktivní člen Svazu architektů, člen vedení OFA (občanské fórum architektů), v letech 1988-1989, zakladatel České komory architektů a nynější předseda Obce architektů, se snažím již cca 5 let o nekonfliktní dohodu s Českou komorou architektů znějící na to, že architektura je jenom jedna a takto by ČKA a OA měla ve vztahu k veřejnosti jednotně vystupovat. Dokladem jsou mé komentáře a příspěvky při konání Valných hromad ČKA a další ubíjející činnost mezi konáním těchto Valných hromad. Zatím spolupráce s ČKA je v tomto směru negativní. A zase je to o lidském faktoru.

ČKA by se měla postarat o praktikující architekty především na poli komplexního stavovského zabezpečení vůči společnosti, a OA by pak měla díla praktikujících architektů propagovat vůči společnosti.
Jedině ve vzájemné spolupráci ČKA a OA je možné dospět k jednotě, k jednotě výrazu architektury navenek. A o toto snad jde všem, kdo mají vztah k architektuře.

Co říci na závěr? Vítám iniciativu mladších a mladých kolegů podílet se na činnosti občanského sdružení Obce architektů a očekávám jejich konkrétní podnětné návrhy. Proč, no protože kritiku a konstataci nedostatků umí kde kdo. Ale konkrétní realizace podnětů je dosti, dosti obtížná a je dlouhou nevyšlapanou cestou.

Miloš Grigorij Parma