Nová budova FA ČVUT

Data:
vítězný návrh v soutěži, 2004
projekt ÚR, 2007
předpokládané zahájení stavby 2008

Prolegomena: o výstavbě areálu ČVUT v Dejvicích

(text vznikl na základě rozhovoru Mileny Sršňové a Petra Vorlíka, uskutečněného počátkem roku 2005 během výstavy soutěžních návrhů na novou budovu FA ČVUT)

  Areál ČVUT v Praze-Dejvicích se staví od 20. let 20. století. Dostavěn doposud není a jeho pojetí se stále přehodnocuje. Stará Technika měla na počátku dvacátého století fakulty a katedry roztroušené v mnoha objektech v centru Prahy a v budově na Karlově náměstí (architekt Ignác Ullmann, sedmdesátá léta devatenáctého století). V roce 1911 bylo proto vedením ČVUT rozhodnuto zbudovat vlastní areál, který by školu soustředil na jednom místě. Které místo by bylo vhodné, to se zvažovalo i po vzniku Československé republiky. V roce 1923 stát vykoupil pro Techniku dejvické pozemky a generálním projektantem areálu se stal Antonín Engel, který v té době už zpracovával regulační plán Dejvic. Engelovo řešení, založené na radiálně okružní osnově ulic a na uzavřeném blokovém schématu bylo od počátku kritizováno odbornou veřejností jako nevhodné pro školy.  

Engelově práci na regulaci Dejvic v letech 1922 - 1924 předcházela soutěž na severozápadní sektor Prahy, vypsaná Státní regulační komisí s hlavním cílem prověřit vhodnost Letné jako místa pro parlament. Soutěž, obeslaná 17 řádnými návrhy, jedním po termínu a jedním (právě Engelovým) mimo soutěž, neměla vítěze. Na pozemcích pozdějšího areálu ČVUT bylo nejprve navrhováno obecně administrativní využití.  

Podle Engelova generálního projektu byly vystavěny jen dva bloky - VŠCHT (architekt Severin Ondřej, 1925 -1933), a blok obsahující fakulty zemědělsko-lesnickou, architektury a pozemního stavitelství, stavebního inženýrství a Státní zkušební ústav stavebních konstrukcí profesora Kloknera (architekt Theodor Petřík, 1929 - 1937). Plány ostatních budov byly nakresleny ale nerealizovány. Po druhé světové válce byla sice vůle pokračovat ve výstavbě Techniky, ale objevovaly se i úvahy o tom, že by bylo výhodnější postupovat podle jiného urbanistického schématu. Proto bylo v roce 1947 vyzváno šest profesorů školy architektury, aby vypracovali orientační zastavovací studie. Návrhy ukázaly, že je skutečně možné a výhodné postupovat jinak. A od té doby se uvažovalo i o soutěži, která by našla konkrétní způsob, jak dostavět areál ČVUT. Autorem jedné ze studií z roku 1947 byl František Čermák, bývalý Engelův student a asistent. Když poté v letech 1957 - 1958 proběhla soutěž na dostavbu areálu, které se pro velkou náročnost zúčastnilo tentokrát pouze 11 týmů, zvítězili právě architekti František Čermák, Gustav Paul, Jiří Liberský a Vladimír Hladík s návrhem charakteristickým hravou hřebínkovou půdorysnou strukturou objektů. Opět byla realizována pouze jedna etapa - dnešní fakulta strojní a elektrotechnická s laboratořemi a menza.  

Z pohledu historie architektury je zajímavá skutečnost, že soutěž probíhala ve stejné době, kdy vznikal projekt výstavního pavilonu na Expo 58 v Bruselu, který je obecně považován za klíčový zlom v dějinách československé architektury v 2. polovině dvacátého století, a že i v soutěži na areál ČVUT už prakticky všichni autoři opustili dogma socialistického realismu. Soutěž tedy ukazuje, že se jednalo o celospolečenský trend a bruselský pavilon byl pouze špičkou ledovce... Není bez zajímavosti, že Antonín Engel se nikdy nesmířil s tím, že jeho koncepce je opouštěna, a soutěžní porota se v roce 1958 kvůli Engelově stížnosti musela sejít nanovo. Své rozhodnutí však nezměnila a Engelovi dala na srozuměnou, že svou koncepci přeceňuje a že jeho postoj je subjektivní.  

V šedesátých letech proběhly dvě interní soutěže na návrh budovy fakulty architektury a pozemního stavitelství. Soutěž v roce 1962 víceméně odvrhla i hřebínkovou strukturu a objevily se především deskové objekty, které uzavíraly osu areálu. K realizaci nebyl vybrán žádný návrh. Ze druhé soutěže v letech 1963 - 1964 vzešlo kompromisní řešení - návrh architektů Františka Čermáka, Gustava Paula, Jaroslava Paroubka a Jana Čejky, který byl nakonec vybrán pro realizaci. Jedná se o téměř skulpturální kompozici kombinující nízkou podnož v ose (vstup, atrium, posluchárny), která nebrání výhledům na zelené svahy Hanspaulky a spojuje převýšené deskové hmoty po stranách. Výstavba, zprvu preferovaná tehdejší vládou a komunistickou stranou, začala v roce 1966 a táhla se téměř dvacet let, až do roku 1982. Během té doby se projekt ještě měnil a idea samozřejmě zestárla (ještě v době vzniku byl projekt jako progresivní publikován i v zahraničí - Čermák, F.; Paul, G.; Paroubek, J. Der Technischen Universität in Prag. Deutsche Architektur 1, 1973, s. 30 - 33). V roce 1976 došlo také k oddělení Fakulty architektury od Fakulty stavební.  

O čem se během soutěží a při jejich přípravě diskutovalo? O systému výuky nikoli. Praxe sice prověřila hřebínkové schéma jako nejvhodnější pro vysoké školy, ale ono samo nevzniklo na základě zadání soutěže nebo výzkumu výuky, ale spíš jako aktualizace a posun vůči starším projektům Engelovým a jako rozvinutí meziválečných studií nemocničních provozů od Františka Čermáka a Gustava Paula. V soutěži v roce 1958 uplatňovaly fakulty své plošné nároky, ale důraz byl kladen zejména na překonání blokového schématu, na diferenciaci studentských a učitelských provozů, ateliéry a laboratoře byly pojímány jako univerzální průmyslové haly a mimořádný význam sehrál také požadavek na způsob výstavby (tzv. proudová výstavba, typové prvky, moderní soudobé materiály a vybavení!!). Podstatná je asi i skutečnost, že výstavba byla pojímána v rámci celého kampusu jako jeden celek, dispozičně, provozně, esteticky, a nikoliv jako jednotlivé objekty. Za celkovým řešením areálu vždy stála konkrétní osoba, jeden rukopis (Engel, Čermák).

Ing. arch. Petr Vorlík, Ph. D., architekt a historik, působí na FA ČVUT v Praze a ve VCPD ČVUT v Praze; text čerpá z autorovy disertační práce a z výsledků výzkumného záměru MSM č. 214500027; podrobnější historie dejvického areálu je shrnuta v publikaci VORLÍK, P. Areál ČVUT v Dejvicích v šedesátých letech. Česká technika - nakladatelství ČVUT, Praha 2006.