Peter Zumthor: Kunsthaus Bregenz

Fotogalerie ke článku (6)

Kunsthaus Bregenz

Kunsthaus Bregenz

Kunsthaus Bregenz

Kunsthaus Bregenz

Kunsthaus Bregenz

Kunsthaus Bregenz

Celá fotogalerie (6)

Text a foto: Jakub Kynčl, Karel Doležel
Publikováno v: Stavba V, 1998, č. 1, s. 36-39

Investor: Země Vorarlberg, Rakousko
Architekt: Atelier Peter Zumthor, Švýcarsko — Peter Zumthor, Daniel Bosshard, Thomas Kämpfer, Soswitha Büsser, Katja Dambacher, Thomas Durisch, Marlene Gujan
Spolupráce na projektu, konzultace, inženýring a rozpočet: Robert Manahl, HKL, VG Residential Technologies, MG Plumbing Meierhaus + Partner, Gmeiner/Bell, Stadlin Building Technologies, H. Freymuth, Grundbauerberatungs, Siegfried Wäger

Peter Zumthor se narodil roku 1943 v Basileji. V patnácti letech se vyučil truhlářem. To je moment, který ho později velmi ovlivnil při navrhování jeho prvních významnějších prací. Roku 1963 absolvoval školu designu v Basileji a odešel na Pratt Institute do New Yorku. po tříletém studiu se vrátil zpět do Švýcarska a o dva roky později nastoupil na místo architekta oddělení památkové péče a ochrany památek největšího švýcarského kantonu Graubünden. S tímto krajem jsou spojeny i začátky jeho samostatné architektonické praxe. V roce 1978 se stal profesorem na universitě v Curychu a od té doby vystřídal jako hostující či řádný profesor řadu významných evropských i amerických universit: Southern California Institute of Architecture c Los Angeles, Technische Universität v Mnichově, Tulane University v New Orleans, Akademie der Künste v Berlíně a Academia della Architectura Universitá della Svizzera Italiana v Mendrisiu. Roku 1979 si založil vlastní kancelář, kde jinde než opět v kantonu Graubünden, nedaleko hlavního města Churu v horské vísce Haldenstein. Roku 1996 byl jmenován čestným členem německého spolku architektů BDA (Bund Deutcher Architekten). Původní profese truhláře se podepsala na prvních realizacích, v nichž s pozoruhodnou invencí uplatnil dřevo, v Graubündenu tradiční materiál. Mezi tyto stavby patří ochranný objekt nad vykopávkami v Churu, vlastní ateliér v Haldensteinu, kaple Sogn Benedegt v Sumvigt, spojovací chodba muzea umění v Churu či dostavba horského domu Gugalun ve Versam. Od zvládnutí dřeva se Zumthor postupně propracoval k cítění dalších klasických materiálů. Jakýsi přechod tvoří pension pro důchodce v Churu, kde pracuje se dvěma základními materiály — s kamenem a dřevem. Odtud už je jenom krok k jeho mistrovskému dílu, komplexu termálních lázní ve Valsu. Dalším materiálem, který dokonale ovládl, je sklo. Důkaz toho najdeme v nedávno otevřeném komplexu „Kunsthaus“ v Bregenz. Vždy je toto potýkání se s materiálem provázeno nebývalou invencí, precizností, citem ke zvolenému materiálu a čistotou.
V současnosti se rýsují na obzoru dvě další větší práce, kdy v obou případech bylo základem vítězství v soutěži. První je Mezinárodní dokumentační centrum „Topographie des Terrors“ v Berlíně, které by mělo stát nedaleko Židovského muzea od Daniela Libeskinda. Druhým pak je arcibiskupské diecézní muzeum pro Kolín nad Rýnem. Zumthorovy architektonické práce byly představeny na mnoha výstavách (např. AA London, ETH Zürich a rovněž na benátském Biennale architektury).

Jedete-li z Dornbirnu do Bregenz přes Wolfurt, je to necelých deset kilometrů. Doslova na každém kroku však potkáte kvalitní současnou architekturu. Podstatné však je, že vůbec nezáleží na tom, jsou-li autory té které stavby známí architekti, jako například dvojice Baumschlager —Eberle, nebo místní bezejmenný či začínající architekt. Tato úroveň je dána společensky všeobecně vysokým povědomím o architektuře. Situaci, kdy v kulturní příloze každých novin je polovina věnována architektuře a druhá opeře, by nejen Vorarlbersku, ale celému Rakousku mohli závidět architekti nejedné evropské země.
Vraťme se však k cestě z Dornbirnu do Bregenz. Na jejím konci, na břehu Bodmského jezera, v samotném centru města vyrostl během posledních tří let nový objekt — Kunsthaus. Na počátku, v roce 1990, byla soutěž na nové umělecké centrum Spolkové země Vorarlbersko. Jejím jasným vítězem se stal švýcarský architekt Peter Zumthor, známý svým konceptuálním a kontextuálním přístupem k navrhování.
„Kunsthaus“ je výraz, který nevypovídá pouze o funkci, ale dává jméno i objektu samému, z kterého se tak stává umělecký předmět — socha, která vystavuje sama sebe, a ještě navíc vytváří prostor, kde budou další objekty vystavovány. Těžko bychom hledali dokonalejší zhmotnění zásad minimal artu, těch zásad, které měly už od šedesátých let velký význam při utváření současné švýcarské architektury.
Kunsthaus je tvořen dvěma objekty: skleněnou věží muzea a černým kvádrem pomocných provozů. Urbanistický koncept je zřejmý. Celý komplex se rozkládá mezi dvěma kvalitativně odlišnými prostory. Na jedné straně to je jednostranný nábřežní bulvár Bodamského jezera Seestrasse, jehož hmotovému i proporcionálnímu měřítku odpovídá skleněný objekt muzea. Druhý prostor je tvořen Kornmarktstrasse — typickou ulicí s historickou tří až čtyřpodlažní zástavbou. Do tohoto prostru pak hmotově zapadá černý kvádr pomocných provozů. Oba objekty spojuje černé asfaltové moře, do něhož jsou osazeny. Zatímco černý kvádr je pevně ukotven v tomto moři, skleněná věž muzea budí dojem, jako by se chtěla každým momentem odpoutat od země a někam odletět.
Černý kvádr je třípodlažní dům postavený z probarveného černého betonového skeletu a černých hliníkových panelů. Fasáda je dotvořena kontrastními bílými venkovními roletami. Objekt obsahuje kanceláře, knihovnu, obchod a kavárnu.
Signifikantním znakem muzea je skleněná fasáda. Je složena ze 740 skleněných desek (1,72x3 m, síla 2 cm), uložených jako jemně zmuchlané peří. Dodává muzeu až efemérní lehkost, Způsob uložení desek je jasným odkazem, samozřejmě v odlišném měřítku a materiálu, na typické dřevěné obklady místních venkovských domů. Muzeum má dvě podzemní a čtyři nadzemní podlaží. konstrukci tvoří tři kolmo na sebe umístěné desky, které zároveň oddělují výstavní prostor a vertikální komunikace (schodiště pro návštěvníky, schody pro personál, osobní a nákladní výtah). Aby autor dosáhl u tří horních výstavních pater ideálního, tj. horního osvětlení moderní výstavní plochy, použil v kombinaci se skleněnou fasádou ještě skleněné podhledy jednotlivých pater. Mezi podlažími pak vynechal mezery o výšce asi poloviny patra. Díky tomu dům zvenčí působí jako sedmipodlažní a schodiště spojující jednotlivá patra jsou natolik dlouhá, že se jejich vrchol ztrácí v jemně rozptýleném světle. Připadáte si, jako byste vystupovali na samotný „Olymp umění“.
Přírodní osvětlení je kombinováno s fluorescentními lampami, které reagují na podnět ze světelných čidel. Stejným způsobem jsou osvětlena i schodiště. Klimatizace je řešena pomocí absorpční schopnosti mezipater.
Zumthorova „nová jednoduchost“, podobně jako u jiných autorů blízkého smýšlení, dostává další významnou dimenzi — preciznost. Ta se stává samostatnou esencí přístupu k architektuře. Detaily jsou perfektní, nic zde není přebytečné.