Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje

Nebývá zvykem, že by na texty zveřejněné v denním tisku nebo na internetu a určené širokému publiku polemicky reagovala stať v odborném časopisu. Jako vhodnější způsob se nám jeví publikovat tuto polemiku ve stejném médiu, v jakém se předtím tyto texty objevily, protože čtenáři takového média je už znají a nemusí se jim podrobně vysvětlovat, o čem je řeč. Kolegové Jakub Heidler a Oldřich Ševčík se přesto rozhodli otisknout svůj polemický příspěvek ve Stavbě¹ a oponovat v něm dvěma textům o projektech mrakodrapů pro pražskou čtvrť Žižkov, které jsme publikovali v internetovém A2larmu² a v příloze Salon deníku Právo.³ Třebaže i nadále pokládáme takový přenos polemiky z jednoho média do druhého za nezcela šťastný, na Heidlerovu a Ševčíkovu stať bychom rádi odpověděli, a to ze dvou důvodů.

Předně, sdílíme s kolegy Heidlerem a Ševčíkem názor, že o pražských architektonických a urbanistických problémech se nerozvíjí skutečný dialog. Dosavadní debata o Praze má spíše charakter monologů protikladných stran. Její účastníci neustále opakují své argumenty, aniž by cítili potřebu vyrovnat se s argumenty strany druhé. Nenastává tak moment hypolepse, ukázněného navázání na argumenty protivníka, jaký za podmínku skutečného dialogu pokládá historik Jan Assmann.⁴ Domníváme se, že bez takové hypolepse se debata o Praze nikam nepohne a všichni zůstanou zakopaní ve svých dosavadních pozicích.

Za druhé pokládáme za mimořádně důležitý předmět Heidlerovy a Ševčíkovy polemiky, tedy otázku, mají-li se na obzoru historické Prahy stavět mrakodrapy nebo ne. Oba jsme členové Klubu Za starou Prahu a oba věříme tomu, že takové mrakodrapy by pražské historické centrum nenávratně poškodily. Zkusme však shrnout, na čem se zakládá Heidlerův a Ševčíkův opačný názor.

Začněme schopností historické a dnešní architektury vytvářet jedinečná panoramata a vtiskovat tak městům nezaměnitelnou identitu. Jsme přesvědčeni, že panoramata historických měst, která minulá staletí zformovala do podoby, nad níž se mnohým lidem tají dech, a proto dnes právem patří do portfolia mezinárodně ceněných kulturních hodnot, jsou sama o sobě sotva zpochybnitelnými nositeli vizuální identity města. Panoramata tvořená věžemi starých kostelů, radnic nebo hradů umějí plnit tuto roli nositele identity lépe než panoramata formovaná moderními výškovými stavbami či mrakodrapy, protože ta první vznikala stovky let a vepsala se do nich různá období historického vývoje, kdežto ta druhá pocházejí z relativně krátkého časového úseku a už tím je omezená jejich různorodost a rozmanitost.

Kolegové Heidler a Ševčík nám spolu s tím vytýkají, že poměřujeme tyto relativně nové výtvory moderní architektury hodnotovými kritérii platnými pro architekturu historickou a tak se prý snadno stáváme „vlastníkem referenčního bodu, z něhož se mrakodrapy jeví jako z podstaty defektní“. My se však domníváme, že historická i moderní architektura tvoří jeden celek a že by proto nebylo správné vytvářet si pro novější období architektonického vývoje hodnotová kritéria zvláštní, specifická. Je-li i dnešní architektura schopná vytvářet originální panoramata, jak jsou o tom naši kolegové přesvědčeni, a umí-li i ona dávat dnešním městům identitu, což nechceme vyloučit, sotva by tato její schopnost vyšla lépe najevo než ze srovnání s panoramaty historickými. Je však třeba mít na paměti, že z tohoto úhlu pohledu znamená vstup nové výškové stavby do panoramatu města, v našem případě Prahy, vizuální zásah, který musí být hodnocen ve vztahu k již uznaným a celosvětově ceněným hodnotám. Developerské experimenty proto musí snést ta nejpřísnější kritéria hodnocení.     

Ve vztahu historických a moderních panoramat právě proto spatřujeme problém. Domníváme se, že i kdyby se dnešním architektům podařilo na Žižkově nebo na Pankráci vytvořit vskutku jedinečné nové panorama, tak že to stejně bude chyba, protože tím historické panorama Prahy bude ztraceno a nikdy se už neobnoví. Nová hodnota tak vznikne na úkor hodnoty staré, a to my nechceme. Nepřejeme si to také proto, že nás dosavadní zkušenost se změnami pražského panoramatu nepřesvědčuje, že by je moderní výškové budovy měnily k lepšímu. Tak je tomu na Pankráci – a na Žižkově to podle našeho názoru sotva bude jiné.

Kolegové Heidler a Ševčík dále čtenářům Stavby vysvětlují, proč je dnes v Praze nutné stavět do výšky. Z jejich stati se nám podařilo vyčíst tři druhy argumentace. Zaprvé nám vyčítají, že když na obzoru historické Prahy výškové stavby odmítáme, tak že přehlížíme realitu a nebereme dostatečně v úvahu vlnu „militantního výškového stavění“ a vůbec požadavky dnešní pozdně moderní společnosti, která si právě v nových pozdně moderních siluetách velkoměst nachází svou novou identitu. Stavět do výšky si tedy podle Ševčíkova a Heidlerova názoru žádá dnešní doba. Podle našeho mínění se však tento druh argumentace podobá historicismu, tedy víře, že když po nás něco vyžaduje doba, popřípadě společnost ve svém pozdně moderním stadiu, tak že my tento nárok doby musíme bezvýhradně poslechnout a vzdát se tak svobody svého rozhodování.⁵ My však věříme, že i když nám něco naše doba přikazuje, tak že máme právo se jí vzepřít, například nestavět mrakodrapy na obzoru historického centra Prahy.

Zadruhé nám kolegové Heidler a Ševčík ve Stavbě říkají, že když Praha do výšky stavět nebude, tak se z ní stane provinční město, skanzen, protože ve všech ostatních evropských metropolích už výškové stavby či mrakodrapy vyrostly. „Kde vlastně jsou dnes v Evropě na konci druhého desetiletí XXI. století v úvaze historika zmiňovaná, ale jmenovitě neuvedená historická města s nezměněným historickým panoramatem?“, předkládají nám naši kolegové řečnickou otázku a sami si na ni odpovídají: „Zůstávají tam, kde je historický skanzen na místě, ne v dynamických metropolích.“ Pod pojmem dynamické metropole si kolegové Heidler a Ševčík pravděpodobně představují Londýn, Rotterdam, Berlín, Frankfurt nad Mohanem, Moskvu nebo Varšavu, čili města, jejichž panoramata dnes vytvářejí nebo do nich výrazně vstupují nové výškové budovy. Existují však velká historická města, která si starou siluetu zachovala, například Řím, Florencie, Amsterodam, Lisabon nebo nám nejbližší Drážďany a Mnichov, a my se domníváme, že tato města nejsou žádným skanzenem. Mohli bychom tu uvést i příklady další, metropole, které si sice v určitou dobu panorama pokazily, ale poznaly svou chybu a dnes už si svou siluetu hlídají. Patří k nim Paříž se svým nešťastným, podruhé však už neopakovaným incidentem mrakodrapu na Montparnassu (1969–1973), Turín se svou věží Torre Littoria (1933–1934) nebo Kodaň s jediným mrakodrapem SAS od Arneho Jacobsena (1958–1960). Jaký příklad by měl být směrodatný pro Prahu? My především věříme, že bychom si měli zachovat schopnost samostatného úsudku a nekazit si panorama české metropole ani v případě, kdyby si všechna velká města v Evropě svou historickou siluetu poškodila. Praha by tak mohla zůstat jedním z posledních, a proto zcela jedinečných měst, která si svou historickou vizuální identitu s vědomím její hodnoty zachovají. Již nyní figuruje v celosvětovém kontextu jako město výjimečných vizuálních kvalit. Pokud si však toto své výsostné postavení a jeho atributy, z nichž jedním je nepochybně panorama, nedokáže ochránit, stane se jedním z mnoha měst se zaměnitelným kosmopolitním horizontem formovaným výškovými stavbami. 

Třetí argument kolegů Heidlera a Ševčíka ve prospěch výškových staveb v Praze spočívá v tom, že mrakodrapy symbolizují pokrok, rozmach, anebo – jak kolegové říkají – představují „architekturu s přesahem na perspektivu“. Když mrakodrapy nebudeme stavět, vyzní to podle našich kolegů jako projev české malosti a v důsledku se tak navíc zablokuje každý nový projekt. My si však myslíme, že pokrok, rozmach nebo perspektivu lze symbolizovat i jinými než výškovými stavbami. Na velikosti nebo výšce přece tolik nezáleží. Věříme naopak tomu, že o uvedených hodnotách může mluvit i stavba úměrných rozměrů. Odvažujeme se dokonce vyslovit hypotézu, že snaha prosazovat a obhajovat výškové stavby jako nezbytný symbol moderní metropole je projevem neprávem pociťovaného komplexu malosti, méněcennosti, provinčnosti či dokonce studu za tradiční či historický vzhled města. Na rozdíl od našich kritiků si dokonce myslíme pravý opak: historický vzhled Prahy je základem její „velikosti“, na níž můžeme být před celým světem hrdí. Pokud se máme už za něco stydět, pak jedině za to, že vizuální hodnoty Prahy nedokážeme dostatečně ochránit.

Ve stati Jakuba Heidlera a Oldřicha Ševčíka jsme našli více myšlenek, které by si zasloužily polemiku. Soustředili jsme se však na ty, jaké pokládáme za nejdůležitější. V naší odpovědi bychom rádi položili důraz na rozpravu o třetím druhu argumentů našich kolegů. Zdá se nám totiž, že se příliš upínají na představu, že se architektonický rozvoj Prahy zastaví, když se v ní nebudou stavět žádné výškové budovy. S podobnými tvrzeními se lze setkat i v prohlášeních architektky Evy Jiřičné, proti jejímuž projektu obytných mrakodrapů na Žižkově se obrátily naše texty v A2larmu a Salonu.⁶ My však zastáváme stanovisko, že stavba „s přesahem na perspektivu“ nemusí být ani velká, ani vysoká; že to zkrátka nejsou rozměry, nýbrž síla architektovy myšlenky, co dovede ukázat do budoucnosti a probouzet v nás naději a optimismus.
(Autoři jsou členové Domácí rady Klubu Za starou Prahu)

 
POZNÁMKY:
[1] Jakub Heidler, Oldřich Ševčík, Projekt pro pražský Žižkov, historici, památkáři a webová síť, Stavba XXVI, 2019, č. 4, s. 16–18.
[2] Kateřina Bečková, Architektka Eva Jiřičná jako marketingové eso developera: komentář, A2larm 6. 8. 2019. – Přetištěno v časopisu Za starou Prahu: Věstník Klubu Za starou Prahu XLIX (XX), 2019, č. 1, s. 29–31.
[3] Rostislav Švácha, Mrakodrapy na horizontu, Právo XXIX, č. 176, 1. 8. 2019, příloha Salon č. 1134, s. 16.
[4] Jan Assmann, Kultura a paměť: Písmo, vzpomínka a politická identita v rozvinutých kulturách starověku, Praha 2001, s. 221–243. Podle Assmanna se momentem hypolepse odlišovalo myšlení starých Řeků od jiných starověkých kultur, například egyptské nebo mezopotámské, a právě díky hypolepsi se mohla rozvinout starořecká filozofie.
[5] Viz k tomu Karl Raimund Popper, Bída historicismu, Praha 2000.
[6] Srov. rozhovor Evy Jiřičné s Evou Červinkovou, Jak se dnes daří architektuře, Stavba XXVI, 2019, č. 3, s. 4–7: „Je to skutečně zvláštní. Myslím ta tendence se vracet k již překonaným způsobům stavění, bez jejich alespoň dílčí proměny, revize, zamyšlení se nad tím. Jestli je správné, jestli vše a vždy musí, v nových čtvrtích, být třeba nutně jen nízké…“ – Srov. též výroky Evy Jiřičné z rozhovoru s místopředsedou Klubu Za starou Prahu Richardem Biegelem ve večerních zprávách České televize 1 z 18. července 2019: „Město se má vyvíjet. Je mi líto, že v tomto městě se vývoj zastavil tím, že všechny ty striktní regulace, které tady architekti mají, víceméně nepřinesly do Prahy dostatek dobré architektury.“ (…) „Já tomu neříkám ani vysoká budova, to je pidimužík v našem měřítku. Já chodím po Londýně mezi výškovými budovami a tam jsou všude ty zelené prostory, kde lidé svačí, opalují se.“ www.seznamzpravy.cz/clanek/spor-o-veze-na-zizkove-libivy-a-podbizivy-projekt-nebo-skvost-od-kralovny-architektury-76036, staženo 11. 12. 2019.