Komunikace, která měla rychleji spojovat vzdálená města, se stala bariérou fyzicky, vizuálně i mentálně vzdalující velmi blízké lokality. Oddělilo se razantně staré a nové město, které se začalo formovat na počátku 20. let 20. století, kdy byla postavena velkorysá budova gymnázia jako urbanistická protiváha návrší s dominantním renesančním zámkem. Připomeňme si, že průtah se začal budovat v roce 1978 a dokončen byl v roce 1983, přičemž jedním z jeho nejvíce problematických míst je hluboký koridor s čtyřproudovou komunikací Kapitána Jaroše. Jde o svého druhu industriální kaňon, umělou urbánní krajinu s ostrou morfologií, která nepřestává udivovat svou nepatřičností. Na konci 70. let nad ním byl zkonstruován nadchod, protože jinak by chodci neměli možnost dostat se nejkratší cestou bezpečně k obecnímu úřadu a vzdělávacím institucím.
Náhrada zchátralého nadchodu novou lávkou, která byla pojmenována po Bedřichu Smetanovi, nejvýznamnějším litomyšlském rodáku, potvrzuje, že město nechce slevit ze svých vysokých standardů. Jedná se o zdařilý pokus kultivovat prostředí, které jinak člověk překonává s jistým sebezapřením, pokud možno co nejrychleji: ať už to mám za sebou a jsem na druhém břehu. Návrh architektů Lukáše Ehla a Tomáše Koumara, spolupracujících se statiky Ladislavem Dvořákem a Ladislavem Šaškem, komplexně vyřešil zdejší neutěšenou situaci, doplnil chybějícího genia loci a přidal novou vrstvu.
Lávka místo nově definuje, pomáhá mu nalézt vlastní identitu, osobitý výraz. Dostala přesné měřítko. Setkává se v ní horizontála a vertikála, dochází k vizuálnímu překřížení. Vzniklo monumentální a zároveň komorní dílo, které si uchovalo geometrickou přehlednost, vycházející z estetiky nosné konstrukce založené na Vierendeelových ocelových nosnících1 podpíraných dvěma pilíři z pohledového železobetonu. Důmyslná konstrukce umožnila lávku po celé délce zastřešit, což pro uživatele znamená pohodlí i v případě nepříznivých povětrnostních podmínek: je lhostejno, jestli prší, sněží nebo panuje vedro. Je to jeden z faktorů umožňujících zvolnit v chůzi, chodec díky němu získává jistotu, pocit bezpečí, jehož se pod otevřeným nebem v takové míře nedostává. Po soumraku se navíc lávka rozsvítí a dá se vnímat v odlišných konturách.
Snoubí se v ní inženýrství s architekturou, ale také s urbanismem a fenoménem městotvornosti, jehož role je z hlediska rozvoje kdysi přehlížených lokalit nedocenitelná. Lávka navazuje na Ropkovu ulici, důležitou tepnu vycházející ze Smetanova náměstí. Hlavní pylon, v němž je ukryta výtahová šachta (výtah je z bezpečnostních důvodů v provozu od pěti do dvaadvaceti hodin), výškou reaguje na věž staré radnice, která je bezprostředně na dohled. Je nutné také ocenit, jak se architektům podařilo plynule navázat na původní schodiště, propojit je se schodištěm středního pilíře a doplnit novými prvky, kupříkladu zvlněnými betonovými obrubami. Dá se hovořit o harmonii, o splývání minulého se současným, o nenásilném oživení paměti. Konec lávky směřující do středu města je pojat jako předsazená vyhlídka, odkud se lze zorientovat po městě, potěšit se kontaktem s blízkými korunami stromů, ale také s hladinou říčky Loučné, jejíž nábřeží prošlo pozitivními změnami v souvislosti s úpravami Josefa Pleskota a na ně navazujícími zásahy Martina Rusiny a Martina Freie. Lávka získává na přidané hodnotě. Není těžké si představit, že právě tady, na jejím konci, si lidé dávají schůzky.2
Pro Lukáše Ehla a Tomáše Koumara nešlo o první počin tohoto druhu, ještě spolu s Alenou Šrámkovou (v rámci ateliéru Šrámková architekti, s. r. o.) v roce 2012 uskutečnili kritikou oceňovaný Tyršův most přes řeku Bečvu, který byl výjimečný v tom, že do „mostní tematiky“ vrátil sochy. Konkrétně se jednalo o bronzové skulptury zubra, ptáka a betonové stromy od sochařky Ivany Šrámkové. Spojení výtvarné tvorby a ryze utilitární architektury (z hlediska kategorizace jsou mosty, lávky nebo nadchody dopravními stavbami) zopakovali také v Litomyšli, i když v odlišném provedení.
Vzhledem k tomu, že lávka je sama o sobě sochařským objektem, Ivana Šrámková tentokrát uplatnila dvourozměrný princip a pomocí stylizovaných abstraktních motivů ozvláštnila vstupy do výtahu a vnitřní stěnu pylonu, které spontánním pojetím změkčují pravoúhlou architekturu lávky. Z podhledu (jak lávku vnímají především řidiči automobilů) je dobře patrný nápis Smetana 200, který byl proveden v kovu podle návrhu Studia Najbrt: zatímco starý nadchod sloužil jako nosič reklamních panelů, nový připomíná duchovní podstatu města. Je to přímo symbolický rozdíl. Neboli jak poznamenal Ludwig Mies van der Rohe: „Bůh je v detailech.“
Petr Volf
Poznámky:
1. Vierendeelův nosník se používá nejenom při konstrukčním řešení mostů, ale také jako součást architektury budov. Nejznámějším příkladem je nástavba Federálního shromáždění nad objektem někdejší plodinové burzy od architektů Karla Pragera, Jiřího Kadeřábka a Jiřího Albrechta.
2. Není bez zajímavosti, že lávku jako vyhlídkovou cestu navrhovali studenti letní školy architektury pořádané v roce 2015 pod názvem Litomyšl bez průtahu. V jejich futuristickém pojetí však překonávala nejenom silnici I35, ale také říčku Loučnou, Smetanovo náměstí a končila na Zámeckém návrší v Klášterních zahradách. https://www.akademiearchitektury.cz/skoly/litomysl/index.html
Děkuji autorům článku za skloňování genia loci. To už je dnes vzácné, takže mě to potěšilo.
Z překlenovaného průtahu stávající silnice I/35 městem odpadne už brzy podstatná část zátěže z tranzitní dopravy po zprovoznění dálnice D 35. I tak je ale dobře, že se dá překonat mimoúrovňově.