Rekonstrukce čp. 2 – pohled profesí

 – slaboproud
IRENA SLÁDKOVÁ

Při prvních prohlídkách objektu před zahájením prací na studii v r. 1995 jsme byli v šoku z ohromného množství kabelů, kterými byl objekt doslova „prošpikován“. Různě propojené svazky kabelů byly vedeny v podhledech pod klenbami chodeb, v konstrukci krovu na půdě, pro stoupací vedení byla využita většina komínů. Pochopitelně vše bez jakékoliv dokumentace, která by trochu usnadnila orientaci, takže jsme při průzkumu vycházeli pouze z viditelného stavu a informací nemnoha „pamětníků“, kteří v objektu zbyli.
Podstatou zadání projektu pro stavební povolení, který se zpracovával v r. 1996, byla kompletní nová instalace slaboproudých rozvodů, což by naši situaci ulehčilo, kdyby se stavba prováděla jako jeden celek. Byla však rozplánována do etap, jejich počet se v průběhu realizace i změnil.
Dalším problémem byla změna původně schváleného systému EZS, který se v průběhu realizace z rozhodnutí investora a uživatele měnil za jiný (změna ústředny, koncentrátorů, kabeláže atd.), ale i to jsme úspěšně zvládli.
V průběhu realizace docházelo i k dalším změnám a rozšiřování původně navržených a schválených technologií, ovlivněných prudkým vývojem v této oblasti, zmíním jenom např. strukturovanou kabeláž a společnou televizní anténu.
Ke změnám docházelo i z rozhodnutí investora o rozšíření původních požadavků, z nutnosti zřizování provizorních pracovišť po dobu realizace těch trvalých (např. Operační středisko Hradní policie). Počty změnových listů a hodiny autorských dozorů to vyjadřují jasně.


– silnoproud
JOSEF KYSELKA, DANIEL NOSKA

Součástí rekonstrukce objektu byla i kompletní výměna stávající elektroinstalace, tj. od hlavního rozváděče objektu až po poslední svítidlo, resp. zásuvku, včetně hromosvodu. Přičemž ze stávající instalace směly, podle zadání investora, zůstat ve zdech nejvýše prázdné instalační trubky pod omítkou, ale žádné kabely, ani nepoužívané krabice.
Navíc bylo nutno přemístit hlavní rozváděč do nově zbudované rozvodny v podlaží A (stávající byl umístěn v prostorách, spodním podlaží bývalé — a po rekonstrukci také nynější — kaple). Vzhledem k rozdělení rekonstrukce do etap, byly po určitou dobu v provozu oba „hlavní“ rozváděče, když původní byl napájen z dočasného vývodu rozváděče nového.
Kromě snahy minimalizovat zásahy do historického zdiva a dalších konstrukcích, přinášela největší problémy právě výše zmíněná etapizace rekonstrukce a nutnost zachovat funkčnost jak dosud nerekonstruovaných prostor, tak i samozřejmě prostor rekonstruovaných v předchozích etapách.
Jednotlivé etapy totiž nepostupovaly směrem „od konce objektu k rozváděči“, ale prolínaly se, takže leckdy bylo nutno v rámci rekonstrukce prostor jedné etapy již připravit napájecí trasy nebo další rozvody pro další (a nejen přímo následující) etapy rekonstukce.
Na rozdíl od dokumentace pro stavební povolení se realizační dokumentace připravovala pro každou etapu zvlášť v téměř dvouročních odstupech. A každou etapu realizovala jiný dodavatel vzešlý z výběrového řízení, které probíhalo před každou etapou. A s časem se samozřejmě měnily a vyvíjely požadavky a potřeby investora, nebo dostupnost a nároky technologických zařízení používaných v laboratořích.


– vzduchotechnika
JIŘÍ HAVRÁNEK

Koncepce vzduchotechniky byla samozřejmě ovlivněna tím, že se jedná o památkově chráněný objekt, navíc s vysoce exponovanými pohledy na střechu objektu z věže Svatovítského chrámu.
Zajistit přívod čerstvého vzduchu ke vzduchotechnickým jednotkám a jeho distribuci do větraných místností a poté i výfuk větraného vzduchu nebylo možné z fasád. Proto je vzduch přiváděn komíny, i když přívod čerstvého vzduchu ze střechy není nejvhodnější. V rámci projektové přípravy bylo proveden opakovaný podrobný průzkum komínových průduchů, který zjišťoval, kam a jak komínového průduchy vedou, a následně bylo rozhodnuto, pro jaká zařízení budou průduchy využity. Díky tomu, že původní prastaré vytápění místností bylo kachlovými kamny obsluhovanými z chodeb, bylo komínových průduchů relativně dost. Přesto nebylo možno zajistit samostatný přívod vzduchu pro každé zařízení, a proto větrání několika sociálních zařízení byla řešena pouze odsáváním s tím, že k přívodu vzduchu do chodeb bylo využito zařízení pro požární větrání.
K nasávání vzduchu pro požární větrání (i pro ostatní vyústění) slouží speciální žaluzie zakomponované jako hlavice na komínech nad střechou. Pro přívod čerstvého větracího vzduchu do větraných místností a odvod větracího vzduchu byly navrženy podstropní větrací jednotky kanálového typu umístěné v podhledech.
Samostatnou úlohou byla klimatizace depozitáře obrazů a textilu. Protože nebylo možné umístit centrální klimatizační jednotku do půdního prostoru ani vedle depozitářů, bylo navrženo udržování teploty a vlhkosti vzduchu pomocí jednotkových zařízení. Chlazení a dotápění depozitářů zajišťují nástěnné klimatizační jednotky. Ty jsou připojeny na venkovní centrální jednotku, která pracuje ve funkci tepelného čerpadla, tzn. že v zimním a přechodném období i přitápí. (Před pohledy z věže chrámu je jednotka částečné skryta v úžlabí mezi sedlovými střechami.) Depozitáře jsou vybaveny zvlhčovači a odvlhčovači, umístěnými na stěně a na podlaze místností.

Pokud se týká vlastní realizace, došlo po odkrytí některých stavebních konstrukcí k odlišnostem oproti projektové dokumentaci. Některé komínové průduchy totiž neprocházely např. až do suterénu, a proto bylo třeba zajistit náhradní řešení. I to se však podařilo.


– organizace výstavby
VLADIMÍR HALÍK, ZDENKA HEJDUKOVÁ

 

Při rekonstrukci čp. 2 byl jako základní princip postupu výstavby stanoven směr od hlavního vstupu u kostela Všech svatých k Rožmberskému paláci s tím, že pro potřeby dodavatelů bylo určeno jako staveništní dvůr nádvoří Rožmberského paláce a přilehlé prostory přízemí, kde již v I. etapě byly provedeny rozvody ZT a ÚT, sloužily jako sociální zázemí pro pracovníky dodavatelů stavby.
Stavební práce probíhaly za provozu budovy a z hlediska organizace bylo nutné zajistit jednak prachotěsné oddělení prostoru stavby od částí provozovaných, jednak bylo nutné určit dopravní cesty pro stavbu a pro zaměstnance v provozovaném zbytku budovy. Dále bylo nutné pro jednotlivé etapy vyhledat a určit zázemí pro jednotlivé uživatele budovy, tj. pro Správu Pražského Hradu, hradní policii, pro archeologická pracoviště a další specializované provozy. Šlo o sociální zázemí a úklidové komory pro každý provoz zvlášť, což si někdy vyžádalo provizorní úpravy. Organizačně nejobtížnější z etap byla etapa II., kdy kromě toho, že byla rekonstruována většina sociálních zařízení, byl také upravován prostor hlavního vstupu zaměstnanců budovy od kaple Všech svatých.
Příprava pro stavební práce v unikátním historickém prostředí Pražského Hradu byla podřízena oprávněnému požadavku zadavatele stavby na ochranu zachovávaných prvků a konstrukcí. Pro jednotlivé etapy byly vytipovány konstrukce a stavební prvky, které před započetím prací musely být ochráněny bedněním, fóliemi, ale bez možnosti kotvení do konstrukcí. Mimořádný důraz byl kladen na minimalizaci možnosti vzniku požáru. Technologie svařování a použití pneumatických kladiv pro bourání uvnitř budovy byly výslovně zakázána. Pro kabelové trasy a trubní vedení malých profilů byly operativně využívány opuštěné dřívější drážky po vybouraných rozvodech. Rozsah a dopad bouracích prací byly minimalizovány použitím vhodných elektrických fréz apod. Pro trasy TZB byly v maximální míře využívány komínové průduchy.
Také doprava stavebního materiálu na Pražský Hrad měla mimořádný režim. Trasa byla určena pouze od Klárova ulicí Na Opyši s maximální tonáží naloženého auta 7,5 t. Pro dopravu v celém areálu Pražského hradu je platný „Dopravní řád v chráněné oblasti Pražského Hradu“, který omezuje denní dobu, po kterou je možné stavbu zásobovat na ranní hodiny.
Prostory Rožmberského nádvoří užívané stavbou byly definitivně upraveny v poslední etapě rekonstrukce.