Urbanista Pavel Hnilička: S rozpadem městské struktury si lidé uvědomili, že přicházejí o něco hodnotného
S největším
odmítáním nové výstavby se lze setkat zejména tam, kde stavebník podcenil
informovanost a přípravu projednání. V říjnovém rozhovoru pro Sdružení pro
architekturu a rozvoj (SAR) věnovaném takzvanému NIMBY efektu to řekl člen SAR,
architekt a urbanista Pavel Hnilička. „Nicméně
vždy se najdou jedinci, kteří nechtějí, aby soused stavěl, když už oni mají
postaveno. Chtějí se ze svých oken dívat na volný pozemek. To, že jim náš
systém umožní, aby toho dosáhli, aniž si ten pozemek koupí, je absurdní,“
dodal. Jako autor a spoluautor knih Sídelní kaše a Hustota a ekonomika měst
rovněž prozradil, kolik stojí veřejný rozpočet obyvatel kolonie rodinných domků
na okraji města na rozdíl od toho, kdo žije v hustých čtvrtích typu
Vinohrad či Dejvic.
Myslíte
si, že by měl být schválen Metropolitní plán v podobě, v jaké je?
Já doufám, že bude Metropolitní plán schválen v principech, podle kterých
byl vytvořen. Jádro má dobré, je třeba doladit dílčí nastavení. Zároveň si
myslím, že v Praze není jiné cesty, než aby Metropolitní plán fungoval
v obecné rovině, a pro jednotlivá místa vznikaly konkrétní zastavovací
plány. Jedině ty pak mohou řešit detaily. Neumím si představit, že bude mít
Metropolitní plán dopad do detailu jednotlivého pozemku, že se nakonec všichni
vlastníci domluví a budou s ním souhlasit. Dílčí úprava pozemku
v Horních Počernicích nemusí absolutně nijak souviset s návrhem
využití jednotlivých dílčích pozemků v Řeporyjích či Přední Kopanině, pokud se
nejedná o zásadní infrastrukturu města.
Jak tedy najít dohodu?
Buď se v Praze plán schválí na
sílu, pak ale stěží bude oblíben a bude snaha jej neustále měnit, nebo se bude
vyjednávat tak dlouho, až se mezitím město a společnost promění natolik, že
bude třeba začít znovu. Řešení je přitom jednoduché – ve stavebním zákoně lze
nastavit pravidlo, že územní plán nezakládá žádné právní nároky na jednotlivé
stavebníky, že to dělá až zastavovací plán tak, jak to mají například
v Německu, Rakousku, Holandsku, Polsku či Maďarsku. Pak by byla jasná
hierarchie, Metropolitní plán by stanovil základní nadřazené principy pro celé
město, které by bylo možné snadněji v dohledné době schválit, a zmizela by
úzkost lidí nad dílčími úpravami jejich jednotlivých pozemků, která současné
dohodě brání. V menších skupinách by se pak snáze hledala řešení
urbanistických detailů u plánů menších území.
Pomohlo by to zlepšit prostředí
v Praze, které se zdá být k výstavbě nepříliš přátelské?
Víme, že největší potíže jsou vždy s umístěním stavby, řada projektů
vyvolává bouřlivé reakce a získání stavebního povolení se prodlužuje i na těch
deset let. Řada investic vstupuje do chabě připravených území bez jasně
vydefinované urbanistické struktury. Územní plány, podle kterých se u nás
v drtivé většině případů staví, neřeší prostorové vazby ulic, náměstí,
veřejných prostranství. Správný postup je podle mého názoru zastavovací plán,
který vymezí uliční čarou jednotlivé stavební bloky a veřejná prostranství.
Kdyby město mělo takové plány připravené, velmi by se zrychlilo stavební
řízení. Je dobře, že Praha s tím pomalu začíná formou územních studií,
jako například na Bubny – Zátory, máme však ještě velký kus cesty před sebou.
Zásadně by situaci mohl pomoci nový stavební zákon.
Jak vnímáte veřejný prostor?
Kdekdo se s ním dnes ohání…
Pojem veřejný prostor v urbanismu vnímám jako jednu z nejvyšších
hodnot, o kterou je třeba poctivě pečovat. Řekne-li se prostranství, myslí se
tím obyčejně jen plochy, řekne-li se prostor, dostáváme se do další dimenze.
Města se dříve stavěla tak, že jednotlivé veřejné prostory na sebe navazovaly a
tvořily určité kontinuum. Z jejich spojení a prostorových kvalit se
utvářel obraz města, jeho atmosféra a duch, dnes bychom řekli spíše „brand“.
Myslím si, že právě rozpad městské struktury izolováním jednotlivých staveb
způsobil, že si lidé najednou uvědomili, že přicházejí o něco hodnotného, že
přicházejí o místa, kde se dobře cítí a nevědomky staví ne-místa, která jsou
mnohdy velmi ošklivá. Proto se dnes lidé více zajímají o veřejný prostor.
Zároveň je jasné, že kvalitních prostranství se nedá docílit, když si každý
stavebník staví sám svůj dům bez ohledu na ostatní, proto je nutná koordinační
role města. Stavebníci by si měli uvědomit, že dobrý urbanismus zvýší hodnotu
jejich nemovitosti, protože ta, jak dobře víme, je daná vždy místem.
Cítíte větší ochotu developerů
zabývat se veřejným prostorem, urbanismem a investovat do něj?
Určitě ano, vždyť dobrý urbanismus zvyšuje hodnotu jejich nemovitostí. Navíc
v době, kdy jsou lidé více citliví k tomu, jak veřejná prostranství
vypadají a jaký mají charakter a atmosféru, kvalitní městská prostředí, kde
jsou služby a dostupná veřejná doprava, se stávají velmi žádané. Významně se
také proměňuje způsob výstavby – zatímco dříve stavěli stavebníci spíše menší
domy, dnes staví významnější stavebníci celé čtvrti a kvalitu veřejného
prostoru tak mají pod svojí taktovkou. Ti bystřejší velmi dobře chápou, jakou
ekonomickou hodnotu veřejný prostor mezi jejich domy má. Cenu nemovitosti
určuje místo.
Myslíte si, že kdyby lidé
věděli, že jim nová výstavba přinese také něco dobrého – třeba nové náměstí,
park atp. – nebyli by a priori proti všemu?
Nedostatek informací o nových projektech bývá obyčejně zdrojem problémů. Lidé
tuší, že se v jejich okolí bude něco dít, avšak neví, co. Pak vznikají
zbytečné fámy a šíří se nepravdy. Je vždy úkolem toho, kdo staví, aby dobře
vysvětlil, jaký má záměr a jaký bude mít jeho počin dopad do území. Každý
stavebník si musí uvědomit svou odpovědnost při společné tvorbě města. Na
druhou stranu má stavebník také svá nezadatelná práva, která se ovšem mnohdy
potlačují až hysterickými útoky. A to ničemu nepomůže, protože se tím stavebník
jen zatvrdí a dobrý výsledek to nepřinese. Jsem přesvědčený, že právě
zastavovací plány pomohou, aby se vyjasnily základní poměry v území dříve,
než se přejde na posuzování konkrétní stavby.
Setkáváte se často
s odporem veřejnosti k rozvoji? Je racionální? Existují nějaké cesty,
jak občany přesvědčit?
S odporem jsem se setkal tam, kde stavebník podcenil informovanost a
přípravu projednání. Tam, kde se tomu věnovali, šla příprava území a staveb
lépe. Nicméně vždy se najdou jedinci, kteří nechtějí, aby soused stavěl, když
už oni mají postaveno. Chtějí se ze svých oken dívat na volný pozemek. To, že
jim náš systém umožní, aby toho dosáhli, aniž si ten sousední pozemek koupí, je
absurdní a souvisí spíše se společenským strachem a nerozhodností. Moderování
té křehké linie může proběhnout nad zmiňovaným zastavovacím plánem.
Dnes je velmi módní slovo
participace. Umíme jí? A má nějaké limity?
Myslím, že se ji pomalu učíme. Každá lidská činnost má své hranice, a tedy i
participace. Zájem lidí o místo, kde žijí, je dobré rozvíjet, protože se pak o
něj více starají. Z vlastní zkušenosti při práci na urbanistických úlohách
si velmi cením postřehů a námětů, které jsme dostali od místních lidí, protože
nikdo nezná místo lépe než ten, kdo v něm žije. Zároveň není úplně samozřejmé
umět ze shluku informací, které člověk dostane, vydestilovat to podstatné.
Neplatí, že plán je tolikrát dobrý, kolik dobrých věcí se do něj dá, podobně
jako napsal o dortu Josef Čapek ve slavné knížce o pejskovi a kočičce.
Praha je paralyzovaná, nestaví se.
Proč všechno tak dlouho trvá? Tedy kromě toho NIMBY efektu…
Pokud se budeme srovnávat s okolními
zeměmi západní Evropy, naši konkurenceschopnost zcela jistě ohrožuje délka
povolování staveb. Pokud podáváte žádost o stavební povolení, jste jako
stavebník povinován doložit desítky a desítky razítek, jejichž obstarání stojí
velmi mnoho úsilí a času. Bohužel úřady velmi často nedodržují správní lhůty,
systém je extrémně komplikovaný. K jednomu stanovisku potřebujete jiné stanovisko,
abyste dostal to jiné stanovisko tak potřebujete ještě jiné stanovisko a tak
dále. Je samozřejmě velká otázka, jestli potřebujeme
pro běžný projekt 52 razítek.
Absurdní je také systém,
kdy si ta razítka musí obstarávat stavebník sám. Stát nemá žádnou kontrolu nad
tím, jaká dokumentace právě cestuje po úřadech. To znamená, že projektant může
na jiný úřad poslat jinou dokumentaci, než pak pošle zase na nějaký další úřad
a pak na stavební úřad.
Na nedávném Summitu architektury a rozvoje podobně mluvila sama ministryně
pro místní rozvoj, která ukazovala, že pro stavbu studentské koleje bylo
potřeba 48 razítek. Co tedy s tím?
Pokud by to bylo tak, že
stavebník podává žádost na stavební úřad, ten sám posoudí, které
z vyjádření dalších orgánů jsou relevantní, a přímo se jich zeptá, bude
mít vše sám pod kontrolou. Celá režie povolování by zcela jistě měla být na
stavebním úřadě a proto je potřeba zvednout poplatky za takový servis. Zároveň
takový úřad kdyby sám viděl, co je všechno potřeba obstarat, možná by řekl, že
těch razítek není potřeba 52.
Takže kdyby měl na starosti vše stavební úřad, půjde to podle vás snadněji?
Tady se vracíme k otázce
resortismu – vlastně celý ten problém současného
stavebnictví a povolování staveb je, že je roztříštěno na mnoha ministerstvech
a je příliš mnoho úřadů, které si nějakým způsobem nárokují způsob vyjadřování
k té věci. Paradoxně dnes rozhodují ve věci stavebního povolení dotčené orgány
a ne stavební úřad. Proč má ale stavebník pomáhat státu, aby sám sebe řídil? To
je v tomto ohledu naprosto absurdní. Ale
uvažování se pomalu mění…
K lepšímu?
No snad ano. Asi
největší změnou je připravovaná rekodifikace stavebního zákona, která vzniká
pod taktovkou ministerstva pro místní rozvoj. Zdá se mi, že by se skutečně
stavební řízení mohlo výrazně zjednodušit a zkrátit. Je potřeba, aby na jednu
stavbu bylo jedno povolení a nepovolovala se několikrát, aby se zásadně
zredukovala a zjednodušila vyjádření a stanoviska dotčených orgánů. A hlavně se
musí začít pracovat s lhůtami pro ta stanoviska. Možná se mi zdá, že se i
trochu víc začalo mluvit o architektuře a urbanismu, snad to není jen můj
dojem.
Dodržování lhůt by prý
vyřešila fikce souhlasu. Pokud se úřad nevyjádřil ve stanovené lhůtě, mělo by
se za to, že souhlasí. Je to správná cesta?
Já si myslím, že by to byl velice rozumný nástroj, protože v současné
chvíli je vlastně stavebník ponechán úředníkům napospas. Sice existuje správní
řád a máme nějaké lhůty dané, ale ty se často nedodržují. Nezbývá nám nic
jiného, než volat na ty úřady a ptát se, kdy už to bude. Někde jsou rychlí,
někde to zvládnou včas, ale na mnoha úřadech skutečně řeknou: My máme hodně
práce, my to nestíháme. Tento stav také souvisí s podfinancováním
pracovníků stavebních úřadů. Stavebník nutně potřebuje, aby jejich záměry
posuzovali vysoce kvalifikovaní a vzdělaní lidé, kteří se však do úředního
stavu za tabulkové platy stěží budou hrnout. Povolení se komplikují, počty
stránek v rozhodnutí různými útoky zúčastněných stran v povolovacím
procesu narůstají, a ještě se vyhrožuje, že se úředníkům strhne pokuta už
z tak nízkého platu, když rozhodne špatně. Divíme se potom, že někteří si
lhůty prodlužují, vyžadují se další a další stanoviska k věci a verdikty
se odkládají?
Když jsme se bavili o
změně principů ve stavebním řízení, to podle vás nový zákon řeší dobře?
Ano, to si myslím, že ano. Co nás architekty v naší komoře trochu
znervózňuje, je způsob nastavení územního plánování, kde vidíme řadu nástrojů,
které by bylo dobré použít. Rada věcí by se dala udělat podobně jako v Německu
nebo ve Francii. V těchto zemích mají například specifická pravidla pro
brownfieldy. V územním plánu je vymezena rozvojová oblast, která má jiná
pravidla než ustálená lokalita. Pokud povoluji stavbu kupříkladu uprostřed
vilové zástavby, která je historicky dostavěná a stabilizovaná, je jasné, že by
tam měla platit jiná pravidla, než když povoluji nějaké celé nové území, kde teprve
vznikají ulice, náměstí, domy.
Stavební zákon by měl umožnit platnost jiné typologie na různých územích.
Dále chybí zmíněné předdefinování pozic zastavovacích plánů, povinná účast
architekta na kolaudaci jím navržené stavby a další věci, které řešíme
z pohledu naší praxe při navrhování. Přesto vnímám připravovaný zákon
pozitivně. Zároveň si myslím, že by se ještě měla vést debata o budoucím
postavení obcí v povolování.
Mluvíte o oddělení
státní správy a samosprávy? Jde o to, že by měla vzniknout nezávislá soustava
stavebních úřadů mimo radnice?
Tady se naše představa v rámci České komory architektů trochu rozchází
s ministerstvem v otázce nastavení pravidel. Vnímáme snahu povolování
profesionalizovat, což je naprosto v pořádku, ale nesmíme zapomínat na
lokální znalost a lokální odpovědnost. Pokud je dobrý starosta, který má
politickou odpovědnost a uspěje ve volbách,
určitě by měl mít možnost vstupovat do jednotlivých stavebních řízení z
nějaké silnější pozice. A to buď osobní cestou v menších sídlech, ve větších
sídlech pak prostřednictvím městských architektů nebo komisí, které by se
nějakým způsobem do té debaty zapojovaly. Je těžké si představit, že nějaká –
ač erudovaná úřední osoba – přijde do Horní Dolní a bude mít vztah k místu
stejně odpovědný jako starosta. Tady by se měl hledat balanc mezi státní
správou a samosprávou, přičemž nikdo by neměl nikoho válcovat. Určitě by to
ještě stálo za nějakou širší debatu.
Jde tedy o to
nevyšachovat starostu a místní politiky úplně?
V minulosti starosta podepisoval stavební povolení a měl tak i přímou
odpovědnost za to, co se v místě schvaluje a povoluje. Když se podíváme třeba
do Vídně, tak ta má stavební komisi pro posuzování velkých projektů, ve které
sedí architekti, stavaři, geodeti, sociologové a řada dalších profesí. Členů je
zhruba 12 a jsou voleni na tři roky oproti čtyřem volebním rokům, aby nebyli
přímo závislí na současných politicích. Taková komise může obecně zvednout
stavební kulturu. Nejde jenom o to, jak stavební povolení zrychlit, ale i o to,
jak zlepšovat úroveň stavění.
Může nějak k odstranění stavební paralýzy pomoci
i Praha, nebo musíme čekat na nový zákon?
Může. Řada razítek, která potřebujete ke stavebnímu povolení, je od úřadů
města. Pokud by radnice měla vůli něco s tím dělat, určitě by to ke zkrácení
řízení pomohlo.
Výrazné téma, které hýbe velkými městy, je nedostupné
bydlení. Tady působí stát bezradně. Může něco dělat alespoň Praha?
Pro dostupnost bydlení by právě velmi pomohlo, aby Praha připravila dobré
podmínky pro výstavbu a vlastně ji podporovala. Dneska je pro developery často
jednodušší stavět mimo Prahu než v ní, a to zejména z důvodu délky obstarání
těch jednotlivých povolení. Praha by také mohla vytipovat určité lokality a
podporovat, aby se na nich stavěly byty. Nemusí je fyzicky stavět vlastními
silami, i když můj názor je takový, že by si města měla část bytového fondu
obstarat sama. Ve Vídni, která se pravidelně umisťuje na žebříčku kvality
bydlení na předním příčkách světového srovnání, bydlí dvě třetiny obyvatel
v městských bytech. Město svou bytovou politikou úspěšně koriguje
gentrifikaci, vznik ghett a další problémy velkoměst.
Už jsme narazili na
brownfieldy. Praha, která trpí bytovou krizí, jich má tolik, že by se do nich
vešlo celé Brno. Bude podle Vás potřeba zavést nějaká specifická pravidla, aby
se na nich konečně začalo stavět? Za 20 let se snad podařilo otevřít jen
Smíchov…
V současné době se také chystají Bubny-Zátory, Rohanské nábřeží,
nákladové nádraží Žižkov, rozvíjí se Libeň, Holešovice, Vysočany, Zličín,
Jinonice. Vše jde ale zoufale pomalu. Velký projekt Hafen City v Hamburku
měl pro svůj rozvoj specifická pravidla, stejně tak i Masena Nord v Paříži
a další jiné velké městské projekty po Evropě. Je velký rozdíl, když stavíte
dům do již hotové čtvrti, kde již máte své sousedy dané, a když stavíte celou
novou čtvrť, kde se sousedské vztahy teprve ustanoví.
Další otázka je, že se lidé brání husté
zástavbě. Proč je tak důležité nemít příliš „rozvolněné“ město?
V politice se usadila hesla typu „více zeleně, méně betonu“, „tady není
developerovo“ a jiná další. Je ale „dobro“ zastavět okolí Prahy v okruhu 50
kilometrů kobercem rodinných domů, nebo je lepší pokusit se o mix různých
struktur s lokálně vyšší hustotou, než má kobercová zástavba, a zkusit tak
zachránit kus přírody nejen pro naši vlastní rekreaci? Je „dobro“ tolik
zatěžovat naše životní prostředí, když stejného komfortu můžeme dosáhnout
úspornější cestou?
Praha je
v porovnání s jinými metropolemi velmi řídké město. Má
v průměru hustotu jen 24
obyvatel na hektar, což je ve srovnání s jinými městy jako
Vídeň (41) nebo Milán (73) málo. Urbanisté často operují s hustotou 50 obyvatel
na hektar, která je minimem například pro efektivní fungování veřejné dopravy.
Praha má v sobě zakódovány extrémy: například lokalitu rodinných domů Nová
Dubeč s pouhými 21 obyvateli na hektar a na druhé straně Vršovice se 322 obyvateli
na hektar. Na stejném území se tedy dokáže zabydlet 15× více obyvatel. Mezi
nejvíce „developersky vytěžený“ projekt bychom mohli označit Nové Město, které
založil Karel IV.
Tvůrce metropolitního plánu Roman Koucký
říká, že je vlastně s podivem, že Praha ještě ekonomicky nezkrachovala…
Výhody a nevýhody příliš řídké zástavby jsou v tom, že neefektivně využívá
půdu a taková zástavba je velmi náročná na dopravní a technickou
infrastrukturu. Pokud v území na velké ploše bydlí málo lidí, je malá šance tam
zavést veřejnou dopravu, narůstají plochy ulic a dálnic, protože v těch místech
se nedá pohybovat většinou jinak než vlastním automobilem. My jsme se
podrobně věnovali tomu, jaký je vztah mezi hustotou osídlení města a
ekonomikou v knize Hustota a ekonomika měst. Velké rozdíly lze
nalézt v nákladech na údržbu veřejných prostor a infrastruktury v přepočtu na
jednoho obyvatele takových lokalit.
Můžete být konkrétní?
Roční
náklad na jeden hektar v zástavbě rodinných domů činí 5900 korun na osobu za
jeden rok, zatímco v blokové zástavbě jen 1283 korun na osobu za jeden rok.
Vidíme, že obyvatel kolonie rodinných domů tedy podle zkoumaných dat ze
společného rozpočtu potřebuje 4,6krát více než obyvatel blokové zástavby. Když
si uvědomíme, že hektar je pouze 100×100 metrů, tak zjistíme, že se
v součtu jedná o obrovské sumy, které je možné věnovat školám, nemocnicím
nebo sportovním stavbám. Finančně nejvýhodnější je tedy bloková struktura typu
oblíbených Vinohrad nebo Dejvic, kde výdaje na jednoho obyvatele jsou nejnižší.
To je dáno nejvyšší hustotou obyvatelstva ze všech struktur. Zároveň je zřejmé,
že vysoká hustota obyvatel nebrání tomu, aby bylo takové místo příjemné pro
život.
Jaká je podle Vás ideální hustota města
z pohledu ekonomiky?
My jsme dospěli ještě k jednomu závěru – tím zlomovým číslem, u kterého se
„láme chleba“ je sto obyvatel na
hektar. Při rostoucí hustotě už náklady závratně neklesají, ale v
nízkých hustotách obyvatel pod 100 obyvatel na hektar snížení hustoty náklady
na provoz a údržbu veřejných prostranství doslova vystřelí nahoru. Klesne-li
například hustota ze 70 na 20, tak se náklady dramaticky zvyšují. Namísto
zhruba 3200 korun na obyvatele a rok se náklady zvýší dokonce 2,5krát až na
8000 korun na obyvatele a rok! A to o rozdíl hustoty obyvatel činící pouze 50
lidí na hektar.
Takže stovka
obyvatel na hektar je to „magické číslo“?
Ano a toto – jak říkáte – „magické
číslo“ najdeme ještě v jedné podstatné souvislosti. Od sto obyvatel na hektar začíná
fungovat pěší docházka. Městská zástavba, kde lze pěšky dojít k nějakému
skutečnému cíli, jako je například obchod nebo pošta, musí mít hustotu osídlení
minimálně sto obyvatel na hektar. Taková oblast už může fungovat jako
samostatná čtvrť s únosnou vybaveností, použitelnou veřejnou dopravou a obydlenými
ulicemi. Vždyť samotné slovo čtvrť je odvozeno od velikosti území, které lze
přejít za čtvrt hodiny a ve kterém by měly být zastoupeny základní služby a
obchody.
A co druhý limit intervalu? Jaké nevýhody má příliš
řídká zástavba?
Hustota pod 30 obyvatel na hektar
znamená závislost na automobilu jako jediném možném dopravním prostředku. Z dat
desítek zemí autoři Newman a Kennworthy objevili, že pro efektivní fungování
veřejné dopravy je nutná hustota alespoň 50 obyvatel na hektar. Hustota pod 50
obyvatel na hektar znamená její dysfunkci. Pod touto hranicí bývají dotace z
obecních rozpočtů už tak vysoké a spoje tak řídké, že veřejná doprava přestává
být pro obyvatele atraktivní.
Připravilo Sdružení pro architekturu a rozvoj (SAR)
Proč jste se rozhodli právě pro tento typ skel? Jak byste zhodnotili ty výsledky po letech používání? Dávali jste je…
V bilancích o hustotě tuším schází počty úředníků a vyskytujících se osob ve stále přibývajících administrativních budovách, hotelích, turistických zařízeních apod. v Praze. Ty využívají stávající infrastrukturu, mnohdy vyžadující rekonstrukce, aniž by se na ní finančně podílely. Toto je zřejmě podklad pro tendenci k zahušťování města atd…
Re: |Pokud by to bylo tak, že stavebník podává žádost na stavební úřad, ten sám posoudí, které z vyjádření dalších orgánů jsou relevantní, a přímo se jich zeptá, …. .| – tím se vracíme ke staré dobré |padesátce| z roku 1976. Vše se povolovalo rozhodnutím a dotčeným orgánům se posílalo oznámení o zahájení řízení. Bylo pak na nich, zda se v daném termínu vyjádří. Vlastně už tenkrát to byl předpokládaný souhlas v případě nečinnosti.To padlo v momentu, kdy se objevil institut ohlášení a povinnost získat stanoviska dotčených orgánů a souhlasy sousedů přešla na stavebníky. A vzhledem k nepředvídatelnosti soudních rozhodnutí je pro pracovníky stavebních úřadů těžké rozhodnout, že některé orgány nejsou dotčené a že tedy jejich stanoviska nemusí být předložena. I v případech, kdy je to zřejmé.