Rozhovor s Romanem Kouckým

Potkáváme se po třech letech od posledního rozhovoru. Jak se za tu dobu vyvinula příprava Metropolitního plánu?
Ano, Kancelář Metropolitního plánu slaví pět let své existence… Poslední dva roky však znamenaly rozklad a zásadní zdržení všech prací, takže harmonogram se výrazně proměnil. Od ledna letošního roku ale běží nové práce a jsme připraveni na dokončení návrhu plánu.

Pokud to vše dobře dopadne, může na jaře příštího roku začít projednávání. Jeho průběh bude závislý především na práci pořizovatele – na délce a kvalitě vypořádávání připomínek, takže celkovou dobu zbývající do účinnosti plánu nelze odhadnout.

Minule jsme hovořili jen o obrysech plánu, dnes jsou ve vaší kanceláři už ale fyzicky vyskládané řady šanonů a plán visí na zdi.
V roce 2015 proběhla kolem Metropolitního plánu první krize. Celý rok jsme obhajovali plán jako celek, zachraňovali jsme Pražské stavební předpisy, podle kterých má být plán udělán. Odevzdání tedy probíhalo 30. 11. 2015 narychlo, čehož jsme si byli vědomi; proto jsme k 30. květnu 2016 připravili upravenou, druhou verzi plánu (2.2). Ta byla jako první zveřejněna, nejprve „pirátsky“, poté jsme ji na pokyn Rady města na webových stránkách Institutu plánování a rozvoje publikovali sami. Koncem léta 2016 vyvrcholila druhá krize nesmyslným odvoláním ředitele Petra Hlaváčka a odchodem celého našeho týmu. Těsně před tím byla odevzdána v září ještě verze 2.4, která byla uvedena v doslovný soulad se zněním Zásad územního rozvoje Prahy. V současné době tedy stále (už dva roky) probíhá „kontrola pořizovatele“.

V jaké verzi se plán nachází dnes?
Plán se stále vyvíjí, i když v principech se naštěstí mnoho nemění. Aktuální verzi, která má označení 3.3, budeme nyní znovu posuzovat z hlediska udržitelného rozvoje (VVURÚ). Ale připravujeme již další úpravy, stále plán cizelujeme. V lednu očekáváme verzi 3.4, a pokud bude veřejné projednávání zahájeno bez zbytečných průtahů, bude se projednávat celkem čtvrtá verze návrhu.

Právníci se neshodují, jestli je možné libovolně publikovat plán před jeho řádným projednáváním. Zveřejnění nám nicméně spíše pomáhá, protože je evidentní, že oponenti plánu v něm nenacházejí žádné relevantní problémy. Současné verze jsou nicméně pracovní a nejedná se o ucelené odevzdání.

Plán byl v létě 2016 recenzován expertní skupinou. Závěrečný posudek se týkal překvapivě především formálních náležitostí.
Ano, všichni víme, že jde o střet se zastánci těžké formy direktivního plánování, kterou jsme zdědili z dvacátého století. A jak je u nás zvykem, přidaly se k tomu osobní závisti a nenávisti. V současné době je dokonce připravována novela vyhlášky, která vlastně přiznává, že požadavky, které na nás byly kladeny, se pohybovaly nad rámec zákona a nyní by je měla novela legalizovat. Platný stavební zákon dává vyhlášce zmocnění stanovit obsah územního plánu, ale nedává jí zmocnění stanovit strukturu územního plánu. Trvat na pořadí kapitol je směšné. Například v prováděcí vyhlášce následuje kapitola týkající se krajiny za problematikou infrastruktury. Naproti tomu v zákoně se hovoří o tom, že krajina je před infrastrukturou. Místo, aby Ministerstvo pro místní rozvoj přiznalo chybu ve vyhlášce, chce ji novelizovat tak, aby bylo nutné předělat Metropolitní plán.

Jednání pracovní skupiny opravdu spočívala v diskuzi nad pořadím kapitol a netýkala se celkové koncepce plánu?
Ano, formální náležitosti ve výtkách převládaly. Ale na všechny jsme reagovali, vše znova zvážili a plán upravili. Verze 2.2 a 3.3 se samozřejmě liší, bylo více času a dostali jsme víc zpětné vazby. To, že jsme v roce 2016 práci na plánu na dva měsíce zastavili a odešli od něj, nám dalo určitý odstup a motivaci pokusit se jej ještě více zjednodušit a učinit přehlednějším. Zatímco verze 2.2 má 270 článků, současná verze už jen 207. To znamená, že se podařilo čtvrtinu textu eliminovat a možná by se dalo uvažovat ještě o další redukci. I když počet článků není měřítkem kvality plánu, zeštíhlení textu považuji za významný a důležitý přínos.

V posledním roce se otázky spojené s plánováním města staly součástí společenské diskuze…
Ano, před pěti lety jsme volali po tom, aby se o vizi města, plánování a architektuře začalo více mluvit. To se povedlo; bohužel, forma a směřování debaty jsou tristní. Témata, do kterých se otázky rozvoje zužují, jako jsou například projekty sociálního bydlení nebo tzv. participování projektů, ve skutečnosti s plánováním příliš nesouvisejí. Co se zásadně změnilo, je aktivistický obrat plánování. Část politického spektra si myslí, že jedině ulice má právo projektovat. Celospolečenskou diskusi v podstatě ovládli odpůrci rozvoje města.

Nepomohlo publikování plánu katalyzovat jednání na úrovni městských částí?
S městskými částmi jsme mluvili od začátku prací v roce 2012. S jejich podněty průběžně pracujeme, potíž je v tom, že jim často nelze vyhovět, protože nerespektují potřeby celého města, takže se setkáváme například s tím, že by v plánu neměl být silniční okruh. Druhým extrémem jsou detailní představy typu: zde chceme tělocvičnu. Ryze lokální projekty tedy městské části umějí formulovat, většinou ale jejich výstupy fungují pouze omezeně lokálně, nehrají jako celek. To je největší současná nemoc Prahy. Absolvovali jsme přitom se všemi městskými částmi čtyři kola workshopů, a to za dvou různých politických reprezentací.

Lze připravit územní plán v průběhu jediného volebního období?
To není možné ani v menších městech. Horažďovice mají přibližně 5 000 obyvatel a plán jsme vytvářeli tři volební období. Nevidím v tom zásadní problém. Naopak, už od devadesátých let říkám, že zadání má schválit jiné zastupitelstvo než to, které plán následně vydává. Dokumentace je pak objektivnější a stabilnější.

Jak postoupila příprava podrobnějších studií vybraných území?
V tomto směru se moc nestalo. Situace je dokonce horší, narůstá nejistota. Představa o územích je spíše mlhavá a převládá názor, že je lepší nic nedělat. U pořizovatele byla ustavena pracovní skupina pro územní studie; pokud vím, zatím ale není schváleno ani jedno zadání.

Dosavadním studiím zřetelně chybí společný jazyk. Nejde o to vytvořit dogmatickou metodiku, ale od studií zadávaných na základě různých zájmů nelze očekávat, že budou souměřitelné, a to ani legendou výkresů, ani bilancemi výpočtů. A metropole jako Praha potřebuje jednoduchý a srozumitelný jazyk plánů.

Největší území v Praze jsou pro rozvoj dlouhodobě zcela zablokována. Není reálné je hned naplnit, tudíž takto velké části města nelze podrobně naplánovat od stolu. Stavební uzávěry ale nejsou řešením. Místo musí žít a mít sílu, aby se tam stal urbanistický čin. Nebo tu sílu mít nebude, a bude se vyvíjet jako rostlé město, i to je možné. Doba je nejistá a nepřátelsky naladěná k budování, k rozvíjení… Ale takovou situaci nelze přebít direktivním plánem; ten by byl neprojednatelný, a i kdyby se ho podařilo projednat, bude krajně nedůvěryhodný a nestabilní. Proto musí tato území zůstat jako transformační a musí se vážit, co se v nich odehraje. Ale neznamená to zakázat stavět, naopak je potřeba neprodleně začít.

Prověřovali jste, jak může v praxi vypadat stavění podle Metropolitního plánu?
Vybraná území byla analyzována řadou studií. Pracovali jsme na nich my i externí architektonické kanceláře. Některé lokality byly zadány paralelně, abychom prověřili různé možnosti území. Zpětnou vazbu jsme obratem zapracovávali do dokumentace. Poznání z konkrétních území jsme se snažili propsat do celého plánu. Do jeho jednoduchosti a vymahatelnosti, ale také do jeho stability a flexibility.

Překvapilo vás na těchto výstupech něco?
Asi moc ne. Záleží na tom, kdo se na plán dívá a co z něj chce zjistit. Pokud někdo od plánu očekává například zjištění hodnoty pozemku, je nutné říct, že to není tak snadné. Ale vyčíst základní principy uspořádání území, jako je struktura, výšková regulace, využití území, samozřejmě z plánu lze…

Snažíme se udržet určitou obecnou regulaci. V roce 2011 byl Metropolitní plán koncipován jako vize celého města v měřítku 1:25 000. Hlavním úkolem byla dohoda na metropolitních prioritách. Aby se předešlo sporům mezi místními zájmy a celoměstskými, tedy metropolitními potřebami. Kdyby existovala dohoda městských částí a hlavního města na nejdůležitějších stavbách, odpadla by samozřejmě spousta negativní energie. Diskuze nad podobami těchto prvků plánu jsou vyčerpávající.

Vraťme se ještě k tomu, jak budou uživatelé s plánem pracovat. Podle současného územního plánu může investor se znalostí funkční plochy a koeficientu podlahových ploch relativně snadno zjistit, co na pozemku lze postavit a tím si odvodit hodnotu pozemku. Není jedním z úkolů plánování území stabilizovat?
Ano, a také hned zjistí, že mu to nevyhovuje a že potřebuje změnu plánu! Stabilizovat území a stabilizovat hodnotu pozemku není totéž. Rozpočítávání investice na plochu pozemku je zrůdné a ani v současném plánu se to nesmí, i když se to dělá.

Je mnohem důležitější říct strukturu zastavění než celkový index využití, který jak má už v názvu, hlídá pouze celkové využití lokality. Není určen k rozhodování v území. Dnešní plán umožňuje postavit velký dům na okraji velkého pozemku mezi malými domy. To jde jednoznačně proti charakteru lokality. Zabývat se v prvé řadě charakterem území není ani nespravedlivé, ani nemožné.

V komplikovaných územích ale potřebuje investor nejprve dohodu s ostatními o podobě celého bloku.
Bylo by to ideální, byť to v některých případech může být složité. Ale takovou máme společnost. Celé plánování směřuje k regulaci, která vymezí podrobnější pravidla. Tam, kde to není nutné, Metropolitní plán nezakládá novou strukturu. Pouze říká: přizpůsobte se okolí. Jen na zhruba dvou a půl procentech rozlohy Prahy, v největších ucelených plochách potenciálu, stanovujeme parametrickou regulaci, kterou je nutné převést graficky do podoby podrobnější dokumentace. Zároveň říkáme jak – nástrojem má být Územní plán části Prahy. Omezí se tím nutnost změn Metropolitního plánu. To je zásadní zjednodušení procesu. Bohužel je to odmítáno aktivisty, developery i úředníky. Věřím, že jsme v rigidní zákonné úpravě našli cestu, jak to udělat elegantně. Podrobnější regulace je nezbytná, Metropolitní plán má pro ni stanovit především celkové kapacity. Z nich je pak možné nakreslit ulice, jako tomu bylo v regulačních plánech z období první republiky. Nemusí se jednat o složitý dokument, zpravidla by měl stačit výkres formátu A3. Návrh by měl být zpracován ve variantách, z nichž bude možné vybrat nejlepší řešení a to dopracovat. Dohodu o podobě území pak má zakotvit standardní veřejnoprávní projednání, nikoli pouze podpis úředníka.

Měl by Metropolitní plán vymezovat například polohu nových ulic?
Metropolitní plán by tuto podrobnost mít neměl, i když obecně je to možné a Metropolitní plán zakresluje klíčová budoucí propojení; jsou naznačena schematicky, ale jejich dodržení je závazné. Ano, mohli bychom všechny uliční čáry nakreslit, netrvalo by to ani dlouho. Ale taková práce by neměla žádnou hodnotu, protože by všichni začali okamžitě vyžadovat jejich změnu. Navíc by bylo těžké takový předurčený plán uspokojivě projednat. Metropolitní plán popisuje celou Prahu a vychází ze znalosti širší metropolitní oblasti, proto má říkat pouze základní principy. Když bude zaměřený především na definování kapacity území a způsob jeho napojení, může být schválen. Základními parametry jsou urbánní struktura a výška. Metropolitní plán u všech ploch stanovuje strukturu zástavby, odvozenou od některého z existujících území. Záměrně jsme vybírali odkazy na lokality, které se v Praze již vyskytují, nechtěli jsme přenášet vzory z jiných měst, ani používat metody sociálních inženýrů.

Bude Metropolitní plán vyžadovat pro některá konkrétní území podrobnější dokumentaci?
Podrobnější plány vyžadovány nebudou, ale doporučujeme 15 území, kde je jejich pořízení vhodné a žádoucí. Jedná se o nejvýznamnější potenciály města. Rozvoj těchto ploch ale zpracováním podrobnější dokumentace nepodmiňujeme, protože to by znamenalo stavební uzávěru. Může se stát, že na ně stejně bude uvalena stavební uzávěra, ale to se ukáže až při projednání plánu – za stanovení uzávěry musí někdo převzít odpovědnost. Každopádně dílčí plány je zapotřebí vytvářet, jinak zůstane rozvoj města zablokovaný.

Jaká je celková kapacita Prahy? Jaké jsou reálné možnosti a očekávání města?
Do celé Prahy se vejde výrazně víc lidí, než v ní žije dnes. Koncepce Metropolitního plánu stanovuje hranice rozrůstání do krajiny a umožňuje stavění uvnitř. Samozřejmě, omezit zastavitelné plochy na okraji města vyvolává spory, ale jsem přesvědčen, že je to chytřejší a levnější než financovat rozšiřující se řídké město. Připravujeme dopravní model, který by simuloval různé varianty rozvoje. Například alternativu, kdy bude výstavba probíhat jen v určitých částech města. Tyto scénáře by měly být podkladem pro celkové posouzení plánu. Doufám, že na jaře budou různé scénáře připraveny.

Může tento výstup přehodnocovat potřebnost infrastrukturních staveb?
Ne, ale bude možné případně operativně měnit jejich priority. Dosud se stavělo to, co je rychlejší a snadnější, kde je méně protestů. Účelově se ohýbaly trasy metra a podobně… Narážíme na problém, že levnější varianty řešení jsou často znemožňovány Zásadami územního rozvoje. V roce 2012 jsme požadovali Zásady zrušit, projednat hlavní infrastrukturní stavby v rámci Metropolitního plánu a takto je zafixovat. Nebo alespoň Zásady územního rozvoje zjednodušit, protože jsou zbytečně podrobné a území blokují. Dnes je chceme alespoň aktualizovat, ale i tomu některé destrukční síly brání.

Bude možné Metropolitní plán vydat na podkladě aktuálních dat? Přeci jen od zahájení prací na plánu do jeho vydání v Praze jistě vznikají desítky nových ulic.
Život je vždy rychlejší než plánování, to víme všichni. Samozřejmě se podklady budou před veřejným projednáním aktualizovat. Musíme pracovat se souborem dat – katastrální mapa, právní stav změn v území, které jsou vždy uzavřeny ke konkrétnímu datu. Předchozí plány byly v tomto ohledu mnohem horší, měly zastaralejší podklady, musely vysvětlovat, že pracují s tloušťkou čáry. Digitální zpracování Metropolitního plánu v tomto ohledu znamená posun. Problémem nejsou zastaralé mapové podklady, ale zastaralé mentální nastavení společnosti, projevené zejména zněním stavebního zákona a s ním souvisejících předpisů. Proto by měl být plán mnohem obecnější. Přílišnou podrobností jednoznačně ztěžuji jeho aktuálnost.

Na fyzické podobě plánu zaujme, že po obecných článcích s legendou následují tisíce stran s popisem konkrétních lokalit…
Ale celé je to jeden předpis! Závazný je od začátku až do konce a je doplněný odůvodněním. Jsou to pravidla využití území podle stavebního zákona. Závazná část je promítnuta do regulací jednotlivých rozdílných území. Aby byl plán uživatelsky přívětivější, přečtu jednotlivé kombinace regulativů v Krycím listu příslušné lokality. Plán je v tomto komplexní a provázaný, v tištěné podobě se zdá být velmi komplikovaný, ale to je proto, že je připraven pro digitální používání. V praxi budou uživatelé pracovat pouze s digitální aplikací a „množství vytištěných dat“ dohromady nikdy neuvidí. Je to asi jako kdybychom chtěli vytisknout Wikipedii…

Definice lokalit jsou v některých případech poměrně podrobné. Není jejich zevrubný popis nadbytečná informace?
Základní popis lokality určuje její „cílový“ charakter. A charakter se skládá ze čtyř vlastností: zastavitelnost, struktura, využití a stabilita. Různé kombinace čtyř vlastností dávají místu jedinečný charakter, který je ještě doplněn zcela individuálním popisem. Metropolitní plán vidí město jako živý organismus, a proto hledá maximální míru stability a zároveň ovšem flexibility, která umožňuje svobodný vývoj tohoto vzácného organismu.

Dají se charaktery vůbec výstižně popsat?
Snažíme se o to už více než 25 let a nejsme jediní, kdo s tímto přístupem pracuje. Charakter, struktura, stabilita jsou dnes už běžné pojmy. Zjednodušovat územní plánování pouze na funkční hledisko je dnes neudržitelné. I ve stavebním zákoně se už hovoří o „využití území a jeho prostorovém uspořádání“. Živá praxe tak ovlivnila i rigidní intelektuální konstrukt funkčního plánování.

Změnily se nějak prvotní teze plánu?
Snažíme se, aby se neměnily. Pokud by měly padnout základní teze, musel by se změnit nejen celý tým, ale především celý plán. Hlavní principy jsou ale natolik společensky prodiskutované, že i přes ojedinělé odmítavé hlasy jsou jednoduše srozumitelné a obecně vysvětlitelné. Problémem je pouze to, že jsme neměli možnost tyto základní teze v průběhu zpracování dostatečně propagovat.

Hustší město je lepší než řídké a svobodné město je lepší než totalitní. Pokud z těchto tezí nebudou česká města vycházet, neposunou se kupředu a budou nadále mrhat prostředky bez uspokojivého výsledku.

Mění se pozice Prahy ve světovém kontextu?
Její význam a role bohužel vytrvale upadají. Metropolitní plán to nemůže příliš ovlivnit, je to mimo jeho možnosti. Plán pouze definuje hrací plochu, naznačuje vizi a strategii – pravidla chování. Ale jen v jedné disciplíně, a to je „využití území a jeho prostorové uspořádání“. Buď budeme dál ničit krajinu i město, nebo začneme recyklovat a zkvalitňovat jednotlivá území k transformaci. Musíme se naučit vytvářet nové hodnoty. Nejméně 30 let se hovoří o udržitelném rozvoji, vyváženém environmentálním, ekonomickém a sociálním přístupu. Jsem přesvědčen, že tyto myšlenky jsou v plánu obsaženy a že pro správnou správu města může být Metropolitní plán dobrým podkladem.

Zdá se, že společnost má strach z jakékoliv výstavby. Umíme za této situace vůbec posoudit, jaké nástroje jsou pro plánování přiměřené?
Poslední zkušenost ze zablokované Prahy přináší na mysl extrémní scénáře:

Zastavme plánování, udělejme (bez přípravy!) generální pardon, například na 5 let umožněme libovolnou výstavbu. Zakázány by byly pouze demolice, stavby v parku a otevřené krajině. Postavte, co můžete, bez zásadních omezení. Poté tuto extrémní deregulovanou dobu posuďme. Nelze dopředu odhadnout, zda to bude katastrofa nebo skvělý výsledek…  Ale tato nejistota není dostatečným důvodem to nezkusit. Teprve potom bychom zodpovědně mohli zhodnotit, jestli a jak plánovat do budoucna. Chaos je samoregulační, ale přemíra regulace vede vždy ke smrti. To platí pro všechny živé organismy, tedy i pro město.
MIROSLAV ŠAJTAR
Foto: Marie Votavová

___________________________________
Prof. Ing. arch. Roman Koucký (1959)
je architekt, urbanista a pedagog. Vystudoval Fakultu architektury ČVUT, kde od roku 1997 vede ateliér a vyučuje. S Šárkou Malou řídí vlastní architektonickou kancelář „koucky-arch.cz“, za své práce získali řadu ocenění včetně dvou Hlavních cen Grand Prix. Systematicky se věnuje vydavatelské a publikační činnosti prostřednictvím vydavatelství „Zlatý řez“.

Mezi jeho nejvýznamnější realizace patří Mariánský most v Ústí nad Labem nebo Trojský most v Praze. Zabývá se také výzkumem a problematikou územního plánování, je autorem několika územních a regulačních plánů. Od roku 2012 je vedoucím Kanceláře metropolitního plánu na Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy.