Setkání s Peterem Eisenmanem

Pro většinu z nás zůstávají slavní světoví tvůrci jen jmény, s nimiž se setkáváme na stránkách knih a časopisů, nebo za jejichž díly se vydáváme na různá místa jako poutníci za architekturou. Když jsem poprvé navštívil New York, rozhodl jsem se, že se pokusím setkat se s jedním z největších architektů současnosti, který nyní dokončuje své životní dílo v Compostele ve Španělsku. O koho jde? O Petera Eisenmana.

Jedenáctipodlažní dům na Dvacáté páté ulici nedaleko od Páté avenue nic nenaznačuje, ani nijak nevybočuje z ostatních. V domě není vrátnice, ani recepce, takže člověk projde rovnou k výtahu a zvolí tlačítko Eisenman architects. V horním patře se pak dveře otevřou rovnou do velkého prostoru ateliéru…
Tak jsem se setkal s Eisenmanem. Energie a pracovní elán, které z něho vyzařují, jsou až nakažlivé. Kromě několika projektů v Evropě (a též v USA) připravuje výstavu s novou, a prý převratnou, interpretací architektury Andrea Palladia. Čte mnoho knih najednou (všechny mi předvedl a okomentoval, některé i doporučil ke koupi) a k tomu všemu ještě vyučuje. Vybídnul mě pak, abych si přijel poslechnout jeho čtvrteční přednášku. „Alespoň si prohlédneš Louise Kahna, který má v New Havenu dva krásné domy…“
Vidíte-li energii, kterou ve svém věku oplývá, nepřekvapí vás, že učí. Překvapit vás ale může, že na universitě v Yale učí architekt jeho formátu úvodní kurz pro první ročníky bakalářského stupně.



Co čeká „prváky“ na první hodině úvodu do architektury na tamější universitě?
Přednáška Úvod do architektury se konala v sále v suterénu slavné brutalistické budovy Paula Rudolpha. Šedesát studentů prvního ročníku si vyslechlo dvouhodinovou přednášku. Nejvíce zarážející bylo, o jak náročnou přednášku se jednalo, a kolik povinností se v této konkrétní i ve všech následujících hodinách studentům nachystalo.

Když stručně shrnul provozní záležitosti, věnoval se Peter Eisenman tomu, co znamená studovat architekturu, opakovaně ujišťoval posluchače o tom, že se nacházejí na elitní škole, že budou elitou a tomu musí odpovídat i to, kolik se od nich očekává. Doslova řekl, že pokud se pouze toužíte stát profesionály v oboru, mohli jste si vybrat jakoukoliv dobrou college… Na Yale se chodí pro něco víc, po studentech se zde chce, aby pochopili, co to architektura je, aby měli, jak to výslovně nazýval, „project“, čímž se však nemyslí žádný konkrétní plán konkrétní stavby, nýbrž celkové pochopení toho, co architektura je a čím by být měla, a který se skrývá v každém jednotlivém autorově projektu. Takový „project“ měl dle Eisenmana například Le Corbusier, měl ho Mies van der Rohe, měl ho Louis Kahn i Palladio či Brunelleschi. Nemá ho naprostá většina architektů dneška a nikdy ho ani prý mít nebudou. Ale jen tvůrci s projektem ovlivňují svou disciplínu. A od toho je zde studium na Yale…

Ve zbytku přednášky se o architektuře fakticky nemluvilo. Peter Eisenman se zaměřil na změnu vnímání (a zobrazování) světa na konci středověku a na počátku italské renesance! Promítal obrázky pozdně středověkých rukopisů, kosmologických zobrazení a raných projevů geometrické perspektivy. To vše doprovázené výkladem o vzniku renesance a novověkého světa. Úkolem na příští hodinu pak bylo vyjádřit axonometrickým pohledem rozdíl mezi Brunelleschiho kostely Santo Spirito a San Lorenzo ve Florencii. To vše bez toho, aby studentům ukázal jediný obrázek těchto kostelů (jakékoliv budovy vůbec) a cokoli o nich řekl a bez toho, aby vůbec něco řekl k Filippu Brunelleschimu. V sále přitom sedělo nemalé množství studentů, u nichž jsem předpokládat „nezápadní“ původ. Jak se asi vypořádá takový mladý student, např. z Asie, s pozdním středověkem a raně renesančním Brunelleschim? Právě takové a podobné úkoly pak čekají studenty z hodiny na hodinu.

Po hodině jsem začal ještě lépe chápat, co měl asi Peter Eisenman na mysli, když se při našem setkání se mnou loučil slovy: „Work hard!“
Jiří Tourek