Terasový dům v Košířích

Klient: Kuprum Development, s. r. o.

Autor: Pavel Hnilička, Petra Bláhová-Kandusová, Veronika Hamšíková, Jan Dluhoš / hnilička — císler - architekti

Spoluautor: Petr Tej, Tereza Růžičková, Helena Šonská

Návrh zahrady: Mikoláš Vavřín

Generální dodavatel: L — stav, s. r. o.

Zastavěná plocha: 437,3 m²

Objem stavby bez vnějších schodišť: 4121,4 m³

Čistá užitná plocha celkem: 954,43 m² (byty: 672,1 m², garáže a společné prostory: 282,31 m²)

Hrubá podlažní plocha: 1201,3 m²

Počet bytů: 4

Roční potřeba tepla celkem: 119,5 MWh (vytápění: 91,8 MWh, ohřev teplé vody: 27,7 MWh)

Náklady: neuvedeny

Termín realizace: jaro 2006 — podzim 2007

RECENZE
Lahvičky inkoustu a Schránka k zabydlení (Terasový dům v Praze-Košířích)
JAKUB POTŮČEK

Vždy, když jedu do Pardubic, nezapomenu si na tamní nádražní třídě koupit lahvičku tmavomodrého inkoustu. Není to bohužel žádný můj rituál, pouze nutnost. Inkoust značky Pelikan, který pro jeho neopakovatelnou barvu používám již několik let, není totiž u nás v Olomouci k sehnání. Jak ovšem tento drobný předmět souvisí s moderní architekturou? Nijak zvlášť. Souvisí však s něčím, co se tento obor lidské činnosti s většími či menšími úspěchy již více než jedno století snaží spoluutvářet, tedy s domovem. Domnívám se, že právě podobné drobnosti, kterými se člověk, ať již vědomě či nevědomě obklopuje, hrají v procesu tvorby intimního prostředí domova jednu z klíčových rolí.
Ať chceme nebo ne, žijeme v době diktátu moderní architektury (zejména co se interiérů týče). Ta nás sice již nenutí, tak jako kdysi nutila loosova „ubohého boháče“ pohybovat se v jednotlivých místnostech jen v obleku pro ně navrženém, přesto nás rafinovaně svádí konzumovat ve stále větší míře své skvělé „trendy“ produkty. Tištěná i elektronická periodika, pojednávající o aktuálním dění na poli dnešní architektury, jsou toho důkazem. Nejen odborné časopisy jsou zaplaveny kvanty vizuálně podmanivých a formálně dokonale „stylových“, leč vesměs neosobních interiérů, navrhovaných takříkajíc na míru. Situace došla dokonce tak daleko, že i na televizních obrazovkách jsme svědky reality show v podobě navrhování sterilních interiérů. Mají takřka identický scénář a končí stejnou katarzí, úžasem nad proměnou fádního v moderní, „designované“. Po krátkém opojení ale musí zákonitě přijít kocovina. Člověk si záhy uvědomí, že to skvěle navržené a módně vybavené prostředí, ve kterém tolik toužil žít, není více než anonymním hotelovým pokojem, a proto jej začne pomalu a systematicky zaplňovat důvěrně známými drobnostmi, oněmi lahvičkami od inkoustu. Po tak radikální transformaci je to zřejmě jediný způsob jak tento hotelový pokoj přiblížit skutečnému domovu. Málo platné, i dnes platí teze z jednoho z mnoha esejů Adolfa Loose: Kdo si zakládá domov, ať si zařizuje všecko sám. Jedině tak, řečeno pisatelovými slovy, náš domov splyne s námi a my splyneme s ním. Dostáváme se tak k otázce, jakou roli by při tvorbě našeho domova měl sehrát architekt. Podle mého názoru jeho role v tomto případě tkví v navržení po všech stránkách dobře koncipované stavby, jakési prázdné (vybavené jen nezbytným) schránky k zabydlení. Má to i řadu výhod. Obě strany se vyhnou nepříjemným konfrontacím, architekt není nucen klientovi diktovat svou estetickou doktrínu a stavebník má k dispozici dostatečný prostor k utvoření vlastního zázemí. Jednou ze staveb, která podle mého názoru takovýto prostor budoucím obyvatelům nabídla, je terasový obytný dům od pražského architekta Pavla Hniličky a jeho spolupracovníků.
Pavel Hnilička patří k nejmladší generaci českých architektů, ke generaci, pro kterou je praxe nebo studium na prestižní zahraniční škole, stejně jako vyhraněné a enviromentální myšlení, samozřejmostí. Pro úplnost dodávám, že architekt absolvoval v letech 2002-2003 postgraduální studijní program u profesora Dietmara Eberleho na proslulé Vysoké škole technické (ETH) v Curychu, který zakončil studií, zabývající se procesem suburbánní výstavby rodinných domů. Pod názvem Sídelní kaše ji v roce 2005 vydalo specializované brněnské nakladatelství ERA. Hniličkova podnětná studie, pojednávající zejména o rizicích nekontrolovatelného bujení příměstských, řídce osídlených čtvrtí, pro které se dnes mylně užívá výraz satelitní (na rozdíl od těch skutečných ty dnešní nedisponují občanskou vybaveností), napovídá o autorovi mnohé. Především to, že architekt je příznivcem „zahuštěného“ bydlení se všemi jeho klady i zápory, což je patrné i na jeho košířské práci.

Dům se nachází na prudce se svažující parcele, situované v klidné, na zeleň bohaté části pražských Košíř. Na pozemku původně stála menší vilka, respektive polovina nedokončeného rodinného dvojdomu z období první republiky, který se majitelé rozhodli strhnout a nahradit novostavbou. Aby kompenzovali ztrátu části investic, které demolicí přišly vniveč, odhodlali se k odvážnému činu - vystavět terasový obytný dům, koncipovaný v intencích dnes znovu oblíbené nájemní vily, slučující pozitiva bydlení v činžovním a rodinném domě. Za tento následováníhodný a jistě i městotvorný počin patří stavebníkovi náš dík. A samozřejmě nejen jemu, ale i architektovi a jeho spolupracovníkům, kteří věrni principu „městsky zahuštěného“ bydlení vrhli na naši současnou scénu neotřelé dílo, kterých je tu zatím poskrovnu. Na Hniličkově práci, vybočující svými archaickými, takřka mastabovitými tvary z řad českého minimalismu, oceňuji vedle jednoduchého, přitom vizuálně podmanivého kompozičního řešení i použití „tradičních“ materiálů, především kamene, dřeva, měděného plechu a různých druhů betonů. Tyto materiály nejenže umí přirozeně stárnout a získávat tím na kráse, jsou vhodné i k tomu, aby je zanedlouho obepnula zeleň. Dům tak v budoucnu splyne s okolní zelení a zeleň (obdobně jako ve zmiňovaném eseji Adolfa Loose) s ním, což byl také záměr autorův. Dílo tedy co nejvíce propojit s místem, se zemí tak, aby co nejméně vykukovalo ze svahu. Velmi tomu napomohlo právě ono jednoduché kompoziční řešení, spočívající na kontrastu dvou základních objemů, černě probarveného spodního betonového soklu a horní měděné koruny. Tento estetický koncept tak na jedné straně asociuje původní situaci (betonový sokl obrostlý zelení na místo někdejšího trávníku), na straně druhé jasně říká, kde „pán domu“, iniciátor myšlenky se svou rodinou bydlí.
Co dodat na závěr? Přál bych si, aby se v týmu Pavla Hniličky dále rodily podobně laděné stavby, jejichž podstata tkví spíše než v efektním celku v nepatrných jednotlivostech, reprezentovaných zde uhrančivou směsicí různě hrubých a různě opracovaných přírodních či tónovaných betonů a terazz. A obyvatelům košířských schránek k zabydlení připomínám slova Adolfa Loose: „Neobávejte se, že váš byt bude nevkusný. O vkusu lze se vždy přít. Kdo vlastně rozhoduje, kdo má pravdu? Pro svůj byt máte pravdu vy. Nikdo jiný!“.

Publikováno ve Stavbě č. 3/2008