Fotogalerie ke článku (28)
Celá fotogalerie (28)Pavel Hnilička, Petra Bláhová-Kandusová, Veronika Hamšíková, Jan Dluhoš / Hnilička — Císler architekti
Hlavní cena Grand Prix Obce architektů 2008 za novostavbu.
Autorská zpráva
Kousek za odbočkou z rušné pražské ulice se rozevírá klidné lesnaté údolí. Ulice, které jím probíhají, jsou lemovány činžovními vilami z přelomu 19. a 20. století a novějšími bytovými domy. Po okolí jsou rozesety původní hospodářské usedlosti romantických názvů. Dramatické modelování terénu a návaznost na přírodní park poskytují oblasti výborné podmínky pro kvalitní bydlení městského typu v činžovních vilách.
Na pozemku dnešního terasového domu stávala ve svahu, zhruba 10 m vysoko nad ulicí vilka, respektive polovina dvojdomku, která u sousedů nebyla dostavěna. Parcela je extrémně strmá, na délce zhruba 55 m má více než 20 m převýšení. Majitelé vilky si pro překonání této výšky pořídili malou osobní lanovku, která ovšem neodpovídala jejich představám, stejně jako samotný domek. Rozhodli se proto využít prudkého svahu, vystavět terasový dům a na jeho vršku se usídlit v novém pohodlném bytě.
Princip terasového uspořádání umožnil ke každému bytu přiřadit střešní zahradu — velmi žádaný venkovní prostor. Bylo tak možné dosáhnout kvality bydlení podobné rodinnému domu, avšak „městsky zahuštěné“, bez obrovských plošných nároků, které si současná výstavba kolonií rodinných domů v sídelní kaši vynucuje. Dům je členěn na čtyři byty, z toho jeden mezonetový. V patře na úrovni ulice je garáž pro osm automobilů, vstupní hala a sklípky pro každý z bytů. Domem prochází výtah, ze kterého se vstupuje přímo do jednotlivých bytů. Společné komunikační prostory tvoří pouze vstupní hala. Schodiště je vytaženo ven z domu. Majitelé bytů tak mohou po holandském způsobu vstupovat do svých jednotek přímo z venkovního prostoru. Spodní tři byty mají terasy na východ a jih, zatímco horní byt má terasu na východ a na západ navazuje na soukromou zahradu.
Dům je tvarován do dvou základních objemů: spodního „soklu“ a horní „koruny“. Spodní část soklu se výrazně zakusuje do svahu a v podstatě kopíruje terén. Cílem je, aby co nejméně vystupovala ven a aby působila jako co nejvíce spjatá se zemí. To ještě časem podpoří zelené terasy porostlé trávou, drobnými keři, popínavou zelení a menšími stromy uloženými do květníků. Členění domu na 2 díly se odráží i v materiálovém řešení — spodní díl je proveden v černém probarveném betonu a horní díl je zabalen do pláště měděných kazet podle Semperova principu oblékání domu. Černý probarvený beton byl vybrán podle černé břidlicové skály pod domem. Měděné opláštění „koruny“ navozuje dojem střechy, báně, která sedí jako nástavba na soklu. Skládací okenice jsou ve stejném modulu jako pevné kazety, a tak při zavření splynou s fasádou v jeden objem ponechaný ve své fyzické syrovosti. Spodní i horní díl domu je tvarován ve stejném modulu, přičemž měděné kazety prolínají i dolů ve formě okenic.
Konstrukční princip tvoří stěnový nosný systém ze železobetonu v suterénu doplněný sloupy. Stavbu proti zemní vlhkosti izolují bentonitové rohože. Obvodové zdivo je sendvičové s 15 cm tepelné izolace, horní měděná vrstva je odvětraná na dřevěném roštu. Izolací plochých střech zajišťují asfaltové pásy. Tloušťka vegetační vrstvy činí min. 20 cm. Vnitřní dělící příčky jsou keramické. Dřevěná okna s izolačním dvojsklem doplňuje z interiéru deštění na tloušťku stěny. Podlahy jsou masivní dřevěné v kombinaci s litým terrazzem a litými barevnými stěrkami. Dveře jsou dřevěné v úpravě podle přání jednotlivých majitelů bytů. Byty jsou vytápěny samostatně plynovými kotly. Ve vnějších prostorách se uplatňuje černý probarvený beton „soklu“, šedý beton opěrných zídek a schodišť doplněný kameny skládanými do drátěných košů, ocel zábradlí a teplé odstíny modřínových prken a měděných kazet.
Klient: Kuprum Development, s. r. o.
Autor: Pavel Hnilička, Petra Bláhová-Kandusová, Veronika Hamšíková, Jan Dluhoš / hnilička — císler - architekti
Spoluautor: Petr Tej, Tereza Růžičková, Helena Šonská
Návrh zahrady: Mikoláš Vavřín
Generální dodavatel: L — stav, s. r. o.
Zastavěná plocha: 437,3 m2
Objem stavby bez vnějších schodišť: 4121,4 m3
Čistá užitná plocha celkem: 954,43 m2 (byty: 672,1 m2, garáže a společné prostory: 282,31 m2)
Hrubá podlažní plocha: 1201,3 m2
Počet bytů: 4
Roční potřeba tepla celkem: 119,5 MWh (vytápění: 91,8 MWh, ohřev teplé vody: 27,7 MWh)
Náklady: neuvedeny
Termín realizace: jaro 2006 — podzim 2007
RECENZE
Lahvičky inkoustu a Schránka k zabydlení (Terasový dům v Praze-Košířích)
JAKUB POTŮČEK
Vždy, když jedu do Pardubic, nezapomenu si na tamní nádražní třídě koupit lahvičku tmavomodrého inkoustu. Není to bohužel žádný můj rituál, pouze nutnost. Inkoust značky Pelikan, který pro jeho neopakovatelnou barvu používám již několik let, není totiž u nás v Olomouci k sehnání. Jak ovšem tento drobný předmět souvisí s moderní architekturou? Nijak zvlášť. Souvisí však s něčím, co se tento obor lidské činnosti s většími či menšími úspěchy již více než jedno století snaží spoluutvářet, tedy s domovem. Domnívám se, že právě podobné drobnosti, kterými se člověk, ať již vědomě či nevědomě obklopuje, hrají v procesu tvorby intimního prostředí domova jednu z klíčových rolí.
Ať chceme nebo ne, žijeme v době diktátu moderní architektury (zejména co se interiérů týče). Ta nás sice již nenutí, tak jako kdysi nutila loosova „ubohého boháče“ pohybovat se v jednotlivých místnostech jen v obleku pro ně navrženém, přesto nás rafinovaně svádí konzumovat ve stále větší míře své skvělé „trendy“ produkty. Tištěná i elektronická periodika, pojednávající o aktuálním dění na poli dnešní architektury, jsou toho důkazem. Nejen odborné časopisy jsou zaplaveny kvanty vizuálně podmanivých a formálně dokonale „stylových“, leč vesměs neosobních interiérů, navrhovaných takříkajíc na míru. Situace došla dokonce tak daleko, že i na televizních obrazovkách jsme svědky reality show v podobě navrhování sterilních interiérů. Mají takřka identický scénář a končí stejnou katarzí, úžasem nad proměnou fádního v moderní, „designované“. Po krátkém opojení ale musí zákonitě přijít kocovina. Člověk si záhy uvědomí, že to skvěle navržené a módně vybavené prostředí, ve kterém tolik toužil žít, není více než anonymním hotelovým pokojem, a proto jej začne pomalu a systematicky zaplňovat důvěrně známými drobnostmi, oněmi lahvičkami od inkoustu. Po tak radikální transformaci je to zřejmě jediný způsob jak tento hotelový pokoj přiblížit skutečnému domovu. Málo platné, i dnes platí teze z jednoho z mnoha esejů Adolfa Loose: Kdo si zakládá domov, ať si zařizuje všecko sám. Jedině tak, řečeno pisatelovými slovy, náš domov splyne s námi a my splyneme s ním. Dostáváme se tak k otázce, jakou roli by při tvorbě našeho domova měl sehrát architekt. Podle mého názoru jeho role v tomto případě tkví v navržení po všech stránkách dobře koncipované stavby, jakési prázdné (vybavené jen nezbytným) schránky k zabydlení. Má to i řadu výhod. Obě strany se vyhnou nepříjemným konfrontacím, architekt není nucen klientovi diktovat svou estetickou doktrínu a stavebník má k dispozici dostatečný prostor k utvoření vlastního zázemí. Jednou ze staveb, která podle mého názoru takovýto prostor budoucím obyvatelům nabídla, je terasový obytný dům od pražského architekta Pavla Hniličky a jeho spolupracovníků.
Pavel Hnilička patří k nejmladší generaci českých architektů, ke generaci, pro kterou je praxe nebo studium na prestižní zahraniční škole, stejně jako vyhraněné a enviromentální myšlení, samozřejmostí. Pro úplnost dodávám, že architekt absolvoval v letech 2002-2003 postgraduální studijní program u profesora Dietmara Eberleho na proslulé Vysoké škole technické (ETH) v Curychu, který zakončil studií, zabývající se procesem suburbánní výstavby rodinných domů. Pod názvem Sídelní kaše ji v roce 2005 vydalo specializované brněnské nakladatelství ERA. Hniličkova podnětná studie, pojednávající zejména o rizicích nekontrolovatelného bujení příměstských, řídce osídlených čtvrtí, pro které se dnes mylně užívá výraz satelitní (na rozdíl od těch skutečných ty dnešní nedisponují občanskou vybaveností), napovídá o autorovi mnohé. Především to, že architekt je příznivcem „zahuštěného“ bydlení se všemi jeho klady i zápory, což je patrné i na jeho košířské práci.
Dům se nachází na prudce se svažující parcele, situované v klidné, na zeleň bohaté části pražských Košíř. Na pozemku původně stála menší vilka, respektive polovina nedokončeného rodinného dvojdomu z období první republiky, který se majitelé rozhodli strhnout a nahradit novostavbou. Aby kompenzovali ztrátu části investic, které demolicí přišly vniveč, odhodlali se k odvážnému činu - vystavět terasový obytný dům, koncipovaný v intencích dnes znovu oblíbené nájemní vily, slučující pozitiva bydlení v činžovním a rodinném domě. Za tento následováníhodný a jistě i městotvorný počin patří stavebníkovi náš dík. A samozřejmě nejen jemu, ale i architektovi a jeho spolupracovníkům, kteří věrni principu „městsky zahuštěného“ bydlení vrhli na naši současnou scénu neotřelé dílo, kterých je tu zatím poskrovnu. Na Hniličkově práci, vybočující svými archaickými, takřka mastabovitými tvary z řad českého minimalismu, oceňuji vedle jednoduchého, přitom vizuálně podmanivého kompozičního řešení i použití „tradičních“ materiálů, především kamene, dřeva, měděného plechu a různých druhů betonů. Tyto materiály nejenže umí přirozeně stárnout a získávat tím na kráse, jsou vhodné i k tomu, aby je zanedlouho obepnula zeleň. Dům tak v budoucnu splyne s okolní zelení a zeleň (obdobně jako ve zmiňovaném eseji Adolfa Loose) s ním, což byl také záměr autorův. Dílo tedy co nejvíce propojit s místem, se zemí tak, aby co nejméně vykukovalo ze svahu. Velmi tomu napomohlo právě ono jednoduché kompoziční řešení, spočívající na kontrastu dvou základních objemů, černě probarveného spodního betonového soklu a horní měděné koruny. Tento estetický koncept tak na jedné straně asociuje původní situaci (betonový sokl obrostlý zelení na místo někdejšího trávníku), na straně druhé jasně říká, kde „pán domu“, iniciátor myšlenky se svou rodinou bydlí.
Co dodat na závěr? Přál bych si, aby se v týmu Pavla Hniličky dále rodily podobně laděné stavby, jejichž podstata tkví spíše než v efektním celku v nepatrných jednotlivostech, reprezentovaných zde uhrančivou směsicí různě hrubých a různě opracovaných přírodních či tónovaných betonů a terazz. A obyvatelům košířských schránek k zabydlení připomínám slova Adolfa Loose: „Neobávejte se, že váš byt bude nevkusný. O vkusu lze se vždy přít. Kdo vlastně rozhoduje, kdo má pravdu? Pro svůj byt máte pravdu vy. Nikdo jiný!“.
Publikováno ve Stavbě č. 3/2008
Lahvičky inkoustu a Schránka k zabydlení (Terasový dům v Praze-Košířích)
JAKUB POTŮČEK
Vždy, když jedu do Pardubic, nezapomenu si na tamní nádražní třídě koupit lahvičku tmavomodrého inkoustu. Není to bohužel žádný můj rituál, pouze nutnost. Inkoust značky Pelikan, který pro jeho neopakovatelnou barvu používám již několik let, není totiž u nás v Olomouci k sehnání. Jak ovšem tento drobný předmět souvisí s moderní architekturou? Nijak zvlášť. Souvisí však s něčím, co se tento obor lidské činnosti s většími či menšími úspěchy již více než jedno století snaží spoluutvářet, tedy s domovem. Domnívám se, že právě podobné drobnosti, kterými se člověk, ať již vědomě či nevědomě obklopuje, hrají v procesu tvorby intimního prostředí domova jednu z klíčových rolí.
Ať chceme nebo ne, žijeme v době diktátu moderní architektury (zejména co se interiérů týče). Ta nás sice již nenutí, tak jako kdysi nutila loosova „ubohého boháče“ pohybovat se v jednotlivých místnostech jen v obleku pro ně navrženém, přesto nás rafinovaně svádí konzumovat ve stále větší míře své skvělé „trendy“ produkty. Tištěná i elektronická periodika, pojednávající o aktuálním dění na poli dnešní architektury, jsou toho důkazem. Nejen odborné časopisy jsou zaplaveny kvanty vizuálně podmanivých a formálně dokonale „stylových“, leč vesměs neosobních interiérů, navrhovaných takříkajíc na míru. Situace došla dokonce tak daleko, že i na televizních obrazovkách jsme svědky reality show v podobě navrhování sterilních interiérů. Mají takřka identický scénář a končí stejnou katarzí, úžasem nad proměnou fádního v moderní, „designované“. Po krátkém opojení ale musí zákonitě přijít kocovina. Člověk si záhy uvědomí, že to skvěle navržené a módně vybavené prostředí, ve kterém tolik toužil žít, není více než anonymním hotelovým pokojem, a proto jej začne pomalu a systematicky zaplňovat důvěrně známými drobnostmi, oněmi lahvičkami od inkoustu. Po tak radikální transformaci je to zřejmě jediný způsob jak tento hotelový pokoj přiblížit skutečnému domovu. Málo platné, i dnes platí teze z jednoho z mnoha esejů Adolfa Loose: Kdo si zakládá domov, ať si zařizuje všecko sám. Jedině tak, řečeno pisatelovými slovy, náš domov splyne s námi a my splyneme s ním. Dostáváme se tak k otázce, jakou roli by při tvorbě našeho domova měl sehrát architekt. Podle mého názoru jeho role v tomto případě tkví v navržení po všech stránkách dobře koncipované stavby, jakési prázdné (vybavené jen nezbytným) schránky k zabydlení. Má to i řadu výhod. Obě strany se vyhnou nepříjemným konfrontacím, architekt není nucen klientovi diktovat svou estetickou doktrínu a stavebník má k dispozici dostatečný prostor k utvoření vlastního zázemí. Jednou ze staveb, která podle mého názoru takovýto prostor budoucím obyvatelům nabídla, je terasový obytný dům od pražského architekta Pavla Hniličky a jeho spolupracovníků.
Pavel Hnilička patří k nejmladší generaci českých architektů, ke generaci, pro kterou je praxe nebo studium na prestižní zahraniční škole, stejně jako vyhraněné a enviromentální myšlení, samozřejmostí. Pro úplnost dodávám, že architekt absolvoval v letech 2002-2003 postgraduální studijní program u profesora Dietmara Eberleho na proslulé Vysoké škole technické (ETH) v Curychu, který zakončil studií, zabývající se procesem suburbánní výstavby rodinných domů. Pod názvem Sídelní kaše ji v roce 2005 vydalo specializované brněnské nakladatelství ERA. Hniličkova podnětná studie, pojednávající zejména o rizicích nekontrolovatelného bujení příměstských, řídce osídlených čtvrtí, pro které se dnes mylně užívá výraz satelitní (na rozdíl od těch skutečných ty dnešní nedisponují občanskou vybaveností), napovídá o autorovi mnohé. Především to, že architekt je příznivcem „zahuštěného“ bydlení se všemi jeho klady i zápory, což je patrné i na jeho košířské práci.
Dům se nachází na prudce se svažující parcele, situované v klidné, na zeleň bohaté části pražských Košíř. Na pozemku původně stála menší vilka, respektive polovina nedokončeného rodinného dvojdomu z období první republiky, který se majitelé rozhodli strhnout a nahradit novostavbou. Aby kompenzovali ztrátu části investic, které demolicí přišly vniveč, odhodlali se k odvážnému činu - vystavět terasový obytný dům, koncipovaný v intencích dnes znovu oblíbené nájemní vily, slučující pozitiva bydlení v činžovním a rodinném domě. Za tento následováníhodný a jistě i městotvorný počin patří stavebníkovi náš dík. A samozřejmě nejen jemu, ale i architektovi a jeho spolupracovníkům, kteří věrni principu „městsky zahuštěného“ bydlení vrhli na naši současnou scénu neotřelé dílo, kterých je tu zatím poskrovnu. Na Hniličkově práci, vybočující svými archaickými, takřka mastabovitými tvary z řad českého minimalismu, oceňuji vedle jednoduchého, přitom vizuálně podmanivého kompozičního řešení i použití „tradičních“ materiálů, především kamene, dřeva, měděného plechu a různých druhů betonů. Tyto materiály nejenže umí přirozeně stárnout a získávat tím na kráse, jsou vhodné i k tomu, aby je zanedlouho obepnula zeleň. Dům tak v budoucnu splyne s okolní zelení a zeleň (obdobně jako ve zmiňovaném eseji Adolfa Loose) s ním, což byl také záměr autorův. Dílo tedy co nejvíce propojit s místem, se zemí tak, aby co nejméně vykukovalo ze svahu. Velmi tomu napomohlo právě ono jednoduché kompoziční řešení, spočívající na kontrastu dvou základních objemů, černě probarveného spodního betonového soklu a horní měděné koruny. Tento estetický koncept tak na jedné straně asociuje původní situaci (betonový sokl obrostlý zelení na místo někdejšího trávníku), na straně druhé jasně říká, kde „pán domu“, iniciátor myšlenky se svou rodinou bydlí.
Co dodat na závěr? Přál bych si, aby se v týmu Pavla Hniličky dále rodily podobně laděné stavby, jejichž podstata tkví spíše než v efektním celku v nepatrných jednotlivostech, reprezentovaných zde uhrančivou směsicí různě hrubých a různě opracovaných přírodních či tónovaných betonů a terazz. A obyvatelům košířských schránek k zabydlení připomínám slova Adolfa Loose: „Neobávejte se, že váš byt bude nevkusný. O vkusu lze se vždy přít. Kdo vlastně rozhoduje, kdo má pravdu? Pro svůj byt máte pravdu vy. Nikdo jiný!“.
Publikováno ve Stavbě č. 3/2008
To máte co slavit.taková lumpárna,památkově chráněné i Uneskem. Zločinci že SŽ nechali most schválnězchátrat,je to na trestní oznámení. Odborníci vypracovali…
Tak si říkám, nakolik je takto nasvícená katedrála autentická, jestli má tu správnou atmosféru. Nebo jestli by ji původní stavitelé…
Ostrava to udělala chytře a tím, že počkala, objevila a mohla vyřešit i novodobý problém se zásilkovými boxy.
Bez ohledu na hodnocení co je hezké má tahle lávka ohromné plus hlavně pro děti, a to v průhlednosti zábradlí.
Nádhera! jaká lehkost oproti tuposti lávky v Praze mezi Karlínem a Holešovicemi !!!!