Vladimír Šimkovič: Koncept a čas

Recenze novostavby Národní technické knihovny publikovaná v časopise Stavba 2/2009

Budovu Národní technické knihovny (NTK) je možno hodnotit z různých hledisek – jako přínos pro knihovnictví, aplikaci nových informačních systémů, jako přínos pro areál ČVUT, inovativní technické řešení atd. Co mně nejvíc zajímá, je celkový koncept a jeho posun v čase.

Velká stavba
NTK je velká stavba (s 51 434 m² podlažní plochy a 168 187m³ obestavěného prostoru) s třemi podzemními a šesti nadzemnými podlažími. Je snad největší a nejmodernější veřejnou budovou, jaká byla postavena po roce 1989. Jako knihovna je snad i největší od novostavby Městské knihovny na Mariánském náměstí z roku 1927. Je o třetinu větší než známá Univerzitní knihovna v Utrechtu a téměř poloviční oproti Britské knihovně v Londýně. Její náklad (přes 2 miliardy Kč) ji řadí i mezi největší realizované jednotlivé stavby vůbec. Navzdory svému významu byla po celou dobu výstavby ve stínu přípravy Národní knihovny na Letné, která má srovnatelnou velikost. Jako jiné velké veřejné kulturní stavby je citlivá na financování, které je pro ekonomiku velkou zátěží s prakticky nulovou návratností. Většina z těchto projektů po velkém počátečním úsilí a zkonkrétnění nákladu projde krizí – posouvají se do nedohledna a původní koncept čeká i léta na strastiplnou realizaci.

Novostavby knihoven v ČR
Od zmíněné Městské knihovny až do roku 1989 se nepostavila ani jedna novostavba knihovny. V současném období se tak dohání velký rozdíl mezi poptávkou po nových informačních zdrojích a skutečnými možnostmi celého knihovnického systému, v minulosti podhodnocenému. Řada nových knihoven v moderním pojetí je trendem, který popírá proklamovanou tendenci k jejich mizení, spíše upozorňuje na koncentraci do menšího počtu větších a lépe vybavených objektů. I ve srovnání například s Moravskou zemskou knihovnou je objekt NTK více než dvojnásobný. Nezanedbatelný je i politický aspekt – velká knihovna se mnohokrát v historii stávala hmatatelnou manifestací místní reprezentace a je jako funkce u obyvatel snad nejoblíbenějším veřejným zařízením. Pro jejich velkou část se stává i takřka jedinou možností přístupu na internet.

Soutěž
Urbanisticky návrh rozvíjí původní koncepci kampusu ČVUT podle profesora Engela z 20. let 20. století, protože knihovna je lokalizována do jeho jádra. Na poměrně složitou polohu reaguje návrh vytvořením jednoduchého bloku (ostrova, jasného středu, srdce), který tak není jasně orientován a má více vstupů. Původní soutěžní návrh z roku 2000 byl silný v pojetí velkého jednoduchého abstraktního a záhadného objektu (sférický čtverec 75×75 m) s nečitelnou funkcí a s přívětivým zaoblením nároží. Překvapení silného konceptu pokračovalo v interiéru – vykrojení volného půdorysu po obvodu a jeho perforace atrii vytvořilo introvertní dojem bohaté vnitřní krajiny, uzamčené v tajemném a odtažitém vnějším obalu. Dojem technické stavby umocňovala všudypřítomná sivomodrá barevnost. Abstraktní, ale nikoliv nehumánní pravoúhlé prostředí v jednotné oválné hmotě naráz vyřešilo jednoduchým způsobem všechny složité provozní požadavky v jeden přehledný koncept. Pro svou jednoduchou přesvědčivost se návrh stal zaslouženým vítězem celé soutěže.

Projekt
Po časovém odstupu čtyř let od soutěže se v mírně změněném kolektivu přistoupilo k projektování vlastní stavby (2004 – 2006). Funkční požadavky nezasahovaly do podstaty původního konceptu, který se již neměnil, pouze upřesňoval. Stěžejním pro stavbu se stal rok 2006, kdy byla stavba zahájena (územní rozhodnutí bylo získáno v únoru 2006, stavební povolení v červnu 2006).

Realizace
Návštěvník nové budovy je ohromen v první řadě její velikostí – je to kolos i v měřítku velkých prostor celého kampusu ČVUT a bude třeba si na něj zvyknout. Provoz vlastní knihovny začíná halou služeb v prvním patře; její prostor proniká všemi podlažími a stává se těžiskovým prostorem budovy. Hlavní schodiště vede dál do vyšších podlaží. Výtahové věže přilehlé k atriu jsou také místa hlavních obslužných pultů. Studijní místa jsou lokalizována po obvodu dispozice a regály pro volný výběr knih uvnitř. Výřezy ve stropních deskách diferencují vnitřní prostor na jednotlivé studijní zóny, a současně tak vytvářejí různorodá studijní prostředí včetně uzavřených skupinových studoven. Řazení studijních zón postupuje směrem nahoru k tišším a více individuálním formám studia až do posledního patra, kde se nabízí i možnost vstupu na střešní terasu. Jednotlivá funkční podlaží jsou uvolněná a přehledná, šikmé průhledy různými úrovněmi provzdušňují celkový výraz stavby, čímž obohacují její vnější přísný výraz. Jasné a jednoduché vnitřní členění studijních míst a knižních regálů přispívá k bezproblémové orientaci v prostoru. Typologie obchodních domů – předobraz tzv. modulárních knihoven (bez bariér mezi knihami a čtenáři) s velkorozponovými konstrukcemi a obslužnými jádry – je tady dovedena téměř k dokonalosti.
Služební, administrativní část je řešena velkoprostorovými kancelářemi v kombinaci s buňkovými kancelářemi. V suterénu stavby jsou technické provozy, sklady a podzemní parking.

Veřejná stavba
Neméně zajímavým aspektem návrhu je i demokratické chápání knihovny jako veřejné stavby otevřené pro všechny. Všude ve světě se začíná chápat veřejná, státem dotovaná knihovna jako poslední veřejná budova, nahrazující dokonce i veřejné prostory. Všude se za pobyt v nich otevřeně nebo skrytě platí. Galerie, muzea či divadla jsou otevřené jen v určitých hodinách a za peníze. Naproti tomu je knihovna levná, umožňuje dlouhodobý pobyt, častokrát je otevřená do nočních hodin a nabízí různorodé aktivity – i restauraci, aby návštěvník nebyl nucen svůj pobyt přerušovat. Vytváří se tak kulturní alternativa nákupních center. V návrhu je tenhle aspekt silně pociťován. Obzvláštní pozornost je věnována volnému prostupnému parteru se čtyřmi vstupy nabízejícímu různorodé sociální kontakty studentů i jiných návštěvníků. Ze vstupní haly s různými způsoby sezení se vchází do výstavního a přednáškového sálu, noční studovny, kavárny, knihkupectví či reprografie. Vlastní knihovna začíná až po kontrolním bodě v prvním patře.

Technické řešení
Nosný systém je navržen jako železobetonový monolitický skelet v základním modulu 15,0×15,0 m, v některých situacích jsou sloupy doplněny viditelnými hlavicemi o průměru 4,5 – 6,0 m. Fasáda je dvouplášťová s vnějším pláštěm ze skleněných profilů s promyšleným systémem regulace energetických zisků budovy. Podstatným momentem je i ekologický aspekt stavby – od vlastního jednoduchého tvaru přes minimalizaci umělého větrání využitím přirozených principů. Zajímavý je u technické knihovny koncept „stavební příručky – technické učebnice“ v praxi předvádějící jednotlivé konstrukční detaily a technologie.

Knihovna
Čísla jenom podtrhují velikost a význam objektu. Knihovna s asi 1,0 mil. svazků se stane největším zdrojem technické literatury v ČR. Vznikne soustředěním Státní technické knihovny, knihoven ČVUT, VŠCHT a také pobočky Městské knihovny Praha 6. Navštíví ji asi 900 000 návštěvníků ročně v každodenním provozu 14, resp. 24 hodin. Nabízí celý rozsah veřejné, vědecké a akademické knihovny: referenční, rešeršní, konzultační a meziknihovní výpůjční služby, badatelnu, archiv historického fondu, studovny odborných časopisů, studovnu technických norem a konferenční sál s moderním vybavením pro 230 posluchačů. Uvnitř budovy se nachází 29 individuálních a 18 týmových studoven (včetně míst pro handicapované a zrakově postižené osoby), noční studovna, kavárna se 150 místy, knihkupectví, 300 parkovacích míst pro automobily, 200 stání pro kola, 1200 studijních a 300 relaxačních míst, samoobslužné vypůjčování a vracení knih, Wi-fi signál v celém objektu, 250 počítačů pro veřejnost, samoobslužná kopírovací a tisková zařízení, 34 terminálů pro přístup do on-line katalogu knižního fondu. V podzemních skladech je místo pro 600 000 knih. Dalších až 500 000 knih a 10 000 titulů časopisů bude ve volném výběru ve čtyřech nadzemních podlažích. Všechny svazky budou označeny elektronickými čipy a řazeny podle klasifikace Kongresové knihovny (anglická zkratka LCC). Soustředění vědecké, akademické a veřejné knihovny do jednoho dobře vybaveného celku je moderním trendem, těžícím z výhod všech uvedených typů.

Detaily
V současnosti se objekt zařizuje a začínají se v něm objevovat překvapivé detaily. Výrazná barevnost rozlehlých podlah s kompozicí podle průběhu statických sil, pestré barvy sedacích prvků, výtvarná díla se silnou sociální tematikou, to vše jako by odvádělo pozornost od původního více abstraktního záměru někam jinam – k zobrazování konkrétnějších, emocionálnějších jevů. Snad nejnápadnější je posun barevnosti – od přísné chladné sivomodré soutěžního návrhu k širšímu spektru a jasným tónům. Tvary se mění z pravoúhlých na různé křivky vinoucí se mezi pevnou geometrií betonových parapetů. Velice výrazné je centrální umělecké dílo Dana Perjovschiho, které vnáší do betonových parapetů naprosto nový a nečekaný význam humoru a humanismu. Záměrně jednoduché, někdy až dětsky působící kresby jsou zkratkou sociální reality současnosti, jakoby náhodně a ilegálně nakresleny nedisciplinovanými návštěvníky. Co může být více vzdáleno posvátnosti původního záměru?

Konec abstrakce?
V časové prodlevě mezi soutěží a vlastní realizací (hlavně interiéru) tak dochází i k částečnému posunu názoru – od jemné (chladné, solidní, minimalistické, aristokratické) abstrakce k přístupnějším a obraznějším formám v detailu. Stavba tak nabývá ještě jiný rozměr – časový, který je charakteristický pro veřejné stavby s dlouhou dobou realizace (např. zmíněná Britská knihovna se stavěla 25 let). Naznačuje tento projekt únavu z abstrakce? Změnu prožívání? Objevují se názory, že stavba je na svoji velikost a význam málo nápaditá, přísná, neosobní, bez emocí. Zdá se, jako by tenhle typ abstrakce připomínal ještě odvrácenou stranu minulého režimu, a tak jej i nepřímo evokoval. Pro současný praktičtější, dynamický životní styl se tak skutečně může zdát konzervativní a méně inspirativní. Knihovna jako chrám vědění a současně informační supermarket? Znamená to náznak konce jedné fáze abstrakce v české architektuře – od intelektuálního období 90. let 20. století (tzv. česká přísnost) k plnějšímu a možná svobodnějšímu výrazu současnosti, vyjadřující již nové společenské poměry? Snad je i tato stavba ukázkou plynutí své doby – pozvolného posunu senzibility od přísné, asketické abstrakce konce 20. století k volnějším a emocionálnějším formám současné české architektury.