Zoo Praha

Poznámky k dobře postavenému ráji
VLADIMÍR CZUMALO

Některé části jsou ještě staveništěm, ale ničivá povodeň léta 2002 již na tváři pražské zoologické zahrady patrna není. Z dnešního pohledu to zní krutě a cynicky, ale po většinu historického času byly hlavním hybatelem architektonického a urbanistického vývoje přírodní katastrofy. S požáry a povodněmi se vesnice i města naučily žít, jako s nimi žije krajina. Přinášely ztráty, ale i zisky. Tak jako v krajině mohou požáry a povodně čistit a poskytovat nové živiny, byly i podstatným činitelem inovace staveb a asanace sídel, stylového vývoje
i zlepšování hygienických poměrů.
Vizuální podoba zatopené části zahrady se výrazně proměňuje. V chaotické změti zdejších staveb a stavbiček, fragmentů a stop mohlo být zajímavé si číst asi tak, jako je zajímavé číst si z plácku poté, co z něj odjel cirkus. Sedimenty časů a stylů, zaniklých účelů a pozměněných funkcí, provizorií a nedokončeníâ?¦ Rezonance osobní paměti a paměti místa: tady mi tatínek koupil zmrzlinu, když jsem tu byl poprvé, ten pahýl zbyl ze zábradlí, u něhož jsme tenkrátâ?¦
Nepostrádalo to poezii, ale postrádalo to krásu. Prostředí zoologické zahrady je v detailních horizontech mnohem citlivější než prostředí okolního města. Mechanismus, který známe z muzeí a galerií: Připlete-li se nám mezi obrazy a sochy v průběhu rituálu jejich prohlížení hasicí přístroj, kustodova svačina či rámeček s poplachovými směrnicemi, vnímáme je stejně, mimo jejich každodenní horizont, s jinou intenzitou a citlivostí, snažíme se dešifrovat sdělení, která nenesou.
V zoologické zahradě návštěvník často zabloudí a sebelepší orientační systém na tom mnoho nezmění. Odpojuje se totiž od makroměřítka celku a je přepólován na mikroměřítko detailů: Tvory-exponáty, často drobné a nenápadné, je nutno objevit, identifikovat, prostudovat jejich podobu, vyhledat doplňkové informace. To všechno v prostředí, které má daleko k optimalizované white cube moderního muzea, kde s onou výjimkou hasicích přístrojů a kustodových svačin jiná vizuální informace než relevantní neexistuje. Ve vizuálním světě každodennosti, vnímaném utilitárně, je to, co bylo opuštěno, dosloužilo či ještě nezačalo fungovat, přítomno jen jako neutrální pozadí nežádající si příliš naší pozornosti. Ve vizuálním světě zoologické zahrady nic neutrálního není, mezi relevantní a redundantní informací tu nerozlišujeme předem.
Významy slova zahrada ve spojení zoologická zahrada mají daleko k mrkvi a pažitce. Uchovávají původní ohrazené území, vymezené v bezbřehém kontinuu chaotického světa a chráněné proti němu, s hlubokým smyslem a vnitřním řádem. Zahrada je nejfrekventovanějším obrazem ráje. Koncentrací mnohosti stvoření a optimalizací jejího vnímání zoologická zahrada původní významy ještě posiluje. Návštěva zoologické zahrady má v sobě prvky svátečnosti, ritualizovaného údivu nad bohatostí a rozmanitostí světa, jehož je jako každý postavený ráj ideálním modelem. Pouhý zvěřinec by byl špatně postaveným rájem, rozmanitost zvířat se v moderní zoo prezentuje v rozmanitosti jejich prostředí. Pokojná koexistence všeho živého je tradičním atributem ráje. Podstatný rozměr péče a záchrany navíc významy ráje ještě stupňuje o rozměr harmonie člověka a přírody.
Ráj je doménou krásy, ale vizuální prostředí zoologické zahrady se postupem času zaplevelí jako každé jiné. Nestačí překrýt, přebít a přehlušit stará sdělení novými jako jinde. Jedinou možností je důslednost, již ohlásil nový vizuální styl, stvořený Michalem Cihlářem, a s níž probíhá popovodňová obnova. K „čtení“ komplexní proměny prostředí může grafika Michala Cihláře poskytnout vítaný klíč. Spojuje je především autenticita, hodnota, pro niž si zoologická zahrada v čase efektních přírodopisných dokumentů, dokonalých fotografických publikací, virtuálních prohlídek a turistického velkoprůmyslu uchovává přitažlivost. Je to autenticita „udělání“, „rukodělnosti“ v tom nejlepším slova smyslu. Stopám Cihlářova rydla odpovídá srozumitelnost materiálů a konstrukcí, srozumitelnost kladení kamenů a spojování větví. Podstata zoologické zahrady evokuje romantický krajinářský park, kdežto předpovodňová realita té pražské připomínala spíše výstavní areály, letní kina a družstevní dožínky mého dětství.
Přepínání mezi původním přírodním prostředím chovaných zvířat a vltavským břehem, návštěvnickou svátečností a všedností provozu, mezi výstavní a hospodářskou architekturou se dělo rozpačitě a s poruchami, většina staveb nepatřila ani jednomu z břehů, ve vztahu staveb k prostředí i staveb navzájem zde nevládl ani soulad, ani záměrný kontrast. Rozpětí stylové a rozpětí příslušnosti k jednotlivým architektonickým „žánrům“ asi nejpřesněji vymezují póly povodní zničené Koliby na jedné a dolní strojovny lanovky na druhé straně.
Nemusí to být jen v architektuře. Zoologická zahrada je prostředím našeho dětství a prostředkem návratů k němu. Pro architekturu další důležitá souřadnice její hodnotové situace. I z tohoto pohledu vysoce oceňuji, jak selektivně přistupuje obnova po povodni k paměti místa:
Bod obratu není bodem nula, odstranil se vizuální plevel, nikoliv paměť. Evokace našich dětství trvá, aniž by nové zásahy sahaly k historismu. Obnova původního pavilonu vodních ptáků (dnes Sečuán) uchovává původní koncept, jehož tvůrcem byl prof. Stanislav Bechyně, i výraz, odkazující k 60. letům minulého století, aniž by zapírala přítomnost. Pleskotovým a Trčkovým vzdělávacím centrem vstoupila po letech rozpačitého přešlapování do pražské zoo architektura skutečně vysoká. Přitom vstoupila pleskotovsky cudně a neokázale, s brilantní artikulací místa, jeho atmosféry i paměti. Přitaká ráji našeho dětství, aniž by si jeho čas generačně usurpovala. Naopak, otevírá i novou rovinu vizuální zkušenosti pro budoucí návraty. Podobného rodu je i rodící se nová restaurace a již dokončená budova karantény. Ta leží mimo dosah návštěvníka, ale kvalita její architektury jasně ukazuje další obrat: Tendence striktně oddělovat to, co se přímo obrací na návštěvníka, od zázemí zhruba tak, jak jsme na to zvyklí z divadel či muzeí, je také problémem „práva na architekturu“. Přiznat ho jen návštěvníkovi je surovost. Nejen v sociálním smyslu, ale také vůči architektuře.
Do skupiny již zmíněných staveb můžeme ještě přidat neokázalou úpravu hlavního vstupu. Ta účinně neguje bránu v její symbolické funkci zviditelnění hranice a tedy uzavřenosti instituce, naopak sémantizuje otevřenost. Další podstatné téma obratu: Pražská zoo je příkladně bezbariérová nejen pro vozíčkáře. Obecná návštěvnická bezbariérovost začíná vstupem a uživatelskou laskavostí odbavení a pokračuje přes přátelskou srozumitelnost informačního systému a důslednou absenci arogantní úřednické dikce zákazů až po donedávna nepředstavitelnou přítomnost psů na území zahrady. Ve své jednoduchosti velmi účinné výstupní turnikety dávají naopak na chvíli pocítit princip zoologické zahrady jakoby z druhé strany.
Co tyto stavby spojuje, je strategie abstrakce, i když je samozřejmě naznačené možnosti „čtení“ a interpretace neponechávají v rovině „absolutní“ architektury ve smyslu, v jakém mluvíme o absolutní hudbě. Jinou strategii volí stavby v této analogii „programní“. Budovaná expozice Vodní svět vlastně poprvé v pražské ZOO naplno pracuje se schopností architektury zastoupit prostředí, posunout a nově pojmenovat významy krajiny prostým umístěním stavebního díla v ní. To, s čím pracoval krajinářský park romantismu, se nevyprázdnilo: Jako nás dokáže vlašimský Čínský pavilon přenést i s kusem středočeského smíšeného lesa do Asie (ač pochází z Chambersových staveb v Kew, tedy z Britských ostrovů), snadno uvěříme Africe pár kroků od Vltavy. Děje se tak evokativně, bez imitativnosti, jen názvukem, chutí. Navíc kontakt se staveništěm upozorňuje na sílu jednoduchého principu: To, co v konečné podobě mizí pod výrazným pláštěm z větví či evokace bláta, jsou plnokrevné dobré domy bezpečných proporcí. Příklady opačného postupu, spoléhajícího se na konečné zakrytí, už vzala voda.
Jak přibývá chýší, ohrad, prolézaček z větví a kmenů, otevírá se naléhavěji vzrušující téma, které v artikulaci architekturou zaznělo poprvé již před povodní v pavilonu goril: evoluce. Zoologická zahrada obrací náš pohled z konce evolučního řetězce zpět nejen na vývoj živočišných druhů, ale také na vývoj kultury toho našeho. To, co lze nepřesně nazvat architektonickou narací, nepracuje jen s odkazy a evokacemi geografickými, uvádí nás také k naší prehistorii, zvláště naléhavě k území přilehlému těsně k hranici, jejímž překročením jsme se začali kulturou vzdalovat ostatním živočišným druhům. Kouzlo zoologické zahrady je také v tom, že se v ní dovídáme tolik o sobě. Týká se to i architektury.
Marc-Antoine Laugier, jezuita a benediktin, historik, diplomat, vyznavač Jeana Jacqua Rousseaua a amatérský teoretik architektury vydal v roce 1753 Essai sur ľ Architecture a učinil v něm dávnou myšlenku praobydlí, prachýše principem a mírou veškeré architektury. Odtud pocházejí všechny prvky budoucí architektury, veškerá konstrukční logika. Téma došlo mnoha zpracování teoretických i uměleckých a na jeho schopnosti fascinovat klukovské stavitele i velmi dospělé badatele se nic nemění. Cestou k pavilonu goril lze prachýši spatřit na měkkém návrší, jak se tyčí proti obloze s důstojností stavby, která v sobě obsahuje řecký chrám i gotickou katedrálu, Santiniho i Le Corbusiera.
Hra s prvotní dřevěnou architekturou vrací vstupní hledání analogií s grafickým projevem Michala Cihláře. Protože oba póly srovnání mají pevný grunt, nemusejí se bát zlehčení, vtipu, sebeironie, klukovin. Před přístřeškem z větví vyplněným sterilním designem nápojového automatu v plné výkonnosti se dá napsat kniha o spletitých cestách lidské civilizace a kultury. S architekturou, jež od počátků lidstva poklidně trvá navzdory vichřicím stylového vývoje, na níž není co kritizovat a překonávat a která netrpí smrtelnou sebevážností, je konejšivé pobývat.
Praobydlí z větví mají svůj protějšek v dalším počátečním bodě architektury, postavené skále a jeskyni, prvních kamenných konstrukcích. Dnes již v zoo frekventované zpracování tohoto pólu vrcholí Urbánkovým kamenným labyrintem, exteriérovou částí nové expozice Afrika zblízka. Téma prvotní architektury se rozšiřuje o téma města, archeologie a limitů poznání, času a věčnosti.
Kámen dominuje i třetímu typu novostaveb a úprav pavilonů. Mohutná deska z nepravidelných kamenů, svázaných pravidelnou geometrií gabionu, vytváří nový monumentální vstup do pavilonu šelem a terária, jejichž architektura není jinak v exteriéru přítomná, skryta za sledem venkovních výběhů a umělých skal. Oscilace mezi protoarchitekturou a stylově přesně určeným dneškem otevírá další významy, pádná forma vtiskuje dosud chaotickému místu jasný řád. Impozantních 16 000 m3 skleníku Indonéské džungle částečně mizí v terénu a pod abstraktním vrchlíkem se návštěvníkovi otevírá zprostředkující elementární formou vchodu a východu z hrubě přitesaných kvádříků. Vzdálenost mezi srozumitelně čitelným „uděláním“ vstupu a vysokou stereometrií rotačního elipsoidu skleníku obsáhne celé rozpětí nové architektury pražské zoologické zahrady.
Zároveň s tím, jak závratně stoupla kvalitativní úroveň architektury pro zoo a její rozmanitost našla svou jednotu, proměnil a stabilizoval se také styl prezentace výstavních pavilonů. Vztah exteriér-interiér je samozřejmě u daného „žánru“ specifický a jejich jinde nepřípustné oddělení se zde snese, neboť postihuje něco z jejich podstaty. Pavilon v zoo není semperovské muzeum a jeho vnější podoba má méně povinností k pravdě. Znovu analogie s romantickým krajinářským parkem: úloha exteriéru stavby v interiéru zahrady je podobná. Interiér samotného pavilonu určoval dlouho především účel didaktický, potřeba vést diváka expozicí. Vedení prostorem ale nemusí mít podobu přísných šipek, dozoru a povinného výkladu. S posilováním emocionální složky, momentu zážitku, se vrací další princip, dobře známý z romantického parku - motiv cesty. Povinná prohlídková trasa se stává dobrodružnou poutí, objevitelskou výpravou. Ortogonální svět architektury mizí ve vegetaci, organické kloaky v návštěvníkovi rozeznívají jeskynní atavismy, pouť je plná překvapení, nečekaných zákrutů, kontrastů světla a tmy, míst uzavřených a otevřených, zabydlených a pustých. Aby vnitřní architektura nebyla falešným neautentickým světem, který „lže“ pomocí rozostření hranic mezi autentickým a kašírovaným a užívá efektů mnohdy pouťových, je třeba přistoupit na konvenci, přijmout pravidla hry. Operní představení také nelze prožít bez uvěření, že zběžně pomalované plátno na chatrné laťové konstrukci je skvostná komnata královnina a tělnatý tenor se opravdu tiše skryl, jak ve verších a hlasem i gestem velikým mnohokrát sděluje celému divadlu. Přistoupení na hru je v pražské zoo stále snazší, jak ubývá rušivých škvír, jimiž prosvítá ošklivost všední reality.
Zoologická zahrada samozřejmě zůstává institucí vzdělávací a vědeckou, zkoumající svět, jaký je. Je snad krásný, ale je příliš velký. Od opravdu savanovitého kusu savany k opravdu džunglovitému zákoutí džungle v něm bývá příliš daleko fádní krajinou s nevlídnými vesnicemi po rozbitých cestách a hledaný tvor si nikdy nestoupne před pozadí, které mu fotograf vybral. Zoologická zahrada svým návštěvníkům nenabízí svět, ale obraz světa. Aby obraz fungoval, neukazuje svět jen, jaký je, ale také jakou představu si o něm naše kultura vytvořila. Je logické, že například umělé stromy v deštném pralese a mangrovovém porostu Indonéské džungle nevytvořil podle pokynů přírodovědců pouhý zručný kašér, ale byli povoláni umělci. Ne ledajací, nositelé Ceny Jindřicha Chalupeckého. (Pro to, co se dnes odehrává v pražské zoo, je ostatně příznačné, jak se jeden kruh uzavřel: Kniha tvůrců obřího umělého stromu v pavilonu Indonéské džungle Barbory Šlapetové a Lukáše Rittsteina Proč je noc černá (rozhovory s přírodními lidmi Nové Guineje) je čerstvým držitelem ceny Litera za objev roku v soutěži Magnesia litera 2005.)
Jsou samozřejmě místa, kde se nemohu zbavit dojmu, že popovodňová obnova napáchala více škody než samotná povodeň, kde je kontrast mezi rozměrem tisícileté vody a letošního zisku a letošního vkusu příliš drtivý. Obnova pražské zoo ale naopak připomíná winterovskou zlatou dobu měst českých nejen krásou výsledku, ale také přirozeností a neokázalostí komplexní proměny, citlivé k paměti. Funkce zoologické zahrady jako kulturní instituce dnes dochází v Praze skutečného naplnění: Na tvorbě zahrady jako kolektivního syntetického díla se konečně podílí umění a vede je architektura!


Publikováno ve Stavbě č. 3/2008