Enotéka znojemských vín

Enotéka znojemských vín

Znojmo

(9. 12. 2019) Chybík+Krištof Architekti

   
 
 
 
 

Enotéka znojemských vín

Vinný bar a degustační prostor se nachází ve Znojmě, v srdci jižní Moravy. V přestavěném pivovaru z 19. století a přilehlém technickém prostoru, který byl k budově dostavěn v 70. letech minulého století. Na dohled je rotunda sv. Kateřiny z 11. století a sousedící gotický kostel sv. Mikuláše – vše dohromady vystihuje spletité historické a architektonické vrstvy města. Architekti propojili dvě místa s osobitým dědictvím a u každého z objektů uplatnili individuální koncepční přístup k renovaci. Reflektovali tak strukturální a funkční historii budov s ambicí posunout konvenční představy o rekonstrukcích budov.
Pivovar byl zrestaurován a zachráněn, zachoval si původní výraz. Renovace proběhla konzervativním způsobem. Klasická obdélníková budova byla redefinována jako výstavní prostor, který vybízí návštěvníky k ponoření se do bohaté historie moravské kultury vína a jeho degustace.
Z bývalé technické haly byla naopak zachována pouze vnější struktura s úmyslem vytvořit nový koncept, který v rámci Enotéky funguje jako volný otevřený prostor. Do strohého bílého interiéru autoři vložili kontrastní tmavou vestavbu, hravou kompozici organických objemů v různých úrovních rozdělující „bílou krabici“ na jednotlivé prostory a menší propojené místnosti. Odkazují tím na měřítko a atmosféru tradičních místních vinných sklepů. Nově pojatý vinný bar tak mění původní význam architektury i funkce haly.
Technická hala se otevřela okolí a výhledům na kostel a město díky komplexní sestavě asymetrických oken, která jsou rozmístěna tak, aby podtrhla rozčlenění interiéru na různorodé prostory, které jsou orientovány na výhledy. Nová okna nyní zvou návštěvníky k dialogu s krajem a krajinou a zároveň kotví tuto zdánlivě zastaralou strukturu mezi ostatní architektonické skvosty města.
Odstín průčelí vznikl kombinací barev sousedících budov, což podpořilo interakci v rámci historické koláže a posílilo architektonický a historický pocit sounáležitosti.

Enotéka nese stopy obou původních staveb i proměnlivé minulosti města a zároveň slouží jako připomínka spletitých vztahů mezi sociopolitickými strukturami, které místní architekturu poznamenaly. Autoři projektu obzvláště poukazují na technickou halu jako na projev cynismu tehdejší narušené společnosti, která vybudovala tuto stavbu v srdci města s bohatou historií. „Znojemská Enotéka je výzvou tradičním představám o rekonstruování historických budov. Přítomnost dvou osobitých struktur, z nichž každá má svou vlastní minulost a původní funkci, nás inspirovala k použití osobitých přístupů k renovaci. Na jedné straně jsme se drželi celkem ortodoxních postupů, založených na památkové péči, na straně druhé jsme uplatnili experimentální a méně obvyklý přístup, který zcela přehodnocuje původní stavbu, avšak při zachování její stavební podstaty a dobových fragmentů. To nám umožnilo se plně ponořit do dědictví a scenérie Znojma, a tím ukotvit Enotéku jako pochopení, součást a pokračování architektonického příběhu města,“ říká Ondřej Chybík.

Tisková zpráva
Foto: Laurian Ghinitoiu, Alex Shoots Buildings


Autoři: Ondřej Chybík, Michal Krištof, Ondřej Mundl, Luděk Šimoník, Martin Holý, Roman Koplík, Michal Klimeš
Velikost: 550 m²

Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Rekonstrukce

Dokončení

2019

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

23. 6. 2020 18:22:06

Re: Univerzální plán?

Se zájmem jsem si přečetl ten Kouckého výtvor a musím přiznat, že v něm je spoustu lákavých tezí. Pes je, jako vždy, zakopán v detailech, resp. v míře obecnosti toho textu. Nelze upřít, že zevšeobecňováním principů tvorby města až na tyto "holé věty" došel Roman Koucký na dřeň naší profese, a také je pravda, že vše, co si o ní myslím já a co jsem vždy vykládal laikům jako základní principy utváření města v demokratických poměrech, se s jistou dávkou tolerance dá najít i v těch jeho obecných postulátech. Má to ale několik zásadních "háčků". 1. Koucký předpokládá, že pokud respektují městští hlavouni a úředníci hranici zastavěného území, uliční čáry oddělující veřejný prostor od soukromého, evoluční růst výšky zástavby podle okolí, napojitelnost staveb na dopravní a technickou infrastrukturu a dokáží rozeznat zděděné hodnoty kulturní, lidmi vytvořené i přírodní, neměli by klást nástavbám a přístavbám, modernizacím, rekonstrukcím ani novým stavbám lépe využívajícím zastavěné území žádné překážky ve formě funkční či prostorové regulace, a o fyzickém rozvoji města by tedy měli rozhodovat ti, kdo chtějí stavět a ti, kdo jim poskytují odborný servis ve formě projektů. Tvrdí, že v případě respektování těchto zásad by mohl být územní plán vlastně triviální, obsahující právě jen výše uvedené základní regulativy, a uvnitř ploch pro výstavbu v síti veřejných prostorů a infrastruktury by měli mít stavebníci a investoři svobodný prostor pro naplňování funkcemi, a architekti svobodné pole pro ztvárnění staveb. Nepřímo tím říká, že ti, kdo město řídí, se do těch "vnitřků" mimo veřejných prostorů a koridorů technické a dopravní infrastruktury při respektování těch pěti regulativů nemají plést a mají nechat prostor kreativitě těch, kdo vnášejí do města změny, energii, peníze, nové činnosti a účely. To by bylo hezké, kdyby jak konšelé a jejich úředníci, tak investoři a stavebníci byli natolik vzdělaní a osvícení, že by při své práci brali ohled na ostatní soukromé a veřejné zájmy jako samozřejmost. Tedy respektovali obecně závazné předpisy pro hygienu prostředí, ochranu památek, přírody a krajiny, zájmy požární ochrany, ale i sousedů jaksi sami od sebe a nikdo je k tomu nemusel nutit. Řekněme si upřímně, že taková etika a morálka nefunguje u nás u žádné ze jmenovaných skupin účastníků přeměn měst a obcí. Mnozí lidé si navíc představují demokracii tak, že mohou "kecat do všeho", co se ve městě či obci šustne, a že jejich hlas je stejně důležitý, ne-li důležitější, než hlasy "držitelů moci", "držitelů měšců" a "držitelů odborných kompetencí a znalostí". Aby začala fungovat Kouckého vize, muselo by dojít ke změně této formy demokracie k nějakému přiblížení se k "osvícenému feudalismu" britského či švédského typu, tedy konstituční monarchie, a občané by museli respektovat autority a řád, ne jako u nás "Milion chvilek pro(ti) demokracii". 2. Už ve středověku lokátoři a další předchůdci urbanistů a územních plánovačů respektovali některé zásady, které Kauckého regulativy překračují tím, že se týkali a týkají specifických funkcí v území. Tak se např. umisťovaly provozy jirchářů a dalších životní prostředí ohrožujících provozů mimo obytnou zástavbu a po proudu vodotečí, aby neznečišťovaly vodu používanou jako užitkovou např. na praní a úklid domácností, obchodů, veřejných prostranství, byla stanovována dominantní místa pro výstavbu kostelů, zámků, hradů, radnic a parků, která nesměla být zastavěna něčím jiným, později byly vytvářeny specifické výrobní zóny, napojitelné vlečkou na železniční síť atd. Spoléhat jen na zdravý rozum investorů, architektů a inženýrů při lokacích některých funkcí je pro mne až příliš odvážná myšlenka - mnozí jsou duše prodejné, asociální, a etika povolání je pro některé jen omezující haraburdí. 3. V demokratických poměrech lze územní plán města či obce utvářet jako dočasnou dohodu o funkčním a prostorovém uspořádání správního území řešené obce mezi samosprávou a občany, kde architekt poskytuje jen odborný servis, jak tu dohodu graficky i textově vyjádřit. Přitom u odborné i laické veřejnosti lze požadovat, aby se vyjádřily a) které stávající stavební fondy fungují dobře, postačí jejich údržba, modernizace, nástavby či přístavby a není třeba je bourat, b) které zákonem chráněné památky nebo sice nechráněné, ale výrazně přispívající k identitě města, obce, místa, je žádoucí zachovat a chránit, c) které stavby a plochy neslouží dobře svému původnímu ani jinému účelu a je třeba jim dát novou náplň nebo je zbourat a nahradit novými objekty, d) které funkce nebo stavby naopak ve městě či obci chybějí a je žádoucí je doplnit výstavbou nových objektů, e) jak je třeba upravit stávající nebo doplnit novou technickou a dopravní infrastrukturu a jak se o její financování podělí veřejné a soukromé finance. Obávám se, že v Kouckého postulátech není pro takový dialog s dotčenými správními orgány, se samosprávou, s občanskou komunitou obce místo, že je to pojímáno více "elitářsky", jako že "do toho nemůže mluvit každý, kdo má do zadku díru". Přitom oddělit v hlasech veřejnosti "zrno od plev" je na odvaze a odpovědnosti orgánů veřejné správy, a takovému dialogu se nelze vyhnout, nemají-li být rozhodnutí o změnách v území neustále zpochybňována a napadána v opravných prostředcích. Shrnuto: na naše podmínky a naši občanskou i odbornou i morální vyspělost je ten Kouckého názor zatím moc radikální a nerealistický, také politicky patrně neprůchodný, i když by vlastně ideálně plnil ono politické zadání pro nový stavební zákon - zjednodušit proces přípravy staveb - od územního plánování až po realizaci staveb. Vždy jsem obdivoval, jak malý stavební výkres byl ještě za Rakouska - Uherska potřeba vytvořit jako projekt třeba činžovního domu pro povolení stavebního úřadu. Dnes jsou sice stavby mnohem složitější co do technického vybavení, ale i to bylo dřív odpovědností projektanta a stavitele vůči investorovi, ne vůči stavebnímu úřadu. Ten, kdo platil, taky kontroloval, zda dostává odpovídající kvalitu, a stát se do toho nepletl víc, než musel kvůli místu, evidenci a budoucímu zdanění nemovitosti. Na tom nic nemění ani informační technologie do územního plánování či projektování staveb. Jenže dnes právě přebujelý právní řád a byrokratický balast převzaly mnohé povinnosti regulace a kontroly, kterou si dříve obstarali erudovaní investoři a projektanti sami, a živí to takovou spoustu lidí, že ústup od toho bude spojen s tuhým odporem úřednictva. Něco na tom Kouckém ale je, rozhodně čeří vodu k inspirativnímu uvažování, zda územní plány v současném pojetí plní opravdu to, co slibuje zákon, nebo jestli je na čase si přiznat, že "život a rozvoj měst jde jinými cestami" a územní plánování ho jen trapně dohání desítkami změn plánů, vyvolaných novými záměry, které ten život délkou trvání zpracování, projednání a schválení jen zdržují, jako je tomu v Praze.

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz