V květnu roku 2009 zvítězil Max Dudler ve výběrovém řízení na výstavbu nového návštěvnického centra hradu Heidelberg. Základní kámen centra byl položen v létě 2010, čímž byla zahájena první novostavba na hradě po více než čtyřech stech letech. Stavba svědčí o zakotvení architektury Maxe Dudlera v historii. Současně její abstraktní podoba podtrhuje jak majestátnost, tak aktuálnost této německé kulturní památky.
Architekt: Max Dudler Architekt
Místo: zámecký areál v Heidelbergu, Německo
Klient: Spolková země Baden-Württemberg
Manažer projektu: Simone Boldrin
Spolupráce: Patrick Gründel, Julia Werner
Statika: Ingenieurbüro Schenck
Foto: Stefan Müller
Hrad a zámek v Heidelbergu patří mezi nejcennější renesanční stavby na sever od Alp. Během třicetileté války byl zčásti zničen a pak ještě vícekrát poničen. V 18. století byl zcela opuštěn. Dnes slavná ruina slouží jako muzeum, které si prohlédne ročně více než milión návštěvníků. Heidelberský hrad je jednou z nejvyhledávanějších turistických destinací v zemi a v zahraničních turistech zanechává jeho návštěva trvalý dojem.
Smyslem stavby nového návštěvnického centra je seznámit hosty se zámkem dřív, než vejdou do samotného hradu. V návštěvnickém centru je vystavena historie zámku a lidé tu dostanou orientační plán, aby jejich návštěva vlastního hradu pak byla bezproblémová.
Novostavba je umístěna vně starých obranných hradeb, u vstupní brány do hradu a do zahrady Hortus Palatinus. Pro novou stavbu byl vybrán úzký pozemek ležící mezi malým zahradním domkem a starým skladem sedel, postaveným za vlády Friedricha V. Budova stojí zády k opěrné zdi ze 17. století, která podpírá terasy horního parku. Sochařsky tvarované centrum zachovává stejné stavební čáry se svými sousedy a doplňuje a dokončuje malý ansámbl budov na prvním, vnějším nádvoří.
Z architektonického hlediska stavba zapadá do okolního historického opevnění díky své reinterpretaci prvků stávající architektury v místě. Okenní střílny například jsou zasunuté více než dva metry do zdí a opakují rozměrné otvory, které lze vidět v sousedním úložišti sedel. Okna návštěvnického centra jsou rozmístěna podle potřeb interiérů budovy a výhledy z nich nabízejí nové vizuální vazby s vstupní budovou a zahradou. Zejména populární Alžbětinu bránu lze vidět z mnoha míst v interiéru. Osazení střílen hluboko do fasády je možné díky zvláštní dispozici budovy: velký rozsah jejích vnějších zdí ukrývá množství malých vedlejších místností a schodiště. Jako kapsy (francouzsky: poches), nabízejí tyto vnitřní výklenky prostor pro vitríny, regály a posezení, zatímco střed úzkého objektu zůstává otevřený.
Pro fasádu byl použit místní pískovec z údolí Neckaru, který byl strojově nařezán tak, aby tvořil monolitickou stěnu z hrubě řezaných bloků, jejichž spoje jsou takřka neviditelné. Takto provedený detail zdiva je moderní reinterpretací historické opěrné zdi z ručně otesávaného hrubého kamene.
Na rozdíl od výrazného reliéfu exteriéru budovy jsou povrchy interiéry hladké. Velké okenní tabule jsou v jedné rovině s bíle omítnutými stěnami, stejně jsou zasazeny světelné panely do bílé omítnutého stropu. Podlaha je ze světle modrého leštěného teraca. Všechny zařizovací předměty v kapsách, dveře a další nábytek jsou vyrobeny z třešňového dřeva.
Zajištění plynulého toku velkého počtu návštěvníků bylo náročným úkolem, obsaženým v architektonickém zadání. Dudlerův návrh tento problém řeší pomocí geniální „architektonické promenády“ budovou: návštěvníci postupují ze vstupní haly až do učebny, pak na střešní terasu s pohledy na zámek shora a odtud po stávajících schodech v zadní části budovy ven; následně mohou vstoupit do hradu a podniknout vlastní prohlídku. Tak je zcela naplněn potenciál této malé stavby, která je víceúčelová a umožňuje maximální propustnost návštěvníků.
