Fotogalerie ke článku (13)
Celá fotogalerie (13)Klient: Městský úřad Velké Opatovice
Autor: Zdeněk Fránek
Studie původního návrhu pro víceúčelový kulturní dům: 1989
Realizace: 1992, zůstala nedokončena
Studie návrhu využití pro Moravské kartografické centrum: 2005
Foto: Ester Havlová
ZDENĚK FRÁNEK
Uplynulo mnoho vody od okamžiku, kdy jsem se začal zabývat stavbou zámku ve Velkých Opatovicích. Víceúčelovým sálem, vestavěným do nádvoří, byl záměrně vnesen vzruch do ospalé kompozice areálu, který však záhy na řadu let zcela ustal. Osud stavby tak symbolicky připomíná osud našeho ateliéru.
Zámek je od roku 1948 majetkem obce. Je využíván pro obecní aktivity. Obsahuje mj. radnici, kino, restauraci, menší kulturní sál, fitcentrum apod. Naše stavba stojí na nádvoří zámku, v místě vyhořelého křídla.
V rámci kompletní bytové výstavby byla v 80. letech udělena Velkým Opatovicím dotace na stavbu kulturního domu. Řada variant, zpracovaných tehdejším Stavoprojektem, byla památkáři zpochybněna. Já, jako zaměstnanec ÚHA v Blansku, jsem si ze zájmu naskicoval dnešní výsledné řešení.
Přelom let 1989/1990 nás zastihl při práci na projektu v nově založené firmě. Kulturní dům v Opatovicích byl naší druhou zakázkou (po stavbě na koupališti ve Sloupě v Moravském krasu).
Po roce výstavby sálu byla stavba v roce 1992 zastavena, což souviselo s omezením přísunu státních financí. Ve stavu hrubé stavby objekt zůstal dlouhých 13 let. Jeho osud byl téměř zpečetěn, neboť už jednou námi vyprojektované části objektu začal přeprojektovávat S-projekt Zlín. Sál byl odborníky z S-projektu navržen k demolici. Navíc bez jakéhokoliv kontaktu s autorem celé koncepce byla zcela necitlivě navržena a přestavěna stávající historická část zámku, která těsně přiléhá k sálu. Za jasného porušení autorských práv byla zdemolována půvabná štíhlá věž a byla nahrazena věží nereagující na sousední originální nové části zámecké střešní krajiny. Památkáři byla tato tupě odsouhlasena jako původní. Plynulé vystoupení hřebene a plynulé zakrytí střechy křivkami z bobrovky bylo bez známky citu nahrazeno nevzhlednou řadou ustupujících úžlabí a hřebenů.
Naděje na záchranu sálu přišla v roce 2004. Tehdy vznikla idea umístit do jeho útrob plastickou mapu Moravy a Slezska, náhodně naleznou v depozitáři muzea Boskovicka, a dále exponáty, naplňující myšlenku zřízení Moravského kartografického centra. Náš sál byl pro tuto ideu přímo stvořen. Stačí zazdít okna, mírně upravit dispozici, ponechat sál v jeho surové podobě — pohledové betony, neupravené dřevo. Taktéž navržené technické řešení objektu je vhodné.
Stavebně je sál řešen racionálně a zcela unikátně. Elipsa, vyskládaná z dutých železobetonových stejných sloupů, nese stejně dlouhé krokve. Takto vznikly konvexní a konkávní prostory sálu, jako průniky geometrických ploch konoidů.
Architektonická podoba byla koláží tehdejší mé zidealizované představy o zapovězených formách, mystičnosti prostoru a velké, nenaplněné touze.
Fránkova realizace utopické vize
MARTINA HORÁČKOVÁ
„Architektura a místo by měly mít experimentální spojení, metafyzické i poetické souvislosti“, píše Steven Holl v roce 1989 a překládá Zdeněk Fránek o deset let později.1 Tvrzení, jímž uvádíme následující text, by mohlo ilustrovat intence architekta představujícího v širých vodách „české přísnosti“ loďku se vzedmutými plachtami.
Je třeba se vrátit k přelomu 80. a 90. let, do juvenilního období jeho tvorby, kdy vzniká projekt polyfunkčního sálu až příliš vzdáleného zažitému pojmu „kulturák“. Do zámeckého areálu ve Velkých Opatovicích vložil novotvar, který se ve vztahu k tehdejšímu (ovšem i dnešnímu) obecnému architektonickému rozpoložení, ale i ve vztahu k tradičním postojům památkové péče jeví jako realizace utopické představy. Realizace na našem území téměř osamělá vzešla z většího počtu projektů organicky cítěné postmoderny z okruhu sdružení AAA (Z. Fránek, M. Štěpán, A. Fiala, M. Habina).
Ve zrychleném, sestupném výběru proletíme genezi architektonického názoru, který se nechce vzdát duchovního a emocionálního náboje a od něj odvislé „nehranaté a nestatické“ formy. Obhlídneme energické konstrukce Santiaga Calatravy, spočineme u maďarských realizací „mezi nebem a zemí“ Imreho Makovcze, obkroužíme refektář ženského kláštera v Grazu od Güntera Domeniga (a nakonec i tamní Cookův organický bonbónek). Velkou zastávkou bude Scharounova berlínská filharmonie a veškeré podhoubí německého a polského expresionismu, na němž vyrostla. Zastavíme se v Nekonečném domě Friedricha Kieslera a u jeho definice architektury jako „umění z nadbytečného dělat nezbytné“. Pozornost přitáhnou také kreslené vize Hermanna Finsterlina z počátku dvacátých let minulého století nebo Steinerovo Goetheanum v Dornachu. Přes katalánskou domobranu (A. Gaudí) se velkým skokem vrátíme na domácí půdu, ke geniálním geometrům českého baroka, se Santinim v čele. Ten se v narážkách nese Fránkovým raným dílem — a tím víc v projektu adaptace historického objektu — jako skrytá osnova, zvlněná nit.
Pestrá historie zámku, jehož podoba krystalizovala v barokní éře a v prvním desetiletí 20. století, měla být v jeho poslední dekádě završena. Požárem stižené křídlo zámku poskytlo prostor pro velkorysé gesto, které mělo slohově roztříštěné mozaice dát novou dominantu. Mezi dvěma stávajícími budovami architekt vztyčil promyšlenou konstrukci vymezující impozantní prostoru. S možným sebezapřením i poslední minimalista sezná jeho sílu. Neostré hranice sálu tvoří ostré linie betonových sloupů a dřevěných trámů krovu. Sbíhající se vertikály energických křivek, gradované expresivními výběžky a proniky ramp galerií, připomenou Maxe Berga či Hanse Poelziga. Přesné geometrické vztahy, rostlé z elipsy půdorysu a jednotných proporcí podpěr, mají paradoxně odezvu v amorfní slupce exteriéru. Někde pod zvlněnou krytinou pointované siluety autor rozvádí magickou hru pouze tušených meziprostorů.
Tak jako v díle zmíněných králů slezského expresionismu i zde hraje sjednocený a soustřednou energií prostoupený prostor roli jakéhosi centrálního shromaždiště, neřku-li kultoviště. V konfrontaci s cílovou skupinou (cirka čtyřtisícové městečko) a typem jejích „obřadů“ snad symbolika až přehnaná, ne však nepodnětná. Se změnou politického uspořádání se ovšem mění preference občanů nové demokratické a jaksi konzumnější společnosti. Útlum zájmu o „společné“ společenské dění spolu s nedostatečným přílivem financí uspává velkorysé staveniště na dobrých deset let. Hrubá stavba i přes svou magickou surovost celku nesvědčí. S odstupem času se projevují nedostatky řemeslného provedení atypické zakázky. Jasněji vystupují rezidua postmoderních postupů, která si v blízkém okolí osvojují všímaví a přičinliví stavebníci, aniž by cítili jejich opodstatnění (menší ostré vikýře nad vstupem, šikmo loženým segmentem klenutá řada okenních otvorů).
Od roku 1999 se hledají nové cesty využití celého areálu zámku a s tím svítá i naděje na rehabilitaci autorovy, byť pozměněné koncepce. Novou náplní nenaplněného společenského sálu by se napříště měla stát expozice Moravského kartografického centra, koordinovaná Muzeem Boskovicka v úzké spolupráci s městem. Kulturní setkávání místních střídají nové priority — posílení „kulturního turismu“ celého kraje. Hlavním lákadlem a ústředním objektem Fránkova kultoviště se stane obří 3D mapa Moravy z přelomu 19. a 20. století. Projekt počítá rovněž se studijním centrem a zejména s napojením na širší síť regionální infrastruktury, jež by do poklidného kraje přivedly lidi zvenčí. V tuto chvíli se zdá, že stavba je zachráněna. Technické úpravy, které si vyžádá nové a snad i adekvátnější využití objektu, dovolí autorovi nově definovat zejména vnější ustrojení architektury. Pro potřebné ztlumení přísunu světla se zatáhnou stávající otvory ve střeše a bocích těla, schránka získá na kompaktnosti. Díky reálné naději na kvalitnější řemeslné provedení pokryje kontextuálně volená bobrovka pružněji tělo zprohýbaného organismu.
Moment, který by mohl slibnou „rekonstrukci“ ohrozit, by nastal ve chvíli přehnané snahy kultivovat celek stavějící jinak na jasných tazích konstrukce, experimentální siluetě a jakési materiálové hrubosti. Nic neprospěje zšeřelé expozici více než jen práce světla definujícího prostor a jemnou strukturu betonu a dřeva. Architektura sama by se vedle vystavených předmětů měla stát její samozřejmou součástí a všechen další mobiliář by se měl podřídit její dominantní roli. Na tomto místě si (nepodplacená) recenzentka dovoluje apelovat na zainteresované strany, aby byl projektem expozice pověřen autor původní architektonické koncepce a nedošlo tak k setření kvalit, kterými objekt zatím disponuje.
Mohlo by totiž dojít k dalšímu nešetrnému kroku, který již postihl část autorského záměru. Zde si dovolme krátké zastavení nad otázkami památkářskými. Dostavba zámku v takové míře jako ve Velkých Opatovicích nemá (snad vyjma Komořan od Michala Sborwitze) v novodobé české historii obdobu. Začalo se v dobách, kdy konzervační metoda nebyla jedinou cestou, kterou instituce památkové ochrany zastávala; na místě spáleniště ostatně nebyla ani vymahatelná. Na konci 80. let dostal mladý architekt s odvážným projektem požehnání k činu, jenž v dalších letech provázely větší a větší rozpaky. Vzhledem k předchozímu rozhodnutí a architektonickým kvalitám dlužno říct, že neoprávněné. Aby se svědomí zčásti očistilo, obětován byl alespoň zlomek architektova záměru. Z popudu města a se souhlasem brněnského památkového ústavu byl v nedávné době stržen vzedmutý a „puklý“ krov se subtilně a originálně tvarovanou vížkou nad přiléhajícím jihozápadním křídlem. Těžko si lze představit invenčněji pojatý novotvar, který zprostředkovával přechod mezi novostavbou víceúčelového sálu a historickou hmotou. Tam, kde Fránek vytvořil cosi jako „ahistorický historismus“, tj. prvek konstruovaný v intencích téměř santiniovského myšlení, ale s jistým vtipem jasně přiznávající soudobost zásahu, byla zvolena méně nápaditá cesta návratu k historické podobě. Nový celek srovnané střechy s tamburem věžičky protknutým oválnými okénky nevypadá lépe, neuhlídaný řemeslný detail (navázání střešní krytiny, plánované řešení světlíku), pokud byl vytýkán předešlému, si s novým rovněž nezadá. Byl takový krok nezbytný, byť je podepřen nově doloženým původním stavem a hájený koncepcí jasného oddělení nového od starého? Nespočívá kvalitní soudobý zásah do historického prostředí spíše v úctě k autentickému a schopnosti doplnit jej citlivým a chytrým novotvarem, nikoliv banální kopií článku, o němž máme představu spíše mlhavou a jehož realizace je při současných postupech a volených materiálech falešná? Fránkova dnes už neexistující věžička poukazuje na sporné stránky preferencí běžného investora i památkové péče a mimoto i na fakt, že nejen strohá řeč minimalismu je cestou dialogu mezi historickým a současným. Bez skutečně procítěného vztahu k místu, bez empatie k minulosti a jejím nadčasovým dílům, jaké je dnes schopno jen pár jedinců, zůstane Fránkův rehabilitovaný objekt velkého sálu osamělým — a doufejme, že živým — dokladem „té druhé“ cesty.
1 Steven Holl, Zakotvení, (překl. Z. Fránek, J. Topinka), Architekt 1999/8, s. 65.
Publikováno: Stavba 4/2005, recenze Martina Mertová
