Nová budova AVU

Nová budova AVU

(22. 10. 2008)

 
 
 
 

Nová budova AVU

PETR HORÁK, 2. ročník, zimní semestr 2004/2005

NÁVRH KLÍČOVÉHO DOMU PRO DEFINOVÁNÍ PROSTOROVÉHO URČENÍ NÁMĚSTÍ REPUBLIKY

Emil Přikryl

NÁMĚSTÍ REPUBLIKY, JEHO PLÁN A KÁMEN, zasluhuje úvod delší:
Konstatování 2006
PLÁN celku měl předcházet bez rozmyslu provedené stavbě Hypobanky. Stejný PLÁN měl — a logicky by zabránil — předcházet vzniku nesmyslné ulice V celnici. (Jen malý dům mezi Templovou a Rybnou brání, aby její nebezpečná přímka zasáhla závěr chrámu Týnského). Stejný PLÁN měl rozhodnout o způsobu zacházení s pozemkem kasáren a zabránil by molochu za jejich fasádou vznikajícím i ničení právě nalezené archeologické zprávy o slávě Prahy. Jeden plán: PLÁN NÁMĚSTÍ REPUBLIKY. Nikdy nebyl zpracován. Staví se bez! (Soutěž na zadláždění náměstí, jako nesmyslný způsob jeho vymezení, ovšem vypsána byla.)
Východisko zadání: diplomy AVU 1994
Plán Náměstí Republiky jsme tehdy brali jako úkol zděděný a povinný. Proti nectnosti nevnímat význam slov (náměstí) a zapomínat na závazky z toho plynoucí (Republiky, i pomník TGM). S přesvědčením, že PLÁN je prostředek k organizaci toho prázdna, že PLÁN situace musí předcházet soutěži na Hypobanku, která se připravovala. Proto i symposium na toto téma, v tom roce, na AVU. Zbytečně. Práce dokončená na AVU v roce 1994 dvěmi regulacemi Náměstí Republiky: diplomními projekty Sylvy Matějkové a Mojmíra Pukla. (viz Architekt 16,17/1994, str.1, 10, 11).
Katalyzátorem řešení pak plán Jana Novotného pro umístění českého divadla a regulaci kasáren na tehdejším náměstí Josefském z roku 1851. Těžko uchopitelný prostorový konglomerát Náměstí Republiky se náhle, umístěním objemu divadla z návrhu Novotného, srovná a uspořádá do formace tří jasně čitelných městotvorných útvarů. Ta, tedy toto trojprostoří, pak pomáhá podpořit prostorovou koncentraci a určenost nejenom sebe samé, ale i celého obvodu Starého Města v rytmu uzlových míst a symetrii tušené vzhledem k náměstí Václavskému. (Např. podobnost Špalíčku u ulice 28. října a špalku nového, např. zjevená rovnováha náměstí Jungmannova na straně Národní třídy — rameni obvodu kratším — s formací tří nově vzniklých na straně Příkopů — rameni obvodu delším).
Srovnejte dnešní stav (2006) s regulacemi Matějkové a Pukla (1994). Znovuobjevili Novotného kámen úhelný a vygenerovali práce mistrovské. Kreslili Ideální plán. Srovnávejte.
Potřeba klíčového domu prostorové definice, přes nepříznivý vývoj situace, zůstavá.
Jeho návrh byl úkolem. Zadání představovaných projektů vycházelo z regulace návrhu Puklova. Je více v intenci Novotného solitéru. ÚHELNÉHO KAMENE. Jeho konkrétní formy jsme hledali. Má schopnost ustředit i situaci dnešní. A katalyzovat důležitější události, nežli je sám. Ať jako „pražský palác“ či nová AVU (zadání viz obr 6) či aréna, divadlo vzoru 1851. Mimochodem „žehlička“ či ryba Mojmíra Pukla skvěle náměstí hmotově dirigující v jeho regulačním plánu by jistě zasloužila času k stejnému propracování.


PETR HORÁK, 2. ročník, zimní semestr 2004/2005
Škola architektury Prof. Emila Přikryla,
Akademie výtvarných umění, Praha


Navrhovaný objekt měl sloužit jako nová budova AVU. Místo bylo určeno v poloze navrhovaného divadla z roku 1851 od architekta Novotného. Okolí divadla ale v současnosti natolik změnilo svou půdorysnou stopu, že bylo třeba parcelu znovu definovat. Pří tvarování objemů jsem odřízl zaoblenou část a vytvořil z ní nástupní schodiště. Docílil jsem tak menšího objemu a zároveň pevnou stranu náměstí. Schodiště pak vymezilo klidovou část náměstí pro pěší z jinak rušné křižovatky. Severní, nejužší část budovy byla vhodná pro kaskády atelierů. Abych neztratil v této části hranu, jež vymezovala prostor před Kotvou, opatřil jsem kaskády neustupujícími boky. Zamezil jsem tak i přímému osvětlení do atelierů, a vytvořil tak i při pohledu z ulice profil objektu pohrávající si s motivy věží postranních objektů. Pod střechu, jakožto poslední místo, u něhož je možné docílit předepsaného osvětlení, jsem umístil po celé ploše velkoprostorový ateliér se šedovou střechou tvořenou vazníky přes celou šířku objektu. Neztratil jsem tak plochu, kterou by zabírala chodba a sloupy, a vytvořil možnost pro studenty pracovat společně. První patro jsem pojal jako servisní. Zbylý prostor jako kombinaci výstavní galerie přístupné veřejnosti a místa setkávání studentů. Tento prostor je určen jako nástupní a umožňuje snadnou orientaci. Každá část budovy je přístupná svým vlastním schodištěm právě odtud. Pod schodištěm je pak aula, využívající jeho tvaru.


Publikováno ve stavbě č. 2/2006

Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Projekty

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

24. 3. 2020 17:03:00

Re: Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje

K polemice a selhávání dialogu nad pražskou metropolí čili o obtížné cestě od polemiky k dialogu Dialog se nekoná, v tom se shodneme. Tristní shoda. O to víc, že přitom v řadě věcí s článkem K. Bečkové a R. Šváchy (Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje. STAVBA, 27. roč., 2020, č, s, ) souhlasíme. I v tom, co nám navzdory liteře a smyslu našeho příspěvku vytýkají. Míjíme se a o to šlo a jde. Předporozumění, uzavírání se do jednoho společenství stejně smýšlejících a dogma vylučují dialog. Zásadní otázky, které jsme položili, tak zůstávají na pořadu dne: Může se v metropoli – Praze – stavět a rozvíjet – v souladu se světovými trendy, aniž by ztrácela na své identitě? A když se rozvíjela po staletí, proč to má být právě v naší době fatálně nemožné? Může se vést, jsme schopni a ochotni vést, produktivní dialog nejen mezi dvěma stranami – mezi architekty a památkáři, ale mezi společností, památkáři, historiky, architekty a urbanisty? Dialog o balancování mezi tím, co je historicky dané, vzácné a tím, co může být novým vkladem, přínosem pro Prahu? Tyto otázky zůstávají na pořadu dne. Co dialogu brání? Odpověď K. Bečkové a R. Šváchy: „Nenastává tak moment hypolepse, ukázněného navázání na argumenty protivníka, jaký za podmínku skutečného dialogu pokládá historik Jan Assmann. Domníváme se, že bez takové hypolepse se debata o Praze nikam nepohne a všichni zůstanou zakopaní ve svých dosavadních pozicích.“ Neospravedlňuje se tímto zvláštním odkazem na teze historika ranných kultur a civilizací egyptologa Assmana sama nemožnost dialogu? Navrhujeme radikální zjednodušení přes otázku - co je jádrem toho, co ničí podstatu dialogu v daném případě o architektuře a perspektivách Prahy Přidržíme se definice Jeana Lacroix. Dialog vyžaduje vzájemnost porozumění, tj. musím pochopit názorového protivníka, pochopit ho lépe než si rozumí on sám. To vyžaduje vystavit se síle jeho názorů, procítit je silněji než on sám. S rizikem, že se mé vlastní názory odkryji jako slabší. Bez metodologické sympatie není dialogu. To nám v diskuzích, polemikách – a především v možném dialogu nad tématem perspektiv Prahy chybí. Opravdu vychází selhání a nemožnost skutečného dialogu o pražské metropoli z toho, že „autoři textů, totiž architekti nejsou zvyklí přesně reagovat na názory druhých, jak to musejí praktikovat vědci“? (R. Švácha v „EAM. Euroamerické myšlení 1936-2011“, R. Švácha, M. Sršňová, J Tichá (eds.), str. 33, srv. i násl.)? Pochybujeme. Ona zdůrazňovaná hypolepse, zdisciplinované navazování na myšlenky a teze druhých, je důležitá, patří ke kultuře dialogu i v soudobé společnosti; dialog není mince, kterou si dám jako výhru do kapsy, je to cesta k společnému nalézání argumentů a „pravdy.“ Z toho nemůže být nikdo ostrakizován pro nedostatečnou hypolepsi, ani architekt, ani historik či teoretik, ani památkář, ani expert, ani veřejnost – dokonce i ta na sociálních sítích. Stav dialogu je jedním z měřítek vyspělosti demokratické společnosti. Jakub Heidler, Oldřich Ševčík

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz