Porota ocenila koncept novostavby divadla a jeho finální hmotu na kontrastu dvou základních principů. Zatímco společná platforma a parter jsou tvarovány urbanistickou strukturou města, objem divadelních sálů vytváří výrazný výtvarný prvek ztvárňující provoz divadla.
O nové budově divadla se v Českých Budějovicích uvažuje již od šedesátých let, kdy bylo pro stavbu vybráno Mariánské náměstí, lokalita v těsné návaznosti na historické jádro města a na okružní třídu, která kopíruje stopu původního opevnění. Nově navržený urbanismus má za cíl zacelit městskou strukturu s těžištěm v budově divadla a nově definovaného náměstí.
V současné době jsou tendence zpřístupňovat divadelní instituce široké veřejnosti a městu. Již se nejedná o uzavřené budovy, které se otevírají pouze večer na dobu představení. Jsou to spíše živá společenská centra, přístupná po celý den, která jsou také doplněna o další funkce. Symbolem otevřenosti instituce a propojenosti s městem je v návrhu parter budovy, který tvoří veřejně přístupný interiér foyer. Jeho kontinuální prostor člení dvě schodiště a šesti jáder, kde jsou umístěny jednotlivé funkce divadla a dalších doprovodných programů. Otevírají se tedy dle potřeby, nejsou na sobě plně závislá.
Budova divadla je spojující platformou, živoucím prostorem, místem kde se míchá provoz divadla s městem. Jádra zároveň slouží jako nosná struktura budovy, v druhém patře protínají horizontální desku, kterou zároveň nesou. V desce jsou umístěny šatny a zázemí. Pomyslným těžištěm domu je jádro s jevišti hlavního sálu, které je umístěno uprostřed. Když člověk prochází parterem, může zároveň nahlédnout pod pokličku, jak se divadlo připravuje a jak vzniká. Zkoušky jednotlivých souborů odehrávající se v jádru se zkušebnami lze v přízemí sledovat skrze prosklenou stěnu.
Autorská zpráva
Bylo by skvělé, kdyby se na podobných školách, jako je UMPRUM architektura vůbec |neučila|. Kromě dalších titulů, kterými se rádi tak honosí někteří architekti tato škola produkuje jedince, kteří (a to je více než jasné z prezentovaného návrhu) absolutně neví, o čem pak ta stavba je a pokud se do primárního návrhu nepromítne alespoň elementární konstrukční řešení, vznikají paskvily, které jsou buď v reálu úplně jiné (k rozhořčení autora, který má poněkud arogantní představu, že jeho geniální dílo musí uvést do praxe |ti druzí| podřadní |stavaři| a je jejich neschopnost, pokud dílo nevypadá jako na vizualizaci) a nebo investora, který se nestačí divit, co všechno bude stát ono geniální a naprosto ojedinělé architektonické dílo (vždyť na vizualizace vypadalo tak skvěle…). Ona asi ta Labská filharmonie, o které tak básní pan Pleskot (v představě, že Praha něco |takového| potřebuje víc, než třeba funkční vnější okruh či most v Suchdole) a jejíž účet se vyšplhal na desetinásobek původně stanovené ceny. Ano, v tom dokonalém Německu…