Nové divadlo pro Jindřichův Hradec

Nové divadlo pro Jindřichův Hradec

Jindřichův Hradec

(25. 10. 2019) První cena v Přehlídce diplomových prací ČKA - 2019

   
 
 
 
 

Nové divadlo pro Jindřichův Hradec

Matěj Šebek, Fakulta architektury ČVUT v Praze; vedoucí práce Ing. arch. Tomáš Novotný, Ing. arch Jakub Koňata, Ing. arch. Tomáš Zmek

Tématem se stává mé rodné město Jindřichův Hradec. Chci navrhovat dům a volím úkol, o kterém se ve městě mluví už přes sto let, a mně osobně je vlastní. Stávající jindřichohradecká divadelní scéna, na kterou přijíždí soubory se svými zájezdními inscenacemi, je více tanečním sálem než divadlem. Divák, herec, mistr zvuku i rekvizitář trpí.

Zahrada bývalého františkánského kláštera je ve své historické stopě držena na zvýšené terase původními zdmi. Františkáni už ji 70 let neobhospodařují. Místo, kdysi na okraji historického centra, je dnes sto metrů od nejživějšího jádra. Právě proto je zde posledních pár let oblíbené parkoviště pro 130 aut. S klášterní zahradou se musí něco stát, s jejím dědictvím je však třeba zacházet kulturně. Revize současného stavu je zásadní.
Procházím staré podoby klášterní zahrady a objevuji strukturu elegantně reagující na geometrii pozemku. Odkazem na původní řád vytvářím nový svět za zdí, ve kterém ční dům, ukrývající divadlo se schopností otevírat se do okolí. Nová architektura jako protiváha kláštera, iniciátor aktivity v zahradě i zprostředkovatel kultivovaného/kulturního prostupu územím. Klášterní zahrada s novou dramaturgií. Stromořadí klesající k divadlu. Dětské hřiště. Důstojná lípa. Ovocný sad. Letní divadelní scéna.

Klíčem řešení divadla je pasáž spojující ulici Miřiovského s dvorem zapuštěným do klášterní zahrady. Architektura celého domu se snaží moderovat pocit uživatele - diváka. Příchod na představení ve večerním šeru od kláštera přes zahradu znamená blížit se k velkému oknu přímo do divadelního sálu. Lidé se usazují na svá místa. Následně divák sestoupí do dvora, který přechází v pasáž podél spodního foyer. Pokladny, šatny, bar a všudypřítomný klášter nad horizontem. Do sálu po schodišti středem celého prostoru. Horní foyer se dívá do ulice a klášter divák znovu objeví až ve chvíli, kdy vstoupí do sálu. Jeviště a velké okno. Těch několik významných minut před a po skončení divadelního představení, kdy se kulisou v sále stává architektura kláštera.
Divadlo bez zahrady nemůže existovat. Zahrada bez divadla nejspíš ano. Ne však v současném stavu. S klášterní zahradou se musí něco stát.

Autorská zpráva

Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Projekty

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

24. 3. 2020 17:03:00

Re: Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje

K polemice a selhávání dialogu nad pražskou metropolí čili o obtížné cestě od polemiky k dialogu Dialog se nekoná, v tom se shodneme. Tristní shoda. O to víc, že přitom v řadě věcí s článkem K. Bečkové a R. Šváchy (Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje. STAVBA, 27. roč., 2020, č, s, ) souhlasíme. I v tom, co nám navzdory liteře a smyslu našeho příspěvku vytýkají. Míjíme se a o to šlo a jde. Předporozumění, uzavírání se do jednoho společenství stejně smýšlejících a dogma vylučují dialog. Zásadní otázky, které jsme položili, tak zůstávají na pořadu dne: Může se v metropoli – Praze – stavět a rozvíjet – v souladu se světovými trendy, aniž by ztrácela na své identitě? A když se rozvíjela po staletí, proč to má být právě v naší době fatálně nemožné? Může se vést, jsme schopni a ochotni vést, produktivní dialog nejen mezi dvěma stranami – mezi architekty a památkáři, ale mezi společností, památkáři, historiky, architekty a urbanisty? Dialog o balancování mezi tím, co je historicky dané, vzácné a tím, co může být novým vkladem, přínosem pro Prahu? Tyto otázky zůstávají na pořadu dne. Co dialogu brání? Odpověď K. Bečkové a R. Šváchy: „Nenastává tak moment hypolepse, ukázněného navázání na argumenty protivníka, jaký za podmínku skutečného dialogu pokládá historik Jan Assmann. Domníváme se, že bez takové hypolepse se debata o Praze nikam nepohne a všichni zůstanou zakopaní ve svých dosavadních pozicích.“ Neospravedlňuje se tímto zvláštním odkazem na teze historika ranných kultur a civilizací egyptologa Assmana sama nemožnost dialogu? Navrhujeme radikální zjednodušení přes otázku - co je jádrem toho, co ničí podstatu dialogu v daném případě o architektuře a perspektivách Prahy Přidržíme se definice Jeana Lacroix. Dialog vyžaduje vzájemnost porozumění, tj. musím pochopit názorového protivníka, pochopit ho lépe než si rozumí on sám. To vyžaduje vystavit se síle jeho názorů, procítit je silněji než on sám. S rizikem, že se mé vlastní názory odkryji jako slabší. Bez metodologické sympatie není dialogu. To nám v diskuzích, polemikách – a především v možném dialogu nad tématem perspektiv Prahy chybí. Opravdu vychází selhání a nemožnost skutečného dialogu o pražské metropoli z toho, že „autoři textů, totiž architekti nejsou zvyklí přesně reagovat na názory druhých, jak to musejí praktikovat vědci“? (R. Švácha v „EAM. Euroamerické myšlení 1936-2011“, R. Švácha, M. Sršňová, J Tichá (eds.), str. 33, srv. i násl.)? Pochybujeme. Ona zdůrazňovaná hypolepse, zdisciplinované navazování na myšlenky a teze druhých, je důležitá, patří ke kultuře dialogu i v soudobé společnosti; dialog není mince, kterou si dám jako výhru do kapsy, je to cesta k společnému nalézání argumentů a „pravdy.“ Z toho nemůže být nikdo ostrakizován pro nedostatečnou hypolepsi, ani architekt, ani historik či teoretik, ani památkář, ani expert, ani veřejnost – dokonce i ta na sociálních sítích. Stav dialogu je jedním z měřítek vyspělosti demokratické společnosti. Jakub Heidler, Oldřich Ševčík

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz