Obnova mlýna v Pošumaví

Obnova mlýna v Pošumaví

(25. 11. 2019) Jirsa - Architekti

   
 
 
 
 

Obnova mlýna v Pošumaví

Rekonstrukce mlýna začala zhruba před deseti lety, kdy ho současní majitelé koupili od potomků bývalého mlynáře. Nejprve bylo potřeba stavbu vyklidit a pustit se do opravy střechy, která se nacházela ve zbědovaném stavu. Poté se začalo přemýšlet o novém využití a dispozičních úpravách objektu.
Mlýn se původně skládal z noblesního obytného křídla orientovaného k řece, hlavního hospodářského traktu ve dvoře podél mlýnského náhonu, stodoly a doprovodných obytných prostor, které areál ve tvaru písmene C uzavíraly. V průběhu minulého století se část budov majetkově oddělila, takže současné složení usedlosti končí stodolou. Ta zůstala otevřená až po hřeben, ale u ostatních budov se přepatrování i přes jejich vnější kompaktnost liší – bylo totiž důmyslně přizpůsobeno potřebám provozu ve mlýně.
Dobře čitelná je podlažnost hlavní obytné části, která obsahovala dvě plná podlaží a volné podkroví. V hospodářském traktu se pak úrovně různě mění a prolínají. Nejníže je položená dlouhá prohlubeň s hnacím hřídelem. Ten byl poháněný rozvodem od turbíny v mlýnském náhonu a sílu vodního živlu distribuoval svislými transmisemi do jednotlivých pater mlýna téměř po celé délce mlýnice. Přístavba nad náhonem, kde byla uložená turbína, se dochovala a do budoucna přímo vybízí k dalšímu energetickému využití. Ve vyšších podlažích hospodářského křídla zůstaly dochované některé z mlýnských strojů včetně násypky v podkroví. Kolem dvora propojovala v patře obytnou a hospodářskou část dvora dřevěná pavlač zakončená patrovým suchým záchodem.

Bydlení ve mlýně
Ze všech možných variant budoucího využití nakonec majitelé zvolili rekonstrukci pro rekreační účely. Rozhodli se, že budou bydlet v podkroví nad obytným křídlem. Tato část objektu nabízí mimo jiné nejhezčí výhledy na řeku a na město. Nová střešní okna se nacházejí na místech, která nejsou pohledová. Ve střeše bylo mezi krokve vloženo zateplení minerální vatou – díky tomu, že podkroví je poměrně vysoké, kolem čtyř metrů až do hřebene střechy, teplý vzduch v létě stoupá nahoru a prostor se tak odvětrává. Krovy jsou tu částečně přiznané. Do podkroví se původně vcházelo jen z hospodářské části, takže autoři projektu museli navrhnout nové schodiště.
Místnosti v dolních patrech slouží především pro hosty (dva apartmány nad sebou), byla proto důležitá jejich rekonstrukce.

Práce na projektu
Mlýn byl vybudovaný v druhé polovině 19. Století, postaven byl solidně z cihel a kamene, poničený byl především kvůli nedostatku údržby, zdivo bylo vlhké. Že se tam teď bydlí, pravidelně topí a větrá, mu velmi svědčí.
„Když jsme s projektem začali, byl už opravený krov, střecha měla novou krytinu. V krovu zůstala spousta původních prvků, jen občas byla nutná protéza nebo jiná vysprávka. Co se týče sanace vlhkého zdiva, využili jsme především neinvazivní metody, žádné navrtávky, podřezávání zdí a vkládání izolací. Terén jsme odkopali tak, aby se zdi vysušily a nebyly v kontaktu s vodou. Promysleli jsme proto nový systém drenáží. Nechtěli jsme do nosných konstrukcí moc šťouchat, jedna strana objektu stojí přímo na hraně náhonu, tedy nad vodou. Odkopání směrem do ulice bylo samozřejmě o dost jednodušší,“ uvádí architekt Vojtěch Jirsa a dodává: „Samozřejmě také byly nutné konzultace se statikem, zvláště kvůli tomu, že jednotlivé úrovně na sebe složitě navazují a bylo třeba změnit část stropů pro nové dispozice. V obytné části jsme vkládali nové schodiště, takže bylo třeba vybourat průraz do stropních konstrukcí. Snažili jsme se co nejméně zasahovat do svislých nosných zdí, ale v tomto případě to bylo docela složité. Ve výsledku je schodiště poměrně úzké.“
Práce na projektu začaly pečlivým zaměřením stavby a technickými průzkumy. Nově navržené dispozice se potom ujali specialisté na profesní části, kteří ve spolupráci s autory návrhu rekonstrukce promysleli nový způsob vytápění celého mlýna, ekologické hospodaření s vodou, požárně bezpečnostní řešení poměrně komplikované stavby a řešení řady dalších problémů.
„Konstrukce stavby byla utilitární, nepříliš zdobná. Do obytné části se vcházelo po kamenném schodišti a po pavlači. Pavlač se zachovala v nepříliš dobrém stavu a když jsme se pokoušeli o její rekonstrukci, téměř spadlo těleso suchých záchodů. Ty jsme neobnovovali, pavlač v tomto místě dostala nové kamenné krakorce, které jsou opracované pemrlováním tak, aby působily dobře v souvislosti s ostatními prvky historického objektu. Většina mlýnice zůstala volná, na průniku hospodářské části s obytnou v rohu dispozice jsme vestavěli saunu a hernu pro děti. V mlýnici se podařilo zachovat všechny pozůstatky technologií, které tam před rekonstrukcí byly, včetně strojů. Na místě hřídele jsou dosud vidět jednotlivé bloky pro transmise, které běžely nahoru do pater a poháněly technologii. Pavlač ve dvoře prošla obnovou, dvůr má nový povrch, je tam nová kamenná dlažba, zbytek je zatravněný. Průjezd přes náhon je zrekonstruovaný, jsou tu kamenné kočičí hlavy. Ze strany památkové péče byla k projektu spousta připomínek, ale majitelé jsou natolik osvícení, že při závěrečné prohlídce byli památkáři mile překvapeni, nakolik se podařilo zachovat autentické prvky a jakým způsobem se objekt proměnil,“ dodává architekt Jirsa a upřesňuje technické detaily: „Náhon dlouhá léta působil jako stoka. Museli jsme proto přeložit ležatou kanalizaci tak, aby odpadní voda směřovala do čističky a zároveň aby byla co nejblíže u náhonu. Jednalo se o poměrně složitou a jemnou práci se spády. Souviselo to s původním schodištěm, které jsme rozebrali a renovovali, pod ním se nyní nachází biologická čistírna. Pro pitnou vodu souží studna.“

Kvalitní řemeslo
„Dřevěná okna jsou nově vyrobené repliky, na těchto detailech majitelé stavby nešetřili. Jenom na okna se bylo podívat šest nebo osm řemeslníků, chvíli to trvalo, než si vybrali firmu, která byla solidní a spolehlivá. Celý průběh stavby byl poznamenán poměrně vysokými požadavky na kvalitu provedení prací, což se projevilo v trnitém hledání firmy, která by měla dostatečnou kapacitu a stavbu zvládla. Jako poslední věc v rámci této etapy majitelé řeší omítku u náhonu – bude to čistá plocha bez ozdob, ale problém bude, kam postavit lešení,“ uzavírá architekt Jirsa.
Dnes se může mlýn pochlubit obnovenou fasádou v pohledu od řeky a od města, vyměněnými okenními rámy vyrobenými z dubového dřeva víceméně původními řemeslnými postupy, novými vraty a zrenovovanou pavlačí.  K ideálnímu stavu zbývá ještě spousta práce na straně k náhonu a ve stodole.

Text: Hana Vinšová
Foto: Jiří Ernest

Článek vyšel v časopisu Stavitel 01/2019


Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Rekonstrukce

Dokončení

2017

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

23. 6. 2020 18:22:06

Re: Univerzální plán?

Se zájmem jsem si přečetl ten Kouckého výtvor a musím přiznat, že v něm je spoustu lákavých tezí. Pes je, jako vždy, zakopán v detailech, resp. v míře obecnosti toho textu. Nelze upřít, že zevšeobecňováním principů tvorby města až na tyto "holé věty" došel Roman Koucký na dřeň naší profese, a také je pravda, že vše, co si o ní myslím já a co jsem vždy vykládal laikům jako základní principy utváření města v demokratických poměrech, se s jistou dávkou tolerance dá najít i v těch jeho obecných postulátech. Má to ale několik zásadních "háčků". 1. Koucký předpokládá, že pokud respektují městští hlavouni a úředníci hranici zastavěného území, uliční čáry oddělující veřejný prostor od soukromého, evoluční růst výšky zástavby podle okolí, napojitelnost staveb na dopravní a technickou infrastrukturu a dokáží rozeznat zděděné hodnoty kulturní, lidmi vytvořené i přírodní, neměli by klást nástavbám a přístavbám, modernizacím, rekonstrukcím ani novým stavbám lépe využívajícím zastavěné území žádné překážky ve formě funkční či prostorové regulace, a o fyzickém rozvoji města by tedy měli rozhodovat ti, kdo chtějí stavět a ti, kdo jim poskytují odborný servis ve formě projektů. Tvrdí, že v případě respektování těchto zásad by mohl být územní plán vlastně triviální, obsahující právě jen výše uvedené základní regulativy, a uvnitř ploch pro výstavbu v síti veřejných prostorů a infrastruktury by měli mít stavebníci a investoři svobodný prostor pro naplňování funkcemi, a architekti svobodné pole pro ztvárnění staveb. Nepřímo tím říká, že ti, kdo město řídí, se do těch "vnitřků" mimo veřejných prostorů a koridorů technické a dopravní infrastruktury při respektování těch pěti regulativů nemají plést a mají nechat prostor kreativitě těch, kdo vnášejí do města změny, energii, peníze, nové činnosti a účely. To by bylo hezké, kdyby jak konšelé a jejich úředníci, tak investoři a stavebníci byli natolik vzdělaní a osvícení, že by při své práci brali ohled na ostatní soukromé a veřejné zájmy jako samozřejmost. Tedy respektovali obecně závazné předpisy pro hygienu prostředí, ochranu památek, přírody a krajiny, zájmy požární ochrany, ale i sousedů jaksi sami od sebe a nikdo je k tomu nemusel nutit. Řekněme si upřímně, že taková etika a morálka nefunguje u nás u žádné ze jmenovaných skupin účastníků přeměn měst a obcí. Mnozí lidé si navíc představují demokracii tak, že mohou "kecat do všeho", co se ve městě či obci šustne, a že jejich hlas je stejně důležitý, ne-li důležitější, než hlasy "držitelů moci", "držitelů měšců" a "držitelů odborných kompetencí a znalostí". Aby začala fungovat Kouckého vize, muselo by dojít ke změně této formy demokracie k nějakému přiblížení se k "osvícenému feudalismu" britského či švédského typu, tedy konstituční monarchie, a občané by museli respektovat autority a řád, ne jako u nás "Milion chvilek pro(ti) demokracii". 2. Už ve středověku lokátoři a další předchůdci urbanistů a územních plánovačů respektovali některé zásady, které Kauckého regulativy překračují tím, že se týkali a týkají specifických funkcí v území. Tak se např. umisťovaly provozy jirchářů a dalších životní prostředí ohrožujících provozů mimo obytnou zástavbu a po proudu vodotečí, aby neznečišťovaly vodu používanou jako užitkovou např. na praní a úklid domácností, obchodů, veřejných prostranství, byla stanovována dominantní místa pro výstavbu kostelů, zámků, hradů, radnic a parků, která nesměla být zastavěna něčím jiným, později byly vytvářeny specifické výrobní zóny, napojitelné vlečkou na železniční síť atd. Spoléhat jen na zdravý rozum investorů, architektů a inženýrů při lokacích některých funkcí je pro mne až příliš odvážná myšlenka - mnozí jsou duše prodejné, asociální, a etika povolání je pro některé jen omezující haraburdí. 3. V demokratických poměrech lze územní plán města či obce utvářet jako dočasnou dohodu o funkčním a prostorovém uspořádání správního území řešené obce mezi samosprávou a občany, kde architekt poskytuje jen odborný servis, jak tu dohodu graficky i textově vyjádřit. Přitom u odborné i laické veřejnosti lze požadovat, aby se vyjádřily a) které stávající stavební fondy fungují dobře, postačí jejich údržba, modernizace, nástavby či přístavby a není třeba je bourat, b) které zákonem chráněné památky nebo sice nechráněné, ale výrazně přispívající k identitě města, obce, místa, je žádoucí zachovat a chránit, c) které stavby a plochy neslouží dobře svému původnímu ani jinému účelu a je třeba jim dát novou náplň nebo je zbourat a nahradit novými objekty, d) které funkce nebo stavby naopak ve městě či obci chybějí a je žádoucí je doplnit výstavbou nových objektů, e) jak je třeba upravit stávající nebo doplnit novou technickou a dopravní infrastrukturu a jak se o její financování podělí veřejné a soukromé finance. Obávám se, že v Kouckého postulátech není pro takový dialog s dotčenými správními orgány, se samosprávou, s občanskou komunitou obce místo, že je to pojímáno více "elitářsky", jako že "do toho nemůže mluvit každý, kdo má do zadku díru". Přitom oddělit v hlasech veřejnosti "zrno od plev" je na odvaze a odpovědnosti orgánů veřejné správy, a takovému dialogu se nelze vyhnout, nemají-li být rozhodnutí o změnách v území neustále zpochybňována a napadána v opravných prostředcích. Shrnuto: na naše podmínky a naši občanskou i odbornou i morální vyspělost je ten Kouckého názor zatím moc radikální a nerealistický, také politicky patrně neprůchodný, i když by vlastně ideálně plnil ono politické zadání pro nový stavební zákon - zjednodušit proces přípravy staveb - od územního plánování až po realizaci staveb. Vždy jsem obdivoval, jak malý stavební výkres byl ještě za Rakouska - Uherska potřeba vytvořit jako projekt třeba činžovního domu pro povolení stavebního úřadu. Dnes jsou sice stavby mnohem složitější co do technického vybavení, ale i to bylo dřív odpovědností projektanta a stavitele vůči investorovi, ne vůči stavebnímu úřadu. Ten, kdo platil, taky kontroloval, zda dostává odpovídající kvalitu, a stát se do toho nepletl víc, než musel kvůli místu, evidenci a budoucímu zdanění nemovitosti. Na tom nic nemění ani informační technologie do územního plánování či projektování staveb. Jenže dnes právě přebujelý právní řád a byrokratický balast převzaly mnohé povinnosti regulace a kontroly, kterou si dříve obstarali erudovaní investoři a projektanti sami, a živí to takovou spoustu lidí, že ústup od toho bude spojen s tuhým odporem úřednictva. Něco na tom Kouckém ale je, rozhodně čeří vodu k inspirativnímu uvažování, zda územní plány v současném pojetí plní opravdu to, co slibuje zákon, nebo jestli je na čase si přiznat, že "život a rozvoj měst jde jinými cestami" a územní plánování ho jen trapně dohání desítkami změn plánů, vyvolaných novými záměry, které ten život délkou trvání zpracování, projednání a schválení jen zdržují, jako je tomu v Praze.

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz