Obnova na opačných pólech spektra

S Ondřejem Benešem jsme hovořili o dvou velkých, relativně vzdálených tématech – první je nedávná mezinárodní soutěž na novou Vltavskou filharmonii v Praze a druhým jeho působení v severních Čechách, nejdříve v roli hlavního architekta Děčína a nově jako krajského architekta. Podle Beneše oba projekty vykazují společné znaky, i když jsou z hlediska obnovy na opačných pólech.

FILHARMONIE

Jak byla podle tebe vedena soutěž na Vltavskou filharmonii?
Tuto soutěž chápu jako „reparát“ soutěže na Národní knihovnu z roku 2006, jejíž nezdařený průběh a neúspěch přičítám zpolitizovaným rozhodnutím. Co se týká formálních pochybení – soutěž byla vypsána podle mezinárodních soutěžních kritérií UIA, ale soutěžní podmínky byly naformulovány „c.k.“ přesně. Tehdy ještě neplatilo, že podmínky takových soutěží musí schvalovat Česká komora architektů, bohužel. Soutěž na Národní knihovnu byla napadena za neregulérnost a také postrádala politickou oporu. Věřím, že pokud by ji měla, nebylo by možné výsledky tak snadno „zamést pod koberec“. Vítězný návrh opravdu považuju za nejlepší, znám Kaplického skici z 90. let, kdy tematizoval hranu Letenské pláně, za schody k místu bývalého Stalinova pomníku, kde nacházel vlnu, kterou v případě Národní knihovny jen o kousek posunul.

O novou budovu filharmonie se zajímáš dlouhodobě a podrobně. Je v tom něco víc než zvědavost?
Mluvíme tady především o potřebě petrifikace naší relativně mladé svobody. Od roku 1989 zatím v České republice nebyl postavený z veřejných peněz takto velký dům národního významu, do kterého by se mohla promítnout naše současná identita. Srovnejme to s 19. stoletím po rakousko-uherském vyrovnání, kdy se stavily horečně kulturní stánky ve všech městech.

Projekty velkých filharmonických budov jsou koneckonců v současnosti rozjeté ve třech největších českých městech, v Brně a Ostravě.
Je dobře, že se energie nesoustředí jen do Prahy a že konkrétně v Ostravě se připravuje dům, který je už teď mimořádně dobře vnímán i na mezinárodní úrovni. A je v pořádku, že se něco děje dokonce na třech místech – náš národní deficit v kulturních stavbách je obrovský.

A jak jsi spokojen s vybraným umístěním v Praze?
S Oldřichem Ševčíkem jsme úsilí týkající se filharmonie sledovali a komentovali v našich textech. K monumentálním společenským stavbám s obrovským přesahem se pojí potřeba identifikace, podobně jako to ve středověku bylo s katedrálami. Vybrané místo u Vltavy mi nakonec připadá výborné, využívající potenciál řeky, náplavek, spojení s nově vznikající čtvrtí Bubny-Zátory. Dopravní řešení vítězného návrhu je sice náročné na realizaci, ale bez něj by nemohla celá situace vyústit do kvalitní budoucnosti, o níž jsem hluboce přesvědčen. Velké projekty, jako byla například nové budova ČSOB v Radlicích nebo je probíhající náročná rekonstrukce Barrandovského mostu, vždy vyžadují velkorysá řešení. A filharmonie je navíc v centru města.

Měl jsi možnost prohlédnout si všech 19 finalistů soutěže. Jak je hodnotíš celkově?
Je pochopitelné, že mnohé ateliéry mají tendenci v rámci soutěží recyklovat své nápady a v těch šťastnějších případech je posunout dál. Z českých architektů zabodovali v mezinárodní konkurenci architekti Šépka a Hájek, každý se svým týmem a charakteristickým návrhem, a z oboujsem měl velkou radost. Velice dobrý pocit jsem měl z návrhu ateliéru Snohetta, který podobně jako BIG vrství veřejné prostory. Je jasné, že teď začnou další jednání o podobě vítězného návrhu a že projde spoustou úprav a zpřesňování. Celkový rámec návrhu Bjarke Ingels Group je ale velmi otevřený a dovedu si představit, že dotahování k dokonalosti bude radostné. Vytvoření nové „krajiny“ u těchto dvou návrhů považuji za lepší řešení než sice krásné, ale odtržené solitéry. Hodnotím snahu dostat velkou budovu šetrně do města, a naopak, jak vtáhnout město do sebe.

Myslíš si, že výsledný veřejný prostor v okolí Vltavské tedy skutečně bude kvalitní, soudobý a použitelný?
Rozhodně to bude velkorysý a velkoměstský prostor a potenciál pro jeho „obyvatelnost“ je velký. Autoři už například deklarovali, že se zamyslí nad (ne)existencí zeleně. V této fázi je dům nutné vnímat jako symbol a jeho smyslu a budoucnosti věřit, ale samozřejmě kritickým způsobem. Ale i trošku „divné“ domy tohoto rozsahu a měřítka mohou udělat spoustu práce pro veřejnost a nepochybuji, že jeho výkon bude obrovský. Nevidím důvod, proč by to mělo dopadnout špatně.

Ani z pohledu finančního? Přece jen, doba je těžká, postcovidové vyčerpání, stále ještě probíhající válečný konflikt v Evropě…
Ale právě v takových dobách je potřeba snít a formovat vizi lepší budoucnosti! Pokud bychom čekali, že hodnoty začneme vytvářet až po krizi, tak krizi nikdy nepřekonáme. A i kdybychom „bohaté roky“, které máme za sebou, zhodnotili o řád lépe, tak by se zase vyskytovaly názory, že jsme je „projedli“. Je přirozené, že se nepodaří všechno. V Praze se za poslední roky povedlo vytvořit prostředí, ve kterém je možné velké projekty, jako je filharmonie, připravovat jinak, konstruktivněji. Nedokážu předjímat, zda to v případě změny politické reprezentace bude pokračovat, ale budu doufat, že jakákoliv reprezentace si filharmonii vezme za své a jako svou vizitku. Snad se nám po 30 letech svobody podaří konečně tuto svobodu efektivně využít, podobně jako to zvládají například Poláci nebo i Slováci, a vybudovat v Praze významnou veřejnou budovu evropského významu.

DĚČÍN