Obnova památníku Tomáše Bati

Obnova památníku Tomáše Bati

Náměstí T. G. Masaryka 2570, Zlín

(9. 10. 2019) TRANSAT architekti

   
 
 
 
 

Obnova památníku Tomáše Bati

Budova od architekta Františka Lýdie Gahury, otevřená rok po smrti Tomáše Bati, je nejhodnotnější památkou zlínského konstruktivismu a vrcholem fenoménu tzv. baťovské architektury. Na první pohled je idea památníku jednoduchá: prázdný hranol umístěný ve viditelné poloze nad městem, v ose stoupajícího parkového prostoru, tvořený několika moduly zlínského skeletu o rozměrech 6,15 × 6,15 m a opláštěný pouze katedrálním sklem; uvnitř osudný letoun Junkers F 13, ve kterém Tomáš Baťa v roce 1932 zahynul.
Architekt Gahura objekt památníku redukoval na tři základní materiály zlínské architektury — beton, ocel a sklo. Měly spolu s kompozicí stavby vyjadřovat zvláštnosti Tomáše Bati: velkorysost, jasnost, vzlet, optimismus, prostotu, poctivost a pravdivost. Provedení standardizovaného skeletu jako sloupové síně a zároveň otevřeného trojlodí, proměnlivá výška prostoru a rozptýlené přirozené světlo přiblížily oproštěný zlínský konstruktivismus k sakrálním stavbám starověku i středověku, aniž by bylo užito historických tvarů. Přispělo k tomu i důsledné vertikální pojetí stavby. Gahura to zdůvodnil tím, že účel stavby je ideový, a takto dosaženou vertikalitou, osvobozením od tíhy země a jednoduchostí jednosměrného členění průčelí vyjadřuje památník Baťovy vlastnosti.
Památník byl postaven bez jakéhokoliv technického i hygienického zázemí — byl vlastně skleníkem bez vytápění, přívodu vody a toalet. V 50. letech byl přestavěn na koncertní sál a uměleckou galerii, čímž zcela zanikly jeho architektonické kvality. Jméno Tomáše Bati mělo být vymazáno z paměti.

Důsledná obnova původní podoby památníku, připravovaná 18 let, směřovala znovu k jednoduchosti a redukci všeho postradatelného vybavení, které je dnes v budovách obvyklé. Provozní, technické a servisní prvky a prostory jsou umístěny mimo památník. Hlavním smyslem objektu je návštěvníkův prožitek prostoru, světla, zastavení času a zklidnění. Protože je památník mezinárodně ceněnou památkou moderní architektury, kladl projekt obnovy vysoké kvalitativní nároky na provedení vlastní obnovy a pro řadu stavebních prvků volil restaurátorské postupy, obvyklé při péči o památky nejvyšší kategorie. Vzhledem k výraznému postavení památníku v urbanismu Zlína je objekt zároveň světelnou dominantou města. Případné využití pro pietní a společenské akce nebo interiérové výstavní instalace bude vždy přizpůsobeno ideové a architektonické podstatě památníku a asketickým podmínkám jeho vnitřního prostředí. Dominantou interiéru je nová maketa letounu Junkers F 13.

Autorská práva
Foto: BoysPlayNice

 

Investor: Město Zlín (obnova památníku) ve spolupráci se Zlínským krajem (zázemí v budově gymnázia) a Nadací Tomáše Bati (maketa letounu Junkers)
Autor stavby: František Lýdie Gahura
Architekt obnovy stavby: TRANSAT architekti – Petr Všetečka; spolupráce Karel Menšík, Alena Všetečková, Petr Daniel
Zastavěná plocha památníku: 680 m2
Užitná plocha: 1592 m2
Obestavěný prostor: 9200 m3

Projekt obnovy Památníku Tomáše Bati byl včetně recenze Petra Šmídka publikován v časopise Stavba č.2/2019, str. 36–41

Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Rekonstrukce

Dokončení

2019

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

23. 6. 2020 18:22:06

Re: Univerzální plán?

Se zájmem jsem si přečetl ten Kouckého výtvor a musím přiznat, že v něm je spoustu lákavých tezí. Pes je, jako vždy, zakopán v detailech, resp. v míře obecnosti toho textu. Nelze upřít, že zevšeobecňováním principů tvorby města až na tyto "holé věty" došel Roman Koucký na dřeň naší profese, a také je pravda, že vše, co si o ní myslím já a co jsem vždy vykládal laikům jako základní principy utváření města v demokratických poměrech, se s jistou dávkou tolerance dá najít i v těch jeho obecných postulátech. Má to ale několik zásadních "háčků". 1. Koucký předpokládá, že pokud respektují městští hlavouni a úředníci hranici zastavěného území, uliční čáry oddělující veřejný prostor od soukromého, evoluční růst výšky zástavby podle okolí, napojitelnost staveb na dopravní a technickou infrastrukturu a dokáží rozeznat zděděné hodnoty kulturní, lidmi vytvořené i přírodní, neměli by klást nástavbám a přístavbám, modernizacím, rekonstrukcím ani novým stavbám lépe využívajícím zastavěné území žádné překážky ve formě funkční či prostorové regulace, a o fyzickém rozvoji města by tedy měli rozhodovat ti, kdo chtějí stavět a ti, kdo jim poskytují odborný servis ve formě projektů. Tvrdí, že v případě respektování těchto zásad by mohl být územní plán vlastně triviální, obsahující právě jen výše uvedené základní regulativy, a uvnitř ploch pro výstavbu v síti veřejných prostorů a infrastruktury by měli mít stavebníci a investoři svobodný prostor pro naplňování funkcemi, a architekti svobodné pole pro ztvárnění staveb. Nepřímo tím říká, že ti, kdo město řídí, se do těch "vnitřků" mimo veřejných prostorů a koridorů technické a dopravní infrastruktury při respektování těch pěti regulativů nemají plést a mají nechat prostor kreativitě těch, kdo vnášejí do města změny, energii, peníze, nové činnosti a účely. To by bylo hezké, kdyby jak konšelé a jejich úředníci, tak investoři a stavebníci byli natolik vzdělaní a osvícení, že by při své práci brali ohled na ostatní soukromé a veřejné zájmy jako samozřejmost. Tedy respektovali obecně závazné předpisy pro hygienu prostředí, ochranu památek, přírody a krajiny, zájmy požární ochrany, ale i sousedů jaksi sami od sebe a nikdo je k tomu nemusel nutit. Řekněme si upřímně, že taková etika a morálka nefunguje u nás u žádné ze jmenovaných skupin účastníků přeměn měst a obcí. Mnozí lidé si navíc představují demokracii tak, že mohou "kecat do všeho", co se ve městě či obci šustne, a že jejich hlas je stejně důležitý, ne-li důležitější, než hlasy "držitelů moci", "držitelů měšců" a "držitelů odborných kompetencí a znalostí". Aby začala fungovat Kouckého vize, muselo by dojít ke změně této formy demokracie k nějakému přiblížení se k "osvícenému feudalismu" britského či švédského typu, tedy konstituční monarchie, a občané by museli respektovat autority a řád, ne jako u nás "Milion chvilek pro(ti) demokracii". 2. Už ve středověku lokátoři a další předchůdci urbanistů a územních plánovačů respektovali některé zásady, které Kauckého regulativy překračují tím, že se týkali a týkají specifických funkcí v území. Tak se např. umisťovaly provozy jirchářů a dalších životní prostředí ohrožujících provozů mimo obytnou zástavbu a po proudu vodotečí, aby neznečišťovaly vodu používanou jako užitkovou např. na praní a úklid domácností, obchodů, veřejných prostranství, byla stanovována dominantní místa pro výstavbu kostelů, zámků, hradů, radnic a parků, která nesměla být zastavěna něčím jiným, později byly vytvářeny specifické výrobní zóny, napojitelné vlečkou na železniční síť atd. Spoléhat jen na zdravý rozum investorů, architektů a inženýrů při lokacích některých funkcí je pro mne až příliš odvážná myšlenka - mnozí jsou duše prodejné, asociální, a etika povolání je pro některé jen omezující haraburdí. 3. V demokratických poměrech lze územní plán města či obce utvářet jako dočasnou dohodu o funkčním a prostorovém uspořádání správního území řešené obce mezi samosprávou a občany, kde architekt poskytuje jen odborný servis, jak tu dohodu graficky i textově vyjádřit. Přitom u odborné i laické veřejnosti lze požadovat, aby se vyjádřily a) které stávající stavební fondy fungují dobře, postačí jejich údržba, modernizace, nástavby či přístavby a není třeba je bourat, b) které zákonem chráněné památky nebo sice nechráněné, ale výrazně přispívající k identitě města, obce, místa, je žádoucí zachovat a chránit, c) které stavby a plochy neslouží dobře svému původnímu ani jinému účelu a je třeba jim dát novou náplň nebo je zbourat a nahradit novými objekty, d) které funkce nebo stavby naopak ve městě či obci chybějí a je žádoucí je doplnit výstavbou nových objektů, e) jak je třeba upravit stávající nebo doplnit novou technickou a dopravní infrastrukturu a jak se o její financování podělí veřejné a soukromé finance. Obávám se, že v Kouckého postulátech není pro takový dialog s dotčenými správními orgány, se samosprávou, s občanskou komunitou obce místo, že je to pojímáno více "elitářsky", jako že "do toho nemůže mluvit každý, kdo má do zadku díru". Přitom oddělit v hlasech veřejnosti "zrno od plev" je na odvaze a odpovědnosti orgánů veřejné správy, a takovému dialogu se nelze vyhnout, nemají-li být rozhodnutí o změnách v území neustále zpochybňována a napadána v opravných prostředcích. Shrnuto: na naše podmínky a naši občanskou i odbornou i morální vyspělost je ten Kouckého názor zatím moc radikální a nerealistický, také politicky patrně neprůchodný, i když by vlastně ideálně plnil ono politické zadání pro nový stavební zákon - zjednodušit proces přípravy staveb - od územního plánování až po realizaci staveb. Vždy jsem obdivoval, jak malý stavební výkres byl ještě za Rakouska - Uherska potřeba vytvořit jako projekt třeba činžovního domu pro povolení stavebního úřadu. Dnes jsou sice stavby mnohem složitější co do technického vybavení, ale i to bylo dřív odpovědností projektanta a stavitele vůči investorovi, ne vůči stavebnímu úřadu. Ten, kdo platil, taky kontroloval, zda dostává odpovídající kvalitu, a stát se do toho nepletl víc, než musel kvůli místu, evidenci a budoucímu zdanění nemovitosti. Na tom nic nemění ani informační technologie do územního plánování či projektování staveb. Jenže dnes právě přebujelý právní řád a byrokratický balast převzaly mnohé povinnosti regulace a kontroly, kterou si dříve obstarali erudovaní investoři a projektanti sami, a živí to takovou spoustu lidí, že ústup od toho bude spojen s tuhým odporem úřednictva. Něco na tom Kouckém ale je, rozhodně čeří vodu k inspirativnímu uvažování, zda územní plány v současném pojetí plní opravdu to, co slibuje zákon, nebo jestli je na čase si přiznat, že "život a rozvoj měst jde jinými cestami" a územní plánování ho jen trapně dohání desítkami změn plánů, vyvolaných novými záměry, které ten život délkou trvání zpracování, projednání a schválení jen zdržují, jako je tomu v Praze.

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz