Přírodovědecká fakulta - Univerzita Palackého v Olomouci

Přírodovědecká fakulta - Univerzita Palackého v Olomouci

(9. 2. 2010)

 
 
 
 

Přírodovědecká fakulta - Univerzita Palackého v Olomouci


Adresa: Třída 17. Listopadu, Olomouc — Envelopa
Investor: Univerzita Palackého Olomouc
Architekt: Atelier M1 architekti
Autoři: Jakub Havlas, Jan Hájek, Pavel Joba
Spolupráce: Pavel Brázda, Tomáš Machek, Karel Prášil, Norbert Walter, Barbora Zachovalová, Jan Žemlička
Termíny: soutěž 2002,  projektová příprava 2003-2006,
realizace 09/2006-12/2008
Celkový obestavěný prostor: 110 000 m3
Zastavěná plocha hlavním objektem: 3800 m2
Kapacita: 2000 studentů a pedagogů, cca 600 místností, 95
garážových stání v podzemních podlažích, 99 parkovacích stání na povrchu
Foto: Marian Beneš, fotoarchiv autorů



Autorská zpráva (za autory Jan Hájek)
Budova Přírodovědecké fakulty stojí v místě poznamenaném myšlenkami Camilla Sitteho. Hluboce si vážíme díla velkých myslitelů, kteří v minulosti utvářeli mocností svého ducha podobu našich měst. Jejich doba však minula a nyní jsme my postaveni před úkol překonávat bariéry, vyjadřovat se a promlouvat ke společnosti svým vlastním jazykem.
Návrh budovy Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého je přirozeně veden soudobými potřebami a vyjadřovacími prostředky, nicméně je prvotně ovlivněn vazbou k původnímu rostlému městu. Skloubení obojího je obtížné, ale my se domníváme, že správné.
Koncept
Místo stavby se nachází na rozhraní historického jádra a nového města, v záplavovém území řeky Moravy. Parcela je také na rozmezí urbanistických koncepcí. Na jedné straně je rostlá struktura historického města a na straně druhé neřád panelové zástavby. Na základě architektonické soutěže byl k realizaci vybrán projekt, který se při řádném splnění stavebního programu vyznačoval nejmenším obestavěným objemem. Novostavba se záměrně silně váže na řád rostlého města. Stavba je umístěna vůči městu v přesné juxtapozici tak, aby byla potvrzena ulice 17. listopadu jako významná městská třída, aby byla na části parcely městu zachována vzácná plocha parku a aby universitě vznikla prostorová rezerva pro budoucí výstavbu.
V celkovém uspořádání budovy mnohé vyplývá ze snahy o přehlednost. Budova má tvar protáhlého kříže, vystupující bloky poslucháren vyznačují vstupy. Vzhledem k hlavní hmotě budovy jsou vyoseny k centru města směrem, odkud přichází nejvíce lidí. V místě křížení je navrženo atrium s centrálním schodištěm, které je hlavním komunikačním a shromažďovacím centrem. Páteř budovy tvoří 5 m široká prosvětlená střední chodba, rytmizovaná kruhovými sloupy v rozteči konstrukčních polí. Tyto kuloáry jsou využité jako halové funkční plochy. Chodby jsou zařízené nábytkem, vybavené k možnosti setkávání i samostudia.
Fasády a povrchy
Přírodovědecká fakulta je budovou významné instituce. I proto byla pro její výstavbu vybrána významná parcela. Novostavba je začleněna do organismu města tak, že doplňuje a rozvíjí jeho rostlou strukturu. Fasády jsou z tohoto důvodu navrženy důstojné, v kvalitním materiálu, s veškerou péčí, tak jako jsou stvořeny významné domy historické části města. Budova fakulty má délku 209 m. Touto dimenzí je překročena hranice mezi klasickým domem a stavebním objektem. S designem fasád je proto pracováno s cílem dosáhnout abstrahujícího výrazu tak, aby tělo budovy bylo kompaktní a aby byl kladen důraz na celkové proporce a jednoduchou formu. Sjednocujícím abstrahujícím prostředkem je lesk. S tím souvisí tmavá barva obkladu. Dále je ve smyslu celkového záměru zacházeno s vyložením oken do líce obkladu, se sjednocením polychromie skel oken, rámů oken a obkladu, spárořezem. Parter objektu je v kontrastu ke kamenné fasádě prosklený, průhledný, aby dlouhá budova
nepůsobila na třídě 17. listopadu jako bariéra. Fasádu ustupujícího podlaží utvářejí střídající se pevné plochy a okna s šedostříbřitým oplechováním.
Základní barvou interiérů je bílá. Pro snazší orientaci je každému podlaží přiřazena jedna barva. Nositelem barvy jsou podlahy v křídlech budovy a výtvarné dílo.
Hospodaření s energiemi
Základem hospodárného zacházení s energiemi je již samotný dispoziční a stavební koncept. Pro dobrou tepelnou stabilitu místností je fasáda řešena jako těžký obvodový plášť s poměrem plochy zasklení do 50 % vůči celkové ploše fasády. Prosklené části v přízemí orientované na jihovýchodní stranu a okna ve střešní nástavbě jsou chráněna před přílišnými tepelnými zisky vnějšími stínicími prostředky. Pro posílení schopnosti místností vyrovnávat se s teplotními změnami jsou stropy provedeny v monolitickém betonu. Koncepční rozvrh spočívá v asymetrickém dispozičním trojtraktu. Na jihovýchodní, více osluněnou stranu objektu jsou v hlubokém traktu soustředěny velkoplošné místnosti (laboratoře, zasedačky, počítačové učebny apod.), které se lépe vyrovnávají s tepelnými zisky a které musí být z principu svého účelu vybaveny vzduchotechnikou, eventuálně klimatizací. Místnosti v tomto traktu jsou větratelné
hybridně. Na severozápadní straně budovy jsou místnosti s malou hloubkou,
které budou sloužit především jako kabinety pedagogů. Celý tento trakt je bez vzduchotechniky, odvětrán přirozeným způsobem.
Střecha
Shodou více okolností, mezi něž je třeba připočítat i systém zadávání veřejných zakázek, došlo během realizace k nekoordinovanému zpracování střešní krajiny stavby. Stavba, ač administrativně mimo území městské památkové rezervace je její vizuální součástí. Při snaze řešit zakrytí neuspořádané vzduchotechniky pohledovými kapotážemi jsme se ale setkali s názorem, že jde o zbytečnost. Chápeme, že kultivace střechy stojí úsilí, jde tu však o vnitřní poctivost, kultivovanost, o kulturnost. Jeden z duchovních zakladatelů našich měst L. B. Alberti v Deseti knihách o architektuře (1512) napsal, že nelze neuvážit i to, co se sluší. A také uvedl: společnou chybou
nevědomců je prohlašovat za neexistující to, co sami neznají.


Z hlediska olomouckého i širšího
ROSTISLAV ŠVÁCHA

S mladými přáteli z Olomouce, kteří se tak jako já věnují architektonické
publicistice a píšou texty do Architekta, Ery 21 nebo do Stavby, se
nemůžu shodnout v posuzování novostavby Přírodovědecké fakulty
Palackého univerzity na olomoucké třídě 17. listopadu. Slýchám od nich,
že budova má předimenzovaný objem a chová se tedy nekontextuálně
k svému okolí. Někteří ji kritizují i pro její příliš strohou architekturu,
přehnaně temný vzhled, nákladný kamenný obklad nebo nepochopitelný
kontrast mezi geometrickým řádem samotné stavby a neřádem vzduchotechnických
aparatur na jejím temeni. Konflikt v pohledech na novou
přírodovědu se obzvlášť vyhrotil, když jsme ve sdružení Za krásnou Olomouc
probírali, jaké stavby a rekonstrukce na Olomoucku z posledních
dvaceti let by od nás mohly dostat Cenu Rudolfa Eitelbergera, obdobu
Ceny Klubu Za starou Prahu za novostavbu v historickém prostředí nebo
ceny občanského sdružení Za Opavu. Když jsem vytáhl do boje za názor,
že kandidátem naší ceny by se měla stát i nová přírodovědecká fakulta,
přátelé mě přehlasovali asi tak v poměru 10 : 1 a stavba mezi zhruba
dvacet jiných kandidátů nepronikla.
Přátelé mi, doufám, věří, že jejich kritický soud přísně odděluji od olomoucké
typicky maloměstské šeptandy, která hází bláto na všechny
évýkony nové architektury v Olomouci, včetně úpravy Horního náměstí
od týmu Hájek-Hlásek-Šépka a přestavby Arcidiecézního muzea od HŠH.
Ostatně si uvědomuji, že některé jejich výtky na konto olomoucké přírodovědy
nejsou neoprávněné. Přesto věřím, že mí přátelé ve svém paušálním
odsudku této novostavby pravdu nemají, a pokusím se zdůvodnit,
v čem sám vidím její klady.
Myslím, že všechno dobré, co se v olomoucké architektuře za posledních
dvacet let zrodilo, má ráz pouhých úprav, přestaveb, doplňků anebo
budov na periférii města, když tady vezmeme v úvahu Hrůšovo a Pelčákovo
Povodí Moravy nebo Sluňákov od ateliéru Projektil. Za první
opravdu velké a ambiciózní architektonické dílo uvnitř města, všem na
očích, lze vskutku považovat až novou přírodovědu, při vší úctě ke všem
dalším novostavbám převážně od místních architektů. Jde rovněž
o první velkou budovu po roce 1989, ve které dostala příležitost blýsknout
se jako stavebník olomoucká univerzita. Do této chvíle se její počiny
omezovaly buď jen na adaptace starších budov — Tereziánské
zbrojnice nebo jezuitského konviktu —, anebo na stavby pak nedotažené
do konce — což platí o budově v Tomkově ulici v Olomouci-Hejčíně
z první půle devadesátých let. Ve slabých a nevýrazných stavebních aktivitách
českých vysokých škol vůbec vidím velkou bolest, která nás
jasně dělí od vyspělejších západních zemí. Promyšlenější stavební politiku
u nás totiž pěstují snad jen obě univerzity brněnské, Masarykova
a VUT, a pak ještě technika v Liberci.
Olomoucká univerzita postupovala správně, když na projekt budovy přírodovědecké
fakulty vypsala veřejnou architektonickou soutěž.1 V této
soutěži však, pravda, dostali nejvyšší cenu jiní architekti než ti, které nakonec
univerzita pověřila návrhem uskutečněné stavby. To v pořádku
není, o autoritu vítězného projektu ze soutěže se vždycky musí pečovat.
A je to asi Česká komora architektů, kdo by se měl o autoritu vítězů starat
a kdo v takové roli neustále selhává.
Zaslechl jsem, že kvestorát olomoucké univerzity dal teprve po soutěži
přepočítat ekonomické parametry oceněných návrhů a že dospěl k závěru,
že právě až návrh, který porota soutěže zařadila na druhé či třetí
místo, dílo pražských architektů Pavla Joby, Jakuba Havlase a Jana Hájka
z Ateliéru M 1, bude pro novostavbu nejvýhodnější a přinese očekávaný
užitek. Návrh pak architekti dvakrát přepracovali, kvůli tomu, aby vyhověli
předpisům ministerstva školství o optimálních rozměrech učeben,
a dále na podnět vynikajícího experta na tepelně-vzdušný režim velkých
budov Jana Žemličky.2 Budova se během předělávání návrhu zúžila a zvýšila,
zjednodušila se její forma. Místo původně zamýšleného skleněného
pláště dostala na radu Žemličkovu plášť s povrchem kamenným. Výběrové
řízení na prováděcí projekt konečně vyhrál Stavoprojekt Olomouc.
Ten, jak si univerzita přála, musel vycházet z podkladů týmu Joba-Havlas-
Hájek. Při projektování vzduchotechnických aparátů na střeše však
nad ním pražští architekti neudrželi kontrolu a stavba dnes proto disponuje
rozcuchaným účesem.3
Spíše než složité pozadí vzniku olomouckého projektu nás má víc
zajímat výsledek. Vezmeme-li ohled na urbanistickou či kontextuální
stránku díla, vyvstane najevo, že je architekti pojali jako mohutný
podélný hranol, který sleduje linii třídy 17. listopadu a zpevňuje její uliční
čáru. Na rozdíl od ostatních dvou oceněných projektů z uvedené soutěže
nebere jejich stavba žádný ohled na starší univerzitní budovy za ní, na její
jihovýchodní straně, a dělá dobře, protože jde o samé nepořádně poskládané
a nevýrazné panelové objekty bez architektonické hodnoty.
Budova, uznávám, vytváří hradbu mezi univerzitním areálem a historickou
Olomoucí na dohled od sebe. Při pohledu z rozária botanické zahrady
na druhé straně třídy 17. listopadu se dokonce může jevit jako monstrum.
Tak velkou novou hmotu na tomto místě totiž asi nikdo nečekal, a pro návštěvníky
rozária proto nebude lehké si na ni zvyknout.
Pro čitelnost městské struktury Olomouce mezi historickým jádrem
a vzdáleným nádražím toho však nová budova udělala tolik, že to chyby
dané její velikostí bohatě vyváží. Nečtu ji jen jako součást univerzitního
areálu kolem ní nebo jako nový článek v řetězu velkých a monumentálních
budov, jaké se za sebou řadí od křižovatky tříd 17. listopadu
a Masarykovy. Svým velkým objemem totiž novostavba definovala a nově
zpevnila blok daleko větší, který vyznačují obě široké třídy vedoucí od
středu města až k nádraží, Masarykova a Kosmonautů. Navíc budova
vnesla do roztřepených a nečitelných okrajů tohoto bloku při druhé
z obou tříd aspoň náznak pevnějšího městského řádu. Kdyby byla menší,
tak by na tuto městotvornou roli asi nestačila. Dívá se zkrátka na město
nikoliv mikroskopem, nýbrž dalekohledem, v jeho velkých rysech.
Hranol budovy má ustupující horní patro. Po obou stranách z něho
vyčnívají nižší rizality na sloupech, tak trochu na způsob portiků, jimiž
kdysi Otto Wagner doporučoval členit fronty dlouhých prospektů velkoměsta.4 Umístění rizalitů, asi tak ve třetině délky hranolu, vyznačuje
místo hlavních vchodů, dvorany a kruhové šachty hlavního schodiště.
Tento celek, který už mezi všemi soutěžními projekty vynikal jednoduchostí
a architekti ho pak zjednodušili ještě víc, tedy v duchu tepelně
technické koncepce Jana Žemličky dostal obklad z tmavé brazilské žuly
a o tomto obkladu také vedu spor se svými přáteli.
Tímto kamenným pláštěm vytvořili architekti první a jedinou opravdu
moderní olomouckou fasádu, která, jak věřím, převyšuje ostatní olomoucké
pokusy o podobný moderní účinek už svými ambicemi. Museli
přitom uhlídat kvalitu kamenořezu, jeho přesnou formu u všech nároží,
koutů a horních okrajů budovy i kolem velkých oken. Museli dbát o to,
aby líc obkladu přesně zařezávala s lícem okenních rámů a aby se tak kamenný
plášť slil se skly v oknech do jediné zrcadlivé plochy. Nic podobného
v Olomouci zatím nenajdeme.
Já bych však nechtěl význam tohoto pokusu omezit jen na olomoucký
kontext. Tvrdím proto, že cíl, jaký si tu architekti vytýčili, má význam
vpravdě celostátní, jakkoli tuším, že má slova můžou vyznít komicky. Zastávám
totiž přesvědčení, že představa, s jakou architekti na své fasádě
pracovali, spočívala v tom, vytvořit fasádu jako zrcadlivou stěnu, v níž se
bude odrážet botanická zahrada naproti i nově zřízený parčík na opačné
straně novostavby, a zároveň nechat v tomto zrcadle prosvítat tradičnější
strukturu „domu s okny“, o jejíž inovaci se u nás kdysi zasloužila
Alena Šrámková. Hladký zrcadlivý plášť, a přece i dům s okny, to je, myslím,
ambice, s jakou se v současné české architektuře hned tak nesetkáme.
A být světlejší a méně lesklá a zrcadlivá, tak by fasáda této své
podvojné tvářnosti stěží dosáhla.5 Zdola tuto šálivou fasádu rámuje
téměř úplně průhledný parter, celý prosklený, shora ustupující patro
s bělostříbrným kovovým pláštěm, v němž se už koncept domu s okny
uplatnil doslovněji. A jenom neučesané temeno to kazí.
Vstoupíme-li dovnitř,6 námitky proti novostavbě se asi rozplynou i u kritiků
hodně zaujatých proti ní. V tomto ohledu má olomoucká přírodověda
leccos společného s univerzitním centrem ve Zlíně od Evy Jiřičné a Petra
Vágnera. Za předsíněmi pod oběma rizality olomoucké stavby se před
námi rozestře veliký prostor ústřední dvorany, z něhož stoupá kruhová
šachta se schodišti. Průhled touto šachtou nahoru k prosklené kupoli asi
patří k nejpůsobivějším zážitkům ze současné české architektury, nehledě
k faktu, že tak veliký moderní prostor zatím Olomouc neměla. Ale nejen
to. Dojem stejně silný v nás můžou zanechat velkorysé dimenze ústředních
hal v dalších patrech, rozměry chodeb mezi učebnami a pěkné proporce
učeben samotných. Všechny tyto prostory zalévá bílé světlo, jako by tu ožívala
osvícenská víra ve světlo rozumu. Možná si při tom uvědomíme, že je
to právě kontrast mezi temnou fasádou a bělostnými povrchy vnitřku, čím
architekti tento dojem světelnosti navodili. Dejme se jimi nakonec vyvést
na terasu nad jedním ze vstupních rizalitů, s výhledem na nejkrásnější panorama
historické Olomouce. Uvážíme-li, že stejný výhled budou mít studenti
a jejich učitelé v učebnách a laboratořích, pak nevím nevím, zda se
jim vůbec podaří soustředit se na výuku...


Poznámky:
1 „Přírodovědecká fakulta v Olomouci“. Architekt IL,
2003, č. 2, s. 56-61.
2 Srov. Jan Žemlička, „Dobrý a špatný dům“, Stavba XIII,
2006, č. 1, s. 22-25. — Za upozornění na tuto stať
vděčím Martině Mertové.
3 Podle sdělení architekta Pavla Joby by Ateliér M 1
rád temeno stavby nyní scelil tahokovovými kapotážemi.
Stavbě by to určitě prospělo.
4 V knihách Moderní architektura (1896, česky 1910)
a Velkoměsto (1911).
5 Architekt Pavel Joba se mi mimochodem svěřil, že
usiloval o kámen ještě tmavší.
6 Vstup mi laskavě umožnila ing. Jana Piňosová.


Publikováni ve Stavbě č. 2/2009.

Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Škola, věda

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

21. 9. 2022 15:24:41

Re: Tři nové koncertní síně

Veřejnost chápe pohnutky představitelů, kteří myslí, že mají pravdu. Otázka vytápění i chlazení těchto stavebních obrů v dnešních souvislostech ovšem nezmínil nikdo. Stavebními materiály lze jistě mnohé ovlivnit. Co ale bude jinak, jsou náklady na vybudování něčeho, co je jen kabátkem městského prostoru. O účelnosti tohoto zařízení v této době lze však polemizovat. Kromě provozních nákladů, které dnes nikdo nedokáže propočítat, jde o celkové investiční zátěži zejména Ostravy v celé šíři všech záměrů. Za primátora Macury investice skokově narůstají. Přitom není nikde prezentováno, tedy pro veřejnost, co to znamená pro splácení dluhů, které takto vznikají. V dnešní době obřího nárůstu zadlužení státního rozpočtu a podobně u měst jeto poměrně velká drzost vůči občanům města. Těch se to také svým způsobem bude týkat. Mj. zdražováním služeb, dopravy, úklidu, odvozu odpadů, správních poplatků předepisovaných městem. Není tady něco hodně v nepořádku, Povýšené vystupování Macury vůči jiným politikům i občanům je varováním, že c čele města stojí někdo s velmi pochybným charakterem a zcela povadlou mravností. Kupodivu to zastupitelům nevadí. Nebo mlčí protože se bojí o sebe, své pozice nebo zdraví? Víme přece, jak dominující politici jednají. Po celou dobu lidské moderní civilizace. U tohoto primátora jsem s jist, že se nedá ničím zastavit. Doufám, že se bude jednou zpovídat jinde, o tom, co se tu roky děje za jeho vedení města, ne jen před zastupiteli, které ponížil na pouhé držáky mandátů.

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz