Bílovicím centrum obce dlouho chybělo. Podle vedení obce se o jeho vytvoření snažilo zastupitelstvo od roku 1990. Postupně obec vykupovala starší domy a začala veřejná debata o nové podobě obce. V roce 2010 na tom začalo zastupitelstvo pracovat a v roce 2015 se začalo s náklady přes 40 milionů korun stavět. Zadáním bylo vytvořit nový obecní úřad, knihovnu, obřadní síň, poštu, letní výčep a zahrádku obecní hospody i hlavní náměstí.
Architekti ke svému projektu uvedli, že důležité pro ně bylo zachování podoby vývoje historického urbanismu a komorního měřítka. Nové objekty drží uliční čáru, prostor náměstí je od ulice odcloněn trojicí stromů s jedním solitérem, kolem něhož je lavička. V centru náměstí je fontána, knihovna je situována v druhém plánu, tedy dále od ulice, do klidové části náměstí. Předsazená střecha podpořená velkými dřevěnými sloupy tvoří průchod mezi knihovnou a obecním úřadem na nádvoří, které spojuje obecní úřad s obřadní síní a zahrádkou bílovické hospody.
Architektonická forma obecního úřadu a pošty je jednoduchá, jde o jednopodlažní objekty se sedlovou střechou s tradičními taškami. Díky tomu novostavby dobře zapadají mezi okolní jednopodlažní, převážně rodinné domy. Všechny objekty jsou zděné a bez zateplení pro větší odolnost a lepší opravitelnost fasád.
Bílovice se neustále rozrůstají. Díky přírodě v okolí a dobré dostupnosti do Brna se v posledních 15 letech staly domovem pro mnoho obyvatel, kteří z Brna odešli. Loni v nich žilo 3646 lidí.
Ve finále letos byly ještě bytový dům v Koněvově ulici v Praze (A.LT Architekti), garáže v centru Brna (Architekti Hrůša & spol), palírna destilátů v Javornici v Pošumaví (ateliér ADR), spolkový dům v Ratíškovicích na Hodonínsku (Létající inženýři), kostel sv.Václava v Sazovicích na Zlínsku (Marek Štěpán) a přístavba k bývalé škole ve Zlíně (mudrik architects).
Doplněno Stavbaweb:
Bílovice nad Svitavou
Místo: Těsnohlídkovo náměstí 1000, Bílovice nad Svitavou
Investor: Obec Bílovice nad Svitavou
Architekt: Pavel Pekár / P.P. Architects
Zhotovitel: KOMFORT, a. s.
Projekt: 2013–2014
Realizace: 03/2015–06/2016
Celková plocha řešeného území: cca 4800 m2
Plocha veřejných prostranství (náměstí, parkoviště, chodníky…): cca 3640 m2
Zastavěná plocha: cca 1160 m2
Obestavěný prostor: cca 6540 m3
Investiční náklady: 46 mil. Kč (bez DPH)
Foto: Ota Nepilý
Související články:
Vyhlášení vítěze Ceny Klubu Za starou Prahu 12.3.2018
Revitalizace středu obce Bílovice nad Svitavou 21.12.2017
Úpravy centra obce Bílovice, P.P. ARCHITECTS, Stavba 1/2017, str. 34-37
___
ROSTISLAV ŠVÁCHA
Velká města a vesnice
Na popud Huberta Guzika jsem do Stavby před několika lety napsal článek o vztahu moderní architektury z první poloviny 20. století k venkovskému nebo přímo vesnickému prostředí.1 Sotva jsem v něm mohl dospět k jinému závěru než k tomu, že venkov či vesnice nepředstavovaly pro modernistické architekty silné téma. Svou inspiraci a ideologii totiž moderní architektonické směry čerpaly především z prostředí velkoměst – z rušných bulvárů, z továrního inženýrství, z vůle řešit ostré sociální rozpory, které se opět nejjasněji projevovaly ve velkých městech – a byla to zase velkoměsta a různé vrstvy jejich klientely, nikoliv venkov, kde se setkávaly s nejpříznivějším přijetím rozličné architektonické novoty a experimenty. Na území vesnic bychom proto v první polovině 20. století našli jen málo ukázek kvalitní moderní architektury.
Přelétneme-li časem do dnešní doby, měli bychom zprvu konstatovat, že ledacos tu zůstává stejné. Místem, kde se i dnes rodí dobré architektonické projekty, stále zůstávají velká města, díky tomu, že právě v nich sídlí architektonické školy a ateliéry a že právě tady architekti můžou získat nejvíc objednávek. Nelze však pominout různé krizové momenty, které napovídají, že aspoň u nás začíná architektura velkých měst stagnovat. Objevuje se v ní málo staveb, které by dovedly zaujmout odborné i širší laické publikum a u kterých bychom si mohli být jisti, že nabízejí dobrý vzor pro budoucnost. Běžná architektonická produkce trpí ve velkých městech fádností a stereotypy. Tento stav má nepochybně různé politické i ekonomické příčiny, od klientelismu až po převahu developerských firem jakožto hlavních producentů architektury i urbanismu. Stavíme mnoho domů kancelářských i bytových, málokdy však pozoruhodných. Scházejí naproti tomu novostavby, které by u komunit celého státu nebo krajů a u komunit velkých měst uspokojovaly jejich kulturní a politické ambice. Velkoměstská společenství nepokládají takové budovy za potřebné, nejsou s to domluvit se na jejich stavbě. Máloco jiného by tuto neblahou situaci architektury ve velkém městě dovedlo symbolizovat výmluvněji než nekonečné, ale bezvýsledné debaty o nové pražské koncertní síni nebo smutný osud nedostavěné radnice pro Prahu 8 od ateliéru Josefa Pleskota.
Tři nové stavby, které tu představuji čtenářům, nejenže stojí ve vesnicích – v Líbeznicích, v Bílovicích nad Svitavou a v Ratíškovicích –, ale vznikly navíc z vůle celé vesnické komunity a dobře jí zatím slouží. Dokládají, že pro kvalitní architekturu dneška se venkovské obce stávají významným klientem a že to jsou spíše vesnická společenství, nikoliv komunity velkých měst, pro koho se dnes architektura stává něčím důležitým.2 Ve všech třech případech jde také o novostavby, které si vesnice postavily pro svůj společenský život. A pokud jsem to při svých návštěvách Líbeznic, Bílovic nad Svitavou a Ratíškovic stačil zachytit, ve všech třech případech jde také o architektonická díla, která se téměř všem svým uživatelům líbí, přestože žádný z autorů těchto děl na líbivost nesázel.
Líbeznice už se proslavily jako místo k dobré architektuře velmi vstřícné, díky kruhové škole od ateliéru Projektil a díky důvtipným přestavbám radnice a domu služeb, které pro obec navrhli architekti z M1.3 Na tento pražský ateliér – konkrétně na Jana Hájka – se obecní rada Líbeznic nedávno obrátila se zakázkou na sportovní halu, v níž zároveň bude sídlit kavárna a která kromě sportu bude sloužit i různým dalším společenským akcím, protože jinou síň pro velká občanská shromáždění Líbeznice zatím neměly.
Nová hala stojí poblíž centra obce, v téměř volném, nedefinovaném prostoru, v jakém nebylo nutné klást velký důraz na kontextuálnost. Architekti z M1 se přesto rozhodli nepřehánět u haly její výšku; pojali ji spíše jako kultivovaný doplněk než jako dominantu jejího různorodého prostředí. Podlouhlé, na obou koncích zaoblené tělo novostavby pluje ve volném prostranství Líbeznic jako lodní trup. V prostoru velké síně uvnitř se architektům podařilo dosáhnout dojmu civilní a nevtíravé monumentality. Líbeznická hala je dřevostavba, své dřevěné konstrukce a obklady staví na odiv. Možná to způsobila sázka na tento všeobecně oblíbený materiál, proč se svou novostavbou místní komunita sympatizuje.
Areál nového obecního domu v Bílovicích nad Svitavou stojí naproti tomu přímo uprostřed této obce. Jeho smysl odpočátku spočíval v tom, vytvořit pro Bílovice skutečné centrum, jakým obec nikdy nedisponovala, vzdor svým slavným kulturním tradicím.4 Ve středu Bílovic, při rušné Žižkově ulici, tak vzniklo nové Těsnohlídkovo náměstí s architektonicky upravenou plochou. Nové budovy obecního domu toto náměstí na severu vymezují a obklopují ještě navíc dvě menší prostranství, kterým místní lidé říkají dvůr a náves. Vzadu, u návsi, se do areálu zapojily starší typicky vesnické budovy. A také některé jeho nové části – úřadovny obecní a státní správy s poštou – se snaží svou archetypální formou udržet tradiční charakter venkovského prostředí. Měly totiž do něj „zapadnout“, jak říká starosta Bílovic Miroslav Boháček.5 Z regionalistického rázu nového areálu se vymyká jen skleněná kostka obecní knihovny, k níž se pojí plná menší kostka pamětní síně nejslavnějšího bílovického rodáka Rudolfa Těsnohlídka a z druhé strany k ní přiléhá síň obřadní. Architekti knihovnu opatřili monumentálním prvkem, sloupořadím, které funguje i jako spojovací chodba mezi náměstím a návsí. Udělali ho však opět ze dřeva, takže jeho slavnostní kód působí spíše civilně než přepjatě či povýšeně.
Bílovický obecní dům navrhl malý brněnský ateliér PP architects Pavla Pekára a Tomáše Pága. Milovníci soudobé architektury ho znají ze dvou jeho starších prací, tržnice a úpravy náměstí v Novém Jičíně.6 Zakázce tohoto ateliéru v Bílovicích nad Svitavou předcházelo „poptávání“ obecních radních u jejich přátel, zda by jim nějakého dobrého architekta nedoporučili, a dvoukolové výběrové řízení mezi pěti a posléze dvěma návrhy, při kterém mohla o vítězi hlasovat téměř celá bílovická komunita.
Ke své zakázce v Ratíškovicích7 se architekt Tomáš Havlíček z brněnsko-pražského ateliéru Létající inženýři propracoval přes vinaře. Čtenářům Stavby se před několika lety představil vinařstvím Krásná hora ve Starém Poddvorově,8 jehož majitel Marek Vybíral v Ratíškovicích bydlí, a totéž platí o Vybíralově příteli, místostarostovi této obce a opět vinaři Radimu Šťastném, jehož iniciativy hrály u vzniku Havlíčkova díla zvlášť důležitou roli. Také Havlíček se však o práci v této jihomoravské obci musel ucházet ve výběrovém řízení.
Ratíškovice mu zadaly projekt kulturního domu, novostavby s velkým a menším sálem pro zábavy a různé kulturní akce a s velikou kuželnou. Na jedné své straně dům přiléhá k dlouhé vesnické ulici,9 na druhé se obrací k širokému prostranství, na němž stojí stadion, zchátralá sportovní hala a jeden z místních průmyslových závodů. Tuto podvojnost dvou prostředí, vesnického a téměř industriálního, vyjadřuje i Havlíčkův kulturní dům, a to dvěma druhy architektonického jazyka: archetypálního a regionalistického směrem do ulice a technicistního na odvrácené straně. Největší sál novostavby má opět velmi důmyslnou dřevěnou konstrukci. Ratíškovičtí si ho už oblíbili natolik, že ho používají i jako slavnostní síň pro vesnické svatby.
Někdo může namítnout, že můj ruralismus,10 chvála výkonů dnešní architektury na vesnici a naopak hana toho, co dnes architektura produkuje ve velkých městech, má své sporné stránky. Všechny tři stavby, o nichž píšu, například navrhli architekti z velkoměst, Prahy a Brna. Sama vesnice takové tvůrčí síly nemá. A ani o komunitách, jaké tyto tři stavby objednaly, si nemůžeme být jisti, že jde o komunity typicky vesnické. Líbeznice i Bílovice nad Svitavou totiž leží nedaleko za okrajem velkoměst a jejich populaci tak z velké části tvoří pražští a brněnští přistěhovalci. Pouze Ratíškovice by do této kategorie příměstských obcí s velkým nárůstem obyvatel nezapadaly.11 Sledujeme-li pak podrobněji, kdo jsou lidé, kteří se ve svých obcích rozhodli tři uvedené budovy postavit a najít pro ně co nejlepší architekty, zjistíme také u nich silné vazby k velkoměstskému zázemí. Většina z nich ve velkých městech studovala a žila. Dodnes do nich tito lidé zajíždějí; za prací, za kulturou, za přáteli nebo třeba kvůli angažmá ve vysoké politice.12 Novinky z velkoměst jim ihned předávají nejmodernější média. Hranice mezi městem a venkovem se dnes prostě zdá být mnohem propustnější než v první polovině 20. století. Některé dnešní vesnice toho dovedou využít ve svůj vlastní kulturní a společenský prospěch.
Když ale budeme trvat na námitce, že architektonickou kulturu, kterou se dnes venkovské obce můžou chlubit, vytvořilo zase velkoměsto – jeho školy, ateliéry, debaty mezi architekty –, pointa tohoto sporu by podle mě zase měla spočívat v tom, že některé dnešní vesnice dovedou tuto kulturu používat lépe než velkoměsta. Lze to zřejmě vysvětlit faktem, že na venkově lépe fungují jeho komunity; lidé se tu na dobrých věcech snáze domluví a jsou tak akceschopnější. Tři příklady, které jsem uvedl, by asi pro potvrzení mé ruralistické hypotézy o převaze dnešní vesnice nad velkým městem nestačily. Příkladů kvalitního vstupu architekta do venkovského či vesnického prostředí bychom však v posledních letech mohli objevit daleko víc. Z obcí, které v nedávné době upravily svá prostranství nebo postavily něco dobrého pro všechny své obyvatele, mě namátkou napadá Dolní Město, Velká Bystřice,13 Bukovany u Olomouce, Rapotín, Úsilné, Honětice, Velatice, Hovorčovice,14 Nevřeň… Zkrátka, našlo by se jich hodně.
POZNÁMKY
1 Venkovské bydlení za první republiky, Stavba XVI, 2009, č. 1, s. 34-41.
2 Na život v komunitě jako na důležitý prvek dnešních charakteristik venkova kladli důraz účastníci kulatého stolu, který pod názvem „Obraz ještě přežívá, podstata mizí“ vedl Jan Trejbal ve Zlatém řezu / Golden section č. 39, zima 2016, s. 4-13. – Editorka Zlatého řezu Jana Tichá nazvala toto číslo Venkov-Countryside.
3 Srov. Rostislav Švácha, Co se dnes děje v Líbeznicích, Stavba XXII, 2015, č. 4, s. 30-33.
4 Srov. Josef Skalník-Jan Horáček, Střed obce, Bílovický zpravodaj, červen 2016, s. 11-21. – Kromě Rudolfa Těsnohlídka, který z okolí Bílovic čerpal téma své slavné povídky Liška Bystrouška, žili před první světovou válkou v obci bratři Josef a Karel Čapkové a Stanislav Kostka Neumann. Poslední jmenovaný v Bílovicích napsal svou vynikající sbírku Kniha lesů, vod a strání (1914).
5 V rozhovoru s autorem této stati 10. 2. 2017.
6 Srov. webové stránky ateliéru PP Architects: http://pparchitects.cz/
7 Dějiny Ratíškovic až do současnosti mapuje obsáhlá kniha editorů Jiřího Čejky a Jiřího Mitáčka, Ratíškovice: Minulostí slovácké obce, Ratíškovice 2010. Vděčím za ni místostarostovi PhDr. Radimu Štastnému. – Baťovskou epizodu v dějinách této vesnice popsali Martin Jemelka-Ondřej Ševeček, Tovární města Baťova koncernu: Evropská kapitola globální expanze, Praha 2016, s. 175-201.
8 Neorustikalistické vinařství, Stavba XVIII, 2011, č. 3, s. 46-55.
9 Jak mě o tom informovali PhDr. Radim Šťastný a architekt Tomáš Havlíček, původní záměr obce počítal s umístěním kulturního domu doprostřed pozemku, nikoliv v uliční čáře, a se samostatnou stavbou kuželny. Havlíčkovo řešení tak posílilo urbanistické vazby daného místa.
10 Ruralismus byl v době první republiky literární směr, který ve svých dílech velebil morální ctnosti venkovského lidu a kladl je do protikladu s morálními poklesky života ve městech. K jeho představitelům patřili spisovatelé Josef Knap, Klement Bochořák, Jan Čep, Václav Renč nebo František Křelina. Za první světové války a krátce po ní tíhnul k ruralismu i známý historik umění Václav Vilém Štech, například ve sbírce svých statí Včera z roku 1921.
11 O tomto sociologickém aspektu jsme promluvili se starostkou Ratíškovic ing. Bc. Annou Hubáčkovou 15. 2. 2017.
12 Starosta Líbeznic Mgr. Martin Kupka patří k čelným funkcionářům dnešní Občanské demokratické strany; starostka Ratíškovic Anna Hubáčková, členka KDU-ČSL, zvítězila ve svém obvodu v roce 2016 ve volbách do Senátu České republiky.
13 Úpravy veřejných prostorů ve Velké Bystřici a Bukovanech zvítězily v posledních ročnících Ceny Rudolfa Eitelbergera, kterou pořádá občanské sdružení Za krásnou Olomouc.
14 Přístavba školy v Hovorčovicích a komunitní dům Centrum Caolinum v Nevřeni pronikly mezi finalisty posledního ročníku Ceny Klubu Za starou Prahu za novou stavbu v historickém prostředí za rok 2016.
Publikováno v časopise Stavba 1/2017, str. 27-29
AUTORSKÁ ZPRÁVA
Stavba řeší centrum obce v Bílovicích nad Svitavou. Součástí zadání bylo vytvořit nový obecní úřad, knihovnu, obřadní síň, poštu, letní výčep a zahrádku obecní hospody a sociální zázemí hospody, včetně přilehlých ploch, tedy hlavní náměstí obce (které do té doby chybělo), včetně zajištění parkování, dále náves a nádvoří.
Důležité pro nás bylo dodržení rostlé formy historického urbanismu a komorního měřítka. Proto se nové objekty snaží držet a doplnit uliční čáru ulice Žižkova. Prostor nově vzniklého náměstí je od ulice odcloněn trojicí stromů vybíhající z parkoviště, zakončenou jedním větším solitérním stromem, a doplněným záhonem trvalek a posedovým platem dokola. V centru náměstí je v dlažbě umístěn vodní prvek v podobě pětice vodních vstřiků v dlažbě. Objekt knihovny je situován do druhého plánu, do klidové části náměstí. Důstojnost stavbě dává vysoký řád a předsazená střecha, podpíraná sloupovím z dřevěných lepených vazníků. Vzniká tak průchod mezi knihovnou a obecním úřadem, do prostoru nádvoří, které tvoří předprostor obřadní síně a letní zahrádku výčepu Bílovické hospody. Odtud je zpřístupněna, a tedy zcela v klidové části nádvoří umístěna obřadní síň a sociální zařízení společné pro hospodu, obřadní sál i knihovnu. Nádvoří je nově vybouraným průchodem spojeno i s prostorem návsi, před obecní hospodou. Celý průchod, spojující náves s náměstím, je možné v nočních hodinách uzavřít oboustranně mřížemi proti vandalům.
Architektonická forma obecního úřadu a pošty je jednoduchá, střídmá, čistá až triviální, ovšem s dobře provedeným a promyšleným detailem. Jde o jednopodlažní objekty se sedlovou střechou pokrytou keramickou pálenou krytinou režné barvy. To objektům umožní lépe zapadnout mezi okolní jednopodlažní, převážně rodinné domy a nevyčnívat (jako třípodlažní objekt Jednoty na protější straně ulice Žižkovy). Důstojnost veřejné správní budovy je u obecního úřadu podtržena kamenným obkladem meziokenních pilířů. Dvoupodlažní část úřadu je orientována do nádvoří, z ulice a náměstí je tedy téměř nepostřehnutelná. Dispozičně se jedná z ekonomických i prostorových důvodů o trojtrakt, střední chodba je lokálně v převýšeném prostoru přirozeně osvětlena střešními okny. Po jedné straně chodby jsou mezi dveřmi do jednotlivých kanceláří umístěny dřevem obložené niky, určené k sezení pro čekající občany.
Použité technologie a materiály:
Všechny objekty jsou zděné, z cihelných tvarovek, bez zateplení, pro větší odolnost a lepší opravitelnost fasád. Stropy a pilíře (v knihovně) z pohledového monolitického železobetonu, barevnost je řešena v nadčasově bílé omítce, doplněné barvou přírodních materiálů – kamenný obklad, dřevo (lepené vazníky, posedový mobiliář, oplocení), pohledový beton, režná keramická pálená taška, na plochých střechách kačírek, oplechování, střešní svody, parapety a podobně z titanzinkového plechu, bez nátěru. Podlahu knihovny, obřadní síně, pošty a chodby obecního úřadu tvoří vzhledem k odolnosti, udržovatelnosti i z vizuálních důvodů leštěný beton, v kancelářích je sametový vinyl.
Náměstí a veřejné prostory jsou vydlážděny betonovou dlažbou různých velikostí, doplněnou místně kamennou, žulovou kostkou. Kamenná kostka formátu 10/10 cm je použita v centrálním prostoru návsi a na nádvoří. V prostoru mezi knihovnou a parkovištěm byly znovu použity kamenné kostky velkého formátu z původní komunikace u trati. Vše na místech s menší frekvencí pohybu obyvatel, v klidnějších a odpočinkovějších místech, kde se lidé tolik nepohybují, ale spíše setrvávají. Průchod, centrální plocha náměstí a chodníky jsou dlážděny z rovné, pohodlnější betonové dlažby 20/20, kombinované s 20/10, v přírodní betonové barvě, doplněné bílými pásy z velkoformátové betonové dlažby.
Publikováno v časopise Stavba 1/2017, str. 34-37
