Projekt obnovy centra Bílovic získal Cenu Klubu za starou Prahu

(ČTK) – Cenu za nejlepší novostavbu v historickém prostředí pro rok 2017 dostal obecní úřad a další veřejné prostory v obci Bílovice nad Svitavou. Studio P. P. Architects za vytvoření nového centra obce i s nově pojednaným hlavním náměstím dostalo ocenění, které udílí Klub Za starou Prahu. Snaží se tak vyzdvihovat nové stavby či rekonstrukce historických domů, které podle něj nenarušují historické prostředí, vynikají hodnotnou architekturou a kultivují své okolí.

Bílovicím centrum obce dlouho chybělo. Podle vedení obce se o jeho vytvoření snažilo zastupitelstvo od roku 1990. Postupně obec vykupovala starší domy a začala veřejná debata o nové podobě obce. V roce 2010 na tom začalo zastupitelstvo pracovat a v roce 2015 se začalo s náklady přes 40 milionů korun stavět. Zadáním bylo vytvořit nový obecní úřad, knihovnu, obřadní síň, poštu, letní výčep a zahrádku obecní hospody i hlavní náměstí.

Architekti ke svému projektu uvedli, že důležité pro ně bylo zachování podoby vývoje historického urbanismu a komorního měřítka. Nové objekty drží uliční čáru, prostor náměstí je od ulice odcloněn trojicí stromů s jedním solitérem, kolem něhož je lavička. V centru náměstí je fontána, knihovna je situována v druhém plánu, tedy dále od ulice, do klidové části náměstí. Předsazená střecha podpořená velkými dřevěnými sloupy tvoří průchod mezi knihovnou a obecním úřadem na nádvoří, které spojuje obecní úřad s obřadní síní a zahrádkou bílovické hospody.

Architektonická forma obecního úřadu a pošty je jednoduchá, jde o jednopodlažní objekty se sedlovou střechou s tradičními taškami. Díky tomu novostavby dobře zapadají mezi okolní jednopodlažní, převážně rodinné domy. Všechny objekty jsou zděné a bez zateplení pro větší odolnost a lepší opravitelnost fasád.

Bílovice se neustále rozrůstají. Díky přírodě v okolí a dobré dostupnosti do Brna se v posledních 15 letech staly domovem pro mnoho obyvatel, kteří z Brna odešli. Loni v nich žilo 3646 lidí.

Ve finále letos byly ještě bytový dům v Koněvově ulici v Praze (A.LT Architekti), garáže v centru Brna (Architekti Hrůša & spol), palírna destilátů v Javornici v Pošumaví (ateliér ADR), spolkový dům v Ratíškovicích na Hodonínsku (Létající inženýři), kostel sv.Václava v Sazovicích na Zlínsku (Marek Štěpán) a přístavba k bývalé škole ve Zlíně (mudrik architects).


Doplněno Stavbaweb:
Bílovice nad Svitavou
Místo: Těsnohlídkovo náměstí 1000, Bílovice nad Svitavou
Investor: Obec Bílovice nad Svitavou
Architekt: Pavel Pekár / P.P. Architects
Zhotovitel: KOMFORT, a. s.
Projekt: 2013–2014
Realizace: 03/2015–06/2016
Celková plocha řešeného území: cca 4800 m²
Plocha veřejných prostranství (náměstí, parkoviště, chodníky…): cca 3640 m²
Zastavěná plocha: cca 1160 m²
Obestavěný prostor: cca 6540 m³
Investiční náklady: 46 mil. Kč (bez DPH)
Foto: Ota Nepilý

Související články:
Vyhlášení vítěze Ceny Klubu Za starou Prahu  12.3.2018
Revitalizace středu obce Bílovice nad Svitavou  21.12.2017
Úpravy centra obce Bílovice, P.P. ARCHITECTS, Stavba 1/2017, str. 34-37 

___
ROSTISLAV ŠVÁCHA
Velká města a vesnice

Na popud Huberta Guzika jsem do Stavby před několika lety napsal článek o vztahu moderní architektury z první poloviny 20. století k venkovskému nebo přímo vesnickému prostředí.¹ Sotva jsem v něm mohl dospět k jinému závěru než k tomu, že venkov či vesnice nepředstavovaly pro modernistické architekty silné téma. Svou inspiraci a ideologii totiž moderní architektonické směry čerpaly především z prostředí velkoměst – z rušných bulvárů, z továrního inženýrství, z vůle řešit ostré sociální rozpory, které se opět nejjasněji projevovaly ve velkých městech – a byla to zase velkoměsta a různé vrstvy jejich klientely, nikoliv venkov, kde se setkávaly s nejpříznivějším přijetím rozličné architektonické novoty a experimenty. Na území vesnic bychom proto v první polovině 20. století našli jen málo ukázek kvalitní moderní architektury.

Přelétneme-li časem do dnešní doby, měli bychom zprvu konstatovat, že ledacos tu zůstává stejné. Místem, kde se i dnes rodí dobré architektonické projekty, stále zůstávají velká města, díky tomu, že právě v nich sídlí architektonické školy a ateliéry a že právě tady architekti můžou získat nejvíc objednávek. Nelze však pominout různé krizové momenty, které napovídají, že aspoň u nás začíná architektura velkých měst stagnovat. Objevuje se v ní málo staveb, které by dovedly zaujmout odborné i širší laické publikum a u kterých bychom si mohli být jisti, že nabízejí dobrý vzor pro budoucnost. Běžná architektonická produkce trpí ve velkých městech fádností a stereotypy. Tento stav má nepochybně různé politické i ekonomické příčiny, od klientelismu až po převahu developerských firem jakožto hlavních producentů architektury i urbanismu. Stavíme mnoho domů kancelářských i bytových, málokdy však pozoruhodných. Scházejí naproti tomu novostavby, které by u komunit celého státu nebo krajů a u komunit velkých měst uspokojovaly jejich kulturní a politické ambice. Velkoměstská společenství nepokládají takové budovy za potřebné, nejsou s to domluvit se na jejich stavbě. Máloco jiného by tuto neblahou situaci architektury ve velkém městě dovedlo symbolizovat výmluvněji než nekonečné, ale bezvýsledné debaty o nové pražské koncertní síni nebo smutný osud nedostavěné radnice pro Prahu 8 od ateliéru Josefa Pleskota.

Tři nové stavby, které tu představuji čtenářům, nejenže stojí ve vesnicích – v Líbeznicích, v Bílovicích nad Svitavou a v Ratíškovicích –, ale vznikly navíc z vůle celé vesnické komunity a dobře jí zatím slouží. Dokládají, že pro kvalitní architekturu dneška se venkovské obce stávají významným klientem a že to jsou spíše vesnická společenství, nikoliv komunity velkých měst, pro koho se dnes architektura stává něčím důležitým.² Ve všech třech případech jde také o novostavby, které si vesnice postavily pro svůj společenský život. A pokud jsem to při svých návštěvách Líbeznic, Bílovic nad Svitavou a Ratíškovic stačil zachytit, ve všech třech případech jde také o architektonická díla, která se téměř všem svým uživatelům líbí, přestože žádný z autorů těchto děl na líbivost nesázel.

Líbeznice už se proslavily jako místo k dobré architektuře velmi vstřícné, díky kruhové škole od ateliéru Projektil a díky důvtipným přestavbám radnice a domu služeb, které pro obec navrhli architekti z M1.³ Na tento pražský ateliér – konkrétně na Jana Hájka – se obecní rada Líbeznic nedávno obrátila se zakázkou na sportovní halu, v níž zároveň bude sídlit kavárna a která kromě sportu bude sloužit i různým dalším společenským akcím, protože jinou síň pro velká občanská shromáždění Líbeznice zatím neměly.

Nová hala stojí poblíž centra obce, v téměř volném, nedefinovaném prostoru, v jakém nebylo nutné klást velký důraz na kontextuálnost. Architekti z M1 se přesto rozhodli nepřehánět u haly její výšku; pojali ji spíše jako kultivovaný doplněk než jako dominantu jejího různorodého prostředí. Podlouhlé, na obou koncích zaoblené tělo novostavby pluje ve volném prostranství Líbeznic jako lodní trup. V prostoru velké síně uvnitř se architektům podařilo dosáhnout dojmu civilní a nevtíravé monumentality. Líbeznická hala je dřevostavba, své dřevěné konstrukce a obklady staví na odiv. Možná to způsobila sázka na tento všeobecně oblíbený materiál, proč se svou novostavbou místní komunita sympatizuje.

Areál nového obecního domu v Bílovicích nad Svitavou stojí naproti tomu přímo uprostřed této obce. Jeho smysl odpočátku spočíval v tom, vytvořit pro Bílovice skutečné centrum, jakým obec nikdy nedisponovala, vzdor svým slavným kulturním tradicím.⁴ Ve středu Bílovic, při rušné Žižkově ulici, tak vzniklo nové Těsnohlídkovo náměstí s architektonicky upravenou plochou. Nové budovy obecního domu toto náměstí na severu vymezují a obklopují ještě navíc dvě menší prostranství, kterým místní lidé říkají dvůr a náves. Vzadu, u návsi, se do areálu zapojily starší typicky vesnické budovy. A také některé jeho nové části – úřadovny obecní a státní správy s poštou – se snaží svou archetypální formou udržet tradiční charakter venkovského prostředí. Měly totiž do něj „zapadnout“, jak říká starosta Bílovic Miroslav Boháček.⁵ Z regionalistického rázu nového areálu se vymyká jen skleněná kostka obecní knihovny, k níž se pojí plná menší kostka pamětní síně nejslavnějšího bílovického rodáka Rudolfa Těsnohlídka a z druhé strany k ní přiléhá síň obřadní. Architekti knihovnu opatřili monumentálním prvkem, sloupořadím, které funguje i jako spojovací chodba mezi náměstím a návsí. Udělali ho však opět ze dřeva, takže jeho slavnostní kód působí spíše civilně než přepjatě či povýšeně.

Bílovický obecní dům navrhl malý brněnský ateliér PP architects Pavla Pekára a Tomáše Pága. Milovníci soudobé architektury ho znají ze dvou jeho starších prací, tržnice a úpravy náměstí v Novém Jičíně.⁶ Zakázce tohoto ateliéru v Bílovicích nad Svitavou předcházelo „poptávání“ obecních radních u jejich přátel, zda by jim nějakého dobrého architekta nedoporučili, a dvoukolové výběrové řízení mezi pěti a posléze dvěma návrhy, při kterém mohla o vítězi hlasovat téměř celá bílovická komunita.   

Ke své zakázce v Ratíškovicích⁷ se architekt Tomáš Havlíček z brněnsko-pražského ateliéru Létající inženýři propracoval přes vinaře. Čtenářům Stavby se před několika lety představil vinařstvím Krásná hora ve Starém Poddvorově,⁸ jehož majitel Marek Vybíral v Ratíškovicích bydlí, a totéž platí o Vybíralově příteli, místostarostovi této obce a opět vinaři Radimu Šťastném, jehož iniciativy hrály u vzniku Havlíčkova díla zvlášť důležitou roli. Také Havlíček se však o práci v této jihomoravské obci musel ucházet ve výběrovém řízení.   

Ratíškovice mu zadaly projekt kulturního domu, novostavby s velkým a menším sálem pro zábavy a různé kulturní akce a s velikou kuželnou. Na jedné své straně dům přiléhá k dlouhé vesnické ulici,⁹ na druhé se obrací k širokému prostranství, na němž stojí stadion, zchátralá sportovní hala a jeden z místních průmyslových závodů. Tuto podvojnost dvou prostředí, vesnického a téměř industriálního, vyjadřuje i Havlíčkův kulturní dům, a to dvěma druhy architektonického jazyka: archetypálního a regionalistického směrem do ulice a technicistního na odvrácené straně. Největší sál novostavby má opět velmi důmyslnou dřevěnou konstrukci. Ratíškovičtí si ho už oblíbili natolik, že ho používají i jako slavnostní síň pro vesnické svatby.

Někdo může namítnout, že můj ruralismus,¹⁰ chvála výkonů dnešní architektury na vesnici a naopak hana toho, co dnes architektura produkuje ve velkých městech, má své sporné stránky. Všechny tři stavby, o nichž píšu, například navrhli architekti z velkoměst, Prahy a Brna. Sama vesnice takové tvůrčí síly nemá. A ani o komunitách, jaké tyto tři stavby objednaly, si nemůžeme být jisti, že jde o komunity typicky vesnické. Líbeznice i Bílovice nad Svitavou totiž leží nedaleko za okrajem velkoměst a jejich populaci tak z velké části tvoří pražští a brněnští přistěhovalci. Pouze Ratíškovice by do této kategorie příměstských obcí s velkým nárůstem obyvatel nezapadaly.¹¹ Sledujeme-li pak podrobněji, kdo jsou lidé, kteří se ve svých obcích rozhodli tři uvedené budovy postavit a najít pro ně co nejlepší architekty, zjistíme také u nich silné vazby k velkoměstskému zázemí. Většina z nich ve velkých městech studovala a žila. Dodnes do nich tito lidé zajíždějí; za prací, za kulturou, za přáteli nebo třeba kvůli angažmá ve vysoké politice.¹² Novinky z velkoměst jim ihned předávají nejmodernější média. Hranice mezi městem a venkovem se dnes prostě zdá být mnohem propustnější než v první polovině 20. století. Některé dnešní vesnice toho dovedou využít ve svůj vlastní kulturní a společenský prospěch.

Když ale budeme trvat na námitce, že architektonickou kulturu, kterou se dnes venkovské obce můžou chlubit, vytvořilo zase velkoměsto – jeho školy, ateliéry, debaty mezi architekty –, pointa tohoto sporu by podle mě zase měla spočívat v tom, že některé dnešní vesnice dovedou tuto kulturu používat lépe než velkoměsta. Lze to zřejmě vysvětlit faktem, že na venkově lépe fungují jeho komunity; lidé se tu na dobrých věcech snáze domluví a jsou tak akceschopnější. Tři příklady, které jsem uvedl, by asi pro potvrzení mé ruralistické hypotézy o převaze dnešní vesnice nad velkým městem nestačily. Příkladů kvalitního vstupu architekta do venkovského či vesnického prostředí bychom však v posledních letech mohli objevit daleko víc. Z obcí, které v nedávné době upravily svá prostranství nebo postavily něco dobrého pro všechny své obyvatele, mě namátkou napadá Dolní Město, Velká Bystřice,¹³ Bukovany u Olomouce, Rapotín, Úsilné, Honětice, Velatice, Hovorčovice,¹⁴ Nevřeň… Zkrátka, našlo by se jich hodně.

POZNÁMKY
1  Venkovské bydlení za první republiky, Stavba XVI, 2009, č. 1, s. 34-41.
2  Na život v komunitě jako na důležitý prvek dnešních charakteristik venkova kladli důraz účastníci kulatého stolu, který pod názvem „Obraz ještě přežívá, podstata mizí“ vedl Jan Trejbal ve Zlatém řezu / Golden section č. 39, zima 2016, s. 4-13. – Editorka Zlatého řezu Jana Tichá nazvala toto číslo Venkov-Countryside.
3  Srov. Rostislav Švácha, Co se dnes děje v Líbeznicích, Stavba XXII, 2015, č. 4, s. 30-33.
4  Srov. Josef Skalník-Jan Horáček, Střed obce, Bílovický zpravodaj, červen 2016, s. 11-21. – Kromě Rudolfa Těsnohlídka, který z okolí Bílovic čerpal téma své slavné povídky Liška Bystrouška, žili před první světovou válkou v obci bratři Josef a Karel Čapkové a Stanislav Kostka Neumann. Poslední jmenovaný v Bílovicích napsal svou vynikající sbírku Kniha lesů, vod a strání (1914).
5  V rozhovoru s autorem této stati 10. 2. 2017.
6  Srov. webové stránky ateliéru PP Architects: http://pparchitects.cz/
7  Dějiny Ratíškovic až do současnosti mapuje obsáhlá kniha editorů Jiřího Čejky a Jiřího Mitáčka, Ratíškovice: Minulostí slovácké obce, Ratíškovice 2010. Vděčím za ni místostarostovi PhDr. Radimu Štastnému. – Baťovskou epizodu v dějinách této vesnice popsali Martin Jemelka-Ondřej Ševeček, Tovární města Baťova koncernu: Evropská kapitola globální expanze, Praha 2016, s. 175-201.
8  Neorustikalistické vinařství, Stavba XVIII, 2011, č. 3, s. 46-55.
9  Jak mě o tom informovali PhDr. Radim Šťastný a architekt Tomáš Havlíček, původní záměr obce počítal s umístěním kulturního domu doprostřed pozemku, nikoliv v uliční čáře, a se samostatnou stavbou kuželny. Havlíčkovo řešení tak posílilo urbanistické vazby daného místa.
10  Ruralismus byl v době první republiky literární směr, který ve svých dílech velebil morální ctnosti venkovského lidu a kladl je do protikladu s morálními poklesky života ve městech. K jeho představitelům patřili spisovatelé Josef Knap, Klement Bochořák, Jan Čep, Václav Renč nebo František Křelina. Za první světové války a krátce po ní tíhnul k ruralismu i známý historik umění Václav Vilém Štech, například ve sbírce svých statí Včera z roku 1921.
11  O tomto sociologickém aspektu jsme promluvili se starostkou Ratíškovic ing. Bc. Annou Hubáčkovou 15. 2. 2017.
12  Starosta Líbeznic Mgr. Martin Kupka patří k čelným funkcionářům dnešní Občanské demokratické strany; starostka Ratíškovic Anna Hubáčková, členka KDU-ČSL, zvítězila ve svém obvodu v roce 2016 ve volbách do Senátu České republiky.
13  Úpravy veřejných prostorů ve Velké Bystřici a Bukovanech zvítězily v posledních ročnících Ceny Rudolfa Eitelbergera, kterou pořádá občanské sdružení Za krásnou Olomouc.
14  Přístavba školy v Hovorčovicích a komunitní dům Centrum Caolinum v Nevřeni pronikly mezi finalisty posledního ročníku Ceny Klubu Za starou Prahu za novou stavbu v historickém prostředí za rok 2016.

Publikováno v časopise Stavba 1/2017, str. 27-29 


AUTORSKÁ ZPRÁVA
Stavba řeší centrum obce v Bílovicích nad Svitavou. Součástí zadání bylo vytvořit nový obecní úřad, knihovnu, obřadní síň, poštu, letní výčep a zahrádku obecní hospody a sociální zázemí hospody, včetně přilehlých ploch, tedy hlavní náměstí obce (které do té doby chybělo), včetně zajištění parkování, dále náves a nádvoří.

Důležité pro nás bylo dodržení rostlé formy historického urbanismu a komorního měřítka. Proto se nové objekty snaží držet a doplnit uliční čáru ulice Žižkova. Prostor nově vzniklého náměstí je od ulice odcloněn trojicí stromů vybíhající z parkoviště, zakončenou jedním větším solitérním stromem, a doplněným záhonem trvalek a posedovým platem dokola. V centru náměstí je v dlažbě umístěn vodní prvek v podobě pětice vodních vstřiků v dlažbě. Objekt knihovny je situován do druhého plánu, do klidové části náměstí. Důstojnost stavbě dává vysoký řád a předsazená střecha, podpíraná sloupovím z dřevěných lepených vazníků. Vzniká tak průchod mezi knihovnou a obecním úřadem, do prostoru nádvoří, které tvoří předprostor obřadní síně a letní zahrádku výčepu Bílovické hospody. Odtud je zpřístupněna, a tedy zcela v klidové části nádvoří umístěna obřadní síň a sociální zařízení společné pro hospodu, obřadní sál i knihovnu. Nádvoří je nově vybouraným průchodem spojeno i s prostorem návsi, před obecní hospodou. Celý průchod, spojující náves s náměstím, je možné v nočních hodinách uzavřít oboustranně mřížemi proti vandalům.

Architektonická forma obecního úřadu a pošty je jednoduchá, střídmá, čistá až triviální, ovšem s dobře provedeným a promyšleným detailem. Jde o jednopodlažní objekty se sedlovou střechou pokrytou keramickou pálenou krytinou režné barvy. To objektům umožní lépe zapadnout mezi okolní jednopodlažní, převážně rodinné domy a nevyčnívat (jako třípodlažní objekt Jednoty na protější straně ulice Žižkovy). Důstojnost veřejné správní budovy je u obecního úřadu podtržena kamenným obkladem meziokenních pilířů. Dvoupodlažní část úřadu je orientována do nádvoří, z ulice a náměstí je tedy téměř nepostřehnutelná. Dispozičně se jedná z ekonomických i prostorových důvodů o trojtrakt, střední chodba je lokálně v převýšeném prostoru přirozeně osvětlena střešními okny. Po jedné straně chodby jsou mezi dveřmi do jednotlivých kanceláří umístěny dřevem obložené niky, určené k sezení pro čekající občany.

Použité technologie a materiály:
Všechny objekty jsou zděné, z cihelných tvarovek, bez zateplení, pro větší odolnost a lepší opravitelnost fasád. Stropy a pilíře (v knihovně) z pohledového monolitického železobetonu, barevnost je řešena v nadčasově bílé omítce, doplněné barvou přírodních materiálů – kamenný obklad, dřevo (lepené vazníky, posedový mobiliář, oplocení), pohledový beton, režná keramická pálená taška, na plochých střechách kačírek, oplechování, střešní svody, parapety a podobně z titanzinkového plechu, bez nátěru. Podlahu knihovny, obřadní síně, pošty a chodby obecního úřadu tvoří vzhledem k odolnosti, udržovatelnosti i z vizuálních důvodů leštěný beton, v kancelářích je sametový vinyl.

Náměstí a veřejné prostory jsou vydlážděny betonovou dlažbou různých velikostí, doplněnou místně kamennou, žulovou kostkou. Kamenná kostka formátu 10/10 cm je použita v centrálním prostoru návsi a na nádvoří. V prostoru mezi knihovnou a parkovištěm byly znovu použity kamenné kostky velkého formátu z původní komunikace u trati. Vše na místech s menší frekvencí pohybu obyvatel, v klidnějších a odpočinkovějších místech, kde se lidé tolik nepohybují, ale spíše setrvávají. Průchod, centrální plocha náměstí a chodníky jsou dlážděny z rovné, pohodlnější betonové dlažby 20/20, kombinované s 20/10, v přírodní betonové barvě, doplněné bílými pásy z velkoformátové betonové dlažby.

Publikováno v časopise Stavba 1/2017, str. 34-37