(ČTK) – Cenu za nejlepší novostavbu v historickém prostředí pro rok 2017 dostal
obecní úřad a další veřejné prostory v obci Bílovice nad Svitavou.
Studio P. P. Architects za vytvoření nového centra obce i s nově
pojednaným hlavním náměstím dostalo ocenění, které udílí Klub Za starou
Prahu. Snaží se tak vyzdvihovat nové stavby či rekonstrukce historických
domů, které podle něj nenarušují historické prostředí, vynikají
hodnotnou architekturou a kultivují své okolí.
Bílovicím centrum obce dlouho chybělo. Podle vedení obce se o jeho
vytvoření snažilo zastupitelstvo od roku 1990. Postupně obec vykupovala
starší domy a začala veřejná debata o nové podobě obce. V roce 2010 na
tom začalo zastupitelstvo pracovat a v roce 2015 se začalo s náklady
přes 40 milionů korun stavět. Zadáním bylo vytvořit nový obecní úřad,
knihovnu, obřadní síň, poštu, letní výčep a zahrádku obecní hospody i
hlavní náměstí.
Architekti ke svému projektu uvedli, že důležité pro ně bylo
zachování podoby vývoje historického urbanismu a komorního měřítka. Nové
objekty drží uliční čáru, prostor náměstí je od ulice odcloněn trojicí
stromů s jedním solitérem, kolem něhož je lavička. V centru náměstí je
fontána, knihovna je situována v druhém plánu, tedy dále od ulice, do
klidové části náměstí. Předsazená střecha podpořená velkými dřevěnými
sloupy tvoří průchod mezi knihovnou a obecním úřadem na nádvoří, které
spojuje obecní úřad s obřadní síní a zahrádkou bílovické hospody.
Architektonická forma obecního úřadu a pošty je jednoduchá, jde o
jednopodlažní objekty se sedlovou střechou s tradičními taškami. Díky
tomu novostavby dobře zapadají mezi okolní jednopodlažní, převážně
rodinné domy. Všechny objekty jsou zděné a bez zateplení pro větší
odolnost a lepší opravitelnost fasád.
Bílovice
se neustále rozrůstají. Díky přírodě v okolí a dobré dostupnosti do
Brna se v posledních 15 letech staly domovem pro mnoho obyvatel, kteří z
Brna odešli. Loni v nich žilo 3646 lidí.
Ve finále letos byly ještě bytový dům v Koněvově ulici v Praze (A.LT
Architekti), garáže v centru Brna (Architekti Hrůša & spol), palírna
destilátů v Javornici v Pošumaví (ateliér ADR), spolkový dům v
Ratíškovicích na Hodonínsku (Létající inženýři), kostel sv.Václava v
Sazovicích na Zlínsku (Marek Štěpán) a přístavba k bývalé škole ve Zlíně
(mudrik architects).
Doplněno Stavbaweb:
Bílovice nad Svitavou
Místo:
Těsnohlídkovo náměstí 1000, Bílovice nad Svitavou
Investor: Obec
Bílovice nad Svitavou
Architekt: Pavel
Pekár / P.P. Architects
Zhotovitel:
KOMFORT, a. s.
Projekt: 2013–2014
Realizace:
03/2015–06/2016
Celková plocha řešeného území: cca 4800 m2
Plocha veřejných prostranství (náměstí, parkoviště, chodníky…): cca 3640 m2
Zastavěná plocha:
cca 1160 m2
Obestavěný prostor: cca 6540 m3
Investiční náklady:
46 mil. Kč (bez DPH)
Foto: Ota Nepilý
Související články:
Vyhlášení vítěze Ceny Klubu Za starou Prahu 12.3.2018
Revitalizace středu obce Bílovice nad Svitavou 21.12.2017
Úpravy centra obce Bílovice, P.P. ARCHITECTS, Stavba 1/2017, str. 34-37
___
ROSTISLAV ŠVÁCHA
Velká
města a vesnice
Na popud Huberta
Guzika jsem do Stavby před několika
lety napsal článek o vztahu moderní architektury z první poloviny 20. století k
venkovskému nebo přímo vesnickému prostředí.1 Sotva jsem v něm mohl
dospět k jinému závěru než k tomu, že venkov či vesnice nepředstavovaly pro
modernistické architekty silné téma. Svou inspiraci a ideologii totiž moderní
architektonické směry čerpaly především z prostředí velkoměst – z rušných
bulvárů, z továrního inženýrství, z vůle řešit ostré sociální rozpory, které se
opět nejjasněji projevovaly ve velkých městech – a byla to zase velkoměsta a
různé vrstvy jejich klientely, nikoliv venkov, kde se setkávaly s
nejpříznivějším přijetím rozličné architektonické novoty a experimenty. Na
území vesnic bychom proto v první polovině 20. století našli jen málo ukázek kvalitní
moderní architektury.
Přelétneme-li časem
do dnešní doby, měli bychom zprvu konstatovat, že ledacos tu zůstává stejné.
Místem, kde se i dnes rodí dobré architektonické projekty, stále zůstávají
velká města, díky tomu, že právě v nich sídlí architektonické školy a ateliéry
a že právě tady architekti můžou získat nejvíc objednávek. Nelze však pominout
různé krizové momenty, které napovídají, že aspoň u nás začíná architektura
velkých měst stagnovat. Objevuje se v ní málo staveb, které by dovedly zaujmout
odborné i širší laické publikum a u kterých bychom si mohli být jisti, že
nabízejí dobrý vzor pro budoucnost. Běžná architektonická produkce trpí ve
velkých městech fádností a stereotypy. Tento stav má nepochybně různé politické
i ekonomické příčiny, od klientelismu až po převahu developerských firem
jakožto hlavních producentů architektury i urbanismu. Stavíme mnoho domů
kancelářských i bytových, málokdy však pozoruhodných. Scházejí naproti tomu
novostavby, které by u komunit celého státu nebo krajů a u komunit velkých měst
uspokojovaly jejich kulturní a politické ambice. Velkoměstská společenství
nepokládají takové budovy za potřebné, nejsou s to domluvit se na jejich
stavbě. Máloco jiného by tuto neblahou situaci architektury ve velkém městě
dovedlo symbolizovat výmluvněji než nekonečné, ale bezvýsledné debaty o nové
pražské koncertní síni nebo smutný osud nedostavěné radnice pro Prahu 8 od
ateliéru Josefa Pleskota.
Tři nové stavby,
které tu představuji čtenářům, nejenže stojí ve vesnicích – v Líbeznicích, v
Bílovicích nad Svitavou a v Ratíškovicích –, ale vznikly navíc z vůle celé
vesnické komunity a dobře jí zatím slouží. Dokládají, že pro kvalitní
architekturu dneška se venkovské obce stávají významným klientem a že to jsou
spíše vesnická společenství, nikoliv komunity velkých měst, pro koho se dnes
architektura stává něčím důležitým.2 Ve všech třech případech jde
také o novostavby, které si vesnice postavily pro svůj společenský život. A
pokud jsem to při svých návštěvách Líbeznic, Bílovic nad Svitavou a Ratíškovic
stačil zachytit, ve všech třech případech jde také o architektonická díla,
která se téměř všem svým uživatelům líbí, přestože žádný z autorů těchto děl na
líbivost nesázel.
Líbeznice už se
proslavily jako místo k dobré architektuře velmi vstřícné, díky kruhové škole
od ateliéru Projektil a díky důvtipným přestavbám radnice a domu služeb, které
pro obec navrhli architekti z M1.3 Na tento pražský ateliér –
konkrétně na Jana Hájka – se obecní rada Líbeznic nedávno obrátila se zakázkou
na sportovní halu, v níž zároveň bude sídlit kavárna a která kromě sportu bude
sloužit i různým dalším společenským akcím, protože jinou síň pro velká
občanská shromáždění Líbeznice zatím neměly.
Nová hala stojí
poblíž centra obce, v téměř volném, nedefinovaném prostoru, v jakém nebylo
nutné klást velký důraz na kontextuálnost. Architekti z M1 se přesto rozhodli
nepřehánět u haly její výšku; pojali ji spíše jako kultivovaný doplněk než jako
dominantu jejího různorodého prostředí. Podlouhlé, na obou koncích zaoblené
tělo novostavby pluje ve volném prostranství Líbeznic jako lodní trup. V
prostoru velké síně uvnitř se architektům podařilo dosáhnout dojmu civilní a
nevtíravé monumentality. Líbeznická hala je dřevostavba, své dřevěné konstrukce
a obklady staví na odiv. Možná to způsobila sázka na tento všeobecně oblíbený
materiál, proč se svou novostavbou místní komunita sympatizuje.
Areál nového obecního
domu v Bílovicích nad Svitavou stojí naproti tomu přímo uprostřed této obce.
Jeho smysl odpočátku spočíval v tom, vytvořit pro Bílovice skutečné centrum,
jakým obec nikdy nedisponovala, vzdor svým slavným kulturním tradicím.4
Ve středu Bílovic, při rušné Žižkově ulici, tak vzniklo nové Těsnohlídkovo
náměstí s architektonicky upravenou plochou. Nové budovy obecního domu toto
náměstí na severu vymezují a obklopují ještě navíc dvě menší prostranství,
kterým místní lidé říkají dvůr a náves. Vzadu, u návsi, se do areálu zapojily
starší typicky vesnické budovy. A také některé jeho nové části – úřadovny
obecní a státní správy s poštou – se snaží svou archetypální formou udržet
tradiční charakter venkovského prostředí. Měly totiž do něj „zapadnout“, jak říká starosta Bílovic
Miroslav Boháček.5 Z regionalistického rázu nového areálu se vymyká
jen skleněná kostka obecní knihovny, k níž se pojí plná menší kostka pamětní
síně nejslavnějšího bílovického rodáka Rudolfa Těsnohlídka a z druhé strany k
ní přiléhá síň obřadní. Architekti knihovnu opatřili monumentálním prvkem,
sloupořadím, které funguje i jako spojovací chodba mezi náměstím a návsí.
Udělali ho však opět ze dřeva, takže jeho slavnostní kód působí spíše civilně
než přepjatě či povýšeně.
Bílovický obecní dům
navrhl malý brněnský ateliér PP architects Pavla Pekára a Tomáše Pága.
Milovníci soudobé architektury ho znají ze dvou jeho starších prací, tržnice a
úpravy náměstí v Novém Jičíně.6 Zakázce tohoto ateliéru v Bílovicích
nad Svitavou předcházelo „poptávání“
obecních radních u jejich přátel, zda by jim nějakého dobrého architekta
nedoporučili, a dvoukolové výběrové řízení mezi pěti a posléze dvěma návrhy,
při kterém mohla o vítězi hlasovat téměř celá bílovická komunita.
Ke své zakázce v Ratíškovicích7
se architekt Tomáš Havlíček z brněnsko-pražského ateliéru Létající inženýři
propracoval přes vinaře. Čtenářům Stavby
se před několika lety představil vinařstvím Krásná hora ve Starém Poddvorově,8
jehož majitel Marek Vybíral v Ratíškovicích bydlí, a totéž platí o Vybíralově
příteli, místostarostovi této obce a opět vinaři Radimu Šťastném, jehož
iniciativy hrály u vzniku Havlíčkova díla zvlášť důležitou roli. Také Havlíček
se však o práci v této jihomoravské obci musel ucházet ve výběrovém
řízení.
Ratíškovice mu zadaly
projekt kulturního domu, novostavby s velkým a menším sálem pro zábavy a různé
kulturní akce a s velikou kuželnou. Na jedné své straně dům přiléhá k dlouhé
vesnické ulici,9 na druhé se obrací k širokému prostranství, na němž
stojí stadion, zchátralá sportovní hala a jeden z místních průmyslových závodů.
Tuto podvojnost dvou prostředí, vesnického a téměř industriálního, vyjadřuje i
Havlíčkův kulturní dům, a to dvěma druhy architektonického jazyka:
archetypálního a regionalistického směrem do ulice a technicistního na
odvrácené straně. Největší sál novostavby má opět velmi důmyslnou dřevěnou
konstrukci. Ratíškovičtí si ho už oblíbili natolik, že ho používají i jako
slavnostní síň pro vesnické svatby.
Někdo může namítnout,
že můj ruralismus,10 chvála výkonů dnešní architektury na vesnici a
naopak hana toho, co dnes architektura produkuje ve velkých městech, má své
sporné stránky. Všechny tři stavby, o nichž píšu, například navrhli architekti
z velkoměst, Prahy a Brna. Sama vesnice takové tvůrčí síly nemá. A ani o
komunitách, jaké tyto tři stavby objednaly, si nemůžeme být jisti, že jde o
komunity typicky vesnické. Líbeznice i Bílovice nad Svitavou totiž leží
nedaleko za okrajem velkoměst a jejich populaci tak z velké části tvoří pražští
a brněnští přistěhovalci. Pouze Ratíškovice by do této kategorie příměstských
obcí s velkým nárůstem obyvatel nezapadaly.11 Sledujeme-li pak
podrobněji, kdo jsou lidé, kteří se ve svých obcích rozhodli tři uvedené budovy
postavit a najít pro ně co nejlepší architekty, zjistíme také u nich silné
vazby k velkoměstskému zázemí. Většina z nich ve velkých městech studovala a
žila. Dodnes do nich tito lidé zajíždějí; za prací, za kulturou, za přáteli
nebo třeba kvůli angažmá ve vysoké politice.12 Novinky z velkoměst
jim ihned předávají nejmodernější média. Hranice mezi městem a venkovem se dnes
prostě zdá být mnohem propustnější než v první polovině 20. století. Některé
dnešní vesnice toho dovedou využít ve svůj vlastní kulturní a společenský
prospěch.
Když ale budeme trvat
na námitce, že architektonickou kulturu, kterou se dnes venkovské obce můžou
chlubit, vytvořilo zase velkoměsto – jeho školy, ateliéry, debaty mezi
architekty –, pointa tohoto sporu by podle mě zase měla spočívat v tom, že
některé dnešní vesnice dovedou tuto kulturu používat lépe než velkoměsta. Lze
to zřejmě vysvětlit faktem, že na venkově lépe fungují jeho komunity; lidé se
tu na dobrých věcech snáze domluví a jsou tak akceschopnější. Tři příklady,
které jsem uvedl, by asi pro potvrzení mé ruralistické hypotézy o převaze
dnešní vesnice nad velkým městem nestačily. Příkladů kvalitního vstupu
architekta do venkovského či vesnického prostředí bychom však v posledních
letech mohli objevit daleko víc. Z obcí, které v nedávné době upravily svá
prostranství nebo postavily něco dobrého pro všechny své obyvatele, mě namátkou
napadá Dolní Město, Velká Bystřice,13 Bukovany u Olomouce, Rapotín,
Úsilné, Honětice, Velatice, Hovorčovice,14 Nevřeň… Zkrátka, našlo
by se jich hodně.
POZNÁMKY
1
Venkovské bydlení za první republiky, Stavba XVI, 2009, č. 1, s. 34-41.
2
Na život v komunitě jako na důležitý prvek dnešních charakteristik
venkova kladli důraz účastníci kulatého stolu, který pod názvem „Obraz ještě
přežívá, podstata mizí“ vedl Jan Trejbal ve Zlatém
řezu / Golden section č. 39, zima
2016, s. 4-13. – Editorka Zlatého řezu
Jana Tichá nazvala toto číslo Venkov-Countryside.
3
Srov. Rostislav Švácha, Co se dnes děje v Líbeznicích, Stavba XXII, 2015, č. 4, s. 30-33.
4
Srov. Josef Skalník-Jan Horáček, Střed obce, Bílovický zpravodaj, červen 2016, s. 11-21. – Kromě Rudolfa
Těsnohlídka, který z okolí Bílovic čerpal téma své slavné povídky Liška
Bystrouška, žili před první světovou válkou v obci bratři Josef a Karel Čapkové
a Stanislav Kostka Neumann. Poslední jmenovaný v Bílovicích napsal svou
vynikající sbírku Kniha lesů, vod a
strání (1914).
5
V rozhovoru s autorem této stati 10. 2. 2017.
6
Srov. webové stránky ateliéru PP Architects: http://pparchitects.cz/
7
Dějiny Ratíškovic až do současnosti mapuje obsáhlá kniha editorů Jiřího
Čejky a Jiřího Mitáčka, Ratíškovice: Minulostí slovácké obce, Ratíškovice
2010. Vděčím za ni místostarostovi PhDr. Radimu Štastnému. – Baťovskou epizodu
v dějinách této vesnice popsali Martin Jemelka-Ondřej Ševeček, Tovární města Baťova koncernu: Evropská kapitola globální expanze,
Praha 2016, s. 175-201.
8
Neorustikalistické vinařství, Stavba
XVIII, 2011, č. 3, s. 46-55.
9
Jak mě o tom informovali PhDr. Radim Šťastný a architekt Tomáš Havlíček,
původní záměr obce počítal s umístěním kulturního domu doprostřed pozemku,
nikoliv v uliční čáře, a se samostatnou stavbou kuželny. Havlíčkovo řešení tak
posílilo urbanistické vazby daného místa.
10
Ruralismus byl v době první republiky literární směr, který ve svých
dílech velebil morální ctnosti venkovského lidu a kladl je do protikladu s
morálními poklesky života ve městech. K jeho představitelům patřili spisovatelé
Josef Knap, Klement Bochořák, Jan Čep, Václav Renč nebo František Křelina. Za
první světové války a krátce po ní tíhnul k ruralismu i známý historik umění
Václav Vilém Štech, například ve sbírce svých statí Včera z roku 1921.
11
O tomto sociologickém aspektu jsme promluvili se starostkou Ratíškovic
ing. Bc. Annou Hubáčkovou 15. 2. 2017.
12
Starosta Líbeznic Mgr. Martin Kupka patří k čelným funkcionářům dnešní
Občanské demokratické strany; starostka Ratíškovic Anna Hubáčková, členka
KDU-ČSL, zvítězila ve svém obvodu v roce 2016 ve volbách do Senátu České
republiky.
13
Úpravy veřejných prostorů ve Velké Bystřici a Bukovanech zvítězily v
posledních ročnících Ceny Rudolfa Eitelbergera, kterou pořádá občanské sdružení
Za krásnou Olomouc.
14
Přístavba školy v Hovorčovicích a komunitní dům Centrum Caolinum v
Nevřeni pronikly mezi finalisty posledního ročníku Ceny Klubu Za starou Prahu
za novou stavbu v historickém prostředí za rok 2016.
Publikováno v časopise Stavba 1/2017, str. 27-29
AUTORSKÁ ZPRÁVA
Stavba řeší centrum obce v Bílovicích nad Svitavou.
Součástí zadání bylo vytvořit nový obecní úřad, knihovnu, obřadní síň, poštu,
letní výčep a zahrádku obecní hospody a sociální zázemí hospody, včetně
přilehlých ploch, tedy hlavní náměstí obce (které do té doby chybělo), včetně
zajištění parkování, dále náves a nádvoří.
Důležité pro nás bylo dodržení rostlé formy
historického urbanismu a komorního měřítka. Proto se nové objekty snaží držet a
doplnit uliční čáru ulice Žižkova. Prostor nově vzniklého náměstí je od ulice
odcloněn trojicí stromů vybíhající z parkoviště, zakončenou jedním větším
solitérním stromem, a doplněným záhonem trvalek a posedovým platem dokola. V
centru náměstí je v dlažbě umístěn vodní prvek v podobě pětice vodních vstřiků
v dlažbě. Objekt knihovny je situován do druhého plánu, do klidové části
náměstí. Důstojnost stavbě dává vysoký řád a předsazená střecha, podpíraná
sloupovím z dřevěných lepených vazníků. Vzniká tak průchod mezi knihovnou a
obecním úřadem, do prostoru nádvoří, které tvoří předprostor obřadní síně a
letní zahrádku výčepu Bílovické hospody. Odtud je zpřístupněna, a tedy zcela v
klidové části nádvoří umístěna obřadní síň a sociální zařízení společné pro
hospodu, obřadní sál i knihovnu. Nádvoří je nově vybouraným průchodem spojeno i
s prostorem návsi, před obecní hospodou. Celý průchod, spojující náves s
náměstím, je možné v nočních hodinách uzavřít oboustranně mřížemi proti
vandalům.
Architektonická forma obecního úřadu a pošty je
jednoduchá, střídmá, čistá až triviální, ovšem s dobře provedeným a promyšleným
detailem. Jde o jednopodlažní objekty se sedlovou střechou pokrytou keramickou
pálenou krytinou režné barvy. To objektům umožní lépe zapadnout mezi okolní
jednopodlažní, převážně rodinné domy a nevyčnívat (jako třípodlažní objekt
Jednoty na protější straně ulice Žižkovy). Důstojnost veřejné správní budovy je
u obecního úřadu podtržena kamenným obkladem meziokenních pilířů. Dvoupodlažní
část úřadu je orientována do nádvoří, z ulice a náměstí je tedy téměř
nepostřehnutelná. Dispozičně se jedná z ekonomických i prostorových důvodů o
trojtrakt, střední chodba je lokálně v převýšeném prostoru přirozeně osvětlena
střešními okny. Po jedné straně chodby jsou mezi dveřmi do jednotlivých kanceláří
umístěny dřevem obložené niky, určené k sezení pro čekající občany.
Použité technologie a materiály:
Všechny objekty jsou zděné, z cihelných tvarovek, bez
zateplení, pro větší odolnost a lepší opravitelnost fasád. Stropy a pilíře (v
knihovně) z pohledového monolitického železobetonu, barevnost je řešena v
nadčasově bílé omítce, doplněné barvou přírodních materiálů – kamenný obklad,
dřevo (lepené vazníky, posedový mobiliář, oplocení), pohledový beton, režná
keramická pálená taška, na plochých střechách kačírek, oplechování, střešní
svody, parapety a podobně z titanzinkového plechu, bez nátěru. Podlahu
knihovny, obřadní síně, pošty a chodby obecního úřadu tvoří vzhledem k
odolnosti, udržovatelnosti i z vizuálních důvodů leštěný beton, v kancelářích
je sametový vinyl.
Náměstí a veřejné prostory jsou vydlážděny betonovou
dlažbou různých velikostí, doplněnou místně kamennou, žulovou kostkou. Kamenná
kostka formátu 10/10 cm je použita v centrálním prostoru návsi a na nádvoří. V
prostoru mezi knihovnou a parkovištěm byly znovu použity kamenné kostky velkého
formátu z původní komunikace u trati. Vše na místech s menší frekvencí pohybu
obyvatel, v klidnějších a odpočinkovějších místech, kde se lidé tolik
nepohybují, ale spíše setrvávají. Průchod, centrální plocha náměstí a chodníky
jsou dlážděny z rovné, pohodlnější betonové dlažby 20/20, kombinované s 20/10,
v přírodní betonové barvě, doplněné bílými pásy z velkoformátové betonové
dlažby.
Publikováno v časopise Stavba 1/2017, str. 34-37
Myslím, že tvrzení "Počet a rozmístění parkovacích stání bude řešeno s ohledem na místní podmínky a potřeby." je nesplnitelný slib.…
Dobry den,mate prosim jeste v nabidce ronde block? Dekuji Sindelarova
Studie proveditelnosti je nezávazný dokument typu "slibem nezarmoutíš" a už vůbec se v něm nemluví o termínech. Železniční most je…
Tak doufám, že tímto projektem je zachráněn ikonický železniční most pod Vyšehradem - dvakrát za sebou vyhlášená kulturní a technická…
Tak tedy doufám, že tímto projektem je zachráněna (dvakrát za sebou vyhlášená) ikonická kulturní a technická památka - železniční most…