Rekonstrukce zámku s parkem ve Slatiňanech

Rekonstrukce zámku s parkem ve Slatiňanech

Zámecký park 1, 538 21 Slatiňany

(28. 5. 2020) Zámek s parkem se po třech letech otevřel veřejnosti

   
 
 
 
 

Rekonstrukce zámku s parkem ve Slatiňanech

(ČTK) - Pro návštěvníky se v úterý 26. května 2020 po třech letech oprav znovu otevřel zámek a zámecký park ve Slatiňanech na Chrudimsku. Podle kastelána Jaroslava Bušty šlo o největší rekonstrukci za posledních 120 let. Vrátila se jim podoba z počátku 20. století.

Památkáři ve Slatiňanech naplánovali kromě oprav fasád s původními barvami, oken a dveří i zrestaurování zámecké brány. Ve své původní podobě je obnovená venkovní lodžie při západním křídle, která byla zbourána v 50. letech minulého století, místnosti v přízemí východního křídla se proměnily například na návštěvnické centrum.

Do dřívějšího stavu se z velké části vrátil i zámecký park a jeho vegetace. Lidé se mohou projít po 3,5 kilometru nových cest, obnoveno bylo jezírko. Proti minulosti je ale park rozdělen plotem na veřejnou část a tu, která v minulosti sloužila knížecí rodině. Do ní se platí vstupné.

Obnovy se dočkalo i dětské hospodářství, dříve veřejnosti nepřístupné. Sloužilo ke vzdělávání a hrám malých šlechticů, měli poznat hodnotu práce a peněz. Bylo jakousi zmenšeninou venkovského statku, děti se tam staraly o zvířata i záhony, ale také si mohly hrát.

Projekt Slatiňany - šlechtická škola v přírodě vyšel zhruba na 120 milionů korun. Národní památkový ústav na něj získal evropskou dotaci z Integrovaného regionálního operačního programu.

Zámek Slatiňany u Chrudimi byl postaven na místě gotické tvrze ze 14. století a v několika staletích prošel rukama tří desítek majitelů. Až poslední z nich, knížecí rodina Auerspergů, zámku vtiskla jeho současnou podobu. Rodinné sídlo s nejmodernějším technickým vybavením včetně kuchyně, ústředního topení a výtahu na jídlo užívali majitelé do roku 1945, kdy byl zámek zestátněn na základě Benešových dekretů. Po válce byla jeho budova využita jako hipologické muzeum věnované koním. Od roku 2011, kdy vznikla nová prohlídková trasa, je prezentován také jako aristokratické sídlo. 

Doplněno Stavbaweb:
Areál národní kulturní památky ve Slatiňanech tvoří budova zámku s navazujícím anglickým parkem o rozloze 16 hektarů a drobnou architekturou. Areál prošel dlouhým vývojem, kdy se z gotické tvrze stal renesanční, později barokní zámek obklopený formální zahradou. V 19. století byly zámek a park upraveny v duchu romantismu a sloužily knížecímu rodu Auerspergů zprvu jako letní sídlo a později jako nejmilovanější dům určený k výchově dětí a poklidnému rodinnému životu. Celý areál se postupně svou prezentací vrací do období kolem roku 1900, které představuje nevýznamnější dějinnou epochu v historii této památky, dobu Františka Josefa z Auerspergu, mecenáše, skvělého hospodáře, milujícího manžela a otce, cestovatele a milovníka koní.

Projekt obnovy areálu z prostředků IROP zahrnuje: Celková obnova zámeckého parku zabrání nejen postupující degradaci architektonicky i přírodně hodnotného areálu, ale poskytne zároveň efektivní možnosti jeho prezentace a využití pro kulturní a vzdělávací účely, konkrétně v případě „dětského hospodářství“, které v minulosti sloužilo k výchově šlechtických dětí (děti v této miniatuře statku pěstovaly zeleninu, staraly se o drobné zvířectvo, cílem bylo naučit je hodnotě lidské práce). Návrat původního rozdělovacího plotu umožní režim uzamykatelnosti části areálu, který posílí ochranu revitalizovaných přírodních a architektonických hodnot. Na ploše bývalých tenisových kurtů vznikne dětské hřiště s herními prvky, dřevěnými prolézacími konstrukcemi, odpočinkovými lavičkami a dřevěným přístřeškem. Součástí je také moderní bezbariérové návštěvnické centrum, které nabídne všechny potřebné služby návštěvníkům včetně bezbariérového WC.
Areál zámku byl prohlášen za NKP v roce 2001, je také součástí krajinné památkové zóny Slatiňansko – Slavicko. Od roku 1950 je v zámku zpřístupněno unikátní hipologické muzeum věnující se koním a od roku 2011 je zde jedna z nejnovějších prohlídkových zámeckých expozic.

Návrh obnovy areálu národní kulturní památky vyprojektoval architektonický atelier Masák&Partner (stavební prvky) a Ateliér Krejčiříkovi (zahradní prvky).
Podrobně se můžete seznámit s úpravami a změnami ZDE.
Fotogalerii obnovy zámeckého areálu najdete ZDE.
www.zamek-slatinany.cz



Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

23. 6. 2020 18:22:06

Re: Univerzální plán?

Se zájmem jsem si přečetl ten Kouckého výtvor a musím přiznat, že v něm je spoustu lákavých tezí. Pes je, jako vždy, zakopán v detailech, resp. v míře obecnosti toho textu. Nelze upřít, že zevšeobecňováním principů tvorby města až na tyto "holé věty" došel Roman Koucký na dřeň naší profese, a také je pravda, že vše, co si o ní myslím já a co jsem vždy vykládal laikům jako základní principy utváření města v demokratických poměrech, se s jistou dávkou tolerance dá najít i v těch jeho obecných postulátech. Má to ale několik zásadních "háčků". 1. Koucký předpokládá, že pokud respektují městští hlavouni a úředníci hranici zastavěného území, uliční čáry oddělující veřejný prostor od soukromého, evoluční růst výšky zástavby podle okolí, napojitelnost staveb na dopravní a technickou infrastrukturu a dokáží rozeznat zděděné hodnoty kulturní, lidmi vytvořené i přírodní, neměli by klást nástavbám a přístavbám, modernizacím, rekonstrukcím ani novým stavbám lépe využívajícím zastavěné území žádné překážky ve formě funkční či prostorové regulace, a o fyzickém rozvoji města by tedy měli rozhodovat ti, kdo chtějí stavět a ti, kdo jim poskytují odborný servis ve formě projektů. Tvrdí, že v případě respektování těchto zásad by mohl být územní plán vlastně triviální, obsahující právě jen výše uvedené základní regulativy, a uvnitř ploch pro výstavbu v síti veřejných prostorů a infrastruktury by měli mít stavebníci a investoři svobodný prostor pro naplňování funkcemi, a architekti svobodné pole pro ztvárnění staveb. Nepřímo tím říká, že ti, kdo město řídí, se do těch "vnitřků" mimo veřejných prostorů a koridorů technické a dopravní infrastruktury při respektování těch pěti regulativů nemají plést a mají nechat prostor kreativitě těch, kdo vnášejí do města změny, energii, peníze, nové činnosti a účely. To by bylo hezké, kdyby jak konšelé a jejich úředníci, tak investoři a stavebníci byli natolik vzdělaní a osvícení, že by při své práci brali ohled na ostatní soukromé a veřejné zájmy jako samozřejmost. Tedy respektovali obecně závazné předpisy pro hygienu prostředí, ochranu památek, přírody a krajiny, zájmy požární ochrany, ale i sousedů jaksi sami od sebe a nikdo je k tomu nemusel nutit. Řekněme si upřímně, že taková etika a morálka nefunguje u nás u žádné ze jmenovaných skupin účastníků přeměn měst a obcí. Mnozí lidé si navíc představují demokracii tak, že mohou "kecat do všeho", co se ve městě či obci šustne, a že jejich hlas je stejně důležitý, ne-li důležitější, než hlasy "držitelů moci", "držitelů měšců" a "držitelů odborných kompetencí a znalostí". Aby začala fungovat Kouckého vize, muselo by dojít ke změně této formy demokracie k nějakému přiblížení se k "osvícenému feudalismu" britského či švédského typu, tedy konstituční monarchie, a občané by museli respektovat autority a řád, ne jako u nás "Milion chvilek pro(ti) demokracii". 2. Už ve středověku lokátoři a další předchůdci urbanistů a územních plánovačů respektovali některé zásady, které Kauckého regulativy překračují tím, že se týkali a týkají specifických funkcí v území. Tak se např. umisťovaly provozy jirchářů a dalších životní prostředí ohrožujících provozů mimo obytnou zástavbu a po proudu vodotečí, aby neznečišťovaly vodu používanou jako užitkovou např. na praní a úklid domácností, obchodů, veřejných prostranství, byla stanovována dominantní místa pro výstavbu kostelů, zámků, hradů, radnic a parků, která nesměla být zastavěna něčím jiným, později byly vytvářeny specifické výrobní zóny, napojitelné vlečkou na železniční síť atd. Spoléhat jen na zdravý rozum investorů, architektů a inženýrů při lokacích některých funkcí je pro mne až příliš odvážná myšlenka - mnozí jsou duše prodejné, asociální, a etika povolání je pro některé jen omezující haraburdí. 3. V demokratických poměrech lze územní plán města či obce utvářet jako dočasnou dohodu o funkčním a prostorovém uspořádání správního území řešené obce mezi samosprávou a občany, kde architekt poskytuje jen odborný servis, jak tu dohodu graficky i textově vyjádřit. Přitom u odborné i laické veřejnosti lze požadovat, aby se vyjádřily a) které stávající stavební fondy fungují dobře, postačí jejich údržba, modernizace, nástavby či přístavby a není třeba je bourat, b) které zákonem chráněné památky nebo sice nechráněné, ale výrazně přispívající k identitě města, obce, místa, je žádoucí zachovat a chránit, c) které stavby a plochy neslouží dobře svému původnímu ani jinému účelu a je třeba jim dát novou náplň nebo je zbourat a nahradit novými objekty, d) které funkce nebo stavby naopak ve městě či obci chybějí a je žádoucí je doplnit výstavbou nových objektů, e) jak je třeba upravit stávající nebo doplnit novou technickou a dopravní infrastrukturu a jak se o její financování podělí veřejné a soukromé finance. Obávám se, že v Kouckého postulátech není pro takový dialog s dotčenými správními orgány, se samosprávou, s občanskou komunitou obce místo, že je to pojímáno více "elitářsky", jako že "do toho nemůže mluvit každý, kdo má do zadku díru". Přitom oddělit v hlasech veřejnosti "zrno od plev" je na odvaze a odpovědnosti orgánů veřejné správy, a takovému dialogu se nelze vyhnout, nemají-li být rozhodnutí o změnách v území neustále zpochybňována a napadána v opravných prostředcích. Shrnuto: na naše podmínky a naši občanskou i odbornou i morální vyspělost je ten Kouckého názor zatím moc radikální a nerealistický, také politicky patrně neprůchodný, i když by vlastně ideálně plnil ono politické zadání pro nový stavební zákon - zjednodušit proces přípravy staveb - od územního plánování až po realizaci staveb. Vždy jsem obdivoval, jak malý stavební výkres byl ještě za Rakouska - Uherska potřeba vytvořit jako projekt třeba činžovního domu pro povolení stavebního úřadu. Dnes jsou sice stavby mnohem složitější co do technického vybavení, ale i to bylo dřív odpovědností projektanta a stavitele vůči investorovi, ne vůči stavebnímu úřadu. Ten, kdo platil, taky kontroloval, zda dostává odpovídající kvalitu, a stát se do toho nepletl víc, než musel kvůli místu, evidenci a budoucímu zdanění nemovitosti. Na tom nic nemění ani informační technologie do územního plánování či projektování staveb. Jenže dnes právě přebujelý právní řád a byrokratický balast převzaly mnohé povinnosti regulace a kontroly, kterou si dříve obstarali erudovaní investoři a projektanti sami, a živí to takovou spoustu lidí, že ústup od toho bude spojen s tuhým odporem úřednictva. Něco na tom Kouckém ale je, rozhodně čeří vodu k inspirativnímu uvažování, zda územní plány v současném pojetí plní opravdu to, co slibuje zákon, nebo jestli je na čase si přiznat, že "život a rozvoj měst jde jinými cestami" a územní plánování ho jen trapně dohání desítkami změn plánů, vyvolaných novými záměry, které ten život délkou trvání zpracování, projednání a schválení jen zdržují, jako je tomu v Praze.

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz