Rigi Scheidegg, Goldau

Rigi Scheidegg, Goldau

(31. 10. 2019) Nová stanice lanové dráhy s falcovanou krytinou PREFA

   
 
 
 
 

Rigi Scheidegg, Goldau

Nová stanice lanové dráhy, která nahradila původní úzkorozchodnou železniční trať Rigi Scheidegg, je úžasným příkladem, jak může soudobá architektura zapadnout do krásné švýcarské krajiny. Hlavní budova je kombinací několika materiálů: dřeva, hliníku a betonu a působí jako diamant, precizně vsazený do malebné obce Goldau. O dokonalost celé stavby se zasloužila zejména falcovaná krytina – čtvercové střešní šablony, které opticky působí, jako kdyby byly vyrobené z kůže.

Tvořivá matematička
Brigitte Wullschlegrová byla už od raného dětství velmi tvořivá. Když ještě chodila do školy, patřila k jejím nejoblíbenějším předmětům matematika. „Libí se mi, kombinovat tvořivou činnost s technikou,“ upřesňuje Wullschlegrová, která si dokonce v mládí sama vyvolávala černobílé fotografie v domácím ateliéru. Za své životní poslání považuje hledat vždy funkční řešení problému a následně toto řešení kreativně uvést v život. Po složení maturity nastoupila studium na Spolkové vysoké technické škole v Curychu, bohužel ale svou dráhu nezačínala v úplně jednoduché době. Na konci 90. let totiž bylo pro švýcarské architekty v jejich zemi relativně malé uplatnění, byla vysoká konkurence a řada kvalifikovaných architektů proto zkoušela své štěstí v zahraničí. Právě, když Wullschlegrová zvažovala své pracovní perspektivy, dozvěděla se o tom, že je v jejím kantonu vypsána architektonická soutěž. S myšlenkou, že by bylo dobré se soutěže zúčastnit, ostatně Wullschlegrovou oslovil i její kolega a pozdější profesní partner. Snad to bylo šťastné dílo osudu, že tito dva mladí a nadějní architekti výběrové řízení vyhráli, což je motivovalo k tomu, aby si založili své vlastní architektonické studio, které od té doby zaznamenalo pořádný rozmach. „Z části to byla náhoda a svou roli určitě sehrál i ten pověstný kousíček štěstí,“ dodává při zpětném pohledu architektka. Dnes je spektrum zakázek, na nichž kancelář pracuje, velmi široké a zahrnuje různorodé projekty: od privátních zakázek pro přátele až po veřejně prospěšné stavby či třeba jen kancelářské budovy. Architektka Wullschlegrová se i se svým obchodním partnerem ráda účastní veřejných zakázek a soutěží, protože ji to velmi baví. „Zajímá mě srovnání s naší konkurencí, zajímá mě jejich pohled a práce, což se ve veřejných soutěžích vždycky ukáže. Navíc my Švýcaři jsme od přírody velmi soutěživí,“ říká dále architektka.

Hlavní požadavek: musí to zapadnout!
„Úkol pro obnovení trati Rigi Scheidegg byl jednoduchý i složitý zároveň. Všechno musí být originální a nové, ale přesto musí dokonale zapadnout do okolní krajiny. Mělo se jednat o stavbu, která sice bude na pohled zcela jedinečná a moderní, ale která bude zároveň působit dojmem, jako by byla součástí krajiny odjakživa,“ vypráví architektka o nelehkém úkolu. Důležité bylo, jak budou stanice vypadat při pohledu zvenčí. „Jaký bude obal, kterým celou stanici zahalíme,“ byla pro Wullschlegrovou vůbec první otázka, jakou si hned v úvodu musela položit. Osobitý design nakonec nebylo až tak složité navrhnout a vytvořit, daleko zásadnější roli měl ale sehrát použitý materiál. Jako optimální volba se ukázala kombinace přírodního dřeva, elegantního hliníku a pevného betonu. Správní radu předložený návrh i kombinace materiálů jednoznačně nadchly a tím se potvrdilo, že cesta, jíž se Wullschlegrová se svým týmem rozhodla jít, je ta pravá.

Dům z kůže
„Do našeho konceptu zapadla hliníková krytina takzvaně doslova a do písmene. Jednotlivé čtvercové PREFA šablony připomínají šupiny a celkově pak plášť budovy působí dojmem, jako kdyby byl z kůže,“ vypráví Wullschlegrová. Nespornou předností těchto šablon je, že umožňují použít stejný materiál jak na pokrytí střechy, tak i na fasádu. Přechod mezi dřevěnými částmi a falcovanou krytinou bylo možné udělat s naprostou přesností, a navíc bez zbytečných komplikací. „Výsledný efekt je velmi přirozený, až samozřejmý a o to nám vlastně celou dobu šlo,“ libuje si Wullschlegrová. „Řada lidí se mě na tento projekt ptá a já jsem pyšná, že reakce místních jsou velmi pozitivní. Líbí se jim, že nezničil ráz místní krajiny a že do ní naopak přirozeně zapadl. Navíc se z objektu stal i oblíbený výletní cíl, což nás samozřejmě těší dvojnásob.“

Poctivé řemeslo napříč generacemi
Historie klempířství Antona Ulricha v Arth am See sahá až do roku 1810, a až do 40. let minulého století se firma zabývala převážně zpracováním mědi. Dnes už je portfolio služeb daleko širší a zahrnuje kromě klempířských prací také izolace plochých střech nebo hromosvodů. Pro současného nositele klempířské tradice, Tonyho Ulricha, je jeho práce zároveň i velkým koníčkem a o projektech, na nichž pracuje, hovoří vždy s nadšením. „Jsem rád, že při své práci můžu být venku, na čerstvém vzduchu. A když je špatné počasí, tak se pro změnu „uklidím“ do kanceláře,“ vypráví s úsměvem. Tony Ulrich se narodil o rovných 200 let později, než zakladatel podniku Josef Leonhard Ulrich a představuje už osmou generaci, která drží rodinnou podnikatelskou tradici. Na jeho bedrech tak leží velká míra odpovědnosti, aby rodinnou prestiž udržel i nadále. A není to malý závazek: vždyť bývalá kovárna mědi byla známá v širokém okolí a v roce 1883 se firma účastnila jako vystavovatel dokonce i pařížské světové výstavy. Během realizace údolní a horní stanice Rigi Scheidegg spolupracovatl Tony jen s jedním kolegou, a přesto dokázali práci dokončit za pouhý měsíc. „Během stavby se Rigi stalo naším domovem. Byl to velký zážitek, který člověk hned tak nezažije,“ vypráví sympatický klempíř, kterému se práce na sluníčku vždy postará o krásné opálení.

Vše šlo hladce
„Použili jsme PREFA falcovanou střešní šablonu 44×44, se kterou se pracuje stejně snadno, jako i s ostatními hliníkovými střešními krytinami tohoto výrobce,“ dodává Ulrich. Klíčovou roli přitom hrála poddajnost materiálu: „Střešní zlom jsme mohli provést naprosto precizně a hladce, bez jakýchkoli problémů. Při měření byla potřebná maximální pečlivost, proto jsme všechno řádně změřili a zakreslili na dřevo, aby všechno dokonale sedělo,“ uzavírá klempíř, který svým dílem napomohl tomu, aby nakonec vše skutečně dopadlo perfektně.

Rigi Scheidegg
Lanovka Goldau

Země:  Švýcarsko
Architekti: Dettling Wullschleger Architekten AG, Arch. Brigitte Wullschleger
Realizace: Anton Ulrich GmbH
Typ střechy: PREFA falcovaná střešní šablona 44 × 44
Barva střechy: P.10 břidlicová
Typ fasády: PREFA falcovaná fasádní šablona 44 × 44
Barva fasády: P.10 břidlicová
FOTOGRAFIE: Croce & WIR

podle podkladů společnosti PREFA Aluminiumprodukte 

Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Doprava/infrastruktura

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

23. 6. 2020 18:22:06

Re: Univerzální plán?

Se zájmem jsem si přečetl ten Kouckého výtvor a musím přiznat, že v něm je spoustu lákavých tezí. Pes je, jako vždy, zakopán v detailech, resp. v míře obecnosti toho textu. Nelze upřít, že zevšeobecňováním principů tvorby města až na tyto "holé věty" došel Roman Koucký na dřeň naší profese, a také je pravda, že vše, co si o ní myslím já a co jsem vždy vykládal laikům jako základní principy utváření města v demokratických poměrech, se s jistou dávkou tolerance dá najít i v těch jeho obecných postulátech. Má to ale několik zásadních "háčků". 1. Koucký předpokládá, že pokud respektují městští hlavouni a úředníci hranici zastavěného území, uliční čáry oddělující veřejný prostor od soukromého, evoluční růst výšky zástavby podle okolí, napojitelnost staveb na dopravní a technickou infrastrukturu a dokáží rozeznat zděděné hodnoty kulturní, lidmi vytvořené i přírodní, neměli by klást nástavbám a přístavbám, modernizacím, rekonstrukcím ani novým stavbám lépe využívajícím zastavěné území žádné překážky ve formě funkční či prostorové regulace, a o fyzickém rozvoji města by tedy měli rozhodovat ti, kdo chtějí stavět a ti, kdo jim poskytují odborný servis ve formě projektů. Tvrdí, že v případě respektování těchto zásad by mohl být územní plán vlastně triviální, obsahující právě jen výše uvedené základní regulativy, a uvnitř ploch pro výstavbu v síti veřejných prostorů a infrastruktury by měli mít stavebníci a investoři svobodný prostor pro naplňování funkcemi, a architekti svobodné pole pro ztvárnění staveb. Nepřímo tím říká, že ti, kdo město řídí, se do těch "vnitřků" mimo veřejných prostorů a koridorů technické a dopravní infrastruktury při respektování těch pěti regulativů nemají plést a mají nechat prostor kreativitě těch, kdo vnášejí do města změny, energii, peníze, nové činnosti a účely. To by bylo hezké, kdyby jak konšelé a jejich úředníci, tak investoři a stavebníci byli natolik vzdělaní a osvícení, že by při své práci brali ohled na ostatní soukromé a veřejné zájmy jako samozřejmost. Tedy respektovali obecně závazné předpisy pro hygienu prostředí, ochranu památek, přírody a krajiny, zájmy požární ochrany, ale i sousedů jaksi sami od sebe a nikdo je k tomu nemusel nutit. Řekněme si upřímně, že taková etika a morálka nefunguje u nás u žádné ze jmenovaných skupin účastníků přeměn měst a obcí. Mnozí lidé si navíc představují demokracii tak, že mohou "kecat do všeho", co se ve městě či obci šustne, a že jejich hlas je stejně důležitý, ne-li důležitější, než hlasy "držitelů moci", "držitelů měšců" a "držitelů odborných kompetencí a znalostí". Aby začala fungovat Kouckého vize, muselo by dojít ke změně této formy demokracie k nějakému přiblížení se k "osvícenému feudalismu" britského či švédského typu, tedy konstituční monarchie, a občané by museli respektovat autority a řád, ne jako u nás "Milion chvilek pro(ti) demokracii". 2. Už ve středověku lokátoři a další předchůdci urbanistů a územních plánovačů respektovali některé zásady, které Kauckého regulativy překračují tím, že se týkali a týkají specifických funkcí v území. Tak se např. umisťovaly provozy jirchářů a dalších životní prostředí ohrožujících provozů mimo obytnou zástavbu a po proudu vodotečí, aby neznečišťovaly vodu používanou jako užitkovou např. na praní a úklid domácností, obchodů, veřejných prostranství, byla stanovována dominantní místa pro výstavbu kostelů, zámků, hradů, radnic a parků, která nesměla být zastavěna něčím jiným, později byly vytvářeny specifické výrobní zóny, napojitelné vlečkou na železniční síť atd. Spoléhat jen na zdravý rozum investorů, architektů a inženýrů při lokacích některých funkcí je pro mne až příliš odvážná myšlenka - mnozí jsou duše prodejné, asociální, a etika povolání je pro některé jen omezující haraburdí. 3. V demokratických poměrech lze územní plán města či obce utvářet jako dočasnou dohodu o funkčním a prostorovém uspořádání správního území řešené obce mezi samosprávou a občany, kde architekt poskytuje jen odborný servis, jak tu dohodu graficky i textově vyjádřit. Přitom u odborné i laické veřejnosti lze požadovat, aby se vyjádřily a) které stávající stavební fondy fungují dobře, postačí jejich údržba, modernizace, nástavby či přístavby a není třeba je bourat, b) které zákonem chráněné památky nebo sice nechráněné, ale výrazně přispívající k identitě města, obce, místa, je žádoucí zachovat a chránit, c) které stavby a plochy neslouží dobře svému původnímu ani jinému účelu a je třeba jim dát novou náplň nebo je zbourat a nahradit novými objekty, d) které funkce nebo stavby naopak ve městě či obci chybějí a je žádoucí je doplnit výstavbou nových objektů, e) jak je třeba upravit stávající nebo doplnit novou technickou a dopravní infrastrukturu a jak se o její financování podělí veřejné a soukromé finance. Obávám se, že v Kouckého postulátech není pro takový dialog s dotčenými správními orgány, se samosprávou, s občanskou komunitou obce místo, že je to pojímáno více "elitářsky", jako že "do toho nemůže mluvit každý, kdo má do zadku díru". Přitom oddělit v hlasech veřejnosti "zrno od plev" je na odvaze a odpovědnosti orgánů veřejné správy, a takovému dialogu se nelze vyhnout, nemají-li být rozhodnutí o změnách v území neustále zpochybňována a napadána v opravných prostředcích. Shrnuto: na naše podmínky a naši občanskou i odbornou i morální vyspělost je ten Kouckého názor zatím moc radikální a nerealistický, také politicky patrně neprůchodný, i když by vlastně ideálně plnil ono politické zadání pro nový stavební zákon - zjednodušit proces přípravy staveb - od územního plánování až po realizaci staveb. Vždy jsem obdivoval, jak malý stavební výkres byl ještě za Rakouska - Uherska potřeba vytvořit jako projekt třeba činžovního domu pro povolení stavebního úřadu. Dnes jsou sice stavby mnohem složitější co do technického vybavení, ale i to bylo dřív odpovědností projektanta a stavitele vůči investorovi, ne vůči stavebnímu úřadu. Ten, kdo platil, taky kontroloval, zda dostává odpovídající kvalitu, a stát se do toho nepletl víc, než musel kvůli místu, evidenci a budoucímu zdanění nemovitosti. Na tom nic nemění ani informační technologie do územního plánování či projektování staveb. Jenže dnes právě přebujelý právní řád a byrokratický balast převzaly mnohé povinnosti regulace a kontroly, kterou si dříve obstarali erudovaní investoři a projektanti sami, a živí to takovou spoustu lidí, že ústup od toho bude spojen s tuhým odporem úřednictva. Něco na tom Kouckém ale je, rozhodně čeří vodu k inspirativnímu uvažování, zda územní plány v současném pojetí plní opravdu to, co slibuje zákon, nebo jestli je na čase si přiznat, že "život a rozvoj měst jde jinými cestami" a územní plánování ho jen trapně dohání desítkami změn plánů, vyvolaných novými záměry, které ten život délkou trvání zpracování, projednání a schválení jen zdržují, jako je tomu v Praze.

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz