Rigi Scheidegg, Goldau

Rigi Scheidegg, Goldau

(31. 10. 2019) Nová stanice lanové dráhy s falcovanou krytinou PREFA

   
 
 
 
 

Rigi Scheidegg, Goldau

Nová stanice lanové dráhy, která nahradila původní úzkorozchodnou železniční trať Rigi Scheidegg, je úžasným příkladem, jak může soudobá architektura zapadnout do krásné švýcarské krajiny. Hlavní budova je kombinací několika materiálů: dřeva, hliníku a betonu a působí jako diamant, precizně vsazený do malebné obce Goldau. O dokonalost celé stavby se zasloužila zejména falcovaná krytina – čtvercové střešní šablony, které opticky působí, jako kdyby byly vyrobené z kůže.

Tvořivá matematička
Brigitte Wullschlegrová byla už od raného dětství velmi tvořivá. Když ještě chodila do školy, patřila k jejím nejoblíbenějším předmětům matematika. „Libí se mi, kombinovat tvořivou činnost s technikou,“ upřesňuje Wullschlegrová, která si dokonce v mládí sama vyvolávala černobílé fotografie v domácím ateliéru. Za své životní poslání považuje hledat vždy funkční řešení problému a následně toto řešení kreativně uvést v život. Po složení maturity nastoupila studium na Spolkové vysoké technické škole v Curychu, bohužel ale svou dráhu nezačínala v úplně jednoduché době. Na konci 90. let totiž bylo pro švýcarské architekty v jejich zemi relativně malé uplatnění, byla vysoká konkurence a řada kvalifikovaných architektů proto zkoušela své štěstí v zahraničí. Právě, když Wullschlegrová zvažovala své pracovní perspektivy, dozvěděla se o tom, že je v jejím kantonu vypsána architektonická soutěž. S myšlenkou, že by bylo dobré se soutěže zúčastnit, ostatně Wullschlegrovou oslovil i její kolega a pozdější profesní partner. Snad to bylo šťastné dílo osudu, že tito dva mladí a nadějní architekti výběrové řízení vyhráli, což je motivovalo k tomu, aby si založili své vlastní architektonické studio, které od té doby zaznamenalo pořádný rozmach. „Z části to byla náhoda a svou roli určitě sehrál i ten pověstný kousíček štěstí,“ dodává při zpětném pohledu architektka. Dnes je spektrum zakázek, na nichž kancelář pracuje, velmi široké a zahrnuje různorodé projekty: od privátních zakázek pro přátele až po veřejně prospěšné stavby či třeba jen kancelářské budovy. Architektka Wullschlegrová se i se svým obchodním partnerem ráda účastní veřejných zakázek a soutěží, protože ji to velmi baví. „Zajímá mě srovnání s naší konkurencí, zajímá mě jejich pohled a práce, což se ve veřejných soutěžích vždycky ukáže. Navíc my Švýcaři jsme od přírody velmi soutěživí,“ říká dále architektka.

Hlavní požadavek: musí to zapadnout!
„Úkol pro obnovení trati Rigi Scheidegg byl jednoduchý i složitý zároveň. Všechno musí být originální a nové, ale přesto musí dokonale zapadnout do okolní krajiny. Mělo se jednat o stavbu, která sice bude na pohled zcela jedinečná a moderní, ale která bude zároveň působit dojmem, jako by byla součástí krajiny odjakživa,“ vypráví architektka o nelehkém úkolu. Důležité bylo, jak budou stanice vypadat při pohledu zvenčí. „Jaký bude obal, kterým celou stanici zahalíme,“ byla pro Wullschlegrovou vůbec první otázka, jakou si hned v úvodu musela položit. Osobitý design nakonec nebylo až tak složité navrhnout a vytvořit, daleko zásadnější roli měl ale sehrát použitý materiál. Jako optimální volba se ukázala kombinace přírodního dřeva, elegantního hliníku a pevného betonu. Správní radu předložený návrh i kombinace materiálů jednoznačně nadchly a tím se potvrdilo, že cesta, jíž se Wullschlegrová se svým týmem rozhodla jít, je ta pravá.

Dům z kůže
„Do našeho konceptu zapadla hliníková krytina takzvaně doslova a do písmene. Jednotlivé čtvercové PREFA šablony připomínají šupiny a celkově pak plášť budovy působí dojmem, jako kdyby byl z kůže,“ vypráví Wullschlegrová. Nespornou předností těchto šablon je, že umožňují použít stejný materiál jak na pokrytí střechy, tak i na fasádu. Přechod mezi dřevěnými částmi a falcovanou krytinou bylo možné udělat s naprostou přesností, a navíc bez zbytečných komplikací. „Výsledný efekt je velmi přirozený, až samozřejmý a o to nám vlastně celou dobu šlo,“ libuje si Wullschlegrová. „Řada lidí se mě na tento projekt ptá a já jsem pyšná, že reakce místních jsou velmi pozitivní. Líbí se jim, že nezničil ráz místní krajiny a že do ní naopak přirozeně zapadl. Navíc se z objektu stal i oblíbený výletní cíl, což nás samozřejmě těší dvojnásob.“

Poctivé řemeslo napříč generacemi
Historie klempířství Antona Ulricha v Arth am See sahá až do roku 1810, a až do 40. let minulého století se firma zabývala převážně zpracováním mědi. Dnes už je portfolio služeb daleko širší a zahrnuje kromě klempířských prací také izolace plochých střech nebo hromosvodů. Pro současného nositele klempířské tradice, Tonyho Ulricha, je jeho práce zároveň i velkým koníčkem a o projektech, na nichž pracuje, hovoří vždy s nadšením. „Jsem rád, že při své práci můžu být venku, na čerstvém vzduchu. A když je špatné počasí, tak se pro změnu „uklidím“ do kanceláře,“ vypráví s úsměvem. Tony Ulrich se narodil o rovných 200 let později, než zakladatel podniku Josef Leonhard Ulrich a představuje už osmou generaci, která drží rodinnou podnikatelskou tradici. Na jeho bedrech tak leží velká míra odpovědnosti, aby rodinnou prestiž udržel i nadále. A není to malý závazek: vždyť bývalá kovárna mědi byla známá v širokém okolí a v roce 1883 se firma účastnila jako vystavovatel dokonce i pařížské světové výstavy. Během realizace údolní a horní stanice Rigi Scheidegg spolupracovatl Tony jen s jedním kolegou, a přesto dokázali práci dokončit za pouhý měsíc. „Během stavby se Rigi stalo naším domovem. Byl to velký zážitek, který člověk hned tak nezažije,“ vypráví sympatický klempíř, kterému se práce na sluníčku vždy postará o krásné opálení.

Vše šlo hladce
„Použili jsme PREFA falcovanou střešní šablonu 44×44, se kterou se pracuje stejně snadno, jako i s ostatními hliníkovými střešními krytinami tohoto výrobce,“ dodává Ulrich. Klíčovou roli přitom hrála poddajnost materiálu: „Střešní zlom jsme mohli provést naprosto precizně a hladce, bez jakýchkoli problémů. Při měření byla potřebná maximální pečlivost, proto jsme všechno řádně změřili a zakreslili na dřevo, aby všechno dokonale sedělo,“ uzavírá klempíř, který svým dílem napomohl tomu, aby nakonec vše skutečně dopadlo perfektně.

Rigi Scheidegg
Lanovka Goldau

Země:  Švýcarsko
Architekti: Dettling Wullschleger Architekten AG, Arch. Brigitte Wullschleger
Realizace: Anton Ulrich GmbH
Typ střechy: PREFA falcovaná střešní šablona 44 × 44
Barva střechy: P.10 břidlicová
Typ fasády: PREFA falcovaná fasádní šablona 44 × 44
Barva fasády: P.10 břidlicová
FOTOGRAFIE: Croce & WIR

podle podkladů společnosti PREFA Aluminiumprodukte 

Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Doprava/infrastruktura

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

24. 3. 2020 17:03:00

Re: Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje

K polemice a selhávání dialogu nad pražskou metropolí čili o obtížné cestě od polemiky k dialogu Dialog se nekoná, v tom se shodneme. Tristní shoda. O to víc, že přitom v řadě věcí s článkem K. Bečkové a R. Šváchy (Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje. STAVBA, 27. roč., 2020, č, s, ) souhlasíme. I v tom, co nám navzdory liteře a smyslu našeho příspěvku vytýkají. Míjíme se a o to šlo a jde. Předporozumění, uzavírání se do jednoho společenství stejně smýšlejících a dogma vylučují dialog. Zásadní otázky, které jsme položili, tak zůstávají na pořadu dne: Může se v metropoli – Praze – stavět a rozvíjet – v souladu se světovými trendy, aniž by ztrácela na své identitě? A když se rozvíjela po staletí, proč to má být právě v naší době fatálně nemožné? Může se vést, jsme schopni a ochotni vést, produktivní dialog nejen mezi dvěma stranami – mezi architekty a památkáři, ale mezi společností, památkáři, historiky, architekty a urbanisty? Dialog o balancování mezi tím, co je historicky dané, vzácné a tím, co může být novým vkladem, přínosem pro Prahu? Tyto otázky zůstávají na pořadu dne. Co dialogu brání? Odpověď K. Bečkové a R. Šváchy: „Nenastává tak moment hypolepse, ukázněného navázání na argumenty protivníka, jaký za podmínku skutečného dialogu pokládá historik Jan Assmann. Domníváme se, že bez takové hypolepse se debata o Praze nikam nepohne a všichni zůstanou zakopaní ve svých dosavadních pozicích.“ Neospravedlňuje se tímto zvláštním odkazem na teze historika ranných kultur a civilizací egyptologa Assmana sama nemožnost dialogu? Navrhujeme radikální zjednodušení přes otázku - co je jádrem toho, co ničí podstatu dialogu v daném případě o architektuře a perspektivách Prahy Přidržíme se definice Jeana Lacroix. Dialog vyžaduje vzájemnost porozumění, tj. musím pochopit názorového protivníka, pochopit ho lépe než si rozumí on sám. To vyžaduje vystavit se síle jeho názorů, procítit je silněji než on sám. S rizikem, že se mé vlastní názory odkryji jako slabší. Bez metodologické sympatie není dialogu. To nám v diskuzích, polemikách – a především v možném dialogu nad tématem perspektiv Prahy chybí. Opravdu vychází selhání a nemožnost skutečného dialogu o pražské metropoli z toho, že „autoři textů, totiž architekti nejsou zvyklí přesně reagovat na názory druhých, jak to musejí praktikovat vědci“? (R. Švácha v „EAM. Euroamerické myšlení 1936-2011“, R. Švácha, M. Sršňová, J Tichá (eds.), str. 33, srv. i násl.)? Pochybujeme. Ona zdůrazňovaná hypolepse, zdisciplinované navazování na myšlenky a teze druhých, je důležitá, patří ke kultuře dialogu i v soudobé společnosti; dialog není mince, kterou si dám jako výhru do kapsy, je to cesta k společnému nalézání argumentů a „pravdy.“ Z toho nemůže být nikdo ostrakizován pro nedostatečnou hypolepsi, ani architekt, ani historik či teoretik, ani památkář, ani expert, ani veřejnost – dokonce i ta na sociálních sítích. Stav dialogu je jedním z měřítek vyspělosti demokratické společnosti. Jakub Heidler, Oldřich Ševčík

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz