Rodinný dům Žampachových

Rodinný dům Žampachových

(28. 11. 2019) Střešní plášť i fasáda domu jsou z keramických pálených tašek Bramac

   
 
 
 
 

Rodinný dům Žampachových

Unikátní fasáda domu z keramických tašek 
Rodinný dům Jany a Ondřeje Žampachových na první pohled zaujme velmi neotřelým a osobitým exteriérem. Svérázného architektonického výrazu dosáhli tvůrci projektu vizuálním propojením střešního pláště s fasádou objektu. Ta je pokryta stejným typem keramických, pálených tašek jako sedlová střecha.

Použití klasických střešních tašek na vertikálních fasádách je poměrně nezvyklou záležitostí a v českém kontextu si stavba zřejmě může připsat rovnou prvenství. Moderní vzhled novostavbě propůjčily antracitové střešní tašky Turmalín s rovným profilem a obdélníkovým tvarem. Autorem originálního architektonického konceptu, který v sobě nezapře inspiraci severským stylem, jsou architekti Lucie Černá a Luděk Černý z ateliéru LINK studio, s.r.o.

Uvést novátorské řešení fasády v život určitě nebylo jednoduché. Při výběru keramických, pálených tašek byl kladen důraz nejen na design a kvalitu výrobků, ale také dostupnou technickou podporu. Tvůrci projektu museli s dodavatelem střešní krytiny detailně konzultovat technické řešení. Ke spolupráci na projektu byla přizvána společnost Bramac, jejíž výrobky se na českém trhu těší výjimečné pověsti. Keramické, pálené tašky z Bramacu jsou vyráběny výhradně v Německu, kde disponují lepší kvalitou hlíny. Tašky jsou díky tomu tvrdé, rovnoměrně propálené a v průběhu času neztrácí pevnost. Nad konkurencí vynikají také velmi přesnou geometrií. Použitý model tašek Turmalín díky ní disponuje dokonale rovným a hladkým povrchem, který vynikl právě na velkých plochách fasády dvoupodlažního domu.

Samotná realizace kladla vysoké nároky na zručnost řemeslníků a jejich cit pro detail. „Na rozdíl od tašek na šikmé střeše se všechny tašky na vertikálních stěnách musely kotvit, což bylo vzhledem k tvrdosti keramického střepu velmi pracné. Komplikované byly i některé detaily stavby jako plynulý přechod krytiny ze střechy na fasádu bez přesahu nebo detaily kolem bezrámových dveří a oken, které se musely oplechovat“ vysvětluje pokrývač Filip Zimčík za realizační firmu Střechy Zimčík. Bramac podle něj práci řemeslníkům usnadňuje precizně zpracovanými technickými listy, a tak všechny výpočty skvěle sedí.

Fasáda není jediným atypickým prvkem na projektu tohoto domu. Půdorys novostavby tvoří dva protínající se obdélníky. „Primární hmotu klasického venkovského stavení se šikmou střechou protíná sekundární hmota přízemního kvádru, jako když se duch původních staveb snoubí s něčím novým,“ vysvětlují architekti. Svou myšlenku autoři podtrhli i kontrastní barevností – vyšší a dominantní hmotu v elegantní antracitové barvě protíná objekt v odstínu bílé. Působivé je vzájemné natočení obou částí stavby k sobě, díky kterému se architektům podařilo vypořádat s nepravidelným tvarem pozemku, jeho orientací ke světovým stranám a s pozicí sousedních staveb. Z jedné strany stavby vyčleňuje přízemní kvádr vytápěnou dvougaráž, z druhé strany soukromé křídlo hlavní ložnice s výhledem do dalekých kopců. Svou střechou zároveň vytváří terasu se stejným výhledem pro horní pokoje.

Realizace bydlení probíhala částečně svépomocí. Architekti si pochvalují hladkou a příjemnou spolupráci s investorem, lví podíl na ní bezpochyby měla i vzájemná blízkost jejich profesí. Majitel měl jako designer spoustu netradičních nápadů a vždy se snažil vymyslet levnější inovativní řešení. Svými tvůrčími zásahy ovlivnil investor především podobu interiérů: „Jelikož pracuje se sklem, snažili jsme se v domě použít kromě dominantního dřeva i tento materiál. Vznikly tak například dveře s pískováním větví a autorským dílem je i stěna v předsíni u schodiště,“ dodávají Lucie a Luděk Černí. Výsledná podoba interiérů hraje svěžími a živými barvami a je zajímavým protipólem k minimalistickému, černobílému exteriéru, jehož fasáda tak trochu připomíná elegantní krunýř.

___

Ateliér Žampach
Ateliér Žampach je český rodinný ateliér Stanislava, Hany a Ondřeje Žampachových.  Rodina tvoří umělecké sklo, křišťálové produkty, ale i designové bytové doplňky již od roku 1990. Činnost ateliéru byla zpočátku zaměřena na design pro sklárny a obchodní společnosti z celého světa, např. Meiwa Trading Tokyo, Kurata Craft Glass Tsukiyono-Japonsko, May Company-USA. Od roku 1997 se zaměřuje více na vlastní vývoj, produkci a prodej reliéfně pískovaného skla. Výrobky ateliéru jsou k vidění nejen v českých galeriích a specializovaných obchodech, ale i zahraničí.

podle podkladů společnosti Bramac


Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Rodinné domy

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

23. 6. 2020 18:22:06

Re: Univerzální plán?

Se zájmem jsem si přečetl ten Kouckého výtvor a musím přiznat, že v něm je spoustu lákavých tezí. Pes je, jako vždy, zakopán v detailech, resp. v míře obecnosti toho textu. Nelze upřít, že zevšeobecňováním principů tvorby města až na tyto "holé věty" došel Roman Koucký na dřeň naší profese, a také je pravda, že vše, co si o ní myslím já a co jsem vždy vykládal laikům jako základní principy utváření města v demokratických poměrech, se s jistou dávkou tolerance dá najít i v těch jeho obecných postulátech. Má to ale několik zásadních "háčků". 1. Koucký předpokládá, že pokud respektují městští hlavouni a úředníci hranici zastavěného území, uliční čáry oddělující veřejný prostor od soukromého, evoluční růst výšky zástavby podle okolí, napojitelnost staveb na dopravní a technickou infrastrukturu a dokáží rozeznat zděděné hodnoty kulturní, lidmi vytvořené i přírodní, neměli by klást nástavbám a přístavbám, modernizacím, rekonstrukcím ani novým stavbám lépe využívajícím zastavěné území žádné překážky ve formě funkční či prostorové regulace, a o fyzickém rozvoji města by tedy měli rozhodovat ti, kdo chtějí stavět a ti, kdo jim poskytují odborný servis ve formě projektů. Tvrdí, že v případě respektování těchto zásad by mohl být územní plán vlastně triviální, obsahující právě jen výše uvedené základní regulativy, a uvnitř ploch pro výstavbu v síti veřejných prostorů a infrastruktury by měli mít stavebníci a investoři svobodný prostor pro naplňování funkcemi, a architekti svobodné pole pro ztvárnění staveb. Nepřímo tím říká, že ti, kdo město řídí, se do těch "vnitřků" mimo veřejných prostorů a koridorů technické a dopravní infrastruktury při respektování těch pěti regulativů nemají plést a mají nechat prostor kreativitě těch, kdo vnášejí do města změny, energii, peníze, nové činnosti a účely. To by bylo hezké, kdyby jak konšelé a jejich úředníci, tak investoři a stavebníci byli natolik vzdělaní a osvícení, že by při své práci brali ohled na ostatní soukromé a veřejné zájmy jako samozřejmost. Tedy respektovali obecně závazné předpisy pro hygienu prostředí, ochranu památek, přírody a krajiny, zájmy požární ochrany, ale i sousedů jaksi sami od sebe a nikdo je k tomu nemusel nutit. Řekněme si upřímně, že taková etika a morálka nefunguje u nás u žádné ze jmenovaných skupin účastníků přeměn měst a obcí. Mnozí lidé si navíc představují demokracii tak, že mohou "kecat do všeho", co se ve městě či obci šustne, a že jejich hlas je stejně důležitý, ne-li důležitější, než hlasy "držitelů moci", "držitelů měšců" a "držitelů odborných kompetencí a znalostí". Aby začala fungovat Kouckého vize, muselo by dojít ke změně této formy demokracie k nějakému přiblížení se k "osvícenému feudalismu" britského či švédského typu, tedy konstituční monarchie, a občané by museli respektovat autority a řád, ne jako u nás "Milion chvilek pro(ti) demokracii". 2. Už ve středověku lokátoři a další předchůdci urbanistů a územních plánovačů respektovali některé zásady, které Kauckého regulativy překračují tím, že se týkali a týkají specifických funkcí v území. Tak se např. umisťovaly provozy jirchářů a dalších životní prostředí ohrožujících provozů mimo obytnou zástavbu a po proudu vodotečí, aby neznečišťovaly vodu používanou jako užitkovou např. na praní a úklid domácností, obchodů, veřejných prostranství, byla stanovována dominantní místa pro výstavbu kostelů, zámků, hradů, radnic a parků, která nesměla být zastavěna něčím jiným, později byly vytvářeny specifické výrobní zóny, napojitelné vlečkou na železniční síť atd. Spoléhat jen na zdravý rozum investorů, architektů a inženýrů při lokacích některých funkcí je pro mne až příliš odvážná myšlenka - mnozí jsou duše prodejné, asociální, a etika povolání je pro některé jen omezující haraburdí. 3. V demokratických poměrech lze územní plán města či obce utvářet jako dočasnou dohodu o funkčním a prostorovém uspořádání správního území řešené obce mezi samosprávou a občany, kde architekt poskytuje jen odborný servis, jak tu dohodu graficky i textově vyjádřit. Přitom u odborné i laické veřejnosti lze požadovat, aby se vyjádřily a) které stávající stavební fondy fungují dobře, postačí jejich údržba, modernizace, nástavby či přístavby a není třeba je bourat, b) které zákonem chráněné památky nebo sice nechráněné, ale výrazně přispívající k identitě města, obce, místa, je žádoucí zachovat a chránit, c) které stavby a plochy neslouží dobře svému původnímu ani jinému účelu a je třeba jim dát novou náplň nebo je zbourat a nahradit novými objekty, d) které funkce nebo stavby naopak ve městě či obci chybějí a je žádoucí je doplnit výstavbou nových objektů, e) jak je třeba upravit stávající nebo doplnit novou technickou a dopravní infrastrukturu a jak se o její financování podělí veřejné a soukromé finance. Obávám se, že v Kouckého postulátech není pro takový dialog s dotčenými správními orgány, se samosprávou, s občanskou komunitou obce místo, že je to pojímáno více "elitářsky", jako že "do toho nemůže mluvit každý, kdo má do zadku díru". Přitom oddělit v hlasech veřejnosti "zrno od plev" je na odvaze a odpovědnosti orgánů veřejné správy, a takovému dialogu se nelze vyhnout, nemají-li být rozhodnutí o změnách v území neustále zpochybňována a napadána v opravných prostředcích. Shrnuto: na naše podmínky a naši občanskou i odbornou i morální vyspělost je ten Kouckého názor zatím moc radikální a nerealistický, také politicky patrně neprůchodný, i když by vlastně ideálně plnil ono politické zadání pro nový stavební zákon - zjednodušit proces přípravy staveb - od územního plánování až po realizaci staveb. Vždy jsem obdivoval, jak malý stavební výkres byl ještě za Rakouska - Uherska potřeba vytvořit jako projekt třeba činžovního domu pro povolení stavebního úřadu. Dnes jsou sice stavby mnohem složitější co do technického vybavení, ale i to bylo dřív odpovědností projektanta a stavitele vůči investorovi, ne vůči stavebnímu úřadu. Ten, kdo platil, taky kontroloval, zda dostává odpovídající kvalitu, a stát se do toho nepletl víc, než musel kvůli místu, evidenci a budoucímu zdanění nemovitosti. Na tom nic nemění ani informační technologie do územního plánování či projektování staveb. Jenže dnes právě přebujelý právní řád a byrokratický balast převzaly mnohé povinnosti regulace a kontroly, kterou si dříve obstarali erudovaní investoři a projektanti sami, a živí to takovou spoustu lidí, že ústup od toho bude spojen s tuhým odporem úřednictva. Něco na tom Kouckém ale je, rozhodně čeří vodu k inspirativnímu uvažování, zda územní plány v současném pojetí plní opravdu to, co slibuje zákon, nebo jestli je na čase si přiznat, že "život a rozvoj měst jde jinými cestami" a územní plánování ho jen trapně dohání desítkami změn plánů, vyvolaných novými záměry, které ten život délkou trvání zpracování, projednání a schválení jen zdržují, jako je tomu v Praze.

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz