Roman Koucký k situaci v Gremiální radě IPR a obchodnímu domu Máj

Roman Koucký k situaci v Gremiální radě IPR a obchodnímu domu Máj

(1. 6. 2020) Gremiální rada IPR Praha je pouze poradním orgánem ředitele IPR Praha, o Máji nikdy ani nehlasovala

 
 
 
 

Roman Koucký k situaci v Gremiální radě IPR a obchodnímu domu Máj

Mediální prostor zaplnila zpráva, že Kateřina Bečková a Rostislav Švácha opustili 25. května 2020 Gremiální radu Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy. Zpráva byla mnohým kopírováním „mediálně“ zkreslena. Od toho, že opustili Radu IPR až po informaci, že jsou oba z Klubu za starou Prahu, což je informace v jejich vztahu ke Gremiální radě zcela irelevantní, ale mediálně se to jistě hodí.

Ve svém prohlášení oba hovoří o tom, že „nechtějí sloužit jako zástěrka nesprávných rozhodnutí“, která dávají do souvislosti s „magistrátními orgány“. Je to skvělá mediální zkratka, pomineme-li ovšem fakt, že nic z toho není správně. Gremiální rada IPR Praha je pouze poradním orgánem ředitele IPR Praha a nemá žádné rozhodovací pravomoci. Gremiální rada byla zřízena jako skupina významných osobností, nominovaných významnými institucemi. Klub za starou Prahu není institucí, tedy nenominuje do GR IPR Praha nikoho. Jak už uvedl pro média ředitele IPR Praha Ondřej Boháč, oba nyní bývalí členové GR byli nominováni akademickými institucemi, které IPR požádá o nové nominace.

A jak Gremiální rada pracuje? Její členové spolu vedou učenou disputaci o vážných problémech města Prahy a zejména o její budoucnosti. Většinový názor Gremiální rady se následně IPR Praha snaží „vkládat do své práce“. A samozřejmě, snaží se tento výsostně odborný názor propagovat. Proto jsou hovory členů určeny i veřejnosti, jako jeden ze vzdělávacích programů IPR Praha. Hlasování musí být vždy velkou většinou z celkového počtu členů, nikoli pouze z přítomných, názor tedy musí být silný. Nic víc, nic míň.

Gremiální rada měla od svého založení různá období a každý může mít na její obsazení i závěry různý názor. I diskuse probíhala v různých dobách různě, zejména v závislosti na přítomných různých zástupcích politické reprezentace, kteří s Gremiální radou také nemají nic společného, kromě své přítomnosti. Nemyslím si ale, že bychom celkově mohli říci, že je Gremiální rada IPR Praha neobjektivní. Spíše se dá s odstupem času říci, že diskuse členů Gremiální rady, díky různorodému obsazení, neumožňuje převážení minoritních názorů, tedy neumožňuje nešvar, který je příznačný pro poslední desetiletí v naší společnosti. Různá nátlaková média, hájící různé osobní zájmy, jsou toho čítankovou ukázkou.

Ale možná právě to vedlo Kateřinu Bečkovou a Rostislava Šváchu k jejich rozhodnutí. Již mnoho let nejsem členem GR IPR Praha, s mnohými debatami a závěry jsem nesouhlasil. Přesto si myslím, že oba udělali chybu a to především ke své škodě.

Vzhledem k tomu, že za jedno z „nesprávných rozhodnutí“ byl označen i obchodní dům Máj a to i přes to, že GR IPR o něm dokonce ani nehlasovala, dovoluji si zde připomenout, v čem spočívá problém, o kterém už dlouho hovoříme. Připojuji proto svůj text z prosince roku 2018, ve kterém vysvětluji širší podstatu základního českého neporozumění.
Roman Koucký, spoluzakladatel Gremiální rady IPR Praha a spoluautor jejího prvního statutu
27. května 2020


Máj! [02]
Byl to vždy můj nejmilejší obchodní dům. Důležitý bod na Národní třídě[1]. Nyní, rozšířením o pasáže Quadria, s integrovaným vstupem do metra, je toto místo, zejména mezi Spálenou a Charvátovou ulicí, ještě silnější…

To jen na úvod. Mám ten dům rád, stejně jako jeho autory, takže bych mohl být označen za podjatého. Mohl, pokud by ovšem celý problém nebyl problémem navýsost obecným a navíc problémem typu ledovce. To že nyní vykukuje kauza Máj, je jen nepatrný vrcholek celého problému naší architektury, obecněji kultury a kulturního dědictví…

Máj je pro českou architekturu vpravdě ikonickou stavbou, která, také díky Rostislavu Šváchovi, dodnes stojí v téměř „původní“ podobě – podobě „identické“. Památková ochrana zde prozatím splnila svůj účel. Takových domů, zejména z druhé poloviny posledního století,[2] je však čím dál méně. Proto nyní musejí památkáři, včetně Rostislava Šváchy, definovat, jak s takovými „památkami“ zacházet…

Léta jdou, čas se zrychluje. Dům možná již morálně dožívá, majitelé se mění. Každý dům potřebuje periodické oživování. Cykly se dnes zkracují. Co je ale „původní“ podoba? Realizace v mezích své doby, podpořená skrovnou údržbou, nebo (opět použiju to slovo) původní myšlenka autora? Měli bychom se snažit vidět věci pozitivně. Zkracování cyklů dává šanci původním autorům…

Máj teď už opravdu 02 – tedy „verze 02“, z roku 2018.

Nový investor chce obchody a byty – co jiného by v centru mělo být? Nový investor vyhledal původního autora – co jiného bychom si mohli přát? Já osobně to dnes, bez zaváhání, mohu prohlásit za zázrak! Autor (a přiznejme si, že v Čechách jeden z nejvýznamnějších) se chce vrátit k původním myšlenkám – kdo jiný by to mohl udělat?

Česká architektura by měla volat „aleluja“! Česká architektura ale víceméně mlčí…

Možná proto, že česká architektura není už dlouhá desetiletí svobodná, protože vzniká ve velmi složitém legislativním, a pro autorský čin nepřátelském, prostředí. Proto není divu, že tento navýsost bohulibý čin investora a jeho architekta narazil. Narazil, v tomto případě na typické krátkozraké nazírání tzv. památkové ochrany. Ochrana je ale zvulgarizované pojetí původního poslání. I sám zákon se přece jmenuje o „památkové péči“ a péče je rozhodně více než jen ochrana. V tom je celý problém, protože péče vede k novým a vyšším hodnotám, ochrana netvoří, pouze zakazuje[3]


Co k tomu dodat?
Díváme-li se z pohledu zjednodušeně pojímané památkové ochrany, je pochopitelné, že se objevují také zjednodušené otázky nad připravovaným návrhem přestavby. Otázky typu: „Je to stejný dům, nebo je jiný?“ Památku lze přece opravovat pouze, když je to pořád stejné – identické, jako v době „prohlášení za památku“. Toto zjednodušené a krátkozraké vnímání péče má možná jistou legitimitu, pokud nemůžeme s autorem hovořit. V případě, že autor může, a investor si to dokonce přeje, provést na domě další „autentický“ čin, v případě, že se chce dokonce vrátit k některým (původním) myšlenkám prvního návrhu, měl by na to mít jednoznačně výsostné právo….

Ve vyspělé a kulturní společnosti totiž musí být vždy „autorské právo“ kladeno nad „právo ochranné“. Jen tak bude možné naplnit naši povinnost – vytvářet nové kulturní hodnoty. Jsem přesvědčen, že je to otázka „veřejného zájmu“. Nezapomínejme, že nikoli skrze úřední rozhodnutí, ale pouze skrze autorský čin k nám promlouvá nejvyšší moc[4]! A pouze autorské činy jsou hodny společenského ohodnocení a tedy péče a proto, a pro nic jiného, potřebují onu ochranu. A to ve veřejném zájmu!

Z výše uvedeného je zjevné, že otázka, zda zůstává památka stejná, tedy nezměněná – identická, je zde otázkou zcela nepatřičnou. Památková péče, která je součástí systému, který by měl dbát na kulturní dědictví, by si v tomto případě (ale nejen v tomto), měla uvědomit svoji odpovědnost. Měla by tedy v co největší možné míře chránit autorský čin a proto především autora samotného a vytvořit mu veškeré podmínky pro urychlenou realizaci takového – autentického – činu…

Teprve potom se stane památková péče hodná svého názvu, i když já bych doporučoval název „péče o kulturní dědictví“, protože název památka je zprofanovaný a zavádějící. Teprve poté budou moci budoucí kunsthistorici s hrdostí napsat (volně a obecně předjímám): „Úžasné dílo slavného autora vytvořené ve druhé polovině dvacátého století bylo ještě úžasněji autorem přestavěno v první polovině století jedenadvacátého a objekt se tak zapsal zlatým písmem do historie pražské architektury“…

Na závěr si dovolím dvě zásadní teze, na kterých bychom měli stavět „veřejný zájem“ v péči o kulturní dědictví:

1/ Město je živý organismus a sestává z domů a prázdna mezi nimi. Domy jsou základními buňkami a neobnovují-li se buňky, organismus postupně, ale nezadržitelně, umírá.

2/ Společnost má jistě mnohonásobně více úředníků a aktivistů, než skutečných autorů. Proto je jednoznačným veřejným zájmem o autory pečovat, neboť, na rozdíl od úředníků a aktivistů, jsou pro kulturu národa nepostradatelní.
prof. Ing. arch. Roman Koucký
1. prosince 2018 v Praze


POZNÁMKY:
[1] Vzdělání (nejen) naší architektonické generace by asi nebylo bez tohoto domu úplné.
[2] Příkladem domu, který už takové štěstí nemá, je například Transgas, kde se „autora nikdo neptá“ a všichni se chovají více, než podivně.
[3] Viz podrobně moji knihu „úřad kreátora“, která právě slaví deset let od svého prvního vydání a na kterou jsem ovšem z dotčených míst dodnes nedostal jediný komentář.
[4] Doplňte dle své potřeby, citu a znalostí.

Komentáře ke článku

 
 
 
 

1. 6. 2020 14:49:21. Re: Roman Koucký k situaci v Gremiální radě IPR a obchodnímu dom... Petr Palička

  Moc dobré pane architekte. Děkuji. Tyhle věci by se měly říkat stále a stále dokola, aby si je konečně lidé uvědomili. Žít ve skanzenu se nedá. Petr Palička

1. 6. 2020 18:32:11. Re: Roman Koucký k situaci v Gremiální radě IPR a obchodnímu dom... Jitka

  Od prvního do posledního slova souhlasím.

1. 6. 2020 21:15:05. Re: Roman Koucký k situaci v Gremiální radě IPR a obchodnímu dom... Ing. Václav Mach, čestný předseda ČKAIT

  Dovolím si názor prof. Kouckého ještě rozšířit. Stavba, patřící do našeho kulturního dědictví, vždy vznikla na základě autorského tvůrčího činu. Autorský čin je proto nutný í pro její další existenci, i když původní autor již nežije. Jinak to dopadne jako s dětským pokojem v Loosově vile v Praze Střešovicích. Jeho obyvatelka i po letech s hrůzou vzpomíná na život v místnosti, navržené pro kojence, která se z úcty k zemřelému architektovi, nesměla měnit tak, aby vyhovovala potřebám rostoucího dítěte.



2. 6. 2020 07:14:22. Re: Roman Koucký k situaci v Gremiální radě IPR a obchodnímu dom... Ilona Rozehnalová- Antikvariát a klub Fiducia Ostrava

  Názor, že někdo je nepostradatelný narozdíl od někoho jiného ti vám přijde v pořádku?Totiž bez těch tzv. aktivistů by dnes nebyla řada podstatných staveb, které by mohli autoři pozvednout do nové podoby...Nesouhlasím taky s tím, jak se v textu vypořádal s odstoupením Šváchy a Bečkové- čekala bych podrobnější argumenty. Taky vyčítat médiím, že zmínila Klub Za starou Prahu mi přijde mimo- prostě tito lidé jsou s klubem bytostně spojeni, je přirozené, že to média zmíní...u Kouckého se přece taky uvádí IPR, i když někde vystoupil sám za sebe... hledat v tom nějaký záměr mi přijde přitažené za vlasy. Památková péče je důležitá, stejně tak činnost aktivistů jako je Švácha a Bečkovà - často jen díky nim nám tady zůstaly cenné stavby, které pak může autor pozvednout. Samozřejmě jsem si vědoma problémů s památkovou péčí, ale vše je otázkou dialogu a vzájemného respektu- tvrdit, že někdo je nepostradatelný pro kulturu národa narozdíl od někoho jiného, to je dost hrozné.

2. 6. 2020 12:47:17. Re: Re: Roman Koucký k situaci v Gremiální radě IPR a obchodnímu... Ted

  Možná to je pro někoho hrozné, ale je to prostě fakt.
Pan profesor pojmenoval věci správnými jmény, s čímž má tato doba a její obyvatelé, jak vidno, často velké problémy.

13. 6. 2020 13:01:02. Re: Re: Roman Koucký k situaci v Gremiální radě IPR a obchodnímu... jadran

  Takže co konkrétně tito aktivisté v Praze udělali pozitivního? Jaké stavby nebo záměry jsou díky jim lepší, jak píšete? Buďte konkrétní, já už podobně nesmyslné obecné řeči nesnáším dlouho. Je pozitivní, když Bečková a spol. zpozdí o dlouhá léta výstavbu např. DRNu? Stavby, která je skvělou vizitkou jak autora - Ing. arch. Fialy, tak neskutečně trpělivého a vytrvalého investora. Tenhle spolek, který svůj počátek vzal na přelomu minulého a předminulého století na bázi českého antisemitismu (Pařížskou a okolí si postavili německy mluvící a co je největší zločin bohatí pražští Židé) Praze trvale škodí a jenom hledá další a další připravované stavby, aby je co nejvíc blokoval a odsouval jejich realizaci. Tím si tito lidé dokazují svoji moci a zřejmě si léčí svoje velikášství a komplexy méněcennosti. Ostatně stejně a nebo podobně jako všichni ti aktivisté...Roman Koucký to popsal nejen trefně, ale hlavně skvěle, protože tenhle přístup je typický nejen pro tuhle konkrétní "instituci", ale ve společnosti obecně.

8. 6. 2020 10:00:12. Re: Roman Koucký k situaci v Gremiální radě IPR a obchodnímu dom... Kateřina Bečková a Rostislav Švácha

  Odpověď Kateřiny Bečkové a Rostislava Šváchy profesoru Romanovi Kouckému
28. května 2020 se prof. Koucký vyjádřil na Stavbawebu k naší rezignaci na členství v Gremiální radě Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy. Upozornil veřejnost, že jsme v této radě nezasedali jako zástupci Klubu Za starou Prahu, nýbrž jako osobnosti nominované akademickými institucemi, Ústavem dějin umění AV ČR a Ústavem pro dějiny umění FF UK v Praze. Jeho informace o naší nominaci je správná. Musíme k tomu ale dodat, že nás druzí členové Gremiální rady vždy pokládali za reprezentanty Klubu a ani my jsme nikdy neskrývali, že v radě hájíme zájmy památkové péče a pohled na památkářské problémy ze stanoviska tohoto občanského sdružení. K posledním kapkám, které nás přiměly z Gremiální rady vystoupit, ostatně patřilo vyjádření člena rady a primátorova náměstka doc. Petra Hlaváčka, který se v polemice o projektu společnosti Penta na zástavbu v oblasti Masarykova nádraží hájil poukazem na členství zástupců Klubu Za starou Prahu v Gremiální radě a nemálo nás tak iritoval, protože my jsme v této radě nikdy projekt Penty nehájili. Podle zprávy deníku Právo z 15. 5. 2020 pan náměstek Hlaváček odpověděl na výhrady občanských spolků a Národního památkového ústavu proti projektu Penty slovy, že „prošel Gremiální radou (...), jíž se zúčastnili i zástupci Klubu Za starou Prahu“. K tomu snad už není nutné nic dodávat.
Druhý důvod našeho vystoupení z Gremiální rady spočívá v přezíravém postoji hlavního města k závažným doporučením mise UNESCO, která navštívila Prahu v roce 2019. Rádi bychom se tu však vyjádřili k důvodu třetímu, k postoji Institutu plánování a rozvoje k projektu přestavby obchodního domu Máj, protože tomuto případu věnoval prof. Koucký největší část svého příspěvku na Stavbawebu. Kontext sporu prof. Kouckého s námi je takový, že 6. 4. 2020 vydal magistrátní odbor památkové péče souhlasné stanovisko s projektem přestavby Máje od architektů Johna Eislera a Martina Rajniše. Prof. Koucký hájí právo obou těchto původních spoluautorů Máj přestavět, vzdor tomu, že obchodní dům Máj byl ministerstvem kultury v roce 2006 prohlášen za kulturní památku a případné změny této památky by proto měly být prováděny s maximálním ohledem k jejím původním památkovým hodnotám. Takový předpoklad však oba uvedení architekti podle našeho názoru nesplnili. Podstata jejich projektu totiž spočívá v tom, že zbaví Máj jeho stupňovité siluety do Spálené ulice a zarovnají ji novou nástavbou do výškové úrovně sousedního obchodního centra Quadrio. Taková změna připraví tuto kulturní památku o jeden z jejích základních znaků.
Prof. Kouckému je známa okolnost, že Eislerův a Rajnišův projekt prošel v jedné ze svých starších variant 29. 6. 2018 Gremiální radou a že o něm tehdy tato rada nezformulovala žádný závěr, protože se její členové na žádném takovém závěru neshodli. O to víc nás udivily a popudily některé pasáže ve schvalujícím stanovisku magistrátního odboru památkové péče z 6. 4. 2020, které se postojů Gremiální rady a Institutu plánování a rozvoje ve věci přestavby Máje výslovně dovolávají. V rozporu s fakty toto magistrátní stanovisko sugeruje jakýsi závěr Gremiální rady, podle nějž prý „[s] památkovou materií je možné nakládat tak, aby rozkvetla a rozvinula se do podoby, která bude pořád skvělá a přijatelná. Může latentně zůstat připomínkou toho, co bylo původně, a co po té.“ Můžeme tu jen zopakovat, že Gremiální rada ve skutečnosti žádný takový závěr nepřijala. Sám Institut plánování a rozvoje však bohužel později, 4. 2. 2020, souhlasné stanovisko k přestavbě Máje opravdu vydal, protože prý Eislerův a Rajnišův projekt „reflektuje původní vzhled stavby, a to včetně barevnosti, rastrování apod.“. Institut plánování a rozvoje se tak rozhodl ignorovat náš nesouhlas s uvedeným projektem, ostře vyjádřený při uvedeném zasedání Gremiální rady 29. 6. 2018, a na to my sotva můžeme reagovat jinak než vystoupením z této rady.
Pro čtenáře Stavbawebu nemusejí být tato fakta příliš zajímavá. Zaměřme se proto na jiné aspekty tohoto incidentu s Májem, čili s kulturní památkou, které teď podle našeho soudu hrozí vážné znehodnocení. Domníváme se, že náš spor s prof. Kouckým odkrývá podstatný nesoulad mezi stranou kreativních architektů a stranou ochránců památek. Když hledí kreativní architekt na památku, tak obvykle přemýšlí o tom, jak by ji mohl vylepšit nebo přetvořit, zatímco ochránce takové památky naopak myslí na to, jak ji zachránit v jejím autentickém stavu. Postoj kreativních architektů nedávno v časopisu Architect 14/2019 (s. 10–13) pěkně vyjádřil dnešní předseda Gremiální rady Josef Pleskot: „Osobně si vší historické substance vážím, zejména pokud cítím, že je stavebním materiálem pro budoucnost.“ Myšlení obou těchto stran je už tak nastavené, sotva se na něm něco změní. Podle našeho názoru však existují případy, kdy postoj kreativního architekta ztrácí legitimitu, a případ Máje podle nás patří k markantním příkladům takové situace. Architektonickou hodnotu této stavby přitom pokládáme za nezpochybnitelnou. Jejím autorům se podařilo překročit limity svazujícího systému politické normalizace a vytvořit dílo světové úrovně, kterou dokládá neobvykle velký zájem světových odborných médií o ně. V poválečné české architektuře neexistuje jiná stavba s tak bohatým mezinárodním ohlasem, což bychom mohli snadno doložit. Ani Hubáčkova věž na Ještědu nebyla ve světových architektonických časopisech a knihách publikována tak často jako Máj. My jsme přesvědčeni, že stavby takového významu se znehodnocovat nemají a že chuť kreativních architektů přetvořovat je tady musí ustoupit ochranářskému zájmu.
Kdo se o tento spor zajímá, ptá se také, jak je to s právem původních autorů zasahovat do vzhledu architektonického díla, je-li toto dílo památkově chráněné. My nemáme právnické vzdělání a nemůžeme proto na tuto otázku kvalifikovaně odpovědět; za okamžik se však vyjádříme k morální stránce tohoto problému. Ale ať už na danou otázku dovedeme odpovědět přesně, nebo ne, jeví se nám to tak, že se tu střetává soukromý zájem architektů (a developerské společnosti Amadeus Real) s veřejným zájmem na ochraně památkového dědictví. Soukromé právo poskytuje každému svobodu v počinech a aktivitách, jaké neporušují zákon, v našem případě zákon o památkové péči. Jelikož Máj disponuje od roku 2006 statutem kulturní památky a je tedy pod ochranou památkového zákona, původní autoři podle nás nemají právo svobodně s tímto domem nakládat.
Když Klub Za starou Prahu v otevřených dopisech primátorovi hlavního města Prahy a ministru kultury z 26. 4. 2020 protestoval proti stanovisku magistrátního památkového odboru, které Eislerův a Rajnišův projekt přestavby Máje schválilo, společnost Amadeus Real na to odpověděla, že původní autoři domu nyní „mají možnost naplnit své autorské vize bez kompromisů, které byli nuceni učinit v podmínkách minulého režimu“. Podobně zní i argument prof. Kouckého; původní autoři teď podle něho dostali možnost „vrátit se k některým (původním) myšlenkám prvního návrhu“. My se teď nechceme zabývat otázkou, do jaké míry tyto názory odpovídají odborným zásadám památkové péče a její nejméně stoleté praxi v evropských zemích. Pokládáme nicméně za jisté, že předmětem památkové ochrany Máje nejsou nějaké neuskutečněné vize, nýbrž jeho uskutečněná podoba, o jejímž pozoruhodném ohlasu v zahraničí jsme se už zmínili. V závěru naší odpovědi prof. Kouckému se raději zaměříme na otázku, kdo vlastně obchodní dům Máj v letech 1971–1973 vyprojektoval, popřípadě zda opravdu existovaly nějaké alternativní myšlenky, jaké tehdejší politický režim nedovolil autorům provést.
Jak schvalující stanovisko magistrátního památkového úřadu, tak i ostatní aktéři našeho sporu notoricky uvádějí jen dvě jména původních autorů Máje, Johna Eislera a Martina Rajniše. Taková prezentace autorství tohoto díla se však opět dostává do povážlivého rozporu s fakty. Je přece dobře známo, že tento obchodní dům navrhli nikoliv dva, nýbrž tři architekti, John Eisler, Miroslav Masák a Martin Rajniš. Jak je možné, že se spoluautorství prof. Miroslava Masáka ututlává? My odpověď na tuto otázku známe. Profesor Masák totiž s projektem přestavby Máje od architektů Eislera a Rajniše nesouhlasí. Tento fakt pokládáme za nepominutelný. Vrátíme-li se tu na okamžik k otázce práva původních autorů zasahovat do svého díla, čí právo by tedy v takovém případě mělo být respektováno: právo Johna Eislera a Martina Rajniše, anebo právo Miroslava Masáka? Význam Masákova nesouhlasu s Eislerovými a Rajnišovými záměry vystupuje do popředí i z toho důvodu, že v poměrech raných sedmdesátých let byl prof. Masák nepochybně vedoucím architektem projektu Máje. Nechceme samozřejmě zpochybňovat velký podíl dvou dalších autorů na konečné podobě tohoto obchodního domu. Pokud však jde o jednoho z nich, Martina Rajniše, on sám v knize Pětadvacet tisíc dnů vzpomínek (2016, s. 83–84) otevřeně přiznává, že „mě moje častý pobyty ve vojenským kriminále vyřadily na víc než rok, takže Máj je vážně hlavně dílo Míry [Masáka] a Johnyho“ [Eislera]. Z toho všeho plyne, že pomíjet prof. Masáka a netázat se ho na jeho postoj k připravované přestavbě Máje je nemorální a neetické.
Když jsme se konečně prof. Masáka zeptali, jak to bylo s těmi „autorskými vizemi bez kompromisů“ (slova Amadeus Real) či „(původními) myšlenkami prvního návrhu“ (prof. Koucký), odpověděl, že o žádných takových alternativních myšlenkách nic neví; to, co chtěli postavit, opravdu v letech 1973–1975 postavili. Slova obhájců nového Eislerova a Rajnišova návrhu o jakýchsi neuskutečněných myšlenkách tak vyznívají jako pouhá chiméra či jako blufování.
U stanoviska prof. Kouckého oceňujeme jeho vážný a slušný tón a sami jsme se snažili odpovědět na ně ve stejném tónu. Je to stanovisko, s nímž nemůžeme souhlasit, a přece ho pokládáme za poctivé a čestné. Doufáme nicméně, že i sám prof. Koucký si uvědomí, že všechno kolem případu Máje čestné a poctivé není.

PhDr. Kateřina Bečková, předsedkyně Klubu Za starou Prahu
prof. PhDr. Rostislav Švácha, CSc., člen Domácí rady Klubu Za starou Prahu
8. 6. 2020




Odpověď Kateřiny Bečkové a Rostislava Šváchy profesoru Romanovi Kouckému
28. května 2020 se prof. Koucký vyjádřil na Stavbawebu k naší rezignaci na členství v Gremiální radě Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy. Upozornil veřejnost, že jsme v této radě nezasedali jako zástupci Klubu Za starou Prahu, nýbrž jako osobnosti nominované akademickými institucemi, Ústavem dějin umění AV ČR a Ústavem pro dějiny umění FF UK v Praze. Jeho informace o naší nominaci je správná. Musíme k tomu ale dodat, že nás druzí členové Gremiální rady vždy pokládali za reprezentanty Klubu a ani my jsme nikdy neskrývali, že v radě hájíme zájmy památkové péče a pohled na památkářské problémy ze stanoviska tohoto občanského sdružení. K posledním kapkám, které nás přiměly z Gremiální rady vystoupit, ostatně patřilo vyjádření člena rady a primátorova náměstka doc. Petra Hlaváčka, který se v polemice o projektu společnosti Penta na zástavbu v oblasti Masarykova nádraží hájil poukazem na členství zástupců Klubu Za starou Prahu v Gremiální radě a nemálo nás tak iritoval, protože my jsme v této radě nikdy projekt Penty nehájili. Podle zprávy deníku Právo z 15. 5. 2020 pan náměstek Hlaváček odpověděl na výhrady občanských spolků a Národního památkového ústavu proti projektu Penty slovy, že „prošel Gremiální radou (...), jíž se zúčastnili i zástupci Klubu Za starou Prahu“. K tomu snad už není nutné nic dodávat.
Druhý důvod našeho vystoupení z Gremiální rady spočívá v přezíravém postoji hlavního města k závažným doporučením mise UNESCO, která navštívila Prahu v roce 2019. Rádi bychom se tu však vyjádřili k důvodu třetímu, k postoji Institutu plánování a rozvoje k projektu přestavby obchodního domu Máj, protože tomuto případu věnoval prof. Koucký největší část svého příspěvku na Stavbawebu. Kontext sporu prof. Kouckého s námi je takový, že 6. 4. 2020 vydal magistrátní odbor památkové péče souhlasné stanovisko s projektem přestavby Máje od architektů Johna Eislera a Martina Rajniše. Prof. Koucký hájí právo obou těchto původních spoluautorů Máj přestavět, vzdor tomu, že obchodní dům Máj byl ministerstvem kultury v roce 2006 prohlášen za kulturní památku a případné změny této památky by proto měly být prováděny s maximálním ohledem k jejím původním památkovým hodnotám. Takový předpoklad však oba uvedení architekti podle našeho názoru nesplnili. Podstata jejich projektu totiž spočívá v tom, že zbaví Máj jeho stupňovité siluety do Spálené ulice a zarovnají ji novou nástavbou do výškové úrovně sousedního obchodního centra Quadrio. Taková změna připraví tuto kulturní památku o jeden z jejích základních znaků.
Prof. Kouckému je známa okolnost, že Eislerův a Rajnišův projekt prošel v jedné ze svých starších variant 29. 6. 2018 Gremiální radou a že o něm tehdy tato rada nezformulovala žádný závěr, protože se její členové na žádném takovém závěru neshodli. O to víc nás udivily a popudily některé pasáže ve schvalujícím stanovisku magistrátního odboru památkové péče z 6. 4. 2020, které se postojů Gremiální rady a Institutu plánování a rozvoje ve věci přestavby Máje výslovně dovolávají. V rozporu s fakty toto magistrátní stanovisko sugeruje jakýsi závěr Gremiální rady, podle nějž prý „[s] památkovou materií je možné nakládat tak, aby rozkvetla a rozvinula se do podoby, která bude pořád skvělá a přijatelná. Může latentně zůstat připomínkou toho, co bylo původně, a co po té.“ Můžeme tu jen zopakovat, že Gremiální rada ve skutečnosti žádný takový závěr nepřijala. Sám Institut plánování a rozvoje však bohužel později, 4. 2. 2020, souhlasné stanovisko k přestavbě Máje opravdu vydal, protože prý Eislerův a Rajnišův projekt „reflektuje původní vzhled stavby, a to včetně barevnosti, rastrování apod.“. Institut plánování a rozvoje se tak rozhodl ignorovat náš nesouhlas s uvedeným projektem, ostře vyjádřený při uvedeném zasedání Gremiální rady 29. 6. 2018, a na to my sotva můžeme reagovat jinak než vystoupením z této rady.
Pro čtenáře Stavbawebu nemusejí být tato fakta příliš zajímavá. Zaměřme se proto na jiné aspekty tohoto incidentu s Májem, čili s kulturní památkou, které teď podle našeho soudu hrozí vážné znehodnocení. Domníváme se, že náš spor s prof. Kouckým odkrývá podstatný nesoulad mezi stranou kreativních architektů a stranou ochránců památek. Když hledí kreativní architekt na památku, tak obvykle přemýšlí o tom, jak by ji mohl vylepšit nebo přetvořit, zatímco ochránce takové památky naopak myslí na to, jak ji zachránit v jejím autentickém stavu. Postoj kreativních architektů nedávno v časopisu Architect 14/2019 (s. 10–13) pěkně vyjádřil dnešní předseda Gremiální rady Josef Pleskot: „Osobně si vší historické substance vážím, zejména pokud cítím, že je stavebním materiálem pro budoucnost.“ Myšlení obou těchto stran je už tak nastavené, sotva se na něm něco změní. Podle našeho názoru však existují případy, kdy postoj kreativního architekta ztrácí legitimitu, a případ Máje podle nás patří k markantním příkladům takové situace. Architektonickou hodnotu této stavby přitom pokládáme za nezpochybnitelnou. Jejím autorům se podařilo překročit limity svazujícího systému politické normalizace a vytvořit dílo světové úrovně, kterou dokládá neobvykle velký zájem světových odborných médií o ně. V poválečné české architektuře neexistuje jiná stavba s tak bohatým mezinárodním ohlasem, což bychom mohli snadno doložit. Ani Hubáčkova věž na Ještědu nebyla ve světových architektonických časopisech a knihách publikována tak často jako Máj. My jsme přesvědčeni, že stavby takového významu se znehodnocovat nemají a že chuť kreativních architektů přetvořovat je tady musí ustoupit ochranářskému zájmu.
Kdo se o tento spor zajímá, ptá se také, jak je to s právem původních autorů zasahovat do vzhledu architektonického díla, je-li toto dílo památkově chráněné. My nemáme právnické vzdělání a nemůžeme proto na tuto otázku kvalifikovaně odpovědět; za okamžik se však vyjádříme k morální stránce tohoto problému. Ale ať už na danou otázku dovedeme odpovědět přesně, nebo ne, jeví se nám to tak, že se tu střetává soukromý zájem architektů (a developerské společnosti Amadeus Real) s veřejným zájmem na ochraně památkového dědictví. Soukromé právo poskytuje každému svobodu v počinech a aktivitách, jaké neporušují zákon, v našem případě zákon o památkové péči. Jelikož Máj disponuje od roku 2006 statutem kulturní památky a je tedy pod ochranou památkového zákona, původní autoři podle nás nemají právo svobodně s tímto domem nakládat.
Když Klub Za starou Prahu v otevřených dopisech primátorovi hlavního města Prahy a ministru kultury z 26. 4. 2020 protestoval proti stanovisku magistrátního památkového odboru, které Eislerův a Rajnišův projekt přestavby Máje schválilo, společnost Amadeus Real na to odpověděla, že původní autoři domu nyní „mají možnost naplnit své autorské vize bez kompromisů, které byli nuceni učinit v podmínkách minulého režimu“. Podobně zní i argument prof. Kouckého; původní autoři teď podle něho dostali možnost „vrátit se k některým (původním) myšlenkám prvního návrhu“. My se teď nechceme zabývat otázkou, do jaké míry tyto názory odpovídají odborným zásadám památkové péče a její nejméně stoleté praxi v evropských zemích. Pokládáme nicméně za jisté, že předmětem památkové ochrany Máje nejsou nějaké neuskutečněné vize, nýbrž jeho uskutečněná podoba, o jejímž pozoruhodném ohlasu v zahraničí jsme se už zmínili. V závěru naší odpovědi prof. Kouckému se raději zaměříme na otázku, kdo vlastně obchodní dům Máj v letech 1971–1973 vyprojektoval, popřípadě zda opravdu existovaly nějaké alternativní myšlenky, jaké tehdejší politický režim nedovolil autorům provést.
Jak schvalující stanovisko magistrátního památkového úřadu, tak i ostatní aktéři našeho sporu notoricky uvádějí jen dvě jména původních autorů Máje, Johna Eislera a Martina Rajniše. Taková prezentace autorství tohoto díla se však opět dostává do povážlivého rozporu s fakty. Je přece dobře známo, že tento obchodní dům navrhli nikoliv dva, nýbrž tři architekti, John Eisler, Miroslav Masák a Martin Rajniš. Jak je možné, že se spoluautorství prof. Miroslava Masáka ututlává? My odpověď na tuto otázku známe. Profesor Masák totiž s projektem přestavby Máje od architektů Eislera a Rajniše nesouhlasí. Tento fakt pokládáme za nepominutelný. Vrátíme-li se tu na okamžik k otázce práva původních autorů zasahovat do svého díla, čí právo by tedy v takovém případě mělo být respektováno: právo Johna Eislera a Martina Rajniše, anebo právo Miroslava Masáka? Význam Masákova nesouhlasu s Eislerovými a Rajnišovými záměry vystupuje do popředí i z toho důvodu, že v poměrech raných sedmdesátých let byl prof. Masák nepochybně vedoucím architektem projektu Máje. Nechceme samozřejmě zpochybňovat velký podíl dvou dalších autorů na konečné podobě tohoto obchodního domu. Pokud však jde o jednoho z nich, Martina Rajniše, on sám v knize Pětadvacet tisíc dnů vzpomínek (2016, s. 83–84) otevřeně přiznává, že „mě moje častý pobyty ve vojenským kriminále vyřadily na víc než rok, takže Máj je vážně hlavně dílo Míry [Masáka] a Johnyho“ [Eislera]. Z toho všeho plyne, že pomíjet prof. Masáka a netázat se ho na jeho postoj k připravované přestavbě Máje je nemorální a neetické.
Když jsme se konečně prof. Masáka zeptali, jak to bylo s těmi „autorskými vizemi bez kompromisů“ (slova Amadeus Real) či „(původními) myšlenkami prvního návrhu“ (prof. Koucký), odpověděl, že o žádných takových alternativních myšlenkách nic neví; to, co chtěli postavit, opravdu v letech 1973–1975 postavili. Slova obhájců nového Eislerova a Rajnišova návrhu o jakýchsi neuskutečněných myšlenkách tak vyznívají jako pouhá chiméra či jako blufování.
U stanoviska prof. Kouckého oceňujeme jeho vážný a slušný tón a sami jsme se snažili odpovědět na ně ve stejném tónu. Je to stanovisko, s nímž nemůžeme souhlasit, a přece ho pokládáme za poctivé a čestné. Doufáme nicméně, že i sám prof. Koucký si uvědomí, že všechno kolem případu Máje čestné a poctivé není.

PhDr. Kateřina Bečková, předsedkyně Klubu Za starou Prahu
prof. PhDr. Rostislav Švácha, CSc., člen Domácí rady Klubu Za starou Prahu
8. 6. 2020





13. 6. 2020 12:50:05. Re: Re: Roman Koucký k situaci v Gremiální radě IPR a obchodnímu... jadran

  Tenhle tupý, arogantní a zdlouhavá blábol jenom potvrzuje to, co pan prof. Koucký věcně, jasně a stručně napsal a vyjádřil. I kdyby tady bylo těch slov desetkrát tolik, ona prázdnota myšlenek i argumentů i celková faleš postojů z nich nevymizí nikdy. Švácha (fakt, že tenhle "architekt" byl děkanem fakulty architektury při ČVUT o )rovni této školy vypovídá hodně, stejně jako její nevkusná budova Dejvicích) i kunsthistorička Bečková rozvoji Prahy škodí a jejich jediným cílem je z pozice síly rozhodovat o věcech, o kterých v jejich potřebné šíři a souvislostech nemají ponětí a pro jejich posouzení nemají absolutně žádné odborné, ale především mentální předpoklady...

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

23. 6. 2020 18:22:06

Re: Univerzální plán?

Se zájmem jsem si přečetl ten Kouckého výtvor a musím přiznat, že v něm je spoustu lákavých tezí. Pes je, jako vždy, zakopán v detailech, resp. v míře obecnosti toho textu. Nelze upřít, že zevšeobecňováním principů tvorby města až na tyto "holé věty" došel Roman Koucký na dřeň naší profese, a také je pravda, že vše, co si o ní myslím já a co jsem vždy vykládal laikům jako základní principy utváření města v demokratických poměrech, se s jistou dávkou tolerance dá najít i v těch jeho obecných postulátech. Má to ale několik zásadních "háčků". 1. Koucký předpokládá, že pokud respektují městští hlavouni a úředníci hranici zastavěného území, uliční čáry oddělující veřejný prostor od soukromého, evoluční růst výšky zástavby podle okolí, napojitelnost staveb na dopravní a technickou infrastrukturu a dokáží rozeznat zděděné hodnoty kulturní, lidmi vytvořené i přírodní, neměli by klást nástavbám a přístavbám, modernizacím, rekonstrukcím ani novým stavbám lépe využívajícím zastavěné území žádné překážky ve formě funkční či prostorové regulace, a o fyzickém rozvoji města by tedy měli rozhodovat ti, kdo chtějí stavět a ti, kdo jim poskytují odborný servis ve formě projektů. Tvrdí, že v případě respektování těchto zásad by mohl být územní plán vlastně triviální, obsahující právě jen výše uvedené základní regulativy, a uvnitř ploch pro výstavbu v síti veřejných prostorů a infrastruktury by měli mít stavebníci a investoři svobodný prostor pro naplňování funkcemi, a architekti svobodné pole pro ztvárnění staveb. Nepřímo tím říká, že ti, kdo město řídí, se do těch "vnitřků" mimo veřejných prostorů a koridorů technické a dopravní infrastruktury při respektování těch pěti regulativů nemají plést a mají nechat prostor kreativitě těch, kdo vnášejí do města změny, energii, peníze, nové činnosti a účely. To by bylo hezké, kdyby jak konšelé a jejich úředníci, tak investoři a stavebníci byli natolik vzdělaní a osvícení, že by při své práci brali ohled na ostatní soukromé a veřejné zájmy jako samozřejmost. Tedy respektovali obecně závazné předpisy pro hygienu prostředí, ochranu památek, přírody a krajiny, zájmy požární ochrany, ale i sousedů jaksi sami od sebe a nikdo je k tomu nemusel nutit. Řekněme si upřímně, že taková etika a morálka nefunguje u nás u žádné ze jmenovaných skupin účastníků přeměn měst a obcí. Mnozí lidé si navíc představují demokracii tak, že mohou "kecat do všeho", co se ve městě či obci šustne, a že jejich hlas je stejně důležitý, ne-li důležitější, než hlasy "držitelů moci", "držitelů měšců" a "držitelů odborných kompetencí a znalostí". Aby začala fungovat Kouckého vize, muselo by dojít ke změně této formy demokracie k nějakému přiblížení se k "osvícenému feudalismu" britského či švédského typu, tedy konstituční monarchie, a občané by museli respektovat autority a řád, ne jako u nás "Milion chvilek pro(ti) demokracii". 2. Už ve středověku lokátoři a další předchůdci urbanistů a územních plánovačů respektovali některé zásady, které Kauckého regulativy překračují tím, že se týkali a týkají specifických funkcí v území. Tak se např. umisťovaly provozy jirchářů a dalších životní prostředí ohrožujících provozů mimo obytnou zástavbu a po proudu vodotečí, aby neznečišťovaly vodu používanou jako užitkovou např. na praní a úklid domácností, obchodů, veřejných prostranství, byla stanovována dominantní místa pro výstavbu kostelů, zámků, hradů, radnic a parků, která nesměla být zastavěna něčím jiným, později byly vytvářeny specifické výrobní zóny, napojitelné vlečkou na železniční síť atd. Spoléhat jen na zdravý rozum investorů, architektů a inženýrů při lokacích některých funkcí je pro mne až příliš odvážná myšlenka - mnozí jsou duše prodejné, asociální, a etika povolání je pro některé jen omezující haraburdí. 3. V demokratických poměrech lze územní plán města či obce utvářet jako dočasnou dohodu o funkčním a prostorovém uspořádání správního území řešené obce mezi samosprávou a občany, kde architekt poskytuje jen odborný servis, jak tu dohodu graficky i textově vyjádřit. Přitom u odborné i laické veřejnosti lze požadovat, aby se vyjádřily a) které stávající stavební fondy fungují dobře, postačí jejich údržba, modernizace, nástavby či přístavby a není třeba je bourat, b) které zákonem chráněné památky nebo sice nechráněné, ale výrazně přispívající k identitě města, obce, místa, je žádoucí zachovat a chránit, c) které stavby a plochy neslouží dobře svému původnímu ani jinému účelu a je třeba jim dát novou náplň nebo je zbourat a nahradit novými objekty, d) které funkce nebo stavby naopak ve městě či obci chybějí a je žádoucí je doplnit výstavbou nových objektů, e) jak je třeba upravit stávající nebo doplnit novou technickou a dopravní infrastrukturu a jak se o její financování podělí veřejné a soukromé finance. Obávám se, že v Kouckého postulátech není pro takový dialog s dotčenými správními orgány, se samosprávou, s občanskou komunitou obce místo, že je to pojímáno více "elitářsky", jako že "do toho nemůže mluvit každý, kdo má do zadku díru". Přitom oddělit v hlasech veřejnosti "zrno od plev" je na odvaze a odpovědnosti orgánů veřejné správy, a takovému dialogu se nelze vyhnout, nemají-li být rozhodnutí o změnách v území neustále zpochybňována a napadána v opravných prostředcích. Shrnuto: na naše podmínky a naši občanskou i odbornou i morální vyspělost je ten Kouckého názor zatím moc radikální a nerealistický, také politicky patrně neprůchodný, i když by vlastně ideálně plnil ono politické zadání pro nový stavební zákon - zjednodušit proces přípravy staveb - od územního plánování až po realizaci staveb. Vždy jsem obdivoval, jak malý stavební výkres byl ještě za Rakouska - Uherska potřeba vytvořit jako projekt třeba činžovního domu pro povolení stavebního úřadu. Dnes jsou sice stavby mnohem složitější co do technického vybavení, ale i to bylo dřív odpovědností projektanta a stavitele vůči investorovi, ne vůči stavebnímu úřadu. Ten, kdo platil, taky kontroloval, zda dostává odpovídající kvalitu, a stát se do toho nepletl víc, než musel kvůli místu, evidenci a budoucímu zdanění nemovitosti. Na tom nic nemění ani informační technologie do územního plánování či projektování staveb. Jenže dnes právě přebujelý právní řád a byrokratický balast převzaly mnohé povinnosti regulace a kontroly, kterou si dříve obstarali erudovaní investoři a projektanti sami, a živí to takovou spoustu lidí, že ústup od toho bude spojen s tuhým odporem úřednictva. Něco na tom Kouckém ale je, rozhodně čeří vodu k inspirativnímu uvažování, zda územní plány v současném pojetí plní opravdu to, co slibuje zákon, nebo jestli je na čase si přiznat, že "život a rozvoj měst jde jinými cestami" a územní plánování ho jen trapně dohání desítkami změn plánů, vyvolaných novými záměry, které ten život délkou trvání zpracování, projednání a schválení jen zdržují, jako je tomu v Praze.

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz