Váš otec byl chemik a především geolog, který dlouhá desetiletí vedl brněnský Klub přátel výtvarného umění. Od mládí jste tak měl blízko k umění a mohl se snáze rozhodovat ke studiu některého z uměleckých oborů.
V mládí jsem byl spíše sportovně zaměřený. Jako žák jsem hrál hokej za Kometu. Otec, který upřednostňoval výtvarné umění, mě však v sedmi letech přihlásil do kroužku k akademickému malíři Robertu Hliněnskému, dnes lehce pozapomenutému autorovi, který v 60. letech působil na brněnské scéně jako zjevení. Byl mezi prvními, kteří přišli s abstraktní malbou. Mým velkým učitelem po celou dobu základní školy i gymnázia byl grafik a malíř Jaroslav Škarohlíd, který nás učil všechny techniky a připravoval k talentovým zkouškám na pražskou Umprum, kam jsem se později neúspěšně hlásil na scénografii k Josefu Svobodovi. Hořce úsměvnou epizodou bylo, že když jsem si ze zkoušek odnášel portfolio domácích prací, byly složky stejně zašněrované a komise se dovnitř ani nepodívala, čemuž se nelze divit, neboť tehdy přijímali jednoho až dva studenty do ročníku. Po mnoha letech se situace obrátila a seděl jsem na Umprum v komisích, kde mi jednou kolega řekl, abych byl rád, že mě tehdy nepřijali a nemusel se pak složitě zbavovat naučených tezí. No, nevím.
Od útlého mládí jsem tak měl možnost učit se „na lidušce“ od významných uměleckých osobností, jako byla prof. Procházková nebo grafik Petr Skácel, bratr slavného brněnského básníka Jana Skácela. Po škole jsem se přiženil do rodiny malíře Bohumíra Matala, kde jsem zažíval „večerní univerzitu“, neboť se u něj doma v dobách reálného socialismu o víkendech scházely významné osobnosti z tehdy undergroundového výtvarného a kulturního světa. S Bohumírem Matalem jsem začal konzultovat své nesmělé kresby a bavit se o barvách, ale mistr bohužel záhy zemřel.
Kromě architektonické praxe se vážně věnujete malbě obrazů, které veřejně vystavujete. Kdy si nacházíte čas na malování? Uchylujete se do ateliéru za odpočinkem nebo načerpáním inspirace?
Po ruské okupaci odešel Bohumír Matal do vnitřní emigrace, ale stále si udržoval ateliér na České ulici, který pronajímal dalším umělcům. Později jsem tento prostor po mistrovi „zdědil“. Jako mladí začínající architekti jsme v tomto ateliéru prodchnutém atmosférou předchozích nájemníků každodenně pracovali více než 12 hodin včetně svátků. Po entuziastických začátcích jsme se více profesionalizovali, aby veškerý čas nespolykala jen práce, ale teď se situace na stará kolena vrací, kdy sedíme v ateliéru také o víkendech a doháníme úkoly. Můj pracovní harmonogram není tak ideálně rozdělený jako u Le Corbusiera, který se mohl v ranních hodinách věnovat malbě a odpoledne navštěvoval svůj architektonický ateliér.
Obdobný pracovní režim má také Steven Holl, který vstává ve čtyři ráno, aby stihl namalovat pár akvarelů, dříve než začnou chodit zaměstnanci a zvonit telefony.
Mě nic nepřiměje vstát tak brzy, ale když se dohodne nějaká výstava, tak s blížícím se termínem vernisáže musím plátna domalovat. Snažím se, aby pracovní skici měly výtvarný potenciál a mohl jsem pak na ně navázat volnou tvorbou. Obě činnosti se vzájemně prolínají a nejde je oddělit. Moje malby vždy nějakým způsobem zobrazují prostor. Nepoužívám k tomu počítač a vystačím s barevnými plochami.
Stejně tak pořizujete umělecké fotografie. Vaše detailní snímky připomínají abstraktní obrazy. Potvrzujete, že architekti se umí pozorně dívat a nacházet potenciál, kde druzí nic nespatřují.
Při fotografování zachycuji momenty či detaily a nevěnuji se již příliš technice. Obyčejným automatem se zaměřuji na věci, které mě při studijních cestách zaujmou. Například v záplatované vozovce nebo oprýskané omítce nacházím abstraktní krajiny, z nichž vytvářím celé série z barevných struktur a rozhraní. Nerad bych ovšem mluvil o umělecké fotografii. To bych se asi mohl dotknout profesionálů.
Velký díl vaší únorové přednášky představovaly poznávací cesty za architekturou po celém světě. Další část byla věnována úzké spolupráci s ostatními architekty, především s Jiřím Stříteckým.
Přátelství s Jiřím Stříteckým se datuje již od studií na brněnské škole architektury. Jeho odchod před pěti lety mě velmi zasáhl a stále se promítá do tematiky mých obrazů. Jiřího po studiích osud zavál do Českých Budějovic, kde se s Martinem Krupauerem snažil ještě před sametovou revolucí podnikat a provozovat vlastní ateliér. Kromě architektonické kvality jsem na jejich práci vždy obdivoval také organizační a podnikatelské schopnosti. Jiří měl u Českých Budějovic chalupu, kam jsem ho jezdil navštěvovat a objevovat krásy Šumavy. Později jsme spojili síly při velkých architektonických soutěžích. V případě účasti v silně obsazených mezinárodních soutěžích šlo o luxusní prodělečný koníček, který vyvažovaly nabíjející společné chvíle zpestřující každodennost obou našich kanceláří.
V lednovém rozhovoru pro MF Dnes jste popisoval zrod muzea, kdy jste s kolegou Pavlem Pijáčkem dům nevyprojektovali, ale „namalovali“. Je to tak, že na počátku byla dřív umělecká malba než architektonická skica nebo racionální analýza stavebního programu?
Nevím, jestli mě správně citovali, protože k návrhu jsme přistupovali zcela jednoduše, koncepčně a vycházeli z daností. Pohybovali jsme se na pozemku zařazeném mezi národní kulturní památky a naše pole bylo velice omezené. Sami archeologové si do poslední chvíle nebyli jistí, zda by na pozemku mělo něco vzniknout, nebo by se místo mělo pietně zakonzervovat pro budoucí generace. Nakonec se těsným poměrem hlasů se rozhodlo, že stavba vznikne. K zadání však nešlo přistupovat příliš umělecky. Bylo potřeba pokorně přijmout půdorys, který již byl archeologicky vytěžen. Na našem pozemku byl již v 60. letech minulého století proveden částečný archeologický průzkum.
Takže s trochou nadsázky by se dalo říci, že archeologové vám svými odkryvy předznamenali budoucí půdorys muzea?
Ne doslova půdorys, ale vymezili odtěžené místo, kam bychom se s naším muzeem měli vejít.
Jednalo se o lichoběžníkový tvar s drobnými výstupky, kde nebylo místo pro výtvarné uvažování.
Druhým aspektem návrhu byla hloubka zakládání. Původně nám bylo sděleno, že se budeme pohybovat tři až pět metrů pod terénem. Následně jsme se museli přizpůsobit reálnému stavu, který samozřejmě nebyl úplně totožný s odhadem. Takže nálezy původně očekávané ve třímetrové hloubce jsme našli sedmdesát centimetrů pod ornicí. V Pavlově se i zemědělcům občas stane, že při orbě narazí na mamutí kel. Byla tak dána půdorysná stopa, hloubka výkopu a nám jedině zbylo vyřešit zastřešení a způsob horního osvětlení. Museli jsme také reagovat na to, že se pohybujeme v chráněné krajinné oblasti, kde je velice těžké cokoliv rekonstruovat, natož postavit něco nového.
Takže jste se na úřadech potýkal se stejným nástrahami, třebaže se jednalo o společensky přínosnou budovu?
Úředníci nečinili rozdíly mezi naším muzeem a jakoukoliv jinou rekonstrukcí chaty. Tento přístup lze chápat, neboť jejich úkolem je chránit krajinu. Když jsme přinesli ukázat úředníkům model našeho návrhu, za půl hodiny jsme odcházeli se schvalovacím razítkem. Náš přístup byl prozaický. Nechali jsme se inspirovat okolní krajinou s odhalenými vápencovými skalami. Naše osvětlovací věže tak přejímají podobu, která s pálavským prostředím dokonale souzní. Nevydali jsme se však cestou „umělých skalek“ obložených vápencem, ale použili jsme soudobé prostředky a materiály. Beton nakonec není úplně bílý, protože bychom museli plnivo přivážet z Rakouska nebo Slovenska a celou stavbu by ještě prodražovalo, ale ve výsledku je lehce tónovaná barva lepší než zářivě bílá.
Jak dlouho jste modelovali bludné balvany světlíků pod Pálavskými vrchy?
Při vymýšlení správného tvaru jsme se nemohli spolehnout pouze na kresbu nebo počítačové programy, ale musela přijít na řadu sochařská práce z lepenky. Na rozdíl od racionální spodní části jsou vystupující světlíky čirou sochařinou. Byli jsme v časové tísni, a tak se do modelování různých tvarů zapojili všichni v ateliéru a společně jsme hledali správnou kompozici. Následné převedení fyzického modelu do počítače probíhalo s přesností na milimetr, aby statici mohli objekt správně nadimenzovat. Podobně svízelné situace jsme pak zažívali na místě se stavební firmou, kde museli v pětimetrové výšce přesně vymezit bod styku hned několika různě šikmých ploch.
Měla stavba v CHKO na území plném pravěkých vykopávek nějaká specifika?
Situace nebyla o tolik jiná. Vytyčilo se území, odkryla stavební jáma, položila panelová cesta a mohlo se začít s běžnými stavebními pracemi. Odkrytí stavební jámy probíhalo pod přísným dohledem památkářů a archeologů. Následně proběhl archeologický průzkum. Daleko větší komplikace nám činilo přeložení rozvodu vysokého napětí, které zdrželo celou stavbu.
V některých koutech muzeum působí, jako by bylo přichystáno k budoucímu rozšíření. Je současný stav konečný, nebo počítá s tím, že když se objeví další vykopávky, může se „umělá jeskyně“ rozrůst?
S touto variantou zatím nepočítáme, ale správně tušíte, že se v průběhu realizace odehrály v dispozici dílčí změny. Konkrétně se jednalo o expozici in-situ, neboť původní sondy předpokládaly nálezy v místech dnešní slepé chodby. Nakonec se významná skládka kostí našla až na konci budovy, ale stále v dosahu stavby, takže se nemusel předělávat celý tvar, ale došlo jen k dílčím změnám v dispozici.
Ornamentální výzdoba při vstupu do archeoparku ukrývá nějakou symboliku?
Jde o motiv jednoho z vystavovaných předmětů v muzejních sbírkách. Konkrétně se jedná o dámskou sponu do vlasů se symbolickým dekorem klů. Tento grafický motiv jsme zvětšili a přenesli do betonu ve vstupní části.
Mohli jste také promlouvat do řešení interaktivní expozice a vnitřního vybavení?
Potkalo nás velké štěstí, že jsme mohli koncipovat expozici od samého začátku. Pochopitelně, že jsme museli přizvat scenáristu. Měli jsme však stále přehled o tom, co se v muzeu děje. Archeologové sami nejlépe vědí, co by chtěli vystavovat. Expoziční prezentace nálezů se odehrávala ve spolupráci archeologů a nás. Proto je tady architekt, který má pomoci ve spolupráci a koordinaci jednotlivých profesí. Společně jsme vymýšleli scénář a ten pak rozdělili do jednotlivých bloků prohlídkové trasy. K realizaci jsme přizvali odborníky na počítačovou grafiku, projekce a další pokročilé technologie. Naše kancelář se věnovala výběru materiálů, návrhům mobiliáře a vitrín, audiovizí atd. Obsah expozice jsme samozřejmě dostali jako zadání.
Podařilo se vám ohlídat budovu od celku k detailu. Dalo by se říci, že stavba skončila happyendem? Muzeum stojí a sbírá ocenění doma i po celém světě. Nebo by se našly nějaké zádrhele, které byste dnes řešil jinak?
Největším kamenem úrazu dnešních veřejných obchodních soutěží je, že hlavním kritériem, které rozhoduje, je cena. V tomto případě jsme měli štěstí na grafické studio Pixl-e, které se mohlo návrhu plně věnovat. Pro uměleckou instalaci jsem měl původně dohodnutého anglického malíře Davida Tremletta, který maluje přímo na stavbu holýma rukama. Připadalo mi to jako zajímavá synergie dnešního umělce s tvorbou prehistorických lidí. Po více než dvouleté komunikaci s britským umělcem opět došlo na soutěžení o cenu, což nám všem připadlo natolik absurdní, že spolupráce nedopadla a jsme rádi, že nakonec došlo na instalaci reliéfního obrazu akademického malíře Petra Písaříka, který nyní připravuje velkou výstavu v Rudolfinu, takže jsme zcela jistě ani s ním nešlápli vedle. Na výzdobě interiéru se také podílel úspěšný malíř Michal Bačák a renomované studio Amos Design.
Rozhovor se uskutečnil 10. dubna 2018 v brněnském ateliéru Radko Květa.
___
Ing. arch. Radko Květ (*1954 Třebíč) Vystudoval gymnázium a fakultu architektury VUT v Brně. V letech 1981–88 pracoval v Brnoprojektu, od roku 1991 vede vlastní praxi Architektonická kancelář Radko Květ. Externě spolupracoval s FA VUT v Brně, působil také v dozorčí radě a představenstvu ČKA. S muzeem Archeopark Pavlov získal mnoho domácích i zahraničních architektonických ocenění – je vítězem České ceny za architekturu 2017, Stavby roku 2016 nebo Iconic Awards 2017 v Mnichově a celosvětové přehlídky CEMEX Mexico City 2017. Zároveň za své realizace získal ceny za výstavní činnost, například Best of heritage ICOM v Dubrovníku a třikrát Gloria musaealis. Přednáší na vysokých školách, jeho realizace jsou publikovány po celém světě a byl členem porot v mnoha soutěžích.
Publikováno v časopise Stavba č. 2/2018, str. 4-7
Foto: Marie Votavová
