Sad smíření – Památník vězňům

Paměť je otroctví, neexistující paměť je smrt zaživa. (Matěj Páral)

Na rozdíl od nedalekého Terezína málokdo tuší dějinný význam Litoměřic v kontextu druhé světové války. Projekt se zabývá urbanisticko-krajinářským řešením lokality o rozměrech 1,5 x 1 km západně od Litoměřic, kde se nachází bývalý vápencový důl Richard, později adaptovaný na tajnou nacistickou továrnu. Cílem je vybudování objektu pro expozici o historii koncentračního tábora, rekonstrukce části podzemí a krajinné úpravy s důrazem na pietní charakter celého místa.
Koncept vychází z využití podzemních prostorových struktur továrny. Současně s podzemím je rozvíjen i koncept nové krajiny. Oba tyto nosiče jsou spolu svázány funkčně, prostorově i symbolicky. Dualita mezi prostorem a jeho mentálním nábojem tvoří hlavní scénografii projektu. Každý prvek organizace krajiny včetně vody má symbolický význam a hodnotu. Je využito kontrastu mezi organickými formami podzemního labyrintu a geometrizujícím rastrem ovocného sadu, mezi betonovými torzy staveb na povrchu a jemností přírody.

Na první pohled protikladné prvky jako: přesně definováno/zdánlivě nevyřešeno (úmyslně ponecháno vlastní interpretaci), introvertní/extrovertní, tvoří kontrasty. Vzájemná neutralizace těchto napětí vytváří komplexní celek, smiřující se s krajinou, do níž je injektován. Zbytky původních staveb jako jsou ventilační šachty, nádrže na užitkovou vodu a filtrační stanice jsou obnaženy a reinterpretovány do nových souvislostí.
Do architektonické formy jsou zde konkretizovány poznatky z filozofie, sociologie či psychologie.
Uzdravení traumatické paměti je symbolizováno rituálním jednáním návštěvníků, kteří budou sami sázet stromy do ovocného sadu, jímž budou propojeny dva staré sady na hranicích území. Zážitek svobody pohybu podněcuje vědomí dějinných souvislostí, paradox oproti nesvobodě, kdy byla tato lokalita obehnána ostnatým drátem bez možnosti úniku. Krajina se bude velmi pozvolna proměňovat a obnovovat. Její potenciál bude zvýrazněn, monumentalita nepřístupných podzemních prostor bude vymezena na povrchu.

Území sestává ze tří mírně odlišných mikroklimatických systémů: areál původního krematoria, plocha určená pro nový sad a vápencový vrch Bídnice. Všechna tři mikroklimata protne přímočará spojnice vstupu do podzemí s krematoriem. Směrem k městu je tato osa vizuálně upnuta na dominantu komína krematoria, postupně se zařezává do terénu.

Funkčně projekt využívá klimatických a topografických podmínek. Nejde o didaktickou turistickou atrakci. Jde o vlastní intenci návštěvníka – poutníka, který bude dané souvislosti sám objevovat. Jde o obnovení a uzdravení ztracené paměti. Zahrada Čech se proměňuje v Sad smíření.

Autorská zpráva

Vedoucí práce: prof. Ing. arch. Zdeněk Fránek
Projekt získal cenu rektora Technické univerzity v Liberci