Slavný francouzský designér navrhl první židli pomocí umělé inteligence

Židle příhodně pojmenovaná A. I. je výsledkem Starckovy spolupráce s italskou značkou Kartell, která je známá svým designovým nábytkem, a s platformou Autodesk Research. Starck přišel s ústřední vizí, a pak už bylo na pokročilých algoritmech pro takzvaný generativní design, aby prozkoumaly bezpočet variant, které půjde vyrobit vstřikováním. To byl zase požadavek firmy Kartell, která měla židli vyrobit. Celý projekt se povedl a v showroomech značky je k vidění židle, díky které se spolupráce lidí a strojů posunula o několik obřích kroků kupředu. Jak vnímá současný design a jeho budoucnost sám Philippe Starck? Jak se mu s generativním navrhováním pracovalo a kdy podle něj technologie naplno zazáří?

Vy sám nevlastníte vůbec žádný počítač. Co si myslíte o generativním navrhování, při kterém je počítač designérovi rovnocenným partnerem?

Nemám počítač, protože v tom, co dělám – tedy v kreativní práci – jsem rychlejší než libovolný počítač na trhu. Hlavní ale je, že moje kreativita je neomezená. I ta nejkreativnější osoba dovede ve spolupráci s nejlepším programem vyjádřit jen takové myšlenky a kreativní nápady, které nepřevyšují představivost, talent a inteligenci programátora. Jako by neuvěřitelně inteligentní a talentovaná moucha létala uvnitř neviditelné skleněné krychle. Všechny tyto sny mají své hranice. Situace se s nástupem talentované umělé inteligence samozřejmě změní a za pár let by možná mohlo dojít k tomu, že mi takový nástroj pomůže můj kreativní potenciál ještě navýšit.

Jak byste popsal židli A. I., kterou jste s pomocí generativního designu vytvořil?

Za celý život jsem navrhl desítky dobře udělaných, inteligentních a různorodých židlí. Po letech mi ale došlo, že je všechny vytvořil tentýž mozek – mozek jednoho živočišného druhu, který přemýšlí a logicky uvažuje vždy totožně. Jinými slovy, i kdybych si lámal hlavu sebevíc – i kdyby si všichni lámali hlavu sebevíc – i kdybychom všichni byli géniové, velcí designéři, vždy dojdeme k výsledku, který je v podstatě totožný. Může za to naše DNA, náš „původ“, povaha, která nám nedovolí dělat věci jinak. Začínal jsem se nudit, ale vkládám velkou naději do toho, že nám umělá inteligence pomůže se z tohoto kreativního ghetta dostat ven.

Když jsem viděl, jak šachového velmistra Garriho Kasparova porazil počítač, snil jsem o tom, že jsem na Kasparovově místě. Dnes jsme na tom úplně stejně: Kasparov prohrál za určitých podmínek, i já jsem bojoval za určitých podmínek. Židlí A. I. začíná obrovská svoboda – obrovská revoluce – kterou už nám revoluce z rukou lidí nemůžou nabídnout.

Vaším osobním étosem je „demokratický design“. Jak do něj židle A. I. zapadá?

Demokratický design není žádný styl. Jde o humanismus, který se v každém ohledu – kulturním, kvalitativním, technologickém – snaží snižovat cenu a umožňovat sdílení s největším možným počtem lidí. Umělá inteligence by měla optimalizovat všechny parametry demokratického designu. Návrh, za kterým nestojí můj mozek, už nebude těšit jen ty se stejným mozkem, ale i jistý mozek univerzální.

Jaký nejunikátnější designový problém jste kdy řešil?

Kulturní paměť programátorů stojících za pokročilými algoritmy pro generativní design. Několik let jsem se snažil vymazat z myšlení umělé inteligence veškeré lidské stopy. Lidské myšlení konečně malinko ustoupilo myšlení rostlinnému, které mě neuspokojuje o moc víc, ale navzdory všemu jde o životodárný začátek.

Věnujete se architektuře a interiérovému designu. Použil byste generativní design například při navrhování hotelu?

To je zajímavý, ale nesmírně komplikovaný nápad. Hotel musí povinně plnit poměrně snadno pochopitelnou funkci. Významná je ale i lidská a citová funkce, která se člověku vyhodnocuje jen obtížně a s jejímž vyhodnocováním má zatím problémy i generativní inteligence. Byla by to ale výzva – a proč se do ní nepustit?

Jaký nejvtipnější profesní přešlap se vám kdy stal?

Jednou mi zavolal někdo, na kom mi velmi záleží, a objednal si ode mě zhruba padesátimetrovou plachetnici. Ten člověk ale není rodilým mluvčím angličtiny, a navíc jsme při telefonátu měli špatné spojení. Na té lodi jsem pracoval 6 měsíců a na výsledek jsem byl ohromně pyšný – až do chvíle, než jsem ho dotyčnému ukázal. Tvářil se nechápavě a vůbec poprvé neprojevoval vůbec žádné nadšení. Až pak mi došlo, že ta loď neměla mít 45, ale 145 metrů. Do dneška se kvůli tomu cítím trapně.

Jak poznáte, že je projekt nebo návrh hotový?

Designér pozná, že je projekt dobře provedený, dvěma způsoby. Zaprvé to prostě cítíme – je v tom jistá magie. Zadruhé, po určitém zvážení, tkví úspěch v perfektní rovnováze všech parametrů, díky nimž je navržený design rozumný, dobrý a zaslouží si existovat.

Jaký aspekt budoucnosti designu ve vás vyvolává největší naději nebo nadšení?

Na designu je nejzajímavější poznání, že jde o pomíjivou činnost, která v dnešní podobě pramení v polovině 20. století a v polovině 21. století zase vymizí. Inteligentní část lidské produkce následuje strategii dematerializace: bude nám stačit málo, abychom toho měli hodně. Současný design se s velkou naivitou snaží učinit naše každodenní povinnosti snesitelnými, abychom je mohli milovat. To ale neodpovídá pravdě; konvici na kávu si nikdy nezamilujeme, ať je navrhnutá sebelíp. Toto veřejné selhání skončí, až konvice na kávu zmizí, a my s ní.

Myslíte si, že technologie mohou být geniální?

Dnešní technologie ne, jsou totiž závislé na omezené paměti, která je oslabuje. Stačí ale dát umělé inteligenci trochu času, aby vyrostla a byla schopná sofistikovanějších pocitů. V den, kdy se bude umět zamilovat, kdy se bude bát, kdy bude mít sny a touhy, se stane géniem.

Zdroj a foto: Autodesk