V první fázi vtiskl Doxu podobu architekt Ivan Kroupa, ve druhé ji pak dřevěnou vzducholodí Gulliver dotvářel architekt Martin Rajniš. Petr Hájek pak dokončil sestavu přidáním sálu schopného pojmout 450–550 diváků, čímž celkovou plochu věnovanou všem formám umění rozšířil na více než jeden hektar. Ivan Kroupa, Martin Rajniš i Petr Hájek jsou předními českými architekty, kteří se nebojí neobvyklých řešení a v tomto směru Doxu vtiskli i architektonickou prestiž. Nedílnou součástí realizačního týmu a velmi aktivním investorem byl ředitel Doxu Leoš Válka.
Centrum současného umění Dox vzniklo v první fázi přestavbou bývalé holešovické továrny na multifunkční prostor (2008), poté přibyly v samostatné budově dva výstavní prostory a auditorium (2011), v roce 2016 přibyl prostor vzducholoď Gulliver, kde se odehrávají především počiny zaměřené na literaturu, a nyní se rozrostlo o tři nové objekty. V jednom se nachází experimentální sál Dox+, na jehož střeše vznikla zahrada s hledištěm a lávka pro performance, v druhém se zrodila zkušebna a zázemí pro divadelní soubor a ve třetím sídlí škola pro architekty ARCHIP.
Když se naskytla příležitost koupit vedle Doxu parcelu s administrativní budovou Středočeských dřevařských závodů, byla to náhoda, na niž však Leoš Válka, ředitel Doxu, čekal. A přišla v pravý čas. Od začátku fungování Centra současného umění Dox mu chyběl prostor, kde by probíhaly akce, při kterých se shromažďuje větší počet účastníků, především vernisáže. Na začátku každé výstavy je vernisáž, bylo tak nezbytné Doxu tento prostor dopřát.
Leoš Válka pro tuto realizaci vyzval architekta Petra Hájka, se kterým se seznámil v rámci projektu Anastamosis, při jehož realizaci získal Leoš Válka podnětnou, poetickou zkušenost a Petr Hájek v Doxu myšlenkový azyl. Napojili se na stejnou vlnovou délku, a proto oslovení Petra Hájka, i pro jeho zkušenosti s vytvářením akustických prostor, bylo logickým krokem.
Vymyšlení projektu bylo velmi rychlé. Architekt se pro novou stavbu nadchl a doslova přes víkend vytvořil společně s Martinem Strossem, Cornelií Kleinovou a Benediktem Markelem první návrh projektu. Investor kladl velký důraz na utilitární řešení, kde logika, funkčnost, propojení s vedlejší budovou a maximální možné využití plochy parcely hrály velmi důležitou roli. Velkým tématem k řešení byla akustika, protože zadání bylo v tomto směru komplikované – vytvořit sál pro divadlo, tanec, kino, přednášky, performance. Každá tato činnost potřebuje jiné podmínky, jinou akustiku, proto se sál ladí speciálním stropem a trikem, kdy foyery jsou bez oken a dají se tak zapojit jako přídavné zvukové komory. Typologické schéma provozu se zefektivnilo a vymyslelo se silné architektonické řešení, které je i relativně levné. V původním návrhu nebyla taneční zkušebna. Ta přibyla, až když si tvůrci uvědomili, že divadelníci musí někde zkoušet. Zkušebna stojí na betonových sloupech uspořádaných do písmene V a působí tak dojmem, že se vznáší. Fasáda nových objektů je inspirována polstrovanou pohovkou a není to náhoda, protože na střechách sálů se může sedět. Fasáda je pokryta speciální fólií a v maximální možné míře pohlcuje hluk, aby zajistila klid obytného okolí, sdílejícího stejný vnitroblok.
Dodavatelem betonu pro tuto stavbu byla společnost TBG METROSTAV s.r.o., člen skupiny Českomoravský beton, která na stavbu dodala celkem 1600 m3 betonu různých druhů a tříd. Uplatnění zde našly také speciální značkové produkty: litá cementová pěna Poriment, litý anhydritový potěr Anhyment a litý cementový potěr Cemflow v celkovém objemu 300 m3, který dodala společnost TBG Pražské malty, člen skupiny Českomoravský beton. Velkou výzvou pro dodavatele betonu byla doprava, protože prostor je nízký a úzký a jen některé druhy autodomíchávačů se do něj vešly a mohly zajistit bezproblémové dodání požadovaného stavebního materiálu.
Autoři článku: Martina Rychtarová, Jan Veselý
Autor fotografií: Benedikt Markel
Viadukt v Zürichu není svojí fasádou nijak originální, tento materiál není ničím novátorským ani na jednom z projektů, navíc stavby se vzájemně nijak nepodobají. Použití tohoto materiálu mělo svůj logicky důvod.
Asi by bylo fer, aby pan architekt priznal, ze stavba nebyla inspirovana pohovkou, ale spis projektem Viadukt v Zurichu od EM2N Architekten z roku 2010. Tam je totiz (az na barvu) uplne presne stejna fasada.