Recenze: „Stavba ve stavbě“

Polyfunkční síň v Karlových Varech od Petra Hájka – recenze, kterou napsal Rostislav Švácha pro časopis Stavba 4/2023. Koncertní sál je vítězem České ceny za architekturu 2024.

Ve srovnání s architekturou jiných našich krajských měst dosáhly Karlovy Vary v minulých třiceti letech chabých výsledků. Do povědomí přátel současné architektonické tvorby se tu zapsala jen lávka přes řeku Teplou, za níž místní architekti Polony a Šejvl získali v roce 1998 cenu za design v soutěži Grand prix Obce architektů, dále bytové domy Triplex od ateliéru A69, dokončené v roce 2011, a snad ještě budova wellnessu, kterou v letech 2007–2013 vestavěl do zadního dvora hotelu Pupp ateliér KAAMA. Znalci architektury 20. století naproti tomu už léta s lítostí sledují zánik původních interiérů hotelu Thermal od manželů Machoninových nebo snahu některých lokálních patriotů nahradit Vřídelní kolonádu Jaroslava Otruby kopií staré litinové kolonády z roku 1879. A právě tato neúcta k hodnotným výkonům modernismu šedesátých a sedmdesátých let 20. století možná vysvětluje, proč ani dnešní moderní architektura nenachází v Karlových Varech živnou půdu.

V poslední době se však tato nepříznivá situace začíná měnit. V roce 2020 se místnímu rodákovi Petru Hájkovi, kterého známe jako příslušníka proslulých HŠH i jako vynikajícího samostatného architekta, podařilo získat zakázku na projekt dostavby a rekonstrukce místní střední školy keramické a sklářské.[1] Podaří-li se ho uskutečnit, Karlovy Vary tak získají nejen silné architektonické dílo, ale i vhodné sídlo nejen pro školu střední, ale i školu vysokou, kterou zatím karlovarský kraj bolestně postrádá.

Mise Petra Hájka v jeho rodném městě se však tímto projektem nevyčerpala. V minulých letech tento architekt získal velkou reputaci svými projekty polyfunkčních sálů – například v Litomyšli, kde spolu s partnery z HŠH upravil na takový sál zámeckou jízdárnu (2007–2013), anebo v pražském uměleckém centru Dox+ (2014–2018) – a to zřejmě rozhodlo, proč mu město Karlovy Vary a karlovarský kraj přednedávnem zadaly ověřovací studii vložení polyfunkční síně do prázdné dvorany místních Císařských lázní, které v tu chvíli procházely rekonstrukcí.[2]  Za úvahou o nepochybně riskantním podniku se patrně skrývalo váhání nad tím, jakou hlavní funkci má nákladně rekonstruovaná neobarokní budova lázní vlastně dostat, když bylo jasné, že původnímu léčebnému účelu už toto dílo vídeňské firmy Fellner a Helmer z roku 1895 sloužit nebude a že ani funkce kasina, které zde přebývalo po listopadové revoluci, není pro tuto skvělou památku pozdního architektonického historismu důstojným řešením.

Během deseti týdnů se Petru Hájkovi podařilo vypracovat nejen uvedenou studii, ale i získat předběžný souhlas s jejím rozpracováním všech zúčastněných stran, mezi které kromě kraje, města a loketských památkářů spadal i Karlovarský filharmonický orchestr. Podle toho, na jaké problémy se pak architekt zaměřil a jak velkou roli mezi nimi hrála akustika koncertního provozu, bychom mohli soudit, že ve svých dalších úvahách o konceptu vestavěného sálu sice Petr Hájek nezapomínal na to, že nový prostor bude sloužit také jako kinosál pro karlovarské filmové festivaly nebo jako sál konferenční či taneční, ale že se především řídil představou koncertní síně. A když bylo jeho hotové dílo v červnu 2023 slavnostně odevzdáno veřejnosti, metropole nejzápadnějších Čech tak vzdor svým slabým výkonům v oblasti soudobé architektury předběhla jiná česká a moravská města, která už o postavení nové koncertní síně delší či kratší dobu usilují, ať už myslíme na Brno, Ostravu[3] nebo Prahu.

Ve vysoké dvoraně či atriu uprostřed Císařských lázní stály původně stroje pro rozvádění rašeliny do vanových koupelen, které dvoranu ze tří stran obtáčely v několika patrech. Okna těchto koupelen se do ní otvírají i dnes. Architekt musel za pomoci akustika Martina Vondráška[4] prověřit, zda se její vysoký prostor vůbec hodí pro hudební produkce čili zda se bude zvuk hudebních nástrojů odrážet od stěn a od nového stropu v příznivých hodnotách. Když se ukázalo, že proporce dvorany budou hudbě sloužit uspokojivě, architekt i akustik ji pak ještě dolaďovali, a to pomocí akustických prvků ve stropě i pomocí velkého vestavěného tělesa jeviště a hlediště. Zvukového optima přitom chtějí dosáhnout ještě posuvnou látkovou zástěnou, která bude při koncertu zakrývat stěny i okna síně podle vzoru podobného závěsu v sále Mozartea v olomouckém Arcidiecézním muzeu (1998–2006), tedy stavby, jejíž úpravu architekt navrhl spolu s ostatními členy HŠH. Principům předchozí tvorby tohoto ateliéru dobře odpovídá také Hájkova snaha nic u historické budovy nebourat, nýbrž jen přikládat nové ke starému, a z toho vyplývající architektův nápad upravit starý prostor pro novou funkci vložením nějakého nového dutého tělesa, jakési „stavby ve stavbě“, což je představa, s jakou v 16. a 17. století operovali manýrističtí a barokní architekti a jakou popsal Robert Venturi v kapitole o vnitřku a vnějšku v knize Složitost a protiklad v architektuře.[5]

Prostor uvedeného nového posuvného jeviště v jízdárně u zámku v Litomyšli od HŠH,  na který tu myslím jako na jeden z precedentů „stavby ve stavbě“, však v Hájkově úpravě dvorany Císařských lázní v Karlových Varech vystřídalo nejen vložené jeviště, nýbrž i vložené hlediště, tedy jediná důmyslná konstrukce schopná měnit svůj tvar podle toho, jakému účelu a jaké produkci v tu chvíli slouží.[6] A myslíme-li tu nejen na podobnosti, ale i na rozdíly, pak tedy kompaktní laminátovou hmotu litomyšlského zařízení Petr Hájek v karlovarské síni nahradil průhlednou, červeně natřenou ocelovou konstrukcí, která se napřed musela sestavit v továrně a po rozebrání jeřáb vkládal její dílce do dvorany otvorem ve střeše k nové montáži, což všechno pak architekt přirovnal ke stavbě plachetnice v lahvi: „Nejprve jsme museli vše vyrobit a nanečisto sestavit v hale, abychom věděli, že nic nechybí. Poté bylo nutné vše očíslovat, rozložit a zase sestavit v atriu budovy.“[7]

Petr Hájek patří k tvůrcům, kteří chtějí architekturu obohacovat přesahy z jiných disciplín, a to především z oblasti technologií a výtvarných umění. Jak sám říká, inspiraci často hledá v syntéze oborů mimo architektonickou sféru. Skrytě tak přátele své tvorby ponouká, aby hádali, jaký předmět nebo jakého tvora jim ta či ona Hájkova stavba asi připomíná. V divácích se tímto způsobem nevědomě probouzí dojem jakési dodatečné participace na architektonickém díle nebo aspoň na jeho významovém obsahu. Je to podobná cesta, jakou ve světě známe z díla Stevena Holla[8] nebo jakou se u nás kdysi vydal Svatopluk Sládeček ve svém „figurkativním“ období,[9] snad s tím rozdílem, že Petra Hájka nezajímá ani tak vizuální, jako spíše funkční spoj mezi architektonickým dílem a jeho inspiračním zdrojem.[10]

V několika rozhovorech z poslední doby, publikovaných i dosud nezveřejněných,[11] i ve zprávě ke karlovarské síni, kterou otiskl Archiweb,[12] Petr Hájek přirovnává svůj útvar jeviště a hlediště v Karlových Varech k obrovskému živočichovi, zatímco mezi návštěvníky sálu v Císařských lázních se spíše prosadila konkrétnější metafora kraba. V jiných svých vyjádřeních tu architekt mluví o inspiraci „transformery“, jaké známe z dětských hraček nebo z dobrodružných filmů na stejné téma, a snad nejraději označuje za podvědomý zdroj své myšlenky o tvaru karlovarské vestavby multifunkčního šestinohého robota Malý bůh z mládežnického časopisu ABC, s nímž se setkal v dětství, ale jeho podobu i funkce dodnes nosí v mysli.[13] Konečně se jako ke vzoru pro koncept svého díla přihlašuje k projektu Kráčejícího města od člena Archigramu Rona Herrona. Všechny tyto inspirace spojuje s jeho karlovarským zařízením schopnost hýbat se a měnit při tom svůj tvar.

Za stejně důležitou vlastnost své konstrukce pak Petr Hájek pokládá i to, že funguje jako stroj a že se stroji také podobá, z čehož plyne, že dávné strojové zařízení na distribuci rašeliny vystřídal ve dvoraně Císařských lázní mechanismus sice s odlišným účelem, ale opět mechanismus strojový. Všemi uvedenými představami se však asociativní síla karlovarské koncertní síně nevyčerpává a prostor pro další přirovnávání její formy k něčemu mimo vlastní architekturu tak zůstává otevřený. K závažnějšímu problému interpretace tohoto Hájkova díla by pak mohla vést otázka, co bylo dřív; zda úvaha o technickém a akustickém řešení vestavby, anebo představa o jejím tvaru a jeho asociacích, anebo to první i to druhé najednou v nerozpletitelném svazku. Nejlepší odpověď na tento problém by samozřejmě mohl přinést samotný Petr Hájek.[14]

Jak jsem to už napsal na začátku, Karlovy Vary se třicet let stavěly k moderní architektuře netečně, ne-li odmítavě. Myslím, že se tak jejich architektonický fond zbytečně ochudil a že i generační vrstvy karlovarských obyvatel, které zažily Sametovou revoluci a tři dekády po ní, ztratily možnost zanechat po sobě nějaké hodnotné svědectví vtělené do nových architektonických děl. Stavbou polyfunkční síně v Císařských lázních a snad i budoucí dostavbou keramické a sklářské školy však město přece jen začalo dohánět tento povážlivý deficit, a to v obou případech výkony nebývale vysoké úrovně. Přeji Karlovým Varům, aby na této cestě co nejdéle vydržely.

Rostislav Švácha, říjen 2023, vyšlo v časopise Stavba 4/2023

Foto Pavel Nasadil, Mariana Pančíková

Místo stavby Mariánskolázeňská 306/2, Karlovy Vary
Autoři Petr Hájek, Martin Stoss, Nikoleta Slováková / Petr Hájek ARCHITEKTI
Spolupráce Petr Vlček, Martin Vondrášek / akustické řešení a audiovizuální technologie: AVT Group; Martin Matoušek, Robert Nos / konstrukce sálu: GRADIOR TECH
Investor Karlovarský kraj
Užitná plocha 492 m² (plocha nádvoří)
Kapacita sálu 287 míst k sezení, až 100 hudebníků
Projekt 2019–2021
Realizace 2024 (2023 zkušební provoz)

---

[1] https://www.archiweb.cz/en/n/home/keramickou-skolu-v-karlovych-varech-prestavi-petr-hajek-architekti/

[2] Podle svědectví Petra Hájka, se kterým jsme spolu s Marianou Pančíkovou navštívili Karlovy Vary 13. září 2023, se o úpravu dvorany Císařských lázní na polyfunkční sál nejvíce zasloužili bývalý starosta Mariánských Lázní Vojtěch Franta, bývalý karlovarský městský architekt Petr Kropp, dnešní ředitelka územního pracoviště Národního památkového ústavu v Lokti Romana Riegerová, primátorka Karlových Varů Andrea Pfeffer Ferklová a hejtman Karlovarského kraje Petr Kulhánek. Nemalý podíl na úspěšném výsledku tu patří i bývalé hejtmance Janě Mračkové Vildumetzové, z jejíhož podnětu se dlouho prázdná a chátrající budova Císařských lázní začala rekonstruovat.

[3] K projektu ostravské síně od Stevena Holla viz naposled rozhovor Aleše Honuse s ředitelem ostravské filharmonie Janem Žemlou, Historické šance se Ostrava nesmí vzdát, Právo XXXIII, č. 230, 4. 10. 2023, s. 8.

[4] Srov. interview Archiwebu z 16. června 2023: archiweb.cz/n/rozhovory/rozhovor–s–architektem–petrem–hajkem–a–odbornikem–na–akustiku–martinem–vondraskem/

[5] Robert Venturi, Složitost a protiklad v architektuře, Praha 2001, zvláště s. 69–72.

[6] Proměnitelné hlediště už Petr Hájek uplatnil v polyfunkčním sálu Dox+.

[7] Srov. rozhovor Martina Bajtlera s Petrem Hájkem v internetovém vydání časopisu Forbes, 29. května 2023: forbes.cz/experimentator–architekt–petr–hajek–ve–velkem–rozhovoru/

[8] O tom viz Tadeáš Goryczka – Jaroslav Němec – Jiří Jůza (eds), Steven Holl: Making Architecture, Ostrava 2022, s. 172, 174, 188, 190.

[9] Srov. Svatopluk Sládeček – Ladislava Horňáková, Figurkativní architektura pro začátečníky, Zlín 2004.

[10] Diskutovali jsme o tom 31. října 2023.

[11] Velmi zajímavá interview s Petrem Hájkem pořídil v několika posledních letech Petr Volf. Závažný rozhovor o karlovarské síni však ještě čeká na zveřejnění.

[12] Srov. nedatovanou zprávu Archiwebu, Císařské lázně – multifunkční sál, archiweb.cz/b/cisarske–lazne–multifunkcni–sal/

[13] Mluvili jsme o tom v září 2023 v Karlových Varech; srov. poznámku 2.

[14] Odpovědí, co stojí na počátku, se bude zabývat dizertační práce Petra Hájka podaná na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě a věnovaná mimo jiné tématům zvuku, hudby a akustiky. Za tuto informaci vděčím jejímu autorovi. Podobnými problémy se zabývali účastníci workshopu Od myšlenky k architektuře v Semináři dějin umění Masarykovy univerzity v Brně 15. a 16. června 2023, jehož příspěvky vyjdou koncem tohoto roku, a zaměřila se na ně i kapitola Hledání: Od ideje k detailu v katalogu editorek Kláry Jeništové a Martiny Mertové, Architektura v procesu, MUO Olomouc 2022, s. 20–35.