STORY of... – kavárna v Ostravě

STORY of... – kavárna v Ostravě

Nádražní 49, 702 00 Ostrava

(12. 6. 2020) Van Stajpen Architecture

   
 
 
 
 

STORY of... – kavárna v Ostravě

Týden před začátkem koronavirové pandemie v České republice otevřela nadšená mladá dvojice nový café bar v centru Ostravy s poetickým názvem „STORYof…“ Celý průběh od návrhu až po realizaci byl zajímavou cestou nejen pro investora, ale také pro místní architektonické a designové studio. Vše začalo v létě minulého roku, kdy investoři pozvali zpracovatele návrhu interiéru do prostor k pronájmu v okrajové ostravské čtvrti. Z původně vytipovaných nezajímavých prostor, také vlivem doporučení architekta, sešlo a majitelé museli pro svůj vysněný podnik hledat jinou lokaci. Naskytla se jim příležitost zrekonstruovat interiér přímo v centru města na rušné Nádražní ulici, dříve sloužící jako italská restaurace. Hned po první schůzce bylo jasné, že prostor ukrývá velký potenciál.

Nová lokace – nový koncept
Investor přišel na první schůzku, ještě v původním přízemním prostoru budovy patřící do tzn. „socialistického realismu,“ s jasným konceptem. Inspirací, či zadáním, bylo vkusně kombinovat betonové plochy, vegetační stěny, nábytek z masivního rustikálního dřeva se zajímavým zavěšeným podhledem. Jednání o pronájmu a stavebních úpravách s developerským gigantem na poli realit byla únavná, proto se investor rozhodl najít jiné alternativní místo. Historický činžovní rohový dům z počátku 20. století na rušné křižovatce ulic Nádražní a Českobratrské v centru Ostravy se zdál od počátku jako výhodnější řešení, ačkoli se v interiéru nacházely některé nesourodé a rušivé prvky po předchozí restauraci.

Po prvních průzkumných a bouracích pracích byla objevena zachovaná traverzová valená klenba, která byla násilně schována nad sníženým novodobým podhledem. Původní myšlenka, zachovat do jisté míry "podkonstrukci" stávajícího pohledu, architekt investorům rychle vymluvil. Šance opravit historickou klenbu a vtisknout prostoru původní vzhled byla lákavá. Přestože majitelé zpočátku nechtěli industriální vzhled interiéru, podařilo se prakticky přes noc kompletně změnit koncept návrhu. Je zapotřebí ocenit jejich přístup, kdy se vzdali komfortního a osvědčeného řešení ve prospěch zachování historických hodnot.

Cihla patří k Ostravě jako kámen ke Karlovu mostu
Puristicky laděné stavební práce prakticky očistily celý interiér na původní nosnou konstrukci. Po očištění všech omítkovin vykazovala klenba, vlivem blízké tramvajové dráhy, lokální praskliny. Statikem byl zvolen tradiční postup vysprávky závěrných klenáků, a to s použitím malty a dubových klínů. Části zdiva za barem, které po odstranění omítky nevykazovaly pohledové parametry, byly doplněny dvoucentimetrovými pásky z nařezaných recyklovaných cihel. Elektroinstalaci nebylo zapotřebí zasekávat do nesmyslných podomítkových drážek, a tak byla přirozeně přiznána. Dotváří ji na míru provedené kubistické koše jako stínidla osvětlení z komaxitované stavební oceli. Kabeláž k jednotlivým lampám byla záměrně svěšena. Černá barva zde kontrastuje s červenooranžovým cihlovým pozadím. Roxor a cihla patří s nadsázkou k Ostravě jako kámen k pražskému Karlovu mostu, a to značí, že architekt přirozeně zachoval génius loci a dále s ním opatrně pracoval.

Roxor a les v nenápadných detailech
Stavební žebírková ocel (slangově roxor), jako odkaz na průmyslovou historii Ostravy, se zde objevuje také v nenápadných detailech, jako například madlo v sedací okenní nice, podnožích stolů nebo v policovém systému. Z původního konceptu se začlenily zjemňující vegetační prvky v podobě obkladů z mechů, květináčové výsadby z kapradin nebo věšáků na oblečení ve tvaru stromů. Spojujícím článkem racionálního industriálního období a úniku do přírody (lesa) se staly originální hodiny, které si zručný investor, silně ovlivněný touto změnou, vytvořil sám. Racionálnost a jednoduchost prostoru umocňuje betonová podlaha spolu s cementovým štukem na stěnách, který je zjemňujícím článkem celého interiéru.

Názor hosta: „Café bar „STORYof…“ už pár dní po otevření lákal místní atmosférou kolemjdoucí, svou nekonvenčností přitahuje hlavně studenty. Díky proskleným pohledům do ulice a z ulice je návštěvník součástí pulzujícího města, ale zároveň u šálku dobré kávy zapomíná na čas…“
Autorská zpráva


Místo: Ostrava
Autor:  Adam Lokajíček
Ateliér: Van Stajpen Architecture
Statické posouzení kleneb: Static Solution
Výroba atypického nábytku: Rada Design
Investor: STORYof...
Datum realizace: 2020
Užitná plocha: 115 m2
Foto: archiv STORYof…, Rada Design

Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Interiéry/design

Dokončení

2020

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

23. 6. 2020 18:22:06

Re: Univerzální plán?

Se zájmem jsem si přečetl ten Kouckého výtvor a musím přiznat, že v něm je spoustu lákavých tezí. Pes je, jako vždy, zakopán v detailech, resp. v míře obecnosti toho textu. Nelze upřít, že zevšeobecňováním principů tvorby města až na tyto "holé věty" došel Roman Koucký na dřeň naší profese, a také je pravda, že vše, co si o ní myslím já a co jsem vždy vykládal laikům jako základní principy utváření města v demokratických poměrech, se s jistou dávkou tolerance dá najít i v těch jeho obecných postulátech. Má to ale několik zásadních "háčků". 1. Koucký předpokládá, že pokud respektují městští hlavouni a úředníci hranici zastavěného území, uliční čáry oddělující veřejný prostor od soukromého, evoluční růst výšky zástavby podle okolí, napojitelnost staveb na dopravní a technickou infrastrukturu a dokáží rozeznat zděděné hodnoty kulturní, lidmi vytvořené i přírodní, neměli by klást nástavbám a přístavbám, modernizacím, rekonstrukcím ani novým stavbám lépe využívajícím zastavěné území žádné překážky ve formě funkční či prostorové regulace, a o fyzickém rozvoji města by tedy měli rozhodovat ti, kdo chtějí stavět a ti, kdo jim poskytují odborný servis ve formě projektů. Tvrdí, že v případě respektování těchto zásad by mohl být územní plán vlastně triviální, obsahující právě jen výše uvedené základní regulativy, a uvnitř ploch pro výstavbu v síti veřejných prostorů a infrastruktury by měli mít stavebníci a investoři svobodný prostor pro naplňování funkcemi, a architekti svobodné pole pro ztvárnění staveb. Nepřímo tím říká, že ti, kdo město řídí, se do těch "vnitřků" mimo veřejných prostorů a koridorů technické a dopravní infrastruktury při respektování těch pěti regulativů nemají plést a mají nechat prostor kreativitě těch, kdo vnášejí do města změny, energii, peníze, nové činnosti a účely. To by bylo hezké, kdyby jak konšelé a jejich úředníci, tak investoři a stavebníci byli natolik vzdělaní a osvícení, že by při své práci brali ohled na ostatní soukromé a veřejné zájmy jako samozřejmost. Tedy respektovali obecně závazné předpisy pro hygienu prostředí, ochranu památek, přírody a krajiny, zájmy požární ochrany, ale i sousedů jaksi sami od sebe a nikdo je k tomu nemusel nutit. Řekněme si upřímně, že taková etika a morálka nefunguje u nás u žádné ze jmenovaných skupin účastníků přeměn měst a obcí. Mnozí lidé si navíc představují demokracii tak, že mohou "kecat do všeho", co se ve městě či obci šustne, a že jejich hlas je stejně důležitý, ne-li důležitější, než hlasy "držitelů moci", "držitelů měšců" a "držitelů odborných kompetencí a znalostí". Aby začala fungovat Kouckého vize, muselo by dojít ke změně této formy demokracie k nějakému přiblížení se k "osvícenému feudalismu" britského či švédského typu, tedy konstituční monarchie, a občané by museli respektovat autority a řád, ne jako u nás "Milion chvilek pro(ti) demokracii". 2. Už ve středověku lokátoři a další předchůdci urbanistů a územních plánovačů respektovali některé zásady, které Kauckého regulativy překračují tím, že se týkali a týkají specifických funkcí v území. Tak se např. umisťovaly provozy jirchářů a dalších životní prostředí ohrožujících provozů mimo obytnou zástavbu a po proudu vodotečí, aby neznečišťovaly vodu používanou jako užitkovou např. na praní a úklid domácností, obchodů, veřejných prostranství, byla stanovována dominantní místa pro výstavbu kostelů, zámků, hradů, radnic a parků, která nesměla být zastavěna něčím jiným, později byly vytvářeny specifické výrobní zóny, napojitelné vlečkou na železniční síť atd. Spoléhat jen na zdravý rozum investorů, architektů a inženýrů při lokacích některých funkcí je pro mne až příliš odvážná myšlenka - mnozí jsou duše prodejné, asociální, a etika povolání je pro některé jen omezující haraburdí. 3. V demokratických poměrech lze územní plán města či obce utvářet jako dočasnou dohodu o funkčním a prostorovém uspořádání správního území řešené obce mezi samosprávou a občany, kde architekt poskytuje jen odborný servis, jak tu dohodu graficky i textově vyjádřit. Přitom u odborné i laické veřejnosti lze požadovat, aby se vyjádřily a) které stávající stavební fondy fungují dobře, postačí jejich údržba, modernizace, nástavby či přístavby a není třeba je bourat, b) které zákonem chráněné památky nebo sice nechráněné, ale výrazně přispívající k identitě města, obce, místa, je žádoucí zachovat a chránit, c) které stavby a plochy neslouží dobře svému původnímu ani jinému účelu a je třeba jim dát novou náplň nebo je zbourat a nahradit novými objekty, d) které funkce nebo stavby naopak ve městě či obci chybějí a je žádoucí je doplnit výstavbou nových objektů, e) jak je třeba upravit stávající nebo doplnit novou technickou a dopravní infrastrukturu a jak se o její financování podělí veřejné a soukromé finance. Obávám se, že v Kouckého postulátech není pro takový dialog s dotčenými správními orgány, se samosprávou, s občanskou komunitou obce místo, že je to pojímáno více "elitářsky", jako že "do toho nemůže mluvit každý, kdo má do zadku díru". Přitom oddělit v hlasech veřejnosti "zrno od plev" je na odvaze a odpovědnosti orgánů veřejné správy, a takovému dialogu se nelze vyhnout, nemají-li být rozhodnutí o změnách v území neustále zpochybňována a napadána v opravných prostředcích. Shrnuto: na naše podmínky a naši občanskou i odbornou i morální vyspělost je ten Kouckého názor zatím moc radikální a nerealistický, také politicky patrně neprůchodný, i když by vlastně ideálně plnil ono politické zadání pro nový stavební zákon - zjednodušit proces přípravy staveb - od územního plánování až po realizaci staveb. Vždy jsem obdivoval, jak malý stavební výkres byl ještě za Rakouska - Uherska potřeba vytvořit jako projekt třeba činžovního domu pro povolení stavebního úřadu. Dnes jsou sice stavby mnohem složitější co do technického vybavení, ale i to bylo dřív odpovědností projektanta a stavitele vůči investorovi, ne vůči stavebnímu úřadu. Ten, kdo platil, taky kontroloval, zda dostává odpovídající kvalitu, a stát se do toho nepletl víc, než musel kvůli místu, evidenci a budoucímu zdanění nemovitosti. Na tom nic nemění ani informační technologie do územního plánování či projektování staveb. Jenže dnes právě přebujelý právní řád a byrokratický balast převzaly mnohé povinnosti regulace a kontroly, kterou si dříve obstarali erudovaní investoři a projektanti sami, a živí to takovou spoustu lidí, že ústup od toho bude spojen s tuhým odporem úřednictva. Něco na tom Kouckém ale je, rozhodně čeří vodu k inspirativnímu uvažování, zda územní plány v současném pojetí plní opravdu to, co slibuje zákon, nebo jestli je na čase si přiznat, že "život a rozvoj měst jde jinými cestami" a územní plánování ho jen trapně dohání desítkami změn plánů, vyvolaných novými záměry, které ten život délkou trvání zpracování, projednání a schválení jen zdržují, jako je tomu v Praze.

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz