Velká liturgická úprava českobudějovické katedrály od Marka Štěpána

Velká liturgická úprava českobudějovické katedrály od Marka Štěpána

V předminulém týdnu byla v katedrále sv. Mikuláše osazena nová oltářní menza (stůl Páně - mensa Domini). V rámci velké liturgické úpravy této katedrály a množství prací a změn, které se zde dějí, je úhelným kamenem všech těchto změn.

Oltářní mensa, také stůl Páně (mensa Domini) je hlavní, podstatná část oltáře křesťanských kostelů, která oltář charakterizuje jako místo oběti.

Vstup moderní architektury do historické stavby je vždy záležitostí velmi citlivou a zároveň vážnou. Je to tak i v případě budějovické katedrály. Tato katedrála je jedním z mála chrámů, které byly velmi často vnitřně přestavovány. Poslední úprava z let1969 – 72 otevřela svým radikálním přístupem k historickému cestu té stávající. Autorem nové velké liturgické úpravy je moravský architekt Marek Jan Štěpán, který se se svým ateliérem sakrální architekturou systematicky zabývá. Byl vybrán na základě vyzvané soutěže biskupstvím českobudějovickým.
Autor k úpravě katedrály dodává: „Inspirovala mne vlastně geometrická struktura klenby této katedrály. Vnímám ji jako pohled do dálek (nebo hlubin) abstraktního myšlení a dál za ně k jiným obzorům, k nebesům a naději. Kus tohoto prožitku jsem se pokusil vtisknout do hmoty nového interiéru katedrály. Jejím liturgickým těžištěm a geometrickou myšlenkovou quintessencí se nově stává velký kruhový obětní stůl z Carrarského mramoru. Menza má geometricky jasný tvar tvořený průnikem pěti válců. Tento princip je velmi blízký raně baroknímu chápání prostoru – tedy okolnímu.“




Šestitunová menza stojí v předním ohnisku nově vytyčeného oválného stupně rovněž z Carrarského mramoru v podélné ose katedrály. Její poloha je navíc podpořena prstencovým nápisem v podlaze: „Kdykoliv jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete Pánovu smrt, dokud nepřijde." (1.Kor, 11/26) Toto nové těžiště prostoru, díky svému válcovému až vizuálně aerodynamickému tvaru, nerozděluje prostor na před ní a za ní, naopak podporuje sounáležitost okolního liturgického prostoru, který ji v historické struktuře katedrály obepíná.
Symbolika tohoto obětního stolu má několik rovin čtení, některé cílené, některé spíše pregnantní. Slovy filozofa Waltera Warnacha „uměleckému dílu je vlastní dimenze, která přistupuje jako něco zcela nového, potají řídí tvůrčí proces, přestože v něm působí nejjasnější vědomí a vede k završení, které stojí nedefinovatelně výš nad tím, co do díla vnesl sám umělec.“
 

Tisková zpráva, Brno, 6.4. 2012