Vinařství Lahofer

Vinařství Lahofer

Dobšice u Znojma

(9. 6. 2020) Studio Chybík+Krištof

   
 
 
 
 

Vinařství Lahofer

Budova je zakomponována do krajiny s vinohrady. Slouží jako výrobna, prostor pro návštěvníky i administrativní zázemí společnosti Lahofer. Hlavní myšlenkou návrhu byl motiv vinných řádků, jenž se přenáší dovnitř budovy v podobě konstrukčního systému. Architekti ke spolupráci přizvali umělce Patrika Hábla, který na betonové klenby aplikoval své malířské dílo.
Vinařství Lahofer, založené v roce 2003 ve Znojmě, dnes s 430 hektary vinic a roční produkcí až 800 tisíc lahví, patří k největším pěstitelům vína u nás. Stavba nové provozovny v Dobšicích u Znojma, která kromě výroby integruje návštěvnické centrum a administrativní zázemí společnosti, se stala dalším krokem v rozvoji firmy. Zasazena je do vinice a vlní se pod rozdílnou konstrukční výškou. Přirozeně tak reaguje na mírný sklon a charakter vinařského terénu.
„Nechtěli jsme do krajiny vstupovat s příliš velkým měřítkem. Rozdělením do tří hmot se celkový objem domu odlehčil,“ popisují koncepci architekti Chybík a Krištof. Nižší, avšak pohledově nejexponovanější je návštěvnická a administrativní část s velkoryse prosklenou fasádou orientovanou k jihu. Na ni navazují dvě výrobní haly s rozdílnou světlou výškou, které odpovídají výrobním procesům, jež se odehrávají uvnitř. Vzájemným natočením a průnikem hmot vznikla dvojice funkčně i opticky oddělených dvorů. Na jedné straně provozní dvůr, kde se soustřeďují výrobní a logistické procesy, na druhé straně prostor pro návštěvníky. Ten má formu měkce tvarovaného amfiteátru stoupajícího až na střechu budovy, odkud nabízí výhled do krajiny. Všechny části jsou sjednoceny výrazným přesahem střech a dřevěným obkladem fasády.
Střecha budovy je plochá, v části amfiteátru pro veřejnost je záměrně zborcená. Její monolitické železobetonové přesahy jsou od interiérů oddělené pomocí prvků pro přerušení tepelných mostů. V jedné části zborcené plochy – nad vinným sklepem – je stropní deska koncipovaná jako prostorová skořepina tvořená kombinací zakřivených rámů a střešní železobetonové desky.

Návštěvnická část přiléhající k návštěvnickému dvoru zahrnuje prezentační místnost se zázemím a barikový sklep. Hlavní převýšený prostor odkazuje na tradiční vinné sklepy v regionu: „V reprezentativní části dochází ke kolmému průniku archetypálního klenutého prostoru do konstrukčního systému tvořeného železobetonovými žebry, jejichž modul vychází z šířky vinného řádku a prochází celým domem,“ vysvětlují architekti.
Při pobytu v ní mohou návštěvníci zakusit estetický prožitek z pohledu na betonové klenby, pro něž navrhl a následně zhotovil své dílo umělec Patrik Hábl. Malířský koncept „Vrstvy“ vychází z barevnosti řezu půdy, která je specifická pro tuto oblast, stejně tak i pro kvalitu vína, o níž rozhodují další faktory a okolnosti, též označované francouzským termínem „terroir“. K podnětu pro spolupráci architekti dodávají: „Nápad nám vnukla samotná stavba vinařství, když jsme odkryli bednění mezi betonovými žebry, kam jsme zamýšleli umístit dřevěný podhled, a ukázala se povrchová kresba betonu, který původně nebyl navržený jako pohledový. Uvědomili jsme si krásu její struktury, do níž se propsaly minerály betonování, a zároveň nápadnou podobnost s díly Patrika Hábla, jež známe. S nadsázkou se dá říct, že se nám Hábl v betonu zjevil jako obraz z Turínského plátna.“
Prezentační místnost je pohledově propojena s prostorem pod prohnutou střechou, kde přes prosklení zůstává patrný průběh žeber i střechy. Celý prostor se otevírá směrem na jih do klesajícího svahu, z každého pole je výhled mezi řádky vinice. Architekti v interiéru uplatnili hlavně dřevo, beton a sklo. Venkovní amfiteátr na střeše návštěvnického centra je možné využít na pořádání kulturních a společenských akcí, jako jsou vinobraní, svatby nebo letní kina.
Na návštěvnické centrum navazují kanceláře. Řazeny jsou za sebou, oddělují je skleněné příčky s možností uzavření roletami, aby byl stále čitelný motiv klenby. Na severní straně jsou umístěny pomocné místnosti. Kancelářská část má samostatný vstup z provozního dvora.
V průsečíku obou funkcí se nachází vstup do výroby rozdělené do dvou samostatných hmot. Nižší hala v sobě zahrnuje provozy a zázemí výroby i zaměstnanců s přirozeným vnitřním prostředím a osvětlením pásovými okny pod střechou. Druhá pokrývá provozy s požadavkem na nižší teplotu – lisovnu, sklep a sklady lahvovaného vína.

Tisková zpráva
Foto: Alex shoots Buildings; Laurian Ghinitoiu


 
Tým: Ondřej Chybík, Michal Krištof, Hanin Al-Gibury, Victor Cojocaru, Karolína Holánková, Martin Holý, Adam Jung, Vojtěch Kouřil, Ondřej Mundl, Zuzana Pelikánová, Matěj Štrba, Lenka Vořechovská, Zuzana Záthurecká
Malířský koncept: Patrik Hábl
Realizace: S-A-S STAVBY spol. s r.o., Znojmo
Zastavěná plocha: 3842 m2
Investice: 120 mil. korun bez technologií (na stavbu nebylo žádáno o státní dotace)

Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Novostavby

Dokončení

2020

Komentáře ke článku

 
 
 
 

10. 6. 2020 13:48:29. Re: Vinařství Lahofer. BlueBoss

 
 
 
 

10. 6. 2020 13:48:29. Re: Vinařství Lahofer. BlueBoss

  Líbí se mi to čím dál tím víc a věřím, že naživo je dům ještě lepší. Stropní malba kolegovi připomíná korek, mně patinu oprýskané omítky.
Muselo to stát ranec, ale majiteli se to určitě vrátí.

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

23. 6. 2020 18:22:06

Re: Univerzální plán?

Se zájmem jsem si přečetl ten Kouckého výtvor a musím přiznat, že v něm je spoustu lákavých tezí. Pes je, jako vždy, zakopán v detailech, resp. v míře obecnosti toho textu. Nelze upřít, že zevšeobecňováním principů tvorby města až na tyto "holé věty" došel Roman Koucký na dřeň naší profese, a také je pravda, že vše, co si o ní myslím já a co jsem vždy vykládal laikům jako základní principy utváření města v demokratických poměrech, se s jistou dávkou tolerance dá najít i v těch jeho obecných postulátech. Má to ale několik zásadních "háčků". 1. Koucký předpokládá, že pokud respektují městští hlavouni a úředníci hranici zastavěného území, uliční čáry oddělující veřejný prostor od soukromého, evoluční růst výšky zástavby podle okolí, napojitelnost staveb na dopravní a technickou infrastrukturu a dokáží rozeznat zděděné hodnoty kulturní, lidmi vytvořené i přírodní, neměli by klást nástavbám a přístavbám, modernizacím, rekonstrukcím ani novým stavbám lépe využívajícím zastavěné území žádné překážky ve formě funkční či prostorové regulace, a o fyzickém rozvoji města by tedy měli rozhodovat ti, kdo chtějí stavět a ti, kdo jim poskytují odborný servis ve formě projektů. Tvrdí, že v případě respektování těchto zásad by mohl být územní plán vlastně triviální, obsahující právě jen výše uvedené základní regulativy, a uvnitř ploch pro výstavbu v síti veřejných prostorů a infrastruktury by měli mít stavebníci a investoři svobodný prostor pro naplňování funkcemi, a architekti svobodné pole pro ztvárnění staveb. Nepřímo tím říká, že ti, kdo město řídí, se do těch "vnitřků" mimo veřejných prostorů a koridorů technické a dopravní infrastruktury při respektování těch pěti regulativů nemají plést a mají nechat prostor kreativitě těch, kdo vnášejí do města změny, energii, peníze, nové činnosti a účely. To by bylo hezké, kdyby jak konšelé a jejich úředníci, tak investoři a stavebníci byli natolik vzdělaní a osvícení, že by při své práci brali ohled na ostatní soukromé a veřejné zájmy jako samozřejmost. Tedy respektovali obecně závazné předpisy pro hygienu prostředí, ochranu památek, přírody a krajiny, zájmy požární ochrany, ale i sousedů jaksi sami od sebe a nikdo je k tomu nemusel nutit. Řekněme si upřímně, že taková etika a morálka nefunguje u nás u žádné ze jmenovaných skupin účastníků přeměn měst a obcí. Mnozí lidé si navíc představují demokracii tak, že mohou "kecat do všeho", co se ve městě či obci šustne, a že jejich hlas je stejně důležitý, ne-li důležitější, než hlasy "držitelů moci", "držitelů měšců" a "držitelů odborných kompetencí a znalostí". Aby začala fungovat Kouckého vize, muselo by dojít ke změně této formy demokracie k nějakému přiblížení se k "osvícenému feudalismu" britského či švédského typu, tedy konstituční monarchie, a občané by museli respektovat autority a řád, ne jako u nás "Milion chvilek pro(ti) demokracii". 2. Už ve středověku lokátoři a další předchůdci urbanistů a územních plánovačů respektovali některé zásady, které Kauckého regulativy překračují tím, že se týkali a týkají specifických funkcí v území. Tak se např. umisťovaly provozy jirchářů a dalších životní prostředí ohrožujících provozů mimo obytnou zástavbu a po proudu vodotečí, aby neznečišťovaly vodu používanou jako užitkovou např. na praní a úklid domácností, obchodů, veřejných prostranství, byla stanovována dominantní místa pro výstavbu kostelů, zámků, hradů, radnic a parků, která nesměla být zastavěna něčím jiným, později byly vytvářeny specifické výrobní zóny, napojitelné vlečkou na železniční síť atd. Spoléhat jen na zdravý rozum investorů, architektů a inženýrů při lokacích některých funkcí je pro mne až příliš odvážná myšlenka - mnozí jsou duše prodejné, asociální, a etika povolání je pro některé jen omezující haraburdí. 3. V demokratických poměrech lze územní plán města či obce utvářet jako dočasnou dohodu o funkčním a prostorovém uspořádání správního území řešené obce mezi samosprávou a občany, kde architekt poskytuje jen odborný servis, jak tu dohodu graficky i textově vyjádřit. Přitom u odborné i laické veřejnosti lze požadovat, aby se vyjádřily a) které stávající stavební fondy fungují dobře, postačí jejich údržba, modernizace, nástavby či přístavby a není třeba je bourat, b) které zákonem chráněné památky nebo sice nechráněné, ale výrazně přispívající k identitě města, obce, místa, je žádoucí zachovat a chránit, c) které stavby a plochy neslouží dobře svému původnímu ani jinému účelu a je třeba jim dát novou náplň nebo je zbourat a nahradit novými objekty, d) které funkce nebo stavby naopak ve městě či obci chybějí a je žádoucí je doplnit výstavbou nových objektů, e) jak je třeba upravit stávající nebo doplnit novou technickou a dopravní infrastrukturu a jak se o její financování podělí veřejné a soukromé finance. Obávám se, že v Kouckého postulátech není pro takový dialog s dotčenými správními orgány, se samosprávou, s občanskou komunitou obce místo, že je to pojímáno více "elitářsky", jako že "do toho nemůže mluvit každý, kdo má do zadku díru". Přitom oddělit v hlasech veřejnosti "zrno od plev" je na odvaze a odpovědnosti orgánů veřejné správy, a takovému dialogu se nelze vyhnout, nemají-li být rozhodnutí o změnách v území neustále zpochybňována a napadána v opravných prostředcích. Shrnuto: na naše podmínky a naši občanskou i odbornou i morální vyspělost je ten Kouckého názor zatím moc radikální a nerealistický, také politicky patrně neprůchodný, i když by vlastně ideálně plnil ono politické zadání pro nový stavební zákon - zjednodušit proces přípravy staveb - od územního plánování až po realizaci staveb. Vždy jsem obdivoval, jak malý stavební výkres byl ještě za Rakouska - Uherska potřeba vytvořit jako projekt třeba činžovního domu pro povolení stavebního úřadu. Dnes jsou sice stavby mnohem složitější co do technického vybavení, ale i to bylo dřív odpovědností projektanta a stavitele vůči investorovi, ne vůči stavebnímu úřadu. Ten, kdo platil, taky kontroloval, zda dostává odpovídající kvalitu, a stát se do toho nepletl víc, než musel kvůli místu, evidenci a budoucímu zdanění nemovitosti. Na tom nic nemění ani informační technologie do územního plánování či projektování staveb. Jenže dnes právě přebujelý právní řád a byrokratický balast převzaly mnohé povinnosti regulace a kontroly, kterou si dříve obstarali erudovaní investoři a projektanti sami, a živí to takovou spoustu lidí, že ústup od toho bude spojen s tuhým odporem úřednictva. Něco na tom Kouckém ale je, rozhodně čeří vodu k inspirativnímu uvažování, zda územní plány v současném pojetí plní opravdu to, co slibuje zákon, nebo jestli je na čase si přiznat, že "život a rozvoj měst jde jinými cestami" a územní plánování ho jen trapně dohání desítkami změn plánů, vyvolaných novými záměry, které ten život délkou trvání zpracování, projednání a schválení jen zdržují, jako je tomu v Praze.

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz