Základní škola Amos

Základní škola Amos

Pražská 1000, Dolní Jirčany, 252 44 Psáry

(4. 3. 2020) SOA architekti

   
 
 
 
 

Základní škola Amos

Areál nové školy pro Psáry a Dolní Jirčany vytváří v kontextu obce místo s vlastní identitou, které navzdory své velikosti není ve významovém ani prostorovém konfliktu se stávající zástavbou a jejími přirozenými centry. Budova a její vstupní prostranství ukončují urbanistickou osu vedoucí k návsi a dávají jí potenciál živé obecní komunikace s přirozeně fungujícím parterem. Komunitní charakter budovy je podpořen veřejnou knihovnou v exponovaném nároží orientovanou směrem k obci.
Škola je zasazena do mírného svahu a pracuje s rozdílnou podlažností vůči vstupnímu prostranství a směrem do areálu. Budova je rozčleněná na dílčí stavební hmoty, které se měřítkem co nejvíce přibližují stavbám v okolí. Tvář školy vůči obci určují výškově dominantní dvoupodlažní objekty s archetypálním výrazem inspirovaným vesnickými hospodářskými staveními, které obsahují především učebny a administrativu. Mezi sebou svírají nižší kvádrovitý objekt jídelny a tělocvičen. V kontrastu s minimalistickým materiálovým řešením výukových objektů se prezentuje výrazně profilovanou, ale celkově kompaktní fasádou z dřevěných lamel pracující s různými stupni průhlednosti podle potřeb vnitřních prostorů.

Dispoziční a provozní řešení
Interiér školní budovy byl navržen jako volně plynoucí prostor vytvářející přirozeně ohraničené zóny s rozdílnou mírou intimity podle plánovaného využití, tzv. learning landscape. Budova slouží i jako zázemí pro mimoškolní aktivy na principu celodenní školy a v rámci obce plní funkci komunitního centra. Tomu odpovídá členění interiéru s důrazem na kvalitní společné prostory.
Srdcem školy je dvoupodlažní multifunkční prostor jídelny umístěný v centrálním objektu a volně navazující na vstupní foyer. Díky důmyslnému dispozičnímu uspořádání je možné jídelnu přeměnit na auditorium s jevištěm v přilehlé malé tělocvičně, které se do prostoru otevře velkým portálem ve stěně. Místo pro setkávání poskytuje i přilehlá venkovní terasa s pobytovým schodištěm, která zároveň rozšiřuje výukový prostor odborných učeben v přízemí.
Tělocvičny se zázemím umístěné v severozápadní části centrálního objektu společně s venkovními sportovišti představují další prostory umožňující široké mimoškolní využití. Veřejnosti je otevřena i školní knihovna orientovaná velkoformátovým oknem do předprostoru školy.
Výukové prostory jsou umístěné v přilehlých křídlech budovy. Dispoziční uspořádání je založeno na principu klastrů složených ze dvou až tří kmenových učeben seskupených kolem společné centrální haly. Díky vizuálnímu propojení učeben s halou vzniká jasně ohraničený variabilní prostor pro výuku v mnoha formách, se kterým se mohou jeho uživatelé v rámci velké školy snadněji identifikovat a přizpůsobit si ho. Klastry jsou vertikálně propojené pobytovými schodišti, každý má vlastní barevnou identitu a přístup na venkovní terasu.
Pro celkový charakter interiéru byla důležitá práce se dřevem. Je použito jako konstrukční materiál nad vstupním vestibulem a jídelnou, na obkladech stěn a nábytkových vestavbách, parapetech i fasádě a dodává škole hřejivou a domácí atmosféru podpořenou orientačním systémem založeném na principu dětské kresby.

Konstrukce
Nosnou konstrukci budovy tvoří monolitický železobetonový skelet se skrytými průvlaky. Společné prostory centrálního objektu jsou zastropeny lepenými dřevěnými vazníky, zastřešení objektů se sedlovýmmi střechami je řešeno pomocí ocelových rámů. Výplňové konstrukce obvodových stěn a vnitřní akustické příčky jsou realizovány z vápenopískových bloků.

TZB
Budova byla navržena jako energeticky pasivní. Vytápí ji kaskáda tepelných čerpadel, napojených do akumulačních nádrží s vnořenými zásobníky TUV. Dalším zdrojem tepla je soustava kondenzačních plynových kotlů, které vykrývají špičkové potřeby a umožňují tak provozovat tepelná čerpadla v optimálním režimu. Předání tepla do místností je zajištěno převážně systémem teplovodního podlahového vytápění doplněným o radiátory v učebnách.
Výměna vzduchu je zajištěna systémem rovnotlakého řízeného větrání s pasivní rekuperací tepla s účinností 77%. Vzduchotechnické jednotky jsou umístěné decentralizovaně na střechách a v podkrovních prostorech jednotlivých objektů tak, aby byly trasy rozvodů co nejkratší. Výměna vzduchu probíhá s proměnlivou intenzitou na základě hodnot CO2 v učebnách. V přechodovém a letním období je systém využíván k nočnímu předchlazení budovy pomocí intenzivnějšího větrání.
V objektu je instalován systém sběru dešťové vody, která je využívána na splachování toalet.

Autorská zpráva
Foto: BoysPlayNice


 

Klient: Obec Psáry
Autor: SOA architekti, s.r.o. – Ing. arch. Ondřej Píhrt, hlavní architekt projektu, Ing. Štefan Šulek, Ing. arch. Ondřej Laciga; spoluautoři Ing. arch. Irena Vojtová, Ing. arch. Pavel Směták, Ing. arch. Tereza Březovská, Barbora Zachovalová, grafika
Projektant: Projekt Centrum NOVA, s.r.o.
Energetický konzultant: Porsenna, o.p.s.
Projekt gastro: InGastro
Generální dodavatel: PKS stavby, a.s.
Dodavatel interiéru: DVD Jaroměřice nad Rokytnou
Zastavěná plocha 3834 m2
Obestavěný prostor 43 000 m3
Hrubá podlahová plocha 9308 m2
Užitná plocha 8300 m2
Náklady: 420 mil. Kč vč. DPH (včetně interiérového vybavení)

 

Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Novostavby

Dokončení

2019

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

23. 6. 2020 18:22:06

Re: Univerzální plán?

Se zájmem jsem si přečetl ten Kouckého výtvor a musím přiznat, že v něm je spoustu lákavých tezí. Pes je, jako vždy, zakopán v detailech, resp. v míře obecnosti toho textu. Nelze upřít, že zevšeobecňováním principů tvorby města až na tyto "holé věty" došel Roman Koucký na dřeň naší profese, a také je pravda, že vše, co si o ní myslím já a co jsem vždy vykládal laikům jako základní principy utváření města v demokratických poměrech, se s jistou dávkou tolerance dá najít i v těch jeho obecných postulátech. Má to ale několik zásadních "háčků". 1. Koucký předpokládá, že pokud respektují městští hlavouni a úředníci hranici zastavěného území, uliční čáry oddělující veřejný prostor od soukromého, evoluční růst výšky zástavby podle okolí, napojitelnost staveb na dopravní a technickou infrastrukturu a dokáží rozeznat zděděné hodnoty kulturní, lidmi vytvořené i přírodní, neměli by klást nástavbám a přístavbám, modernizacím, rekonstrukcím ani novým stavbám lépe využívajícím zastavěné území žádné překážky ve formě funkční či prostorové regulace, a o fyzickém rozvoji města by tedy měli rozhodovat ti, kdo chtějí stavět a ti, kdo jim poskytují odborný servis ve formě projektů. Tvrdí, že v případě respektování těchto zásad by mohl být územní plán vlastně triviální, obsahující právě jen výše uvedené základní regulativy, a uvnitř ploch pro výstavbu v síti veřejných prostorů a infrastruktury by měli mít stavebníci a investoři svobodný prostor pro naplňování funkcemi, a architekti svobodné pole pro ztvárnění staveb. Nepřímo tím říká, že ti, kdo město řídí, se do těch "vnitřků" mimo veřejných prostorů a koridorů technické a dopravní infrastruktury při respektování těch pěti regulativů nemají plést a mají nechat prostor kreativitě těch, kdo vnášejí do města změny, energii, peníze, nové činnosti a účely. To by bylo hezké, kdyby jak konšelé a jejich úředníci, tak investoři a stavebníci byli natolik vzdělaní a osvícení, že by při své práci brali ohled na ostatní soukromé a veřejné zájmy jako samozřejmost. Tedy respektovali obecně závazné předpisy pro hygienu prostředí, ochranu památek, přírody a krajiny, zájmy požární ochrany, ale i sousedů jaksi sami od sebe a nikdo je k tomu nemusel nutit. Řekněme si upřímně, že taková etika a morálka nefunguje u nás u žádné ze jmenovaných skupin účastníků přeměn měst a obcí. Mnozí lidé si navíc představují demokracii tak, že mohou "kecat do všeho", co se ve městě či obci šustne, a že jejich hlas je stejně důležitý, ne-li důležitější, než hlasy "držitelů moci", "držitelů měšců" a "držitelů odborných kompetencí a znalostí". Aby začala fungovat Kouckého vize, muselo by dojít ke změně této formy demokracie k nějakému přiblížení se k "osvícenému feudalismu" britského či švédského typu, tedy konstituční monarchie, a občané by museli respektovat autority a řád, ne jako u nás "Milion chvilek pro(ti) demokracii". 2. Už ve středověku lokátoři a další předchůdci urbanistů a územních plánovačů respektovali některé zásady, které Kauckého regulativy překračují tím, že se týkali a týkají specifických funkcí v území. Tak se např. umisťovaly provozy jirchářů a dalších životní prostředí ohrožujících provozů mimo obytnou zástavbu a po proudu vodotečí, aby neznečišťovaly vodu používanou jako užitkovou např. na praní a úklid domácností, obchodů, veřejných prostranství, byla stanovována dominantní místa pro výstavbu kostelů, zámků, hradů, radnic a parků, která nesměla být zastavěna něčím jiným, později byly vytvářeny specifické výrobní zóny, napojitelné vlečkou na železniční síť atd. Spoléhat jen na zdravý rozum investorů, architektů a inženýrů při lokacích některých funkcí je pro mne až příliš odvážná myšlenka - mnozí jsou duše prodejné, asociální, a etika povolání je pro některé jen omezující haraburdí. 3. V demokratických poměrech lze územní plán města či obce utvářet jako dočasnou dohodu o funkčním a prostorovém uspořádání správního území řešené obce mezi samosprávou a občany, kde architekt poskytuje jen odborný servis, jak tu dohodu graficky i textově vyjádřit. Přitom u odborné i laické veřejnosti lze požadovat, aby se vyjádřily a) které stávající stavební fondy fungují dobře, postačí jejich údržba, modernizace, nástavby či přístavby a není třeba je bourat, b) které zákonem chráněné památky nebo sice nechráněné, ale výrazně přispívající k identitě města, obce, místa, je žádoucí zachovat a chránit, c) které stavby a plochy neslouží dobře svému původnímu ani jinému účelu a je třeba jim dát novou náplň nebo je zbourat a nahradit novými objekty, d) které funkce nebo stavby naopak ve městě či obci chybějí a je žádoucí je doplnit výstavbou nových objektů, e) jak je třeba upravit stávající nebo doplnit novou technickou a dopravní infrastrukturu a jak se o její financování podělí veřejné a soukromé finance. Obávám se, že v Kouckého postulátech není pro takový dialog s dotčenými správními orgány, se samosprávou, s občanskou komunitou obce místo, že je to pojímáno více "elitářsky", jako že "do toho nemůže mluvit každý, kdo má do zadku díru". Přitom oddělit v hlasech veřejnosti "zrno od plev" je na odvaze a odpovědnosti orgánů veřejné správy, a takovému dialogu se nelze vyhnout, nemají-li být rozhodnutí o změnách v území neustále zpochybňována a napadána v opravných prostředcích. Shrnuto: na naše podmínky a naši občanskou i odbornou i morální vyspělost je ten Kouckého názor zatím moc radikální a nerealistický, také politicky patrně neprůchodný, i když by vlastně ideálně plnil ono politické zadání pro nový stavební zákon - zjednodušit proces přípravy staveb - od územního plánování až po realizaci staveb. Vždy jsem obdivoval, jak malý stavební výkres byl ještě za Rakouska - Uherska potřeba vytvořit jako projekt třeba činžovního domu pro povolení stavebního úřadu. Dnes jsou sice stavby mnohem složitější co do technického vybavení, ale i to bylo dřív odpovědností projektanta a stavitele vůči investorovi, ne vůči stavebnímu úřadu. Ten, kdo platil, taky kontroloval, zda dostává odpovídající kvalitu, a stát se do toho nepletl víc, než musel kvůli místu, evidenci a budoucímu zdanění nemovitosti. Na tom nic nemění ani informační technologie do územního plánování či projektování staveb. Jenže dnes právě přebujelý právní řád a byrokratický balast převzaly mnohé povinnosti regulace a kontroly, kterou si dříve obstarali erudovaní investoři a projektanti sami, a živí to takovou spoustu lidí, že ústup od toho bude spojen s tuhým odporem úřednictva. Něco na tom Kouckém ale je, rozhodně čeří vodu k inspirativnímu uvažování, zda územní plány v současném pojetí plní opravdu to, co slibuje zákon, nebo jestli je na čase si přiznat, že "život a rozvoj měst jde jinými cestami" a územní plánování ho jen trapně dohání desítkami změn plánů, vyvolaných novými záměry, které ten život délkou trvání zpracování, projednání a schválení jen zdržují, jako je tomu v Praze.

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz