RECENZE: Prostor pro hudbu

Karolína Vojáčková

Johann Wolfgang von Goethe kdysi prohlásil, že architektura je zkamenělá hudba. Tento proslulý citát ani není třeba připomínat. Pojďme se však pokusit nahlédnout jeho podstatu. Stejně jako se nás vystavěné prostředí a architektura dotýkají každý den, působí na naše emoce, fyziologické procesy i chování, tak i zvuk a hudba, jako jeho vrcholná komponovaná forma, působí zásadně na naše prožívání i tělesnost. Právě zvuk je jedním ze základních faktorů bezprostředního okolí, které naše projevy fyzické i psychické řídí. Julian Treasure před řadou let ve své prezentaci na platformě TED edukoval posluchače, že sluch není předurčen „slyšet“, ale musí se učit „poslouchat“. Na tuto každodenní edukaci nevědomky zapomínáme. Vedle toho své přirozené zvukové okolí často a rádi překryjeme hudbou. Každý z nás má nějaký oblíbený styl, skladbu nebo písničku. Podle nálady a aktivity, podle toho, jak se chceme cítit, volíme, co si zrovna pustíme. Různé hudební žánry vyžadují různé nasazení posluchače. A právě klasická hudba, jako královna všech žánrů, klade na své posluchače velmi vysoké nároky. Česká filharmonie si jako přední český symfonický orchestr tuto výzvu plně uvědomuje, a tak jako doplněk koncertů na své domácí scéně v Rudolfinu nově vytvořila edukační centrum, aby zprostředkovala vztah k hudbě i těm nejmenším posluchačům.

Rudolfinum, tradiční bašta vrcholné kulturní scény, se nedávno rozhodlo modernizovat několik svých prostorů. Zatímco úprava vstupu, kterou vysoutěžila architektka Lenka Míková se svým ateliérem, se ukáže každému návštěvníkovi, nové Edukační centrum České filharmonie je tajemně ukryto pod hlavním schodištěm v místech bývalých pokladen. 0,5 Studio Pavla Nového a Víta Svobody uspělo ve vyzvané soutěži. Zatímco úprava vstupního prostoru si zachovává svou civilnost a nechává dýchat historismus budovy, edukační centrum se přetavilo na sadu prostorů, kde naše fantazie dostává plnou volnost díky aktuálnímu jazyku, kde odkaz staré budovy cítíme spíše jako nenápadného pozorovatele nových dobrodružství s hudbou.

Celý příběh začíná ve vstupní hale, kde nás vítá slavnostní červená podlaha. Zde si i můžeme v šatně odložit, aby nám nic nebránilo vplout do Auditoria I, jehož prostor se pomalu stáčí ohraničený zvlněnou akustickou stěnou. V tmavomodrém prostoru doplněném pódii se zlatými klenbami začínáme nasávat příběh hudby pod večerní hvězdnou oblohou prvního koncertu České filharmonie v roce 1896 dirigovaného Antonínem Dvořákem. Mobilní sezení umožňuje veselou hru i poklidné poslouchání. Pódia v sobě ukrývají skladiště hudebních nástrojů, takže je jasné, že zde nevládne pouze romantický klid. Odtud pokračujeme přes Foyer, které tvoří čitelný předěl mezi hlavními sály a je střídmě zařízeno. Přes Foyer vstupujeme do Auditoria II, kde pod zlatou klenbou spí černé křídlo Petrof. Jako by čekalo na vhodnou situaci, kdy se rozeznít. Stěny jsou obalené akustickým obkladem ve starorůžové a tmavým dřevem, které reaguje na původní interiér. Zdejší noblesa nám maximálně připomíná, že se nacházíme v architektonickém klenotu. Jen lesklé magnetky schované v akustických deskách čekají na spontánní rozvěšení dětských kreseb a záznamů z výuky. Plni emocí a energie vstupujeme zpět přes Foyer do Respiria, kde se celý program završuje. Multifunkční prostor s lavicemi a taburety je maximálně svobodný, jen průhledy okny do Auditoria I nám připomínají provázanost všech prostor a ucelenost koncepce. Až se nám všechny myšlenky a vjemy usadí, můžeme skrze šatnu a vstupní halu centrum opustit. Zde každý příběh končí dobře.

Jak to tedy je se vztahem hudby a architektury? Obě nás vedou, nabízejí nám prostor pro prožívání a emoce, a to vše servírují v určitém rytmu. Edukační centrum České filharmonie je bezesporu silný prostor, který sám útočí na naše city. Architekti se do toho opravdu opřeli a pohlídali si nespočet atypických detailů, leccos je sofistikovaně ukryté v akustických obkladech a podhledech a barvy si říkají o naši pozornost každou minutu. Vše, jak se na instituci takového formátu sluší a patří. Zatímco bychom čekali spíše kulisy, které budou hudbu nenápadně doplňovat, výsledek je spíš hotová scénografie, která obstojí i sama o sobě. Dá se ale pochopit, že autoři se pokusili napojit na pompéznost celého paláce a prostě ji jen přeložili do současného jazyka. Pravda je, že navrhovat prostory v Rudolfinu, které navštíví tisíce dětí, je výzva, která se člověku nepoštěstí každý den. Takže pak i architekti se snaží svoje emoce usměrnit a vměstnat do návrhu. Vedle výuky šlo také o reprezentativnost a exkluzivitu, které právem patří Rudolfinu i České filharmonii. Prostory jsou tedy pestré a silně formativní, ale stále nabízejí volnost pro variabilní využití a určitou míru abstrakce. Samotné edukační programy jsou velmi rozdílné a osobité, a na to se autoři snažili reagovat. Tento inspirativní a podmanivý prostor bych doporučila ke vzdělávání všem věkovým skupinám. Není to oslava jen paláce architektury, ale především hudby jako zdroje emocí a prožitků.