350 let společnosti Saint-Gobain

Dne 15. října 1665 byla založena společnost Saint-Gobain. Skupina neslaví pouze svojí vlastní historii, ale také historii mužů a žen, kteří svojí prací přispěli k tomu, aby se tato společnost vypracovala až na pařížský burzovní index CAC 40. Je to také historie v širším slova smyslu, poznamená inovacemi  Saint-Gobainu.

Pierre-André de Chalendar, předseda představenstva a CEO Saint-Gobain: „Toto výročí je možností a příležitostí všem připomenout sílu a stabilitu, jakou jsme získali během naší 350leté historie a během 350 let neustálého pokroku. Z našich zkušeností vyplývá, že problematice rozumíme v dlouhodobém horizontu. Jsme také dostatečně stabilní i flexibilní, abychom mohli reagovat na neustále se měnící svět. Naše historie dokazuje, že jsme společností, která neustále posouvá hranice a přijímá nové technologické výzvy. Pokud se podíváme na naši minulost i na současný svět a naši činnost, nabýváme přesvědčení, že existuje spousta důvodů, proč věřit v budoucnost. Naše výročí tedy slavíme s pohledem upřeným do budoucna a na inovace. V roce 2015 se s vámi chceme podělit o náš optimismus.“ 

OD ZRCADLOVÉHO SÁLU AŽ PO DOBYTÍ VESMÍRU: 350 LET INOVACÍ
SAINT-GOBAIN: SOUČÁST HISTORIE FRANCIE
V roce 1665, Ludvík XIV – ve Francii oslavovaný „Král Slunce“ a otec absolutismu – společně se svým ministrem financí, Jean-Baptiste Colbertem, založili sklárnu Manufacture royale des glaces de miroirs. Manufaktura byla od samého začátku nositelem francouzské excelence, která měla konkurovat benátské kvalitě a rychle dospěla ke své první inovaci: výrobě plochého litého skla. Tento výrobní postup znamenal opravdovou revoluci ve sklářském průmyslu, protože sklářské výrobky mohly být od té doby větší a mohly být touto metodou vyrobeny rychleji než foukáním, které používali Benátčané. Královská Manufaktura, která o několik let později přesídlila do městečka Saint-Gobain, dosáhla svého prvního průmyslového vítězství tím, že se stala světovou referencí na výrobu skla.

Politická a hospodářská agenda ministra Jean-Baptista Colberta se zaměřovala na oslabování dominantního postavení Benátek v evropském sklářském průmyslu. Ministr proto poskytl manufaktuře řadu daňových úlev a výhod (včetně dočasného ale obnovitelného monopolu) s cílem napomoci jí udržet krok s poptávkou po zrcadlech pro domy i královské paláce. Tato ochrana, jak alespoň vláda doufala, měla dát jistotu soukromým investorům, kteří manufakturu podpořili; nakonec to trvalo 37 let a vyžádalo si 5 změn právního postavení, než se konečně situace v roce 1702 stabilizovala. Manufaktura nicméně v roce 1684 získala ohromující a symbolickou objednávku na 357 zrcadel pro Zrcadlový sál v paláci Versailles.

Královská minulost je nepochybně francouzským dědictvím, hluboce zakořeněným v historii země; dědictvím, které přivedlo Skupinu k jejímu dnešnímu světovému renomé. Každý rok zavítají čtyři miliony turistů do Zrcadlového sálu na zámku ve Versailles, aby se zde pokochali pohledem na 357 zrcadel vyrobených společností Saint-Gobain.

Vynález lití skla
Lití skla, domácí vynález, nabídl manufaktuře příležitost dosáhnout jedinečného postavení na evropském trhu. Výroba litého skla pomalu ale jistě nahradila sklo foukané, a nakonec sesadila z trůnu benátské rivaly. Silná poptávka ze strany stavebníků a zejména dekoratérů, spolu s technickým monopolem na evropském trhu, byly důvodem, proč v období od 1720 do 1786 vzrostl obrat manufaktury čtyřikrát, takže se nakonec stala největší ve Francii. Během Francouzské revoluce byla stále jediným světovým výrobcem litého skla a těšila se plnému rozkvětu.

Od právního monopolu k volné soutěži
Konec právního monopolu ukončil i privilegované období a přinutil manufakturu upravit svůj obchodní model a obchodní kulturu. Privilegia zanikla a nastoupila konkurence. Konkurenti z Anglie a poté i z Belgie dobyli více než polovinu evropského trhu, jakmile se technologie lití skla rozšířila a právní a technický monopol zanikl. Společnost se v roce 1830 stala akciovou společností a tím se efektivně přizpůsobila panujícímu obchodnímu prostředí. Silná konkurence si rovněž vyžádala modernizaci výroby. Postupná modernizace výroby trvala Společnosti deset let.

Společnost zřídila v roce 1806 filiálku na výrobu uhličitanu sodného (sody), který se používal při výrobě skla, s využitím tehdy převratného Leblancova procesu. To byl její první výlet do oblasti chemického průmyslu. Od 1820 do 1835 společnost silně investovala do nového závodu Soudière de Chauny.

Průmyslová revoluce a moderní doba
Rozmach trhu, mezinárodní expanze a tržní diverzifikace zajistily společnosti Saint-Gobain další rozvoj po tři čtvrtiny století. 

Ve druhé polovině devatenáctého století sklářský průmysl vzkvétal. V období 1850 až 1870 celosvětová výroba prakticky rostla každoročně o 9 %, a společnost Saint-Gobain začala vylepšovat svou strategii s cílem udržet svůj růst a bránit se zahraniční konkurenci. V roce 1858 se spojila se svým domácím rivalem Saint-Quirin. Jméno nové společnosti – Manufacture des Glaces et Produits Chimiques de Saint-Gobain, Chauny et Cirey – bylo ve své době velmi populární. Od roku 1853 otevřel pokles domácí výroby vynikající příležitosti v sousedním Německu (Mannheim a Stolberg), v Itálii (Pisain 1899), Belgii (1900) a Španělsku (1904). Nové produkty pak daly v první polovině dvacátého století vzniknout novým trhům: proces plynulého lití, technologie chlazení skla (1929), automobilový průmysl (v třicátých letech dvacátého století), ohnivzdorné hmoty, skleněná vata a skleněná vlákna.

Rozvoj a diverzifikace
Pobočná chemická výroba napomáhala rozvoji společnosti ve sklářském oboru, ale hrála svou roli také při konsolidaci chemického průmyslu. V roce 1872 vlastnila Saint-Gobain 37 % kapacity francouzského anorganického průmyslu. V meziválečném období rozšířila svou činnost o výrobu dusíku, zpracování ropy, dřeva a papíru. Kolem roku 1960 šlo o rychle se rozvíjející skupinu, která zápasila s problémy jako, kam orientovat budoucí strategii a investovat svůj kapitál. Sehrála úlohu při změnách francouzského chemického průmyslu tím, že v roce 1962 založila pobočku Péchiney-Saint-Gobain. Jako blesk z čistého nebe přišla pak v roce 1968 a na počátku 1969 nabídka od francouzské průmyslové skupiny Boussois-Souchon-Neuvesel (BSN) na převzetí společnosti staré 300 let – byla však neúspěšná.

Z regionální se stává globální společnost
Společnost Pont-à-Mousson, jiný příklad historického vývoje v rámci Skupiny, byla založena v letech 1854 až 1856 jako nevelká slévárna v Lorraine, kde byla objevena ložiska železné rudy. Tato společnost se však dala novou, vlastní cestou, když se předčasně soustředila na litinové vodovodní a plynové trubky, zatímco konkurenční slévárny a ocelárny stále vyráběly konvenční ocelové produkty. Jak se brzy ukázalo, tento přístup se osvědčil. Města rostla a vodovody zasahovaly i do venkovských oblastí. Poměrně omezený domácí trh však přiměl společnost porozhlédnout se za hranice Francie. Po roce 1920 vyvážely továrny Pont-à-Mousson 50 % své produkce. Prudké kolísání směnného kurzu ve spojení se zahraničním protekcionismem přinutilo společnost budovat výrobní kapacity v zahraničí – první zahraniční továrnu společnost otevřela v Brazílii v roce 1937. 

Pont-à-Mousson nezmeškala ani „ocelový vlak“: po roce 1920 vstoupila i na toto pole a udržela si tam postavení až do let šedesátých, a to v řadě forem i prostřednictvím spolupráce s řadou obchodních partnerů (kromě jiného Marine-Homécourt a Micheville).

Zásadní změny technologie
Období mezi světovými válkami přineslo významnou změnu technologie – po vášnivé debatě: výrobu ocelových trubek odstředivým litím. Další historická změna, která přišla z Ameriky v roce 1947 – kujná litina, převedla danou technologii na vyšší úroveň.

V polovině šedesátých let dvacátého století potvrdila společnost Pont-à-Mousson své vedoucí postavení ve svém klíčovém oboru, ale váhala, kudy se dát dále, jakmile si uvědomila, že je třeba skončit s výletem do ocelářského průmyslu (Sidelor, tehdy Sadlor). Během následujících deseti let se této pobočky zbavila, ale budoucí strategie zůstávala nejasná. 

Mnohonárodní společnost „francouzského typu“
Šedesátá a sedmdesátá léta dvacátého století přinesla dalekosáhlé změny ve francouzské společnosti, které pochopitelně zasáhly i řadu obchodních odvětví. Velké průmyslové podniky se snažily dosáhnout kritické masy, která by jim umožnila přežit v období „nové ekonomické studené války“.

Ze zpětného pohledu nebyla fúze společností Saint-Gobain a Pont-à-Mousson v roce 1970 ve své době ničím mimořádným (francouzský průmysl procházel rozsáhlými změnami). Tato akce se – na rozdíl od jiných – osvědčila.

Společnosti Saint-Gobain a Pont-à-Mousson sjednotily své strategie a dlouholeté tradice. Ještě důležitější však bylo, že fúze odpověděla na otázky, které si obě skupiny kladly po odchodu ze svých nepříliš strategických intruzí do chemického a ocelářského průmyslu. Obě již započaly svůj přesun směrem ke stejnému konceptu bydlení, a společné obchodní směřování vedlo k trvalým postupům, které bylo možno dále zlepšovat. Jejich činnosti v oboru sklářství, litiny, stavebnictví a obalové techniky se doplňovaly a vedly k sortimentu výrobků určených pro celou řadu trhů místo úzce zaměřené obchodní kultury. Byly vesměs kapitálově náročné a staly se základem veškerého budoucího rozvoje. 

Původní plán fúze se potkal s řadou potíží, které společnosti přinutily změnit postup. Dvě ropné krize – a z nich vyplývající dvě světové ekonomické krize – vykolejily původní strategické představy. Stagnace poškodila základní obchodní plány, růst se zastavil a zisky poklesly. Společnosti se začaly poohlížet po způsobech, jak vyrovnat svá portfolia pomocí nadějnějších výhledů. Jedna možnost zahrnovala závažný krok: získání kontrolního podílu ve společnosti Bull, jedné ze společností skupiny IT, s cílem vytvořit základy budoucí „Evropské IBM“ (elektrické součásti na jedné a kancelářské počítače na druhé straně).

Znárodnění
Vnější zásah tyto plány rázem zvrátil: levá koalice vyhrála prezidentské volby ve Francii v roce 1981 a Skupina byla znárodněna o rok později. Vládní orgány rozhodly, že společnost Bull by byla užitečnější v jiné organizaci, a byla proto prodána. Během krátkého období pod vládní kontrolou (1982 – 86) se společnost Saint-Gobain posouvala směrem ke korporátnímu modelu a veřejným pracím, ale politické a/nebo ekonomické okolnosti jejím snahám zabránily. Nakonec získala zpět samostatnost – a v roce 1986 zrekapitulovala poučení, kterých se jí v minulých deseti letech dostalo.

Zpět do budoucna
Privatizace v roce 1986 vedla k pečlivé přestavbě. Obchodní portfolio, které z ní vyplynulo, se stalo základem dnešního profilu celé Skupiny. Transformace proběhla ve dvou fázích (v každé dekádě jedna).

Nový důraz na high-tech materiály
Společnost Saint-Gobain strávila větší část první dekády snahou obnovit udržitelný a ziskový růst a znovu dosáhnout celosvětového prvenství ve svých oborech činnosti. Poté zaměřila svou strategii na high-tech materiály. V tomto období odprodala činnosti, které přispívaly z 53 procent k tržbám, kterých dosáhla od fúze v roce 1970. Prodej zahrnoval i korporátní část podniku (1988) a natrvalo dřevařskou a papírenskou část (1994). Přišly nové obory: Norton (1990) a Carborundum (1996) přispěly výrobou abrazív, jednoúčelové keramiky a plastických hmot, a následně Bicron (1990) přinesl krystaly a senzory. Všechny uvedené obory se zařadily do sektoru známého jako Vysoce výkonné materiály.

Distribuce výrobků pro stavebnictví a sádrokartonové desky
V následujících letech nabyla přeměna na rychlosti. Zakoupení skupiny Poliet Group v roce 1996 představovalo první milník, a bylo součástí snahy Saint-Gobain zaměřit se více na maloobchodní prodej výrobků pro stavebnictví. Koncem této dekády, ke konci roku 2005, společnost zakoupila British Plaster Board (BPB), světovou jedničku v daném oboru, aby doplnila řadu produktů pro stavební průmysl vyráběných Saint-Gobain (izolace a modernizace exteriérů, fasády, trubky a další součásti pro vodovodní trh).

Další informace najdete na:
http://www.isover.cz/2015-saint-gobain-350 nebo na http://www.saint-gobain.cz/350-let/



podle podkladů společnosti Saint Gobain