Architekti v ofsajdu

Seděl jsem nedávno v kanceláři stavebního úřadu v centru velkého města, kde se náš investor radil s milou a vstřícnou referentkou, jak se v projektu obytného bloku v území vybombardovaném za druhé světové války vyvarovat prvků či situací, které by zkomplikovaly jeho projednání v územním řízení. Takovým tématem dle očekávání byly i byty na nároží, jehož poloha byla dána trasováním existujících ulic a tedy se jim nedostávalo denního proslunění požadovaného vyhláškou. Jak architekti vědí, nároží domovních bloků z logiky věci, tedy geometrie, při obvyklé délce uliční fasády nemají téměř žádnou fasádu dvorní. A již tak krátké dvorní fasády si v rohu stíní navzájem. Na nárožích tedy zpravidla nelze dosáhnout vyhláškou o obecných technických požadavcích na stavby (č. 268/2009 Sb. /OTP/) požadovaného proslunění bytů. Proto referentka našemu investorovi radila, aby byty prohlásil za studia, protože v nich se sice nelze přihlásit k trvalému pobytu a při koupi se za ně platí zvýšená sazba DPH, ale zase nemusí být prosluněny. Namítl jsem, že bych za vhodnější řešení této situace považoval udělení výjimky z paragrafu 13 vyžadujícího délku denního proslunění bytů, protože vyhláška takovou výjimku umožňuje. Paní referentka prohlásila, že její stavební úřad dosud takovou výjimku nevydal a že neví, na základě čeho by ji vydat měl. Tato otázka mne zaskočila. Přece proto, aby se mohlo stavět město, aby se mohly ulice obestavět bloky, aby ulice měly nároží, jak je ve městech obvyklé. Jaký jiný důvod lze pokládat za legitimnější? Zde, v historickém městě, by výjimky měly být udělovány jako na běžícím pásu. To proto, že dle českého stavebního práva není možné postavit město. Lze dle něj postavit pouze modernistická sídliště.

Jak již víme, všechny byty musí být prosluněny, čili obráceny ke slunečným stranám. Na louce jistě lze volně rozestavěné domy orientovat ke slunci. Ale ve městě existují ulice vedoucí různými směry a tak zde požadavek proslunění nelze splnit. A stejně tak na žádném nároží, kde dvorní fasády sbíhající se v rohu si navzájem stíní. Dle našich právních i technických předpisů lze tedy stavět domovní bloky pouze s prázdnými rohy, čili ulice bez nároží. Navíc dle vyhlášky o obecných požadavcích na využití území (501/2006 Sb.) musí být vzdálenost protilehlých obytných domů větší než sklopená výška vyššího z nich. Naše stavební právo tak umožňuje pouze vznik bezforemných prostorů s velkými odstupy staveb, tedy modernistického sídliště. Ve městech jsou přece ulice užší, než výška jejich domovních front. Např. v Brně je standardní šířka ulic z doby jeho přestavby na moderní město v 19. století dvojí: 16 a 19 metrů. Přitom domovní fronty tvořící tyto ulice jsou vysoké přibližně 20 metrů.

Tím, že naše stavební předpisy zakazují stavět městské ulice, však náš problém nekončí. Také další právo uplatňované v územním řízení vede k ničení krajiny, desurbanizaci a vzniku sídelní kaše. Například nařízení vlády č. 272/2011 Sb. ustanovuje hlukové limity v chráněných venkovních prostorech staveb. Tím předepisuje, že hluk se neměří uvnitř obytné místnosti, nýbrž 2 metry před její fasádou ve venkovním prostoru.  Jsme tedy jediným státem v Evropě, který ignoruje skutečnost, že obytné místnosti mají fasády a okna. A to má zásadní dopad na (ne-)povolování obytné zástavby v našich městech. Když totiž vyprojektujeme normální ulici se dvěma protilehlými městskými domovními bloky, které dle předpisů musí mít parkování vyřešeno ve své ploše, tak výpočtový hluk způsobený automobily obyvatel obou bloků přesahuje dovolené limity a hygienická stanice vydá k záměru záporné závazné stanovisko a stavební úřad stavby nepovolí. Co tedy zbývá: nestavět husté ulice s obytnými bloky ve městech, ale rozdělit jejich zátěž za město do tisíce domečků v krajině. Stejně tak nelze obytné domy stavět v místech, která svou podstatou již hlučná jsou – čili podél živých ulic, tedy opět ve městech. Přesně tam, kde se dříve stavělo nejvíce, protože živé ulice a náměstí byly vždy pro bydlení velmi atraktivní a v zahraničí jsou atraktivní dodnes a také proto, že takové město je efektivnější a provozně úspornější. Ti, kterým takové prostředí nevyhovuje, si prostě najdou bydliště na tichém předměstí.

Dalším nástrojem, který u nás znemožňuje stavění města a vyhání jejich obyvatelstvo do příměstské krajiny, kterou ničí stejně jako města, jsou územní plány, resp. jejich poškození nekvalifikovanými rozhodnutími správních soudů, které de facto zrušily už tak problematicky nastavený proces územního plánování. O co jde? Územní plány představují obcemi stanovená pravidla nakládání s územím (místní právo), čili jsou právními pravidly schválenými a vydanými samosprávou obcí. A obce v těchto pravidlech vždy stanovily, která kritéria jsou dle jejich vůle v plánu závazná a která směrná. A také stanovily, jakým způsobem lze se směrnými regulativy zacházet, zatímco ty závazné je možné změnit pouze změnou územního plánu, čili několik let trvajícím procesem. Rozdělení regulativů na závazné a směrné bylo (a má být) základním prvkem územního plánování, které vychází z předpokladu, že tvůrce územního plánu nemůže znát celé území města do nejmenšího detailu a že naopak konkrétní investor se svým konkrétním záměrem zpracovaným autorizovaným architektem zná konkrétní situaci a problémy v konkrétním místě vždy lépe a může je na míru šitým řešením vždy lépe vyřešit než zpracovatel územního plánu v měřítku 1 : 25 000. Aby však nemohlo být jednotlivé řešení prováděno na úkor celku či na úkor ostatních, stanovil územní plán zásadní kritéria a regulativy závazně, zatímco ostatní mohl předepsaným způsobem upravovat odbor územního plánování, čili odborníci zaměstnaní městem. Takový postup zohledňuje skutečnost, že města jsou živými organismy, jejichž rozvoj se řídí živým procesem územního plánování, který vykonávají na základě potřeb města odborníci jím zaměstnaní. A právě tento proces nutný pro zdárný život měst naše správní soudy svými spornými rozsudky zničily a dovršily tak proces započatý samotným stavebním zákonem z roku 2006 (o jehož nekvalitě již není pochyb ani mezi laickou veřejností), když v letech 2013 a 2014 zrušily směrnou část regulativů územních plánů a tyto regulativy učinily závaznými a podrobily je složitému a zdlouhavému procesu projednávání a schvalování. Tím nejenže zasáhly do rozhodovacích pravomocí obcí, ale dovršily tak popravu živého procesu územního plánování a z územních plánů učinily mrtvé dokumenty. Vše v nich je závazné, přikázané a vše v nich regulované lze změnit pouze změnou územního plánu, což je de facto stejný proces jako jejich nové pořízení, tedy proces trvající několik let. Přitom rozdělení tvrdosti regulativů na závazné a směrné je zásadní systémovou věcí struktury územního plánu. Kdyby pořizovatelé takto zmrzačených územních plánů, tedy obce, a zpracovatelé těchto plánů, tedy urbanisté, věděli, že regulativy nemohou být dvojího charakteru, vznikly by od počátku zcela jinak koncipované územní plány.

Správní soudy tak změnily zcela zásadním způsobem pravidla územního plánování retroaktivně, během hry. Přitom české územní plány jsou v drtivé většině pořízeny zastaralým způsobem vycházejícím z deklarace Athénské charty, sepsané avantgardními levicovými architekty na palubě lodi Patris II v Egejském moři v roce 1933. Jejich technokratické a sociálně-inženýrské vidění světa rozřezalo celistvé tělo města dle funkcí a požadovala je nadále organizovat dle funkčního zónování, tedy jeho živý organismus rozdělit na plochy pro bydlení, výrobu, rekreaci a funkci smíšenou. Ale co to je výroba ve společnosti, která již prakticky nic nevyrábí? Jistě, dříve tu byly hutě a zbrojovky, vyráběla se ocel a obrněné transportéry. To byly výrobní procesy, které se těžko slučovaly s bydlením. Ale dnes jsou hutě pusté a prázdné a těžkou zbrojní techniku nakupujeme ze sousedního Rakouska. Přitom jsou v územních plánech předepsány tisíce hektarů výrobních ploch, kam se nesmí umístit nejen bydlení, ale ani to, co v dnešní době skutečnou výrobou je, třeba tvorba IT programů, která vzniká v kancelářích a nikoliv ve výrobních halách. A tak paradoxně bydlení, funkce, která je zásadním ukazatelem kvality prostřední, dnes nesmí být dle našich územních plánů umístěna v plochách výrobních a jen omezeně ve smíšených, ve kterých však není co umístit, protože divadla, koncertní sály a muzea nestavíme v takovém počtu, aby plochy smíšené zaplnily. Naše územní plány tak zcela nepochopitelně chrání funkční plochy pro komerci a administrativu, tedy pro byrokracii, před možností umístění obytných budov.  Navíc hranice těchto funkčních ploch byly v územních plánech stanoveny směrně, obce je mohly upravovat, dnes jsou závazné, upravovat je nelze.

Totéž platí o indexu či koeficientu podlažních ploch (dále jen IPP/KPP), který byl v územních plánech uveden jako ukazatel zátěže území, např. pro výpočty a modelování dopravy nebo pro kalkulace počtu jeho uživatelů či obyvatel a pro určení potřebné občanské vybavenosti, např. škol. Také tyto IPP/KPP mohly dříve obce upravovat, dnes rozhodnutím soudu nesmí. Navíc IPP/KPP se začaly používat jako závazný regulativ omezující možnou velikost povolované stavby. Čili například na pozemku velikosti 1000 m², což je luxusní rozloha parcely, která např. v Brně dnes nezasíťovaná přijde na 13 milionů korun, je pro plochy zástavby rodinnými domy v územním plánu často předepsán IPP/KPP 0,2. Je tedy možné na něm postavit 200 m² velký rodinný dům. Když odečteme plochu garáže pro dvě auta a nutnou plochu skladů a technických místností, zbude stavebníkovy 120 m² hrubé podlažní plochy pro vlastní obytnou stavbu, ze které opět po odečtení plochy konstrukcí a schodiště zůstane 100 m² skutečné obytné plochy. To je o 20 m² menší výměra než ta, kterou naše legislativa určuje jako hranici sociálního bydlení, jenž je 120 m². Koupíte-li si tedy parcelu o 1000 m², pak vězte, že na ní bez změny územního plánu, která by navýšila IPP/KPP a která trvá nejméně 3 roky, smíte postavit obytnou stavbu, která je asi o 15 % menší, než zákonem velikostně limitovaný sociální byt. Přitom předepsaný IPP/KPP 0,2 pro území rodinných domů je naprostým nesmyslem, neboť i prvorepublikové vilové čtvrti, tedy luxusní obytná prostředí, mají zástavbu daleko hustší, tedy IPP/KPP podstatně vyšší, než 0,2.

Tento příklad jen ilustruje skutečnost, že téměř pro každou stavbu je v naší zemi potřeba změna územního plánu. A to také proto, že ony „měkké“ regulativy, které posuzovaly a upravovaly odbory územního plánování a které umožňovaly přizpůsobit územní plán konkrétním stavebním záměrům, pokud naplňovaly jeho smysl, tyto směrné části plánů a tedy tuto možnost soudy zrušily. Např. ve městě Brně však byly i ony tři roky trvající „tvrdé“ změny územního plánu naposledy provedeny v roce 2009 pro žádosti podané roku 2007. Čili pro stavební záměry starší 12 let. Po tuto dobu tedy trvá ve velké části města faktická stavební uzávěra.  

Ve Vídni je ročně provedeno v průměru 50 úprav územního plánu. Vídeňský plán využití území je přitom nesrovnatelně liberálnější a velkorysejší než územní plány české, takže jeho úpravy je třeba provádět jen pro skutečně zásadní změny využití území. Přesto se nabízí jednoduché srovnání: má-li Brno přibližně 30 % obyvatel Vídně, mělo by tu být při zachování proporce Vídně ročně provedeno 15 změn. Tedy např. od roku 2007 do letoška 150 změn pro velké či urbanisticky podstatné projekty. Ale ona nebyla provedena ani jedna! Přitom dle průzkumů Světové banky je Česká republika na 127 místě v komplikovanosti získání stavebního povolení. V délce správních termínů určených legislativou je dokonce až na 165 místě ze 185 posuzovaných zemí světa. Nutno ovšem zdůraznit, že Světová banka zkoumala kritéria naplnění základní lidské potřeby a práva si obstarat obydlí, tedy délku a právní rámec stavebního řízení. Další řízení nezkoumala, protože pro povolení stavby domu je ve světě potřeba pouze jednoho rozhodnutí. V České republice tomu tak není, zde ještě před stavebním povolením je nutné provést změnu územního plánu a poté získat územní rozhodnutí, což obé jsou roky trvající procesy (jak vidíme na příkladu Brna, tak nejméně 12 let). Vezmeme-li tedy v úvahu bezprecedentní komplikovanost našeho povolovacího procesu, vyjde najevo, že jsme pravděpodobně zemí, kde se lze nejhůře na světě domoci povolení ke stavbě domu!

Možná také proto je u nás ve srovnání se západní Evropou nízký počet bytů na 1000 obyvatel, např. téměř o stovku nižší než v sousedním Rakousku (ČR 469, Rakousko 555). Ze západní Evropy mají nižší počet bytů kromě donedávna chudého Irska a malého Lucemburska pouze bývalé koloniální velmoci Velká Británie, Francie a Nizozemí se značným podílem obyvatel původem ze zemí třetího světa s jinými životními a kulturními návyky. Přitom dle evropských statistik je průměrná velikost bytu v EU 95,9 m², v České republice však pouze 78 m², čili 81 % průměru EU. Když však spočteme průměrnou plochu bytů pouze západoevropských zemí vč. Islandu, Norska a Švýcarska, tedy Evropy bez zemí bývalého sovětského bloku, je průměrná velikost západoevropského bytu téměř 108 m², čili plocha průměrného českého bytu tvoří jen 72,5 % evropského. Pokud by se měla Česká republika dostat na evropský průměr velikosti bytů, musely by se ty existující (dle výsledků sčítání lidu, domů a bytů v r. 2011 to bylo 4 756 572 bytů) zvětšit o 150 milionů m². Ročně se však v České republice dokončí asi 28 tisíc bytů, z toho 15 tisíc v rodinných domech. V roce 2017 bylo v naší zemi postaveno pouhých 300 bytových domů. Byty v nich mají průměrnou velikost 2+1 a plochu 52 m². Pro dosažení plochy průměrné evropské velikosti bytů by se u nás musely postavit 2 miliony bytů dnešní průměrné velikosti (nabízí se připomenout předválečné Československo a jeho zákonem z r. 1936 daný velikostní limit tzv. bytů pro chudé 35 m²).

Velikost bytu je zásadní ukazatel životního standardu. Nikdo nepochybuje, že má-li architekt k dispozici více plochy pro návrh bytu, bude navržený byt komfortnější pro život, stejně jako asi nikdo nebude zpochybňovat, že ve větším bytě se bydlí lépe, než v malém. Možná i to je jeden z důvodů, proč Českou republiku v dnešní době opustilo 8,8 % občanů v ní narozených, což je přibližně dvakrát větší podíl než v západoevropských zemích a počet českých emigrantů stále roste – zatímco v roce 1997 emigrovalo z ČR 805 obyvatel, v roce 2017 již 17 684.  Je zajímavé, že – pokud je mi známo – se interpretací tohoto faktu nikdo nezabývá, nikdo nezkoumá, kdo tvoří oněch 8,8 % populace a proč se rozhodla trvale žít v zahraničí. Mohu se tedy mýlit, když budu tvrdit, že ti, kdo se rozhodli odejít, jsou lidé v drtivé většině schopní, šikovní, pracovití a vysokoškolsky vzdělaní. Možná odešli také proto, že v České republice je tak těžké bydlet ve městě, protože opravdová města z důvodů majících původ v domácím právu zde nelze stavět. Proto také letos cena metru čtverečního nového bytu v Brně dosáhla neuvěřitelných 100 000 korun. Přitom revidovaná Evropská sociální charta Rady Evropy, kterou v roce 1996 přijala i Česká republika zavazuje signatáře k „podpoře dostupnosti bydlení přiměřené úrovně“ a ke „stanovení cen bydlení tak, aby byly přiměřené těm, kteří nemají dostatek prostředků“. Skutečnost je však taková, že dle průzkumu nákladnosti bydlení v Evropě, který provedla poradenská společnost Deloitte, je bydlení v Česku nejnákladnější. Zatímco v dosud nejdražší Velké Británii lze byt o ploše 70 m² pořídit za 10 průměrných ročních výdělků, v ČR roku 2017 za 10,9.  Tato situace vede k tomu, že se ve městě staví jenom malé byty. Garsoniéra o ploše 28 m² se v Brně dnes prodává za 2,6 milionu korun. Ale jak lze žít v bytě o ploše 28 m²? 110 tisíc lidí, kteří v Brně pracují, proto nežije ve městě, ale za hranicemi jeho správního obvodu. Město, kterému tak uniká 1,5 miliardy korun daňových výběrů ročně, však těchto 110 tisíc lidí denně zatěžuje, minimálně dojížďkou do práce automobily, či požadovanými veřejnými službami. Generují přitom dopravní zácpy a emise v ovzduší, které by nevznikaly, kdyby bydleli ve městě a alespoň část z nich užívala veřejnou dopravu. O negativech suburbanizace, ničení krajiny a počínání odporujícího ekologii i zdravému rozumu ani nemluvě.

Nejsme tedy schopni stavět města a ta zděděná ničíme. Ve stavbě a podobě města se přitom sjednocují všechny aspekty podmiňující vznik budov: dějiny, umění, architektura, politika, hospodářský, společenský a kulturní život. Nezájem o osud měst, který česká společnost projevuje, je tedy nezájem o svůj vlastní osud, o sebe sama.

Přitom město jako zhmotněná forma života společnosti, tedy sdílených zvyků a hodnot, je výchozím bodem i smyslem architektury. A architektura je základním kamenem a současně prostorem kultury. V závěru své stěžejní knihy Moderní architektura, Kritické dějiny britský historik a teoretik architektury Kenneth Frampton rozvádí, že kulturní význam zemí v oblasti natolik svázané s penězi, jako je architektura, není totožný s jejich hospodářským významem. Tvrdí, že pro čtyři země, v nichž dlouhodobě vzniká architektura mimořádné kvality, totiž Finsko, Francii, Španělsko a Japonsko, je společným faktorem zájem a péče státu o vznik stavební kultury: „Dobrá architektura vychází stejně tak z architekta jako z osvíceného klienta a tento princip platí pro jednotlivce i pro národní státy. Ať tak či onak, veškerá architektonická produkce“ těchto čtyř zemí „se do značné míry opírá o federální, městskou či společenskou záštitu, doplněnou různými druhy institucionální a soukromé podpory. Bez odpovídající záštity nelze dostáhnout kvalitní úrovně celkové produkce ani tuto úroveň udržet, protože výstavba je veřejným uměním, které vyžaduje velkou angažovanost společnosti, stejně jako vysokou úroveň investic a vhodné stavební kapacity řemeslnické i průmyslové výroby.“

Nic z tohoto výčtu u nás nenajdeme. Takže pokud budeme hledat viníky současné degenerace našich měst, architekti to nejsou. Ti svoji přirozenou partii dávno hrát nemohou, protože naše právní a společenské prostředí jim nedovoluje postavit ulici a tedy ani město. Česká společnost je svými pravidly a chováním vytlačila do ofsajdu – do postavení mimo hru.
Petr Pelčák

Článek „Architekti v ofsajdu“ byl v říjnu publikován v časopise Kontexty (č. 5/18).