Architektura 60. let

Nakladatelství GRADA zevrubně mapuje architekturu 60. let

„Zlatá šedesátá léta“ je část podtitulu rozsáhlé publikace Architektura 60. let, pod kterou jsou podepsáni autoři Oldřich J. Ševčík a Ondřej Beneš a která vychází v těchto dnech v nakladatelství GRADA Publishing. Kniha o téměř 500 stránkách poprvé v takto ucelené a interdisciplinární podobě mapuje všechna významnější díla českých architektů, volně ohraničená polovinou 50. a 70. let; díla, která byla realizována i ta, jež zůstala jen v podobě skici nebo projektu, ale která vždy věrně ilustrují výjimečnost ducha doby.
Oldřich Ševčík, historik, filosof a teoretik architektury, se nespokojil s faktografickým výčtem a ilustračním, (jakkoliv se 400 stranami vyčerpávajícím) obrazovým aparátem. Se zaujetím podrobuje všestrannému rozboru fenomén 60. let a odhaluje čtenáři architektonický diskurs. „Tím, že autoři ukazují společenské, duchovní i kulturní pozadí tohoto období, je učí číst architekturu,“ říká Radomír Matulík, šéfredaktor redakce technické literatury nakladatelství GRADA. „V případě této knihy je to tím důležitější, čím kontroverzněji mohou být některé stavby z tohoto období přijímány. Stačí jmenovat první panelová sídliště, karlovarský Thermal, řadu obchodních domů Prior nebo robustní kulturní centra.“  
Vydání nové publikace příhodně navazuje na zakončení pražské a otevření brněnské části výstavy Bruselský sen, připomínající československou účast na Světové výstavě Expo 1958 v Bruselu. Právě československý pavilon a restaurace autorů F. Cubra, J. Hrubého a Z. Pokorného jsou vnímány jako symbol návratu k moderní architektuře a milníky tvůrčího kvasu další dekády. Je symptomatické, že autoři nové knihy toto období v české architektuře pomyslně uzavírají mimo jiné pavilonem na světové výstavě v Ósace (1970). Československá prezentace na Expo 58 rovněž předurčila symbiotický vztah a duch spolupráce mezi architekturou a uměleckými řemesly a architekturou a výtvarným uměním. To je první důvod, proč je architektura 60. let zpětně považována za silnou a hodnou pozornosti. „Za druhé, v šedesátých letech se po mezihře socialistického realismu vrátila do Československa moderní architektura. A za třetí, šedesátá léta představují na svém malém časovém úseku pozoruhodně bohatě strukturované výsledky architektonických aktivit. Na Západě i v Československu se hledaly nové cesty,“ doplňuje historik a teoretik architektury Oldřich Ševčík.
Oldřich Ševčík odkrývá v úvodním eseji prameny zmíněného společného ducha doby, jemuž architekti podléhali v tak hojném počtu. A nejen oni — stačí vzpomenout výsostná díla 60. let v oblasti kinematografie, literatury, hudby nebo výtvarného umění. Jde o znak vlastní nejen tehdejšímu Československu, ale i západní Evropě. Šedesátá léta popisuje Jean-Claude Carrier jako „dobu poslední utopie západní společnosti“ a není náhodou, že se stále jako aktuální může jevit spor o povahu moderní architektury mezi Jean-Francois Lyotardem a Jurgenem Habermasem.  
Publikace nabízí srozumitelný, na prameny bohatý průlet diskursem teorie architektury 60. let ve světě, s jejím vymezením vůči modernismu a hledání nového jazyka. Nový knižní titul vychází shodou okolností v době, kdy se „stavby šedesátých let“ stávají jak objektem zájmu památkové péče, tak i překvapivých demoličních výměrů. A možná až při listování touto publikací mnohý čtenář dospěje k tomu, jak významně architektura 60. let ovlivnila podobu českých a moravských měst a jak se od té doby proměnil vztah společnosti k těmto dílům vznikajícím ve vzrušujícím a ideály jiskřícím podnebí: od naprosté adorace po znechucení a zatracení vyjádřené chátráním. Přes četné odsudky se jména architektů jako Karel Filsak, Emil Hlaváček, Karel Hubáček, Zdeněk Kuna, Věra Machoninová a Vladimír Machonin, Karel Prager, Viktor Rudiš, Ivan Ruller, Jan Šrámek, generačně starší František Cubr, František Maria Černý, Václav Hilský, Josef Hrubý, Richard F. Podzemný, Zdeněk Pokorný nebo naopak v 60. letech nastupující tvůrci Alena Šrámková, Miroslav Masák, Jan Bočan, Ivo Oberstein, architekti sdružení kolem liberecké Školky SIALu (Zdeněk Zavřel, John Eisler a další) staly pojmy v dějinách české architektury.  
Ševčíkova a Benešova publikace nezastírá ambivalenci v přístupu k sídlištím a představuje hned několik těch pozoruhodnějších. Sídliště z přelomu padesátých a šedesátých let reprezentují zejména Lesná v Brně (1962 — 1966, F. Zounek, V. Rudiš, J. Veselý, M. Dufek ad.), sídliště Sítná na Kladně (1961 — 1987, V. Hilský, O. Jurenka, J. Náhlík), Králův Háj v Liberci (J. Vacek, 1962) nebo též sídliště Novodvorská na Praze 4 (1962 — 1967, A. Bořkovec, V. Ježek) s množstvím plastik a umění ve veřejném prostoru. Čtenáři se dostane detailní informace taktéž o vpravdě kontroverzních (staro)nových dominantách městských panoramat, jako jsou bytový mezonetový dům v Chomutově, co do rozměrů kolos v panoramatu města (realizace: 1969 — 1975, R. Berger) nebo jedinečný obloukový obytný dům ve Wolkerově ulici v Liberci (1968 — 1972, J. Vacek). Četné kritické názory na tyto realizace, hraničící nezřídka s mýty, ukazuje v dalším kontextu na stránkách publikace například respektovaný architekt Ladislav Lábus: „Hodnota sídlišť a paneláků je v jejich pravdivosti, v pro nás zatím nesnesitelné opravdovosti reflexe své doby. Z tohoto hlediska jsou pro mne opravdovější, a tudíž často krásnější než některé současné realizace bytových stavebâ?¦“  
Pravdivost a autenticita jsou ostatně společnými znaky řady dalších staveb představených v knize „Zlatá šedesátá léta“. Nedá se upřít například pražský hotelový komplex Intercontinental (K. Filsak, J. Švec, K. Bubeníček, J. Šrámek, interiéry: J. Šrámek, F. Cubr, Z. Pokorný, Z. Rothbauer, Z. Hřivnáč ad.; Praha, Staré Město, nám. Curieových, 1967 — 1974). Značný prostor v knize dostává Televizní věž a hotel na Ještědu (1963 — 1969, základní kámen byl položen v roce 1966, oficiální otevření objektu v roce 1973; Karel Hubáček, Zdeněk Patrman, Zdeněk Zachař, návrhy interiérů Otakar Binar, Karel Wünsch ad.). Ševčík tuto stavbu, jež nepřestává laiky a odborníky fascinovat i po čtyřech desítkách let, označuje za „dosti ojedinělého reprezentanta technologického optimismu v českých zemích, který je výrazem důvěry v možnosti průmyslové výroby a ve funkcionalistické postupy propojené s důrazem na estetično (funkční čistota — řešení se stává vysoce estetickou záležitostí). Idea architektury nepotlačuje provoz a stavba je odpovědí na extrémní klimatické podmínky.“ Jako kdyby v šedesátých letech vyvřelo nadšení technikou, vědou a například kosmem, které bylo tak zřetelné na Expo 58 v Bruselu.  
Dopodrobna rozebrána je také jiná zásadní realizace – budova tehdejšího Federálního shromáždění a s ní spjatá rekonstrukce Smetanova divadla v Praze (architekti: Karel Prager, Jiří Albrecht, Jiří Kadeřábek, projekt 1966, realizace 1967 — 1974). Zajímavá a pro tvorbu 60. let výmluvná je mimo jiné angažováním mnoha předních autorů té doby jako Stanislav Libenský, Olbram Zoubek, Vladimír Preclík. Vedle těchto jmen na zakázkách s architekty pracovali výtvarníci v čele s Janem Koblasou, Stanislavem Kolíbalem, Antonínem Kybalem, Karlem Malichem, Stanislavem Libenským a Jaroslavou Brychtovou (sklo), Mikulášem Medkem, Jiřím Novákem, René Roubíčkem (zejména proslulé lustry!), Miloslavem Chlupáčem, Jiřím Johnem (obrazy, tapiserie), Janem Bauchem, Adrienou Šimotovou (obrazy), Janem Bočanem a Zdeňkem Rothbauerem (interiéry) a dalšími.  
Oldřich J. Ševčík se nebojí klást čtenáři přímé otázky. Odpovědi jsou pečlivou syntézou duchovních, tvůrčích a v neposlední řadě i politických proudů té doby, včetně například i pro architekturu velmi významného příklonu části světové populace k ekologickému hnutí. Nebrání se ani kritickým komentářům směrem k současné produkci. Trefně pojmenovává například to, o co se nyní snaží celé týmy architektů a marketingových pracovníků u maloobchodních novostaveb — odlišit se. A autor doplňuje: „Řada cenných staveb ze 60. a z počátku 70. let je ohrožena zásahy, které sledují výhradně komerční zřetel.“ Například Dům bytové kultury na Budějovickém náměstí v Praze 4 (V. Machoninová, V. Machonin, Praha, Budějovické náměstí, projekt 1968/9 — 1971; opožděná realizace v druhé polovině sedmdesátých let 1975 — 1979/81) vykreslují jako „objekt s nepopiratelnými účelnými a přitom spektakulárně působivými kvalitami. Dokonce takovými, že tento objekt byl po svém otevření navštěvován pro zážitek z vnitřního atriového prostoru.“   Oldřich J. Ševčík s Ondřejem Benešem zpracovali ohromné množství podkladů — neváhali ani uspořádat několik průzkumů mezi architekty několika generací, včetně samotných „aktérů“ 60. let i nynějších studentů architektury. „Pokud úvodní studie publikace spolu s fotodokumentací podnítí zájem o architekturu šedesátých let (a vůbec o pozoruhodná šedesátá léta jako o „poslední desetiletí optimismu pozdní moderny“), tak splní svůj účel. Vykročit k vytvoření vlastního názoru na to, co tato léta v dějinách české architektury reprezentují, může každý čtenář na základě zprostředkované faktografie sám,“ uzavírá Oldřich Ševčík.

Zdroj: s-mart communication