Architektura a její kontext ve fotografii

Fotografie v architektonické tvorbě je v posledních letech stále více využívána jako pracovní nástroj k zaznamenání obrazových informací, které mohou být studovány i s časovým odstupem a především s měnícími se potřebami analýzy fotografického obrazu. Většina staveb, s kterými se setkáváme, se v prvním okamžiku jeví jako izolovaný objekt bez kontextu a proto v mnoha případech fotografická dokumentace architektonické stavby se zabývá systematicky pouze jen vytvořeným dílem, pokud projekt ve svých stavebních změnách výrazně nezasahuje do jejího širšího okolí nebo do krajiny. 

Fotografii architektury je proto nutno vidět především jako obrazové ztvárnění architektonických prvků a jejich prostorových vztahů, přestože přináší s sebou řadu dalších konkrétních informací. Fotografie se zároveň stává stále více jedním z nástrojů projektanta, ačkoli vzájemné vztahy mezi architekturou a fotografii nejsou doposud zcela teoreticky poznány. Užití fotografie v posledních letech mění architektonickou tvorbu více, než tomu bylo kdykoliv předtím a je tedy nezbytné najít způsob jak využít všech obrazových a analytických možností fotografie architektury.
Většinu zásadních informací o prostředí, ve kterém se pohybujeme, získáváme zrakem. Vizuální procesy zrakového vnímání probíhají rychle a bez toho, abychom museli obrazové podněty vědomě zpracovávat. Naše mysl je přizpůsobena k jejich praktickému využití tak, abychom nemuseli zatěžovat mozek velkým množstvím informaci, přestože jsou pro nás v daný okamžik často životně rozhodující. Pokud ale obrazový vjem přináší naší mysli určitý stav uspokojení, způsobený estetickým tvarem viděných objektů, jejich harmonii, barvou nebo barevným sladěním, v našem organismu probíhá chemická reakce, která způsobuje určitou míru uspokojení spojeného s předmětem našeho zájmu.
Nepochybně může docházet i k opačnému procesu, kdy je naše mysl rozjitřena obrazovými podněty, které se dostávají do konfliktu s naším zažitým estetickým vnímáním a představou o kráse. V tomto okamžiku vědomě začínáme využívat nabytých výtvarného poznání, vycházejících z osobní zkušenosti a kulturních tradic, abychom byli schopni analyzovat výtvarné a prostorové vztahy, před kterými se nacházíme. V tomto případě se pak zabýváme nejen samotnou architektonickou stavbou, ale podrobněji i jejím kontextem.
Pokud si stavbu prohlížíme na místě jejího vzniku, naše smysly a náš organismus jsou podrobeny dalším vjemům. Může to být teplota sluncem ozářené fasády, proudění vzduchu, odraz zvuků v prostoru, hluk a míra ohrožení v dané situaci, která se ale nemusí výrazně projevovat. Všechny tyto podněty zasahují do našeho podvědomí a přispívají ke změně myšlenkového procesu a tedy výsledného dojmu. Rozdíl v přímém vnímání architektonické formy a její obrazové reprezentace ve fotografii proto může být velmi odlišný v její rozdílné percepci. V druhém případě můžeme připisovat mnohem větší obrazový význam kontextu stavby jako zdroji informací, abychom byli schopni vytvořit si vedle prvotních dojmů vlastní názor na reprezentované architektonické dílo. Je proto nezbytné mít na vědomí, že fotografická interpretace architektury a jejího kontextu dovoluje odhalit další možné vztahy mezi architektonickou formou a dalšími jednotlivými prvky, jež vyžadují hlubší zamyšlení.       

Přestože řada staveb, které se staly architektonickými a kulturními symboly ve sdílené představě o architektuře, je považována za kulturní a estetické solitéry, je velmi obtížné je oddělit – nejen v naší vizuální paměti – od jejich prostředí, ve kterém vznikly. Znamená to, že na vnímání architektonické formy má významný vliv umístění architektonického díla. Představa o jeho přesunutí do jiného urbanistického nebo krajinářského kontextu je v mentálním procesu velmi obtížná nebo nepřijatelná pro pocit absurdity, který může tento myšlenkový proces vyvolat. S tímto dojmem se můžeme setkat rovněž u některých projektů, které byly realizovány na rozdílných místech, kdy zákonitě vznikly odlišné vztahy mezi stavbou a jejím kontextem. Tyto vjemy nás proto nutí zabývat se prostorovými a vizuálními vztahy mezi stavbou a prostředím, ve kterém je umístěna.
Architektonická stavba se stává na fotografii téměř vždy důležitým prvotním obrazovým subjektem a její kontext ve fotografickém zachycení můžeme považovat s jistou mírou zjednodušení za pozadí.  Zatímco skutečný prostor můžeme pokládat v mnoha případech za nekonečný, ve fotografické interpretaci musíme považovat zachycený prostor za vymezenou obsahovou scénu. Abychom mohli cílevědomě využít této obrazové analytické možnosti, musíme tedy brát na zřetel vzájemné závislosti vznikající mezi místem pohledu, architektonickým tvarem a prostorem, v jejichž závislosti vzniká fotografický záběr. Fotografický definovaný výřez je proto prostředkem umožňujícím analýzu architektonického díla a jeho kontextu.
Čas a prostor ve vztahu k architektuře je na fotografii vyjádřen světelnými vjemy, ale i měnící se vegetací, která svou proměnitelností přetvařuje kontext, zahaluje a otevírá úhly pohledů, které po větší část roku jsou zakryty. Fotografie architektury je spojena s různými formami denního světla a osvětlení, které mění fotografovanou scénu, přetvářejí ji a často jí dávají odlišný smysl. Charakter světla, kontrast scény, hloubka stínů a osvětlením ploch trojrozměrných objemů a měnící se barvy nám dovolují vytvořit prostorový dojem konečné fotografického výsledku a jsou tedy neoddělitelnou součástí vzniklého obrazu. 

Fotografie se může zdánlivě zdát nástrojem objektivního hodnocení díky technickým možnostem optické „reprodukovatelnosti“ reality. Tento přístup vychází zároveň z pojetí „fotogeničnosti objektu“ ¹ spojeného s jeho fotografickém zachycením. Na druhé straně se od fotografie často vyžaduje kritický obrazový přístup k realizovaným architektonickým koncepcím a s ní spojených prostorových jevů, které neodpovídají osobnímu estetickému cítění diváka a jeho názorům. Od fotografického ztvárnění architektury je v některých situacích vyžadován výtvarně neutrální přístup. Kritický divák, který nesdílí názorově architektonický koncept, v těchto případech odmítá estetiku fotografického zobrazení, pokud hraje ve fotografii významnou roli. Architektura, stejně jako fotografie, přestože je postavená na technických základech, nemůže být ve svém konečném výsledku absolutní. Výtvarná tvorba je ovlivňována měnícími se myšlenkovými koncepcemi, kulturními vlivy a názory jednotlivců, vycházejících z odlišných kulturních tradic a zkušeností. Nesmíme tedy zapomínat, že fotografie nemůže být z těchto důvodů použita jako evidentní prostředek estetické a společenské kritiky architektonické tvorby.  

Technický rozvoj posledních let změnil způsob vnímání fotografie a klade na ní větší estetické a kulturní nároky. Práce s fotografickým přístrojem a s jeho výsledným fotografickým obrazem patří mezi osvojené schopnosti, jimž by měla být věnována hlubší estetická a kulturní příprava. Jakou závažnost bude mít fotografie v příštích letech vzniku nepřeberného množství fotografické produkce, záleží na vyspělosti autorů fotografií, publiku a na schopnostech analyzovat význam fotografického sdělení o architektonické formě a jejím kontextu, které spolu neoddělitelně vytváří naše životní a kulturní prostředí.

Fotografický obraz dovoluje poskytnout obrazově interpretované vjemy o architektonickém díle a o místě jejího lokalizace, ale ve svém konečném výsledku mluví zároveň o mnoha dalších problematikách a poskytuje zásadní informace ekonomického a sociologického charakteru.  Aby fotografie architektonické formy a jejího kontextu mohla co možná nejvíce zprostředkovat tyto informace k dalším analýzám, musí vycházet z prostorových vztahů architektonického díla a zároveň z estetiky fotografického zobrazení. Jen tak fotografie zůstane cenným pramenem širokého vizuálního poznání všech zobrazených fenoménů.Václav ŠedýAutor je fotograf. Tato práce byla podpořena grantem Studentské grantové soutěže FAČVUT   

POZNÁMKA
1 Marie Němcová definuje fotogeničnost jako seskupení prvků, ploch a linií, které ve spojitosti se světlem, barvou a kompozicí obrazu působí na estetický cit diváka. Marie Němcová:  Kompozice digitální fotografie v praxi. Praha: Grada, 2010  ISBN: 978-80-247-3294-7 

Publikováno v časopise Stavba č. 1/2017, str. 48-51

___
Fotograf Václav Šedý je absolventem brněnské a pražské Akademie filmové a televizní tvorby. Za diplomovou práci o československé fotografii šedesátých let získal cenu Českého literárního fondu. Ještě za pobytu v Československu pracoval v Oblastním muzeu v Českém Těšíně v dolním Slezsku, kde se zabýval především etnografickými studiemi a lokální architekturou.Od roku 1983 žije v Itálii.
www.sedy.it

Výstava: Giuliano da Sangallo. Disegni degli Uffizi
V současné době se ve Florencii, v Kabinetu grafiky a tisku v Galerii Uffizi, promítají fotografie Václava Šedého na výstavě kreseb Giuliana da Sangallo.
Výstava je otevřená do 20. srpna. Informace o výstavě najdete ZDE.
Při příležitosti výstavy vyšel katalog kreseb a kniha příspěvků konference věnované dílu architekta. V obou knihách jsou použity fotografie Václava Šedého,  v druhé z nich je jim věnována samostatná kapitola.