(ČTK) – Původně mělo být zbořeno přes 600 domů, nakonec jich zmizelo téměř 470, stovky nových byly ale postaveny, vznikla třeba i moderní Pařížská třída. Asanace z přelomu 19. a 20. století radikálně změnila tvář zejména centra hlavního města, za oběť mu padla řada vzácných domů a velká část někdejšího Židovského města včetně tří starobylých synagog, charakter Prahy ale posunula k rodící se moderní metropoli. Asanační zákony, na jejichž základě byla provedena asanace Josefova a části Starého a Nového Města, byly přijaty před 120 lety, 11. února 1893, a platily půl století – až do dubna 1943.
Po Vídni tehdy druhé největší město habsburské monarchie, Královské hlavní město Praha, vzniklo v únoru 1784 spojením Starého Města, Malé Strany, Hradčan a Nového Města. V roce 1850 byl k městu připojen Josefov, pověstná pátá čtvrť (původně Židovské město), v roce 1883 Vyšehrad a o rok později i Holešovice a Bubny. Ve městě žilo asi půl milionu obyvatel.
Hlavním motivem jedné z největších městských asanací v Evropě, která ve své době vzbudila značné rozhořčení, byla především stavební a hygienická zanedbanost Josefova (přelidněnost, neexistence kanalizace, snadná možnost nákazy), ale i jistá "nereprezentativnost" Josefova v blízkosti Staroměstského náměstí.
S přípravami se začalo již v roce 1882, zákony vstoupily v platnost 7. dubna 1893. Jednalo se o dva zákony, první mimo jiné vymezoval hranice asanačních obvodů a propůjčoval městu vyvlastňovací právo na deset let, druhý osvobozoval od nájemní daně nové stavby na 20 let.
V asanačních obvodech s rozlohou přes 380 000 m2 bylo 608 domů a tvořily dvě části. První byl asanační obvod Josefova a Starého Města, ohraničený zhruba Vltavou, Revoluční třídou (tehdy Eliščina), Dlouhou třídou a Platnéřskou ulicí s rozlohou více než 365 000 m2, kde mělo být zbouráno 584 domů. Druhá, menší asanační část Nového města, které dělaly hranice Vltava a ulice Ostrovní, Pštrossova a Myslíkova, měla přes 14 000 m2; mělo zde být zbouráno 18 domů.
Částečné demolice začaly v roce 1895, masivní bourání probíhalo od října 1896. Do roku 1903 bylo zbořeno 150 domů a vystavěno 67 novostaveb. Asanační zákony měly platit jen deset let, v dubnu 1903 byly ale prodlouženy o dalších deset let, což se opakovalo i v letech 1913, 1923 a 1933 s platností do 7. dubna 1943. Největší zásahy proběhly do roku 1914: do tohoto roku bylo zbořeno celkem 469 domů, z toho 247 v Josefově, 198 na Starém Městě a 24 v Novém Městě. Asanační činnost v období první a druhé světové války stagnovala a ve 20. a 30. letech se soustředila jen na východní okraj staroměstského asanačního obvodu.
Asanaci musely z devíti josefovských synagog ustoupit tři: Nová synagoga z konce 16. století, která stála v dnešní Široké ulici, byla zbořena v roce 1898, Velkodvorská synagoga z počátku 17. století, která se nacházela na konci dnešní Pařížské ulice na místě dnešního prostranství před hotelem Intercontinental, byla zbourána roce 1902, a Cikánova synagoga z roku 1613 v Bílkově ulici byla zbořena v roce 1906. Jako reakce na tyto destrukce byla v roce 1906 postavena Jubilejní synagoga v Jeruzalémské ulici. V roce 1903 byla také zmenšen starobylý židovský hřbitov na Josefově.
Z dalších staveb, které byly zbořeny, lze jmenovat třeba Dům Jiřího Melantricha z Aventina (zvaný U dvou velbloudů) v nynější Melantrichově ulici, jenž byl stržen v roce 1893 (dochoval se z něj pouze portál), barokní klášter benediktinů u kostela sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, který byl zbořen v roce 1902 (na jeho místě nyní stojí novobarokní dům z roku 1903), či takzvaný Krennův dům, který blokoval pohled na kostel sv. Mikuláše z prostoru Staroměstského náměstí. Zmizely i ulice jako Rabínská, Meislova, Střelná, Červená či Masařská.
Asanační záměry ale začaly být časem konfrontovány s odmítavým postojem veřejnosti i elit. Prvním mementem bylo zboření krásného měšťanského domu Jiřího Melantricha s renesanční fasádou a malebnou lodžií v nádvoří.
Doslova výbuchem sopky byl tzv. Velikonoční manifest z dubna 1896, který napsal spisovatel Vilém Mrštík. Píše se zde, že Praha byla "nenápadným krokem olupována o nejdražší svůj skvost, svůj historický malebný ráz a zastavena byla tupými činžáky vkusu tak odporného, že až stydno se k tomu veřejně přiznati". Manifest podepsalo mnoho známých osobností, kupříkladu literáti Alois Jirásek, Otokar Březina, F. X. Šalda, malíři Mikoláš Aleš či Josef Václav Myslbek, ale i řada vědců, politiků a dalších známých osobností.
V dalším Mrštíkově příkrém odsudku nevzdělanosti tehdejších pražských radních a strůjců asanace s názvem Bestia triumphans, jehož název si vypůjčil od německého filozofa Friedricha Nietzscheho, se závěrem píše: "Čím nižší svědomí, tím slepěji zuří neřest, čím chatrnější vzdělání, tím slavnější hody sobě strojí úhlavní jeho nepřítel – bestia triumphans."
Asanace poté potupovala uvážlivěji a tlak veřejnosti pomohl zachránit celou řadu památek. Nově vzniklá zástavba představovala na svou dobu vysoký standard. Z dříve chudinské "středověké" čtvrti se stala luxusní zóna secesních domů.
I v průběhu 20. století vzbudily pozornost veřejnosti další, ovšem méně výrazné asanace. Například odstřel novorenesančního železničního nádraží na pražském Těšnově v souvislosti s výstavbou Severojižní magistrály v březnu 1985 se stal symbolem necitlivého přístupu tehdejších komunistických úřadů k památkám. Protesty vzbudila i výstavba televizní věže na Žižkově či asanace poloviny Žižkova v 80. letech 20. století či zboření Špačkova domu mezi ulicemi Klimentskou a Mlynářskou v roce 1993.
Existuje zde určitá špička české architektury, ale mně trápí ty desítky podprůměrných architektonických ateliérů , lokalizovaných hlavně v Praze. Pomocí…
Filozofů není nikdy dost. ;-) A ostatní školy (zejména ty technické) se o své studenty budou muset asi víc poprat...…
Není to moc pozitivní čtení, jakkoliv stavebně to jistě hodnotu má. Ale ptám se, jak moc potřebujeme další filozofy, když…
Nadační fond prostě odmítá připustit, že starý nýtovaný most nemůže přes veškerou snahu vyhovět potřebám současné (a tím spíš budoucí)…
Dali jste Pardubičákům něco, díky čemu moou být na své město hrdí.