Ekonomický vzestup latinskoamerických zemí
a jejich rostoucí „váha“ na mezinárodní scéně je na okraji zájmu českých médií.
Přitom 200 milionová Brazílie (člen BRICS!) jen přes firmu Embraer úspěšně
realizuje s Aerem Vodochody technologicky špičkový dlouhodobý miliardový
projekt. A české aktivity v metropoli, která na mnohé (a nejen na
Jurije Gagarina) působila a působí jako svět z jiné planety – kdo o nich
ví?
Titulek naší úvahy je identický
s názvem vydané knihy, lze připojit podtitul: „Moderna- vize – realita.“ A
další možné názvy/tituly se při četbě vynořují – kniha je totiž nejen vizuálním
zážitkem (díky fotografiím Pavla Friče) i díky grafickém „dotažení“ estetického
dojmu publikace (grafik Martin Hůla se vyrovnal
s více než obtížným úkolem – jak co do rozsahu, tak co do různorodosti obrazové
i textové dokumentace) – a to k tištěnému médiu patří – kniha je krásná.
Ale je i mnohonásobnou výzvou k přemýšlení. Je čtením závažným a místy
hravým (poezie atd.), jediné co může takto solidně připravenou knihu ohrozit je
pokles schopnosti nastupujících generací „večíst se“ do textu. Ale i pro
generace podléhající entertaimentu mají autoři těchto řádek vstřícnou zprávu: I
když budete po svém způsobu listovat rozptýleně, stejně si zde mnohonásobně
najdete stránky, ke kterým se budete vracet – garantujeme:
Tuto knihu si lze doslova „užít“!
Publikace obětavého nakladatelství Titanic
editovaná Yvonnou Fričovou (s odkazem a texty více než 18 českých a
brazilských architektů) je encyklopedickou
syntézou fotografií, textů, kreseb (a
hudby)- encyklopedií skvělou co do konceptu, vynalézavosti – a mnohonásobně
umocněnou strhujícími snímky z ateliéru
Pavla Friče (plus historické a dokumentární fotografie). Onu encyklopedii
především tvoří očekávaný reprezentativní přehled nejvýznamnějších staveb s
potřebnými údaji. Ale kniha přerůstá v
encyklopedii sui generis – dotváří ji texty citované, parafrázované (zde
publikace vděčí za výjimečnou inspirující kvalitu jejich profesionální volbě!)
a texty napsané pro tuto knihu. Záměr
založit nové hlavní město, plány, urbanismus a jednotlivé stavby, to vše je
interpretováno a desinterpretováno svými tvůrci a uživateli – architekty,
politiky (záměr postavit novou metropoli byl postupně ve čtyřech ústavách, tím
kdo ho prosadil a dovedl k realizaci byl prezident s českými kořeny –
Juscelino
Kubitschek de
Oliveira), teoretiky a historiky architektury, spisovateli a umělci
všech směrů, obyvateli metropole a těmi, kteří z různých důvodů zavítali
do „jiné planety“-„letadla“ Brasilie. Mimochodem, recepce Brasílie umělci je stejně pozoruhodná a proměnlivá
v čase jako reakce architektů: Sedmdesát skladeb brazilské populární hudby, vystihuje celou
škálu pocitů od nadšení, přes úžas až po pochybnosti spjaté s Brazílií.
Takže
jaký je dojem z obsahu? Již na první prolistování faktograficky nasycená, krásná a radostná
zpráva o architektuře brazilské metropole –
o architektuře jako snu, utopii, dobrodružství, o velkorysosti a radikalitě, o
realitě a kreativitě, o prvořadé urbanistické události XX. století (Brasílie
byla zapsána jako památka UNESCO- ikona modernismu). Brasílie se stala jak
fascinujícím, tak i varovným experimentem bez hranic a – v neposlední řadě
– svědectvím o usilovné a složité cestě
k identitě Brazilců „přes architekturu“ nové metropole (Brasília byla
symbolicky založena ve stejný den, který se traduje k založení antického
Říma: 21. dubna).
Za
vším je cítit vitalita lidu této země,
„není-li Brazílie second-handem evropských (ani severoamerických) idejí a
představ, je to právě proto, že podněty zvenčí vstřebává po způsobu lidožrouta:
tak jako on prokáže poctu snědením jen tomu nosnému a silnému a tak jako on to
do vlastního organismu vtělí jen důkladným trávicím procesem“( str. 136, Šárka Grauová), ke kultuře a civilizaci Brazílie
patří, „ že od protestu je v této zemi jen malý krůček oslavě, je její smůla,
ale možná také její největší štěstí“ (str. 142, Pavel Šembera).
Přes
architekturu, urbanismus, přes život v nové metropoli, přes recepci i
odmítání Brasílie se před námi mnohonásobně rozkrývá téma moderny a identity. To je vůdčí motiv prolínající celou
publikaci. Hned v úvodu můžeme číst: „Brasilia je umělá. Je tak umělá, jak asi
mohl být svět, když byl stvořen. Když byl svět stvořen, bylo speciálně pro něj
zapotřebí vytvořit člověka. Všichni jsme upraveni tím, jak jsme byli
přizpůsobeni Boži vůli. Nevíme, jací bychom byli, kdybychom byli stvořeni jako
první a až poté by byl svět upraven podle našich potřeb. Brasilia ještě nemá
typického člověka z Brasilie…Ti dva architekti nezamýšleli vybudovat
krásu, to by bylo lehké; vztyčili svůj vlastní úžas a ponechali jej bez
vysvětleni. Tvorba není pochopeni, je to nové tajemství…“ (Clarice
Lispectorová ,
1920–1977, vysoce respektovaná brazilská spisovatelka, její tvorba bývá
přirovnávána k Franzi Kafkovi). Ale nakonec, pro čtenáře, který chce mít
svoje postmoderní digitální jasno (a neví, že mnohdy „mít jasno“ je forma
zatemnění), můžeme uvést ten nejautoritativnější a nejuvážlivější úsudek,
ocitujeme autora nejvýznamnější monografie o Brasílii: „Když jsem na začátku
osmdesátých let pobýval dva roky ve Federálním distriktu a prováděl terénní
výzkum pro svou knihu o Brasílii, pochopil jsem to, čemu pionýři-candangove říkali >duch Brasilie<. Moje kniha pak vyšla ve Spojených
státech a potom i v Brazilii. Zabývala se neskutečně privilegovaným postavením
hlavního města a současně neuvěřitelnými nerovnostmi v jeho rámci, což nebyl
důsledek jeho vzniku, ale naopak předpoklad daný modernistickými představami
jeho zakladatelů o urbanismu, architektuře i celém mechanismu veřejného života.
Stal jsem se díky tomu známým jako >největší kritik Brasílie<. I kdybych jím byl,
jsem současně i silným zastáncem onoho >ducha Brasilie<, oné výzvy
skoncovat s minulostí a s odvahou hledět vstříc budoucnosti, vzít si za své vše moderní
bez ohledu na to, jak riskantní je to experiment, a pokusit se vytvořit město
ve všech aspektech stejně inovativní, jako je jeho urbanismus a
architektura“(str.334,
James Holston: Duch Brazílie).
Vracíme se k úvodu recenze. Kniha dokládá – přetrvávající evropská
přezíravost vůči všemu neevropskému je zaslepenost. Opakování stále stejné
argumentace vůči výkonu brazilské architektury a její variantě moderny, vůči
architektuře a urbanismu metropole, jen svědčí o neznalosti cesty, kterou architektura
této země prošla a prochází. I proto je důležité znát názory českých
architektů. Ve věku rozptylování se stal celosvětově významný fenomén
modernismu Brasílie pro české autory –Jana
Michla, Vlado Miluniče, Radomíru Sedlákovou, Martina Strakoše, Petra Volfa, Davida
Vávru (opominuty nejsou ani dobové články ze šedesátých let XX. století – Felix
Haas, Adolf Hoffmeister, Jiří Kotalík) a další – podnětem k uchopování
podstaty moderny, vizí s ní spojených, jejích možností, selhání a
v neposlední řadě k identifikaci
analogických problémů a témat v české architektuře. Jak obstáli
v konfrontaci s brazilskými autory posoudí čtenář sám.
Ještě slovo k fascinujícím fotografiím Pavla
Friče. Zpravidla se v oceněních fotodokumentace v publikacích o
architektuře uvádí, že snímky jsou „umělecké“, či „pravdivé“, dovolíme si jiné hodnocení: Fotografie Pavla Friče
doslova objevují pro čtenáře architekturu
brazilské metropole, mají afirmativní sílu. Fotograf architektury Pavel Frič, vnuk cestovatele, etnografa,
fotografa a objevitele Alberta Friče tím důstojně navazuje na dílo svého předka,
jehož jméno v Brazilii rezonuje dodnes.
Publikaci
uzavírá „Mapka Brasílie“, „Výslovnost
(orientační pomůcka pro vaši konverzaci), „Resumo em portugues“, cenná „English
synopsis“ a podrobný Obsah. To,
že je editace provedena s nejvyšší možnou akríbií zaručuje
Yvonna Fričová.
Na závěr uvedeme několik citací.
„>To pro vás [ tj. Evropany ] musí být
obtížné uskutečnit něco nového, když se celý život pohybujete mezi historickými
památkami!<“ A vždy jsem opakoval svou oblíbenou frázi: >My máme jiný
úkol: dnes vytváříme ze zítřka minulost<.“
„Architektura
je moje práce, strávil jsem většinu času u rýsovacího prkna, avšak život je
důležitější než architektura. To podstatné je zlepšit člověka“.
Oscar
Niemeyer
„Plano
piloto nadále zůstává
prostorem pro možné. Nikoliv ve smyslu usilovaní o ideál nastolený utopií, ale
jako redefinice existujícího, jako vytvoření nových způsobů uspořádání
chaosu, vnímaní a porozumění novým vztahům. Tak se Brasília postupně stává méně
nehotovým, méně selhávajícím projektem a více místem reflektujícím živé dějiny
a naléhavé problémy. Neboli městem jako je většina ostatních. Ale svůj mytický
rozměr si uchovává, nelze jej
vypustit.“
Joao Almino: Brasília: Mýtus a realita
Ondřej Beneš, Jakub Heidler, Oldřich Ševčík
Yvonna Fričová (ed.): BRASÍLIA-MĚSTO-SEN.
Praha, Titanic 2017,
ISBN 978-80-86652-57-3
Poznámka
Oscar Niemeyer a architektura byla
tématem studie Jiřího Tourka „Oscar Niemeyer a architektura (nejen) v Brazílii“
ve STAVBĚ čís. 1/2017 spolu s překlady Niemeyerových textů.
Publikováno v časopise Stavba č. 4/2017, str. 17–19
Související články:
Brasília – město – sen 15.11.2017
Brasília – město – sen 13.9.2017
Z magistrátu Ostravy by vám měla přijít pozvánka a můžete na vernisáž v 18h dorazit. Poděkování patří do MAPPA
Nad takovým řešením už nějakou dobu přemýšlím.
Budeš spokojený. Já jsem využil stavební systém od Heluzu a taky okna s těmito skly. Luxusní bydlení.
💣🔥👍
Super článek! Sokl je fakt důležitá věc, na kterou se často zapomíná. Když to ale uděláš pořádně, má to velký…